Textařská dílna aneb aby zpěvákům "nelítaly prkna z huby" VIII - To je ale figura!

Tak by mohl vzdychnout nejeden obdivovatel ženských křivek a nebo se podobným zvoláním pohoršit nad zjevem nějaké poněkud excentricky vyhlížející osoby. V našem kontextu ale termín "figura" považujme za zvláštní prostředek básnické řeči, který spočívá v neotřelém spojení či pravidelném opakování slov nebo hlásek ve verši, větě, sloce. V uměleckém textu, ať už v básni nebo písni, se zkrátka často různě hromadí hlásky, slova, verše, a tím i figury... K některým z nich následující ukázky:

 

Anafora

(opakování stejného slova na začátku několika po sobě jdoucích veršů)

Včera neděle byla

včera byl hezký čas

včera neděle byla

za týden bude zas

(Jiří Suchý: Včera neděle byla)

Modrá je planeta kde můžeme žít

modrá je voda kterou musíme pít

modrá je obloha když vodejde mrak

modrá je dobrá - už je to tak

(Ondřej Hejma: Modrá je dobrá)

Dojeď milý ještě dnes

přes tu horu přes ten les

dojeď milý

dojeď brzy

přes les

přes háj javorový

 

Ať byliny svítání

na cestách tě ochrání

dovez

dovez lásku svoju

přes les

přes háj

přes tu horu

(Petr Ulrich: Dojeď milý)

 

Proč anafora? V poslední ukázce možná i proto, že opakování počátečních slov umocněné zajímavým básnickým obrazem a minimální délkou veršů této umělé písně v lidovém stylu, může působit skoro jako nějaké "prastaré zaříkávadlo" (i ono využívá častého opakování slov - kouzelných formulí). Daná figura použitá zde několikanásobně (dojeď, přes, dovez) pak podporuje dojem naléhavosti obsahu písně (kterým je přání či prosba)... Pokuste se vysledovat, jak "fungují" další ukázky a figury.

 

Epifora

(opakování stejného slova na konci dvou a více po sobě jdoucích veršů)

Budeš má levandulová

navždycky celá celičká levandulová

famózně nádherně levandulová

mm-m levandulová

(Michal Horáček: Levandulová)

Což takhle dát si špenát

špe-špe-špe-špe-špe-špenát

králem květin je špenát

ten zeleňoučký špenát

(František Ringo Čech: Což takhle dát si špenát)

 

Epizeuxis

(opakování stejného slova v jednom verši několikrát po sobě)

Pro tvůj hlas chvíli pozastavím čas

mám v Greenwichi svý známý

pro tvý nohy najdu v sobě skrytý vlohy

nejsou to fámy

jsi tak pěkná pěkná pěkná

(Janek Ledecký: Pěkná, pěkná, pěkná)

Protože

láska láska láska v každém srdci klíčí

protože

láskou hoří i to srdce trpasličí

a kdo se

v téhle věci jednoduše neopičí

ten ať se

dívá co se děje v lese na jehličí

(Zdeněk Svěrák: Trpasličí svatba)

 

Zima zima zima

jede k nám - co by ne

podívej - bílý kůň

tak si naskoč Martine

(Pavel Žák: Zima, zima, zima, zima)

 

Sláva

cukr a káva

a půl litru becherovky

hurá hurá hurá

půjč mi bůra

útrata dnes dělá čtyři stovky

(Jaromír Nohavica: Cukrářská bossanova)

 

Epanastrofa

(opakování stejných slov na konci jednoho a začátku následujícího verše)

Spatřil jsem kometu oblohou letěla

chtěl jsem jí zazpívat ona mi zmizela

zmizela jako laň u lesa v remízku

v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků

(Jaromír Nohavica: Kometa)

Refrén

Významným prostředkem vyjádření v uměleckém a zvláště písňovém textu, který můžeme zařadit taktéž do kategorie figur, je refrén. Značí pochopitelně opakování určitého úseku textu, který je pak víceméně nezávislý na textu okolním, nebo s ním volně souvisí. V písních jde většinou o samostatnou sloku střídající se s verzemi - někdy ovšem stačí dvojverší, jednotlivý verš nebo jediné slovo.

Kouzlo refrénu je často i v tom, že okolní text může s každou přibývající slokou měnit jeho význam, ačkoliv jeho znění se nemění (Z poezie stačí vzpomenout třeba na monotónní a přesto pokaždé jinak obsažné "nevermore" Poeova Havrana.)

Srozumitelné formulace, snadná zapamatovatelnost, příp. poutavá myšlenka či obraznost a určitě výrazný slogan (ne náhodou často shodný se samotným názvem písně) pak může za to, že refrény některých písní mají dar se natolik vrýt do paměti, že vám je zazpívá většina příslušníků tohoto národa "spatra" při různých příležitostech a možná i o půlnoci...

 

Tak do toho šlápni ať vidíš kousek světa

vzít do dlaně dálku zase jednou zkus

telegrafní dráty hrajou ti už léta

nekonečně dlouhý monotónní blues

Je ráno

je ráno

nohama stíráš rosu na kolejích...

(Wabi Daněk: Rosa na kolejích)

 

Zelená je tráva

fotbal to je hra

a ten míč kulatý

věc je zákeřná...

(František Ringo Čech: Zelená je tráva)

 

Láska je láska

když choděj kluci s holkama

láska je láska

když choděj kluci s klukama

a holky s holkama

(Gabriela Osvaldová: Láska je láska)

Tak přijíždí poslední kovboj

sombrero vmáčklé do čela

zchvácená herka líně kráčí

jakoby dál nést ho nechtěla

Tak přijíždí poslední kovboj

a nerad vráží do lidí

tak přijíždí poslední kovboj

a nikdo z vás ho nevidí

(Zdeněk Rytíř: Poslední kovboj)

 

Důvodem vynalézavosti všech autorů ve věci tvůrčích prostředků je zajisté výsledný estetický účinek díla. I když někteří lidé soudí, že tato teze je příliš ušlechtilá a nezištná, než aby se týkala "umělců lehkých múz", fakt je ten, že přes mnohdy oprávněné pochybnosti může přece jen platit i u textařů populárních písní...

Ten, kdo se odhodlá věnovat psaní "veršů pod osnovu" by neměl posuzovat texty, se kterými se při své cestě za uměním práce s jazykem setkává jako čtenář nebo posluchač pouze v laických intencích pomocí výrazů líbí - nelíbí. Měl by se nad každým daným textem pokusit si zodpovědět nejen otázku "o čem to je?" ale i "jak je to uděláno?", čili umět identifikovat použité tvůrčí prostředky (ať už jsou to různé metaforické obrazy, rýmy, figury nebo jiné) a přemýšlet o tom, jakým způsobem a proč vlastně vytvářejí právě takový estetický účinek, jaký vytvářejí...

Příště vás na tomto místě čeká Procházka v tropech. Nechte se překvapit...

Psáno pro časopis Muzikus