Téma tabulatur je zajímavé již samo o sobě především proto, že mu nebyla zatím v naší odborné literatuře věnována téměř žádná, nebo pouze minimální (v případě renesančních loutnových tabulatur), pozornost. Přitom tento alternativní systém záznamu hudby nabízí nepřeberné množství možností a zejména začínajícím hudebníkům může být více než užitečnou podporou a neocenitelným rádcem.
Tento článek si neklade za cíl podat ultimativní přehled o historii, možnostech a perspektivách tabulatur (zaprvé to neumožňuje jeho rozsah a následně pak těsná provázanost s problematikou hry na kytaru všeobecně). Záměrem bylo především uvést do souvislostí historický vývoj tabulatur se stavem současným a alespoň částečně se tak pokusit o zaplnění mezery, která na tomto poli u nás zatím zůstává.
HISTORIE TABULATUR A VÝZNAM PRO SOUČASNOST
Je známý fakt, že moderní notopis vznikl především z menzurální notace. Ovšem již méně známou věcí je, že na vzniku současné notace se též významnou měrou podílely i jiné druhy notového písma, zejména pak notace sólové instrumentální hudby pro klávesové a drnkací nástroje. Tato notace rozvíjela jinou tradici a jiný odkaz. Jejím tvůrcům, většinou praktickým hudebníkům, nešlo ani tak o ucelený a plně propracovaný notační systém, jako spíše o přehledný, srozumitelný a co nejpraktičtější záznam skladeb, který by i méně vzdělaným hudebníkům (i laikům) umožnil pohodlnou orientaci a rychlé čtení zápisu. Ne vždy tyto ušlechtilé záměry došly svého naplnění a nebylo úplnou výjimkou, že některé druhy instrumentální notace bylo možno z hlediska abstrakce a složitosti porovnat s nejkomplikovanějšími případy notace menzurální. Ovšem na druhou stranu jejich vliv na formování hudební semeiografie 17., 18., ba i 19. století je zcela neoddiskutovatelný. Důležité atributy moderní notace, jako je např. taktová čára, důsledné binární dělení hodnot a ligatura, se objevily nejprve v prakticistních typech instrumentální notace a moderní notace tak vznikla jako jakási organická syntéza těchto typů s notací menzurální. Slovo tabulatura pochází ze slova tabula (latinsky mj. list). Notovat skladbu do tabulatury znamenalo zapsat ji na jeden list do partitury - a hrát z tabulatury tím pádem značilo hrát z listu, z not, tedy protiklad k volné improvizaci, která měla v sólové praxi odjakživa velký význam.
Druhy historických tabulatur
Do kategorie tabulatur hudební věda zahrnuje velký komplex hudebních systémů. Protože není účelem tohoto článku zabývat se tabulaturami jako takovými, ale pouze jejich variantami pro strunné drnkací nástroje, bude toto téma pokryto pouze velmi stručně.
Všechny dosavadní kategorizace tabulatur vycházejí z průkopnického díla Johannese Wolfa, který rozlišuje celkem sedm základních skupin tabulatur:
I. varhanní tabulatury
II. loutnové tabulatury
III. kytarové tabulatury
IV. tabulatury pro smyčcové nástroje
V. tabulatury pro dechové nástroje
VI. akordeonové tabulatury
VII. varhanní mimoněmecké tabulatury a klavírní tabulatury
Východiskem pro následující řádky jsou především tabulatury pro drnkací nástroje. Z nich potom nejspecifičtější a nejdůležitější jsou loutnové tabulatury, které patří mezi čistě hmatové notace, udávající pouze polohu levé ruky na hmatníku. Hudebně-kompoziční struktura skladby se z nich přímo vyčíst nedá.
Z loutnových tabulatur jsou víceméně přímo odvozené jednak speciální tabulatury pro různé nástroje příbuzné loutně, ale především pak tabulatury kytarové.
Renesanční loutnové tabulatury
Za nejpodstatnější pro vznik moderních kytarových tabulatur lze považovat renesanční loutnové tabulatury. Loutna si vůbec v té době získala nebývalou popularitu a můžeme bez nadsázky říci, že co do funkčnosti byla vlastně jakousi kytarou tohoto období. Notová literatura pro loutnu je velmi rozsáhlá, rozmanitá a zahrnuje velké množství jak skladeb původních, tak transkripcí. Oblibu loutny v celé Evropě je možné vysvětlit nejen jejími zvukovými vlastnostmi a jednoduchou technikou hry, ale i faktem, že právě loutnisté vymysleli několik soustav notace, které se od ostatních typů v té tobě používaného notopisu podstatně odlišovaly.
