Letos v září bylo po důkladné rekonstrukci oficiálně znovuotevřeno berlínské nahrávací studio, nově pojmenované Teldex. Je situováno uprostřed klidné vilové čtvrti v jihozápadní části Berlína. Je to pár zastávek městským autobusem z původně slovanské osady Štíhlice, dnes tedy berlínského předměstí Stieglitz.
Samotné studio, jak už napsáno, není žádnou novostavbou, protože jeho historie je spojená s vývojem celého německého průmyslu zvukového záznamu (je nepřesné dnes psát jen o průmyslu gramofonovém), a ta je v této době už víc než 70letá. Ač si to osobně nepamatuji, v roce 1932 převzali německé vydavatelství Deutsche Ultraphon společnost pro bezdrátovou telegrafii Telefunken a Decca Record Company.
Pod zkratkovým názvem spojeným z jmen obou těchto firem vznikla firma Teldec. V polovině 70. let koupila společnost Teldec čtvrtinu podílu ve firmě Neumann, a dala tak impuls k vývoji ve své době velmi progresivního systému výroby gramofonových matric technologií DMM, čili Direct Metal Mastering, na níž má dnes hlavně mikrofonní firma Neumann takto zásluhy přímo rodičovské. V roce 1990 koupil Teldec americký zábavně průmyslový koncern Warner Music a v roce 2001 studio zavřel.
To ale nebyla konečná pro tři bývalé spolupracovníky Teldecu, pány Friedemanna Engelbrechta, Tobiase Lehmanna a Martina Sauera, kteří v roce 2002 založili společnost Teldex Studio Berlin GmBH za účelem provozování tohoto studia. K dispozici měli kvalitní studiový sál na uvedené adrese, který už pamatoval nejednu špičkovou nahrávku z let dřívějších, a v neposledním i řadu pracovních kontaktů s hudebními vydavatelstvími jako Deutsche Gramophon nebo EMI. Podobně tomu bylo i s mnoha hudebníky, kteří zase spolupracovali s dalšími vydavatelstvími, třeba Harmonia Mundi nebo BMG. Profesionální kontakty jsou taky kapitálem, znáte to.
Co se týká žánrového zaměření studia, obchodní šéf nové firmy, Friedemann Engelbrecht, se vyjádřil, že ve firmě probíhaly diskuse, jestli ponechat léty prozkoušený kvalitní sál jen pro záznam vážné hudby, ale nakonec se rozhodli rozšířit horizont i pro hudbu populární a filmovou či muzikálovou. Využili tak i park, který studio obklopuje. Tak se stalo 5. září, kdy se konal den poprvé znovuotevřených dveří a v parku byl hned večer koncert. V budoucnu by se v něm mělo i nahrávat.
Sál měl už ve svém stavebním návrhu přisouzenu kvalitní akustiku. Ta byla ještě vyspravena novým obložením a pomocí mobilních prvků ji lze dále přizpůsobovat podle potřeb. Hlavní studiová režie je osazena 72šavlovým mixpultem Solid State Logik SSL-9072 ze série J s digitálním řízením a prostorovým pětikanálovým ozvučením pomocí třípásmových monitorů značky PMC. Tři z nich jsou zazděny nad studiovým oknem do stěny, dva stojí vzadu či na boku na stojanech. Na pultu stály i dva monitory pro přímý poslech od firmy Adam. Rovnoběžně za mixážním pultem byly umístěny dva menší pracovní stoly sloužící například jako počítačové pracoviště - na palubě byl právě nový Macintosh - či pro jinou práci. Zepředu těchto stolů jsou vedle sebe vždy ve dvakrát třech sloupcích 19palcové stohy různých signálových procesorů a jiných přístrojů. Zvukaři bylo umístěno po ruce ještě dálkové ovládání Lexiconu. O tom, že studio má opravdu sloužit ku práci nejenom na ukazování nablýskaných hejblátek, pro mě svědčil i fakt, že v racku rovnoprávně mezi ostatními byl i elektronkový limitér ze 70. let značky Fairchild, model 670. Byl již značně oťukaný, nicméně dnes je zvukomíchacími znalci zlatem a perlami vyvažovaný. Na předních kosých stěnách režie bylo několik patch-bayů zvících větší ruční telefonní ústředny. V sále bylo vidět, že je firma stále v živém kontaktu s firmou Neumann pocházející z téhož města, neboť této značky byla většina mikrofonů v sále. Pánové se odvolávali na přirozenost zvuku, ale z kontextu vyplynulo, že přirozenost není v tom, že nahrajeme, co zrovna hraje, tím, co máme zrovna po ruce, ale že je to výsledek vrcholného spojení technologie a umění.
V zadní místnosti studia pak měli zařízeno ještě menší postprodukční pracoviště osazené digitálním mixpultem Yamaha O2R a počítačem. Bubenická kabinka byla vyřešena tak, že ji asi nebude potřeba často. Je totiž řešena alternativně jako průchozí mezi sálem studia a jeho režií.
Německý smysl pro detail se projevil i v muzikantském zázemí studia. Tady je škoda slov, jen doufám, že se vešlo dost obrázků. Bylo vidět, že ku nahrávání neočekávají žádná ořezávátka a ani v tomto ohledu pánové investici neošidili. Ubytování ve studiu pochopitelně nebylo, protože stojí na kraji 3,4milionového velkoměsta, kde je ubytování dost a dost.
Tolik můj skromný pohled do nově zrekonstruovaného berlínského studia. Chceme-li velkého světa u nás, nutno ohlížeti se i za humna, nicht wahr?
