Teorie už bývá taková - systematická. Tentokrát přijde další řeč na systémy veršové neboli prozódické. Odtušíte správně, že prozódie je, jak z předchozího plyne, nauka o veršových systémech. A co nás z ní zajímá? Po trochejích, daktylech a jambech sylabotónického verše si posvítíme na volný verš:
V New Yorku jsem přišel o hlas
Po sedmašedesátém už se mi nikdy nevrátil
Teď mluvím jako vy
Teď zpívám jako vy
Cigarety a kávu aby mi bylo zle
Pár rodin abych se zamyslel
Navštívím svého právníka
Přečtu si poštu
V New Yorku jsem přišel o hlas
Řekl bych že už to dávno víte
"Čím je těchto deset veršů charakteristických?" obrátil se vyučující ke třídě hned zkraje ranní hodiny "Čé Jé". Pozorný student pohlédl podlitýma očima na svého spolužáka v lavici a polohlasem zasvěceně pravil: "Nerýmujou se, vole". Jeho sympatická odpověď by však pro nás byla poněkud zavádějící. Obecně volný verš rýmy (o kterých víc v příští dílně) pochopitelně nevylučuje. Neuspokojí-li vás tedy citovaný výrok ze života školou povinné mládeže, mohu vám ke stejné ukázce nabídnout pár doplňujících informací:
Kromě toho, že jde o báseň "Profík" Leonarda Cohena v překladu Pavla Šruta, převzaté z knižního výboru jeho poezie (Mladá fronta 1998), na první pohled zaujme její grafická úprava. Každý řádek (verš) je započat velkým písmenem, což ale nemusí být ve volném verši zrovna železným pravidlem. V některých případech je používání velkých písmen zcela potlačeno, anebo se naopak vyskytuje v rámci jednoho verše i několik "začátečních" písmen, která jej vnitřně dělí na více samostatných celků.
Dál chybí větná interpunkce, jejíž absence je taktéž častým prostředkem užívaným v této formě básnického sdělení. K čemu to? Všimněte si, že text bez čárek a teček mezi větami máme tendenci vnímat jako myšlenkově uzavřený celek, na rozdíl od těch, které jsou zaznamenané s obvyklou interpunkcí a tak rozdělené v tom smyslu na menší úseky. S tím souvisí i nepravidelná délka jednotlivých veršů, která se může v po sobě následujících verších značně lišit a tím významově zdůrazňovat části textu (třeba jednotlivé slovo na samostatném řádku) a ovlivňovat výsledné vnímání básně. Tyto prvky mají také co do činění s tempem, kterého chceme docílit a kterým by báseň měla zdánlivě plynout.
Jako v potenciálním podkladu ke zhudebnění se v něm ale hlavně, na rozdíl od tradičních ("pravidelně uspořádaných") veršových systémů, v minimální míře vyskytuje metrický impuls (očekávání, že po určitém úseku bude následovat úsek podobně rytmicky uspořádaný), který jsme tak jistě pociťovali například v textových ukázkách s čistě trochejským či daktylským složením veršů. Rytmus v případě výše uvedené básně je dán zejména intonací. Tímto i v hudbě známým termínem označujeme intonaci (lidově řečeno způsob, jak kde při čtení a recitaci klesáme či stoupáme hlasem) veršovou, která se nemusí shodovat s intonací větnou, čímž dostává rytmickou funkci.
Kvůli této "nespoutanosti", která není vázaná žádným pravidelným počtem slabik ani uspořádáním přízvuků a nenaznačuje pravidelnější rytmický spád, je přirozeně obtížnější zhudebňovat obdobné básnické útvary a podle slov Pavla Vrby v rozhovoru s dubnovou textařskou osobností na str. 62 i všechny, které nebyly prvotně myšleny jako písňový text, nebo dát vůbec vznik dílu onou méně obvyklou metodou "nejdřív text, potom hudba". Co se týče bližšího ohledání jednotlivých autorských řešení, ovšem tato otázka spadá spíše do oboru skladatelského, nikoli textařského. Namísto notových ukázek tedy vězte, že existují v různých žánrech četné příklady více či méně zdařilých hudebních zpracování oblíbených děl moderních a současných básníků (přičemž výrazným momentem jmenovaného přístupu je, že ti z autorů, kteří již nežijí, se, pravda, nemohou takovýmto pokusům bránit či alespoň zaujmout k nim stanovisko).
Pro zajímavost si takříkajíc "letem světem" (čili v dostatečném rozsahu pro poslání této dílny) připomeňme ještě jeden veršový systém, na který můžete při svých tvůrčích dobrodružstvích narazit:
Časoměrný verš vznikl ve starém Řecku. V českém prostředí rozkvetl zásluhou písmáků a jazykozpytců v době národního obrození, neboť pro češtinu, podle nich "jediný soudobý jazyk antický", byl prý ideálním veršovým systémem. Kuriózní problém tkvěl ovšem v tom, že verš, který je rytmicky založen na pevné kombinaci krátkých a dlouhých slabik, vyžadoval při deklamaci přenášení přízvuku na nepřízvučné slabiky, což češtině působilo její značnou deformaci. I proto se později neujal. Takže bonbónek servírovaný po hlavním chodu budete určitě baštit, stejně jako já.
Svébytný výkon v přístupu k práci s přízvukem a délkou podal Marek Eben, když zhudebnil následující dílo klasika literatury, v němž si po svém vychutnal právě kouzlo tradiční zvukové realizace časoměrného verše (přízvuk na jeho prozodicky těžkých dobách se dostává do rozporu s přirozeným slovním přízvukem češtiny), konkrétně daktylského hexametru. Záměr vyšel - jak osvěžující je výsledek, už jste určitě slyšeli.
Slávy dcera, text Jan Kollár
atd. (celou píseň najdete ve zpěvníku Marek Eben a jeho bratři, vydané nakl. F & C 1997, z něhož je převzata ukázka). Nad textem klasika nemohu současně nevzpomenout scénku herecké party Ivana Mládka, který je v ní v roli učitele a k němuž žákyně v tlustých brýlích, jsouc zkoušena u tabule z jazyka mateřského, vznese pisklavým hláskem příznačný dotaz vztahující se k prvnímu verši zmíněné básně: A co je to ta "zemta"? Dá se jen odhadovat, zda-li v oné škole již brali vedle "časomíry" i rozmanitost dalších způsobů práce s jazykovým materiálem. Na této stránce v tom budeme pokračovat opět příští kapitolkou.