Loutnové tabulatury představují historicky i typově velmi specifickou a svéráznou notaci. Zatímco zpěvák anebo hráč v souboru čtoucí menzurální notaci si neustále musel vybavovat poznatky o tónové soustavě, klíčích, tóninách, notách, ligaturách, pomlkách apod., loutnista mohl tohle všechno díky důmyslnému notopisu obejít a hrát prakticky s minimální teoretickou přípravou. Praktické snahy, které se projevovaly zejména ve varhanních tabulaturách, jsou tak u tabulatur loutnových dovedeny do všech důsledků. Loutna, tento nástroj arabského původu, se tak stává v dějinách hudby pozdního středověku, renesance a raného evropského baroka beze vší pochybnosti prvním nástrojem, pro který se používala elegantní hmatová notace osvobozující hráče od únavného studia složitých teoretických principů polyfonní hudby.
V 16. století se ve sbírkách loutnových skladeb vyskytují tři dost odlišné druhy loutnových tabulatur. Je to italská tabulatura, jež se s jistými modifikacemi uplatnila i ve Španělsku, těžkopádná a abstraktní, vývojově na periferii stojící německá tabulatura a francouzská tabulatura, ta se jako jediná udržela až do 18. stol. a stala se nejrozšířenějším loutnovým notopisem vůbec.
Ačkoliv německý systém je pravděpodobně nejstarší, je zjevné, že tři hlavní systémy loutnových tabulatur byly vyvinuty téměř současně v polovině 15. století.
Aby bylo možno pochopit podstatu loutnových tabulatur, je třeba si uvědomit společnou podstatu všech: vychází z hmatníku nástroje, na němž je podélně upevněno šest strun (některé mohou být zdvojené unisono, nebo v oktávě). Tyto struny jsou znázorněny vodorovnými čarami, na nichž je svisle označeno devět (někdy to může být i více) takzvaných svazků, představujících pražce, které tak vytvářejí 54 nebo i více bodů. Tabulatura tak neudává tón, ale přesné místo na struně, kam má hráč v určitém okamžiku přiložit prst (princip moderních kytarových tabulatur je prakticky totožný). Odlišnost jednotlivých druhů loutnových tabulatur tedy spočívá pouze ve způsobu, jak je patřičné místo označeno.
Nejstaršími památkami tohoto typu loutnové tabulatury jsou hudební tisky vydavatele a tiskaře Ottavia. Tisk italských tabulatur pokračoval až do roku 1616 a rukopisy italských loutnových tabulatur jsou doloženy až do poloviny 17. století. Principy, na kterých spočívají Petrucciho tabulatury jsou totožné s obecným systémem italských loutnových tabulatur: šest vodorovných linek "osnovy" představuje šest strun loutny, přičemž nejníže znějící struna je zobrazena nahoře. Čísla umístěná na linky pak představují polohu na příslušné struně, nula se používá pro otevřené (prázdné) struny. Rytmické znaky jsou znázorněny nad "osnovou" a určují délku trvání jednotlivých not. Tyto rytmické znaky jsou bezpochyby odvozeny z menzurální notace, ale postrádají hlavičky not. V Petrucciho tiscích se vyskytují rytmické znaky nad každou notou či akordem, ale již na počátku 16. století je někdy notace zjednodušena úplným vypuštěním rytmických znaků, i když dochází ke změnám trvání not.
Španělský systém též používá šest horizontálně vedených linek, které představují struny loutny. Podle nejběžnějšího ladění byla nejhlubší struna velké G, tím pádem na prázdných strunách zaznívají tóny G-c-f-a-d'-g'. Nejhlubší struna odpovídá nejnižší lince a jednotlivé "svazky" rozložené v půltónových intervalech jsou označeny číslicemi od 1 do 9 (prázdná struna je označena nulou), čímž je tedy každý tón přesně lokalizován. Rytmus je vyznačen nad "osnovou" pomocí symbolů.
