... není tak docela procházka růžovým sadem, avšak žádné tropické nebezpečí na ní nečíhá. "Tropus" je básnické pojmenování a spočívá v užití jména jednoho jevu pro označení jevu jiného, který k němu váže jistá, někdy i velmi vzdálená, podobnost.
Přirovnání
Odborná literatura ho definuje jako "vystižení a určení jevu na základě jeho vlastností shodných s vlastnostmi jevu jiného". Znamená to například také to, že obsah abstraktního pojmu (kulatý...) můžeme naznačit poukázáním na pojem konkrétní, který jeho obsahu odpovídá jistou podobností (... jako měsíc). Přirovnání bývá použito jaksi pro názornost u pojmů pro básníka zvlášť důležitých a závažných, či pro lepší osvětlení rozličných složitostí lidského bytí, cítění atd. Napomáhá v takových případech představivosti a leccos ozřejmuje.
V přirovnáních typu "měla oči jako len", "kůži jako hedvábí" apod., kde jde o vnější vlastnost popisované věci (a taky mnohokrát použitá klišé) se vyskytuje pro autory od použití přirovnání mnohdy odrazující slůvko "jako". Tohle slůvko ovšem patří k přirovnání, stejně jako futrál k muzikantovi. Nuže ukázky z naší textařské produkce:
Cesta je bič, je zlá
jak pouliční dáma,
má v ruce štítky
v pase staniol...
(Karel Kryl, Morituri te salutant)
V nohách ti dřepí bílej pták,
už nejsme slepí a zlí, naopak,
už nejsme slepí a rozdejchaní,
jako když se spěchá bránou k vítězství.
(Robert Křesťan, Pojďme se napít)
Že láska mizí jak dým,
to dneska proklatě vím,
jedno však musím se ptát,
proč jsem se vracel tak rád.
(Jiří Suchý, Krajina posedlá tmou)
Zní to jak pohádka z oříšku královny Mab,
že si báječnou ženskou vzal jeden
báječnej chlap.
(Zdeněk Rytíř, Báječná ženská)
Jako víno dozrává, jako v mořích vlny hasnou,
vzpomínka mi zůstává na tu smutnou
zemi krásnou.
(F. Novotný, Na předměstí stával dům)
Metafora
Metafora je vlastně přirovnání natolik "zkoncentrované", že - ač samo zanikne - nechá na svém podkladě vyrůst své vlastní zkratce. Řečeno slovy Jiřího Levého: "Rozdíl mezi metaforou a přirovnáním není totiž v podstatě, ale v koncentraci - metafora je zkrácené, zhuštěné přirovnání a přirovnání je doplněná a vysvětlená metafora." Báseň, text či sloka může být spletena z několika metafor, které jsou navzájem provázány a vytvářejí tak složitější básnický obraz.
Rozvětveným obrazem založeným na přenášení významu slov - kouzlení s vlastnostmi vody, které autor dává do souvislosti s těmi lidskými, je charakteristická například píseň z repertoáru Spirituál kvintetu (hudba tradicional):
Mně čistá voda schází,
mně chybí její třpyt,
vždyť z moře lží a frází
se voda nedá pít.
(...)
Ten pramen vody živé
má v sobě každý z nás
a vytryskne jak gejzír
až přijde jeho čas.
(Dušan Vančura, Žízeň)
Metonymie
Tohoto tropu se dopustíme, když přeneseme pojmenování z jednoho jevu na jev jiný na základě určitých vzájemných vnitřních souvislostí. Metonymie se vyskytuje v uměleckém textu, ale běžně i v každodenní řeči: místo čaje vypijeme "celý hrnek", místo polévky jíme "talíř", Damašek je město, ale pod pojmem damašek si dámy představí (v onom přeneseném smyslu slova) spíše látku na cíchy. Nemluvě o tom, že v knihovně nám obvykle "leží Jirásek" spolu s "Vieweghem" namísto jejich knížek.
Synekdocha
Opět je to způsob přenesení významu slova, avšak tentokrát musí jít o pojmenování nějaké části, které se přenese na celek, nebo naopak, pojmenování celku je užito pouze pro určitou část. Výsledkem je napětí mezi kvantitativními věcnými souvislosti dvou pojmů. Často jde o hru zdůrazněných detailů (Karel Toman: "Na slunce vyjdem, když na stromech je květ.") Známý příklad pochází z lidové písně...:
Vyletěla holubička ze skály,
probudila modré oči ze spaní.
Kdyby byly černé oči nespaly,
byly by tu holubičku dostaly.
... nebo z notoricky známého hitu z filmu Vrchní, prchni:
Už zarůstám vousem
a vlci už jsou sem
už slyším je výt blíž a blíž
(Zdeněk Svěrák, Severní vítr)
A jak jednoduše rozeznáme básnickou figuru (viz srpnovou dílnu) od tropů, jinak řečeno zástupků, čili obrazných pojmenování? Vtip je v tom, že narozdíl od tajemně skrytých významů a obrazné řeči tropů se u figur význam slov nemění.
Způsob použití všech uvedených pojmů přirozeně dost závisí na originální autorské poetice i charakteru konkrétního písňového textu. Do repertoáru nynější baronky Yvonne Přenosilové otextoval v 60. letech Eduard Krečmar pozoruhodnou píseň, která se stala nesmrtelným hitem. A není divu - jak praví Krečmarův generační souputník, básník Pavel Vrba, "v Čechách byly vždycky nejúspěšnější spíš ty holky s hořkou hubou". Yvonne Přenosilová si v oné uvolněné době navíc pořídila praktický doplněk - Boty proti lásce. Účinek obrazů, v nichž boty ukryté v duši šlapou po lásce, po štěstí a po všem hezkém, je vskutku (umně) drtivý.
(...)
Já však nechci žádnou lásku v domě
přináší jen žal a výdaje
Mám proti lásce boty
ty chrání paní svou
ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.
(...)
V těch botách ráda šlapu
zvlášť po lásce nás dvou
ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.
(...)
V těch botách ráda šlapu
a to se mi prý mstí
když v těch botách jdu
a tak si šlapu po štěstí.
V písních se vůbec dějí různé podivnosti: "Noc se sklání", "měsíc stápí kraj v stříbrný šat" (J. Odcházel - Dr. Tobis - Mírovský, Indiánská píseň lásky), "lásky své se najíme" a "v žáru lásky bychom se upekli" (J. Gruss, Slunečnice). Někdy se stane, že "na všem leží neproniknutelně modrý mrak, tmavomodrý mrak", jak věděli Voskovec a Werich i s Ježkem, ale po čase většinou "z oblohy mrak zvolna odplouvá a každý sklízí setbu svou" (Modlitba pro Martu, Petr Rada), což vám ovšem lze na závěr pouze upřímně přát, a to zejména ve smyslu kladné odezvy na vaše texty...