Základní principy a pravidla francouzské loutnové tabulatury, která narozdíl od italské a španělské udává polohu prstů pravé ruky na hmatníku písmeny a stala se nejrozšířenějším loutnovým notopisem, jsou obsaženy ve sbírce Dixhuits basses danses garnies de Recoupes et Tordions, jíž r. 1529 vydal v Paříži Pierre Attaingnant. Podle této soustavy písmeno A označuje vždy prázdnou strunu. Jednotlivé "svazky" jsou i zde uspořádány v půltónových odstupech a jsou označeny písmeny B, C, D, E, F, G, H, I, resp. až K. I rytmické znaky jsou shodné s těmi, které užívala italská tabulatura (rytmický znak napsaný přímo do osnovy znamenal pauzu). Tečka pod písmenem znamená, že se tón má hrát ukazováčkem, dvě tečky se vztahují na druhý, tři tečky na čtvrtý prst. Taktové čáry se v 16. století vyskytují pouze sporadicky. V 17. století byly k původním šesti strunám přidávány takzvané bourdonové struny, natažené paralelně s ostatními, ale mimo hmatník, takže není možné na ně klást prsty, dají se pouze podle potřeby přeladit. Zmíněné bourdonové struny byly nejčastěji čtyři.
Okolo roku 1640 došlo přičiněním slavného loutnového virtuóza Denise Gaultiera ke změně ladění na A-d-f-a-d'-f' a k rozšíření počtu bourdonových strun ze čtyř na pět. Přeladění bourdonových strun podle tóniny skladby - tzv. scordatura - je vyznačeno vždy na začátku skladby nebo cyklu skladeb souborem značek nazývaných accord.
Francouzská loutnová tabulatura ve Francii poněkud klesla na popularitě na počátku 18. století, ale rozšířila se do Anglie, Nizozemí, Německa i jinam. Přetrvala však především v Německu, kde se francouzské tabulatury tiskly až do roku 1771 a rukopisy vznikaly až do devadesátých let 18. století. Také hudba pro ostatní strunné nástroje byla zaznamenávána pomocí tohoto typu tabulatur.
Ještě předtím, než byla v Německu zavedena francouzská loutnová tabulatura, tamní loutnisté byli nuceni používat tabulatury německé, které byly podle Agricoly vynalezeny v 15. století slepým varhaníkem Conradem Paumannem. První dochované tištěné záznamy těchto tabulatur se nacházejí ve Virdungově sborníku Musica getutscht a Schlickově publikaci Tabulaturen. Německé tabulatury přetrvaly okolo sta let, aby byly nakonec vytlačeny tabulaturami francouzskými, které se poprvé objevují v německých tiscích během devadesátých let 16. století.
Německá loutnová tabulatura, jejíž počátky se spojují se jménem Conrada Paumanna (1409-1473) a je ve srovnání s předcházejícími nesporně primitivnější, je založena na myšlence lokalizace každého hmatu zvláštním znakem. Prázdné struny se značily čísly. Nejhlubší neměla číslo, ostatní byly číslovány od 1 do 5. Hmaty na hmatníku se značily průběžně písmeny: první hmat, tj. půltón, se na 2.-5. struně značil řadou písmen a, b, c, d, e, druhý hmat, tj. celý tón, písmeny f, g, h, i, k. Protože však německá abeceda sestávala pouze z 23 písmen, 24. a 25. hmat se značily symboly. Pro další hmaty se písmena buď zdvojovala, anebo se nad ně psaly vodorovné krátké čárky. Značení poloh na šesté, tj. nejhlubší struně, (tzv. Grossbrummer) nebylo jednotné. Znaky pro rytmus jsou přesně totožné, které známe z italské praxe.
Je tedy zřejmé, že německá loutnová tabulatura patří mezi ty nejméně přehledné a nejtěžkopádnější. Stačí uvést, že řada tónů c, d, e, f se píše jako l, f, q, x. Proto se není čemu divit, že i v samotném Německu byla během 17. století nahrazena jednodušší a lépe čitelnou tabulaturou francouzskou.
MODERNÍ TABULATURY
Nyní se tedy konečně dostáváme k meritu věci, a tím je právě využití principu tabulatur v současné populární (a zejména pak rockově-metalové) hudbě. Kdy a kde přesně se zrodil nápad využít techniku záznamu hudby pomocí tabulatur ke komerčním účelům (a zprvu to byly účely opravu pouze komerční - viz níže) v současné populární hudbě, není známo, ale po důkladném prozkoumání online katalogu Newyorské veřejné knihovny (www.nypl.org) a Washingtonské kongresové knihovny (www.loc.gov) se mi povedlo zjistit, že první "tab-booky" (čili knihy tabulatur; viz dále) začaly vycházet v USA na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. K opravdovému boomu ovšem došlo až po roce 1991. Navíc téměř dominantní postavení v odvětví hudebního průmyslu drží americké vydavatelství Hal-Leonard (www.halleonard.com).
Dále se již budeme zabývat pouze tabulaturami pro kytaru (především elektrickou, což je dáno zejména samotnými žánry, které jsou dnes pomocí tabulatur zaznamenávány) a okrajově se zmíníme též o tabulaturách pro kytaru basovou.
Pokud bychom se obšírněji zabývali vzorkem hudebních skupin, jejichž díla v tabulaturách vycházejí, nutně dojdeme k závěru, že jsou to v drtivé většině případů formace tvořící svůj zvuk a hudební výraz za použití klasických nástrojů rock'n'rollu (tedy kytara, basová kytara a bicí). Jinými slovy, jsou to zástupci těch stylů a žánrů, jimž se poněkud laicky říká "tvrdé". Většinu současných hitů komerčních rádií, útočících na naše smysly i dobrý vkus, bychom mezi vydanými tituly jen těžko hledali. Nedostatek tabulaturové literatury v jiných žánrech, kde se kytara též hojně vyskytuje, jako je jazz nebo blues apod., lze vysvětlit malou poptávkou na trhu. Je totiž fakt, že i v amerických obchodech se tabulatury s těmito žánry vyskytují spíše sporadicky.
Tabulatury vydavatelství
Hal-Leonard
Společnost Hal-Leonard vydává několik edičních řad hudebnin, z nichž jsou pro nás důležité pouze dvě. První se nazývá Guitar Recorded Versions (tabulatury pro kytaru podle studiové nahrávky). Druhá nese název Transcribed Scores (zde jsou zaznamenány v partituře všechny nástroje tak, jak byly nahrány ve studiu).
Produkty tohoto vydavatelství lze zakoupit i u nás, ovšem cena se může zdát našinci poněkud přemrštěná (většinou osciluje okolo 1000 Kč, ale není vyloučeno, že se může případ od případu dramaticky lišit). To však nebrání tomu, aby některé obchody u nás tyto tab-booky nabízely, ovšem i v případě těch největších prodejen se jedná vždy pouze o zlomek celkové produkce. Pokud je nám známo, u nás se vydáváním tabulatur na komerční bázi dosud žádné nakladatelství nezabývá.
Nakladatelství Hal-Leonard vydává jednak přepisy alb skupin, která vycházejí v současné době (ta tvoří majoritní část produkce), a dále zpětně dochází průběžně k zaplňování mezer mezi rockovou klasikou, jako jsou tabulatury např. Beatles, starších alb Rolling Stones, Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe, ale třeba i Sex Pistols apod. I tuto oblast ovládají neúprosné zákony trhu, tedy: o co mají konzumenti zájem, to vychází, zbytek se vydání nedočká.
Všechny tab-booky Hal-Leonard jsou svojí koncepcí téměř identické. Standardní americký formát, vazba je lepená, s lesklým laminem. Obálka obsahuje stejný motiv jako obal alba, dále pak logo nakladatelství a logo edice, které tvoří trojúhelník, v jehož prostředku je znázorněna ikona elektrické kytary. Na stránce s tiráží jsou kromě nakladatelských informací a copyrightu uvedena jména osob, které měly na starosti transkripci (obvykle více lidí). Na další stránce je obsah s názvy jednotlivých skladeb a patřičnými čísly stránek. Pak následuje hlavní část s jednotlivými tabulaturami, která obvykle bývá na několika místech obohacena fotografiemi skupiny. Na posledních dvou stranách jsou uvedeny podrobné vysvětlivky všech kytarových technik v knize použitých a též výklad některých všeobecných hudebních pojmů a značek.
Každá píseň je zpracována "notu za notou". Pokud některá z kytar ve skladbě použitých slouží pouze jako doprovod a používá tedy akordy vždy ve stejném hmatu a poloze, jsou příslušné akordové značky znázorněny v záhlaví. Kytaře, která tyto akordy hraje, není věnována samostatná notová osnova a tabulatura, ale značky akordů jsou pouze uvedeny nad vokálním partem a pod nimi se nacházejí značky rytmické, které hráči předepisují, jak potřebné akordy rytmicky zpracovat.
Když se podíváme na jednotlivé řádky partitury, úplně nahoře je vokální part, zaznamenaný v notách, a pod ním text, rozdělený na jednotlivé slabiky tak, aby přesně odpovídaly konkrétním tónům. Pod ním následuje kytarový part, který je znázorněn jak v notách (nahoře), tak v tabulatuře (dole). Pokud je ve skladbě použito kytar více, všechny jsou uvedeny v samostatných hlasech. U kytarových partů je též podrobně popsáno, zda má mít kytara čistý zvuk, v případě, že je použito zkreslení (distortion), tak jaké, apod. Pokud jsou v písni použity i jiné nástroje než kytara (např. housle, piano, violoncello, mandolína, ale i flétna apod.), které tvoří významnou melodickou linku a bez nichž by došlo ke zcela jinému vyznění písně, dochází i k jejich transkripci, ovšem pro kytaru! To je samozřejmě u daných partů patřičně zdůrazněno.
Edice Transcribed Scores se liší od Guitar Recorded Versions především tím, že obsahuje kompletní party všech nástrojů znějících v transkribované skladbě. Obvykle bývá zobrazena tabulatura pro jednu nebo více kytar (podle toho, kolik jich je v písni použito), basovou kytaru a bicí (bicí se zapisují buď v notách, nebo pomocí speciálního druhu tabulatury). Pokud ve skladbě zazní nějaké netradiční nástroje (míněno nástroje netradiční vzhledem k žánrovým normám), jsou opět přepsány do kytarové tabulatury, ovšem s patřičným upozorněním, o jaký nástroj se jedná. Co se týče formální stránky, edice Transcribed Scores je víceméně totožná s edicí Guitar Recorded Versions, takže nemá smysl se o ní podrobněji zmiňovat. Za pozornost stojí pouze fakt, že samotné kytarové party v této edici bývají méně podrobné a tudíž pokud někdo chce dosáhnout pouze přesného znění písně za použití kytary, měl by zaměřit svojí pozornost spíše na první ze jmenovaných edic.
Tabulatury na internetu
K nástupu tohoto fenoménu došlo v souvislosti s prvním boomem internetu, tedy okolo roku 1995. Najednou nastala situace, že tisíce hudebníků (kytaristů) z celého světa nebylo odkázáno pouze na drahé oficiální tab-booky či na to, co doma odposlouchali z nahrávek. Mohli si najednou vyměňovat své hudební poznatky s podobně zaměřenými jedinci ze všech koutů světa. První otázkou, která vyvstala, bylo, jak převést tabulatury do elektronické podoby. Ideálním řešením se ukázal formát ASCII (American Standard Code For Information Interchange). Později se objevily softwarové programy přístupné širší veřejnosti, bude o nich řeč dále.
ASCII tabulatury
V konečném důsledku to znamenalo, že tyto tzv. "ASCII Tabs" mohl doma vytvářet prakticky každý v nějakém editoru, který pracuje s neproporcionálním fontem (zmíněný fakt je pro záznam tohoto druhu tabulatur klíčový), např. v Poznámkovém bloku (Notepad), a bylo též velice snadné výsledný produkt v textovém formátu pomocí internetu snadno šířit, protože soubor s příponou .txt lze též prakticky v jakémkoliv editoru dekódovat. Tento trend vedl mimo jiné k tomu, že i v dnešní době, kdy existuje několik kvalitních a snadno dostupných (ať již zdarma, či placených) programů na editace tabulatur, které se svým výsledným vzhledem více než blíží tab-bookům v obchodech, ASCII tabulatury jsou na internetu stále nejrozšířenějším formátem. Je samozřejmé, že všechny tyto tabulatury, které vytvářejí doma především amatérští hudebníci, nemusejí obsahovat zobrazení všech detailů a technik hry, které by se vyskytovaly v tabulatuře komerční. Myslím, že není potřeba zdůrazňovat, že takto zaznamenanou skladbu nelze reprodukovat bez toho, aniž ji hudebník detailně zná z poslechu.
Základem je šest vodorovných linek (tvořených řadou pomlček), představujících jednotlivé struny kytary. Zde je názorně vidět, proč je důležité, aby ASCII tabulatury byly psány neproporcionálním fontem, neboť jedině tak je možno dosáhnout toho, aby se jednotlivá čísla značící polohu na struně nacházela v přesném svislém zákrytu. Jednotlivé struny jsou vlevo popsány, ale nemusí tomu tak být zdaleka ve všech případech, takže pro pořádek uvádím, že nejvyšší linka znázorňuje nejvyšší strunu kytary. Toto pořadí linek se zachovává za všech okolností. Svislé čáry pak oddělují pomyslné takty. Protože však z ASCII tabulatury obvykle (pokud neobsahuje další doplňující znaky znázorňující kvantitu) délku tónů nelze odvodit, je v tomto případě označení "takt" pouze přibližné. Jednotlivé tóny, jež je potřeba zahrát, jsou pak označeny čísly. Nula je prázdná struna, jednička pak znamená, že hrajeme v první poloze, dvojka ve druhé atd. Takže kombinací čísla a jeho umístění na příslušné lince přesně poznáme, kde máme strunu zmáčknout. To je základní princip, který zůstal od dob renesančních loutnových systémů nezměněn. Jak jsem naznačil výše, lze základní schéma obohatit velkým množstvím speciálních značek, ať už je to již zmíněná kvantita not, dále třeba doplňující akordové značky (povětšinou v závorkách) charakterizující příslušnou tonalitu až po rytmické značky. Zde uvedu příklad zřejmě nejpřesnějšího záznamu skladby pomocí ASCII tabulatury, jakého je možno dosáhnout. Záznam byl získán exportem z freewarového programu Power Tab Editor v. 1.7 (www.power-tab.net), jemuž bude ještě věnována mimořádná pozornost dále.
Powertabs
Powertabs (dále jen PTB) by bylo možné jednoduše označit jako další vývojové stadium internetových tabulatur. A cesta k jejich vývoji v žádném případě nebyla jednoduchá. Vzhledem k tomu, že ke čtení a zápisu PTB je zapotřebí speciální software, bylo nutno vytvořit jakýsi standard. To se nakonec podařilo a soubory s příponou *.ptb jsou v současné době asi nejrozšířenějším formátem mezi tabulaturami nevyužívajícími prosté kódování ASCII. Na internetu lze nalézt ještě program Guitar Pro (www.guitar-pro.com) německé provenience, ovšem kromě toho, že jde o placený produkt, je jeho vybavení na zhruba stejné úrovni jako v případě Power Tab Editoru.
Power Tab editor (zkráceně PT Editor) je zřejmě nejpropracovanějším a nejrozšířenějším nástrojem pro tvorbu tabulatur, který v současné době existuje. Navíc je šířen jako freeware, tedy je možné ho pro domácí a výzkumné účely používat zcela zdarma a bez jakýchkoliv omezení. Přibližme si Power Tab Editor slovy samotného autora: "Program Power Tab Editor je nástroj pro tvorbu tabulatur pod operačním systémem MS Windows. Je zaměřen na zaznamenávání dvou nejpopulárnějších forem tabulatur vyskytujících se na internetu, totiž kytarových a baskytarových. Není určen pro zaznamenávání hudby ve formě MIDI ani v něm nelze tvořit tabulatury pro piáno."
Způsob získání a zprovoznění Power Tab Editoru není nijak obtížný. Stačí si z domovských stránek stáhnout nejnovější verzi a po velmi nenáročné instalaci je program připraven k použití. Program je kompletně v angličtině, ale průměrně pokročilý uživatel počítače si ovládání velice rychle osvojí.
Nyní k popisu činnosti programu a jakým způsobem se realizuje vlastní záznam tabulatur. Je evidentní, že snaha tvůrce byla co nejvíce přiblížit konečný vzhled komerčním tabulaturám (o nichž byla řeč v předcházejících částech) a dle mého názoru je výsledek více než uspokojivý. Výsledný produkt, zejména pokud je vytištěn na kvalitní tiskárně, je od komerčních tab-booků téměř k nerozeznání. Po spuštění se automaticky otevře nový soubor, který obsahuje zatím pouze jeden řádek "partitury", ale další řádky lze dle libosti přidat. "Partituru" opět tvoří dvě části, a to jak samotná tabulatura, tak notová osnova. K záznamu dochází tak, že píšeme čísla poloh do tabulatury a v notové části se noty generují automaticky. Tato notová část je vůbec velmi užitečná, neboť noty nám udávají jak přesnou kvantitu tónů, tak umožňují - alespoň zpočátku - přesnou orientaci zejména těm hráčům, kteří mají s notami více zkušeností než s tabulaturami.
Zde je screenshot základní obrazovky, tedy jak program vypadá po zavedení do paměti:
Jak již bylo řečeno, lze v Power Tab Editoru zaznamenat nejen party pro kytaru(y), ale též part basový. Tato funkce je velice užitečná zejména ve skladbách, kde je basová linka v některých částech dominantní. V tomto směru program zaplňuje mezeru mezi edicemi komerčně vydávaných tabulatur, kde se varianta kytara + baskytara vůbec nevyskytuje. Kytarový i basový part jsou zaznamenávány na oddělené "listy" (podobně jako Excelu) a mezi těmito listy se lze velice snadno přepínat. Když si později chceme skladbu pomocí MIDI pluginu přehrát, jsou hrány oba party současně. Způsob záznamu basového partu je zcela identický s partem kytarovým. Při práci s programem nejsme omezeni pouze na šestilinkovou tabulaturu kytarovou a čtyřlinkovou basovou, ale počet linek lze nastavit od tří do sedmi, což nám rozšiřuje možnosti záznamu zejména nástrojů s netradičním počtem strun.
Další z funkcí je okno pro záznam doplňkových informací o skladbě. Má název "Song Property Sheet" a celkem čtyři listy. První list, "File Information", slouží pouze pro všeobecné info.
Druhý list se nazývá "Performance Notes" a lze v něm uvést interpretační poznámky, například jaký druh zkreslení je použit, informace o přítomnosti různých speciálních efektů apod.
Na třetím listu lze pak v ucelené formě přepsat slova písně (text může být umístěn i v samotné tabulatuře, viz dále) a poslední list obsahuje informace o použitých fontech.
Další funkcí je velice promyšlený systém nastavení jednotlivých kytar (tedy hlasů) a též akordových značek v tabulatuře použitých. Lze velice podrobně specifikovat nastavení až sedmi kytar (které je možno v tabulatuře použít najednou). Každou kytaru můžeme libovolně pojmenovat, nastavit počet strun, upřesnit její zvukový výstup ( jak bude kytara znít při přehrávání ve formátu MIDI), zda je na kytaře umístěn kapodastr, hlasitost při přehrávání. Dále lze editovat tři základní kytarové efekty, jimiž jsou reverb, chorus a tremolo. Za zmínku stojí též nastavení "panneru". Určuje, zda zvuk zaznívá z obou základních zvukových kanálů současně (standard), nebo zda má dojít k jistému vychýlení doleva či doprava (princip sterea), které lze průběžně regulovat, a simulace dvanáctistrunné kytary. Samozřejmostí je též možnost nastavení ladění kytary a to buď každé struny zvlášť, nebo si lze jednoduše vybrat některé z obvyklých nestandardních ladění (např. "Drop-D Tuning"), nebo podladění celého nástroje o jeden i více půltónů.
Druhý list tohoto okna slouží ke specifikaci akordů a jejich značek, tedy pokud nějaká z kytar pracuje s akordy ve stále stejném tvaru. Tyto akordové značky jsou pak uvedeny v záhlaví celé skladby, podobně jako u tabulatur komerčních. Opět je možno jednotlivé akordy přiřadit pouze ke kytarám, které s nimi operují. Značky si můžeme buď za pomoci jednoduchého nástroje vytvořit sami, ale ve většině případů toto nebude nutné, neboť je k dispozici rozsáhlá paleta všech myslitelných akordů ve všech možných polohách.
Další podstatnou složkou je MIDI přehrávač. Bylo sice řečeno, že PT Editor primárně k produkci MIDI souborů neslouží, ovšem umožňuje zaznamenanou tabulaturu pomocí MIDI pluginu jak přehrát přímo v programu, tak ji následně jako MIDI exportovat. Samotná možnost přehrání skladby je další z vlastností, která PTB vyvyšuje nad tab-booky. Vždyť zvuková percepce je pro studování skladby neoddělitelným faktorem a zde navíc máme při přehrávání možnost sledovat přesný průběh (aktuální pozice je vždy zvýrazněna červeně). I když zvuk MIDI nástrojů má k dokonalosti jistě daleko, přesto navozuje mnohem přesnější představu o znění skladby než při pouhém vjemu zrakovém. Touto funkcí tak lze částečně obejít omezení vyplývající jinak z nutnosti mít skladbu takříkajíc "naposlouchanou", aby bylo možno dosáhnout požadovaného výsledku.
Ve výčtu funkcí nesmí chybět ani Metronom, můžeme ho dle libosti zapnout.
Užitečnou utilitou je též možnosti exportu do ASCII formátu, kterou lze využít zejména v okamžicích, kdy potřebujeme pracovat s tabulaturou, aniž bychom měli po ruce PT Editor, či pokud chceme tabulaturu zpřístupnit tak, aby byla přímo zobrazitelná na webových stránkách.
Vyhledávání tabulatur na internetu
Způsobů hledání je hned několik. Nejjednodušší se na první pohled může zdát použití nějakého webového vyhledávače. V současné době jim kraluje Google (www.google.com).
Pokud bychom chtěli hledat tabulatury obecně, zřejmě by bylo dobré volit klíčová slova "tabulature", "tablature" či "tab", přičemž posledně jmenovaná zkratka je beze vší pochyby i nejpoužívanější. V případě, že naším cílem je hledat PTB, musíme zadat buď to, nebo "powertabs". Jestliže máme zájem o tabulaturu konkrétní písně, je nejvýhodnější zadat název kapely a za něj slovo tab. Většinou hned mezi prvními několika nalezenými odkazy se nachází nějaká stránka, která tabulatury hledané kapely obsahuje, a tím pádem máme výchozí bod. Postup "jméno kapely + název písničky + tab (eventuelně PTB nebo powertab)" se neukázal jako příliš užitečný, neboť v případě zadání takovéhoto dotazu vyhledávač zobrazí velké množství odkazů na text dané písně a požadavek "tab" jakoby ignoroval. Další možností je návštěva nějakého archívu, který se na shromažďování tabulatur specializuje a na jeho stránkách pak listovat mezi interprety a doufat, že hledaná píseň tam bude. Asi nejrozsáhlejším takovým archívem pro ASCII tabulatury je "OLGA" (The On-Line Guitar Archive, www.olga.net). Podle našich dosavadních zkušeností zde lze nalézt prakticky jakoukoliv píseň. Vyhledávání je velice snadné a rychlé. Navíc každý den jsou přidávány nové a nové tabulatury (které posílají sami uživatelé). Vše je samozřejmě zdarma. Na stránky OLGA se lze dostat i prostřednictvím stránek "Harmony-Central" (www.harmony-central.com). Tyto stránky jsou pro každého hudebníka (hlavně kytaristu) velice užitečnou zásobárnou různých neocenitelných informací, a tak jejich provázanost s nejpropracovanějším archívem tabulatur jistě není náhodná.
V případě PTB je zřejmě nejužitečnějším webem "Power Tab Archive" (www.powertabs.net). Zde je možné nalézt stovky až tisíce nejrůznějších PTB. Navíc každý zaregistrovaný uživatel může tabulatury také hodnotit, což při hledání velice usnadňuje práci, neboť jestliže vybereme tabulaturu s nejlepším hodnocením (uživatelé jsou v drtivé většině sami hudebníci), máme téměř jistotu, že tato tabulatura ve skutečnosti také bude nejlépe zpracovaná.
Samozřejmě, že pokud máme zájem o tabulatury pro baskytaru nebo eventuelně i bicí, lze při vyhledávání postupovat podobným způsobem.
Závěr
V tomto článku jsme se pokusili postihnout alespoň některé odlišnosti tabulatur v porovnání s možnostmi klasické notace. Především mezi širší hudební veřejností se jedná o problém téměř neznámý. A přitom možností využití by byla celá řada. Je třeba si uvědomit, že rocková hudba tvoří pouze malou část celkové hudební produkce a zájemce o jiné žánry tak téměř nemá možnost systému tabulatur využít.
Zejména na základních uměleckých školách by tento fenomén mohl najít široké uplatnění, nicméně podle dosavadní praxe k tomu zřídkakdy dochází. Učitelé hry na klasickou kytaru bývají v tomto směru velmi konzervativní. Kytarová hra, zejména ve svých počátcích, bývá velice obtížná a náročné čtení not, které ji nutně musí doprovázet, tak začátečníkovi práci ještě ztěžuje. Přitom by stačilo tak málo - a tabulatury by se mohly vrátit na pole klasické hudby, odkud vzešly.
Nezbývá než doufat, že se tato neutěšená situace postupem času změní.
JARYN JANEK
baskytarista - Krucipsk, Benedikta
Jaký máte názor na tabulaturový zápis?
Tabulatury mají podle mě velký význam v momentě, kdy člověk začíná a nezná noty, což vidím i na těch, které učím. Tabulatury neodradí, na první pohled jsou intuitivnější a dotyčný má od začátku kontakt s nástrojem. Pokud se jedná o dobrý zápis, mají výhodu v tom, že mohu docílit stejného zvuku jako v originále, protože znám polohu a z ní mohu dedukovat prstoklad, který mi noty neprozradí. Myslím ale, že je velmi prospěšné noty znát. Ne že by člověk musel umět hrát z listu, ale bohužel i ta úplně základní znalost dnes kvůli nedostatečné výuce na základních školách většině běžné populace chybí. Najít C by snad měl umět každý, nelze čekat, že vždy vystačím s tabulaturou.
Osobně preferujete tabulatury nebo noty?
Vlastní věci jsem vždy zapisoval do not, učil jsem se je odmalička a jsem na to zvyklý. Jinak jak kdy - v momentě, kdy hodlám číst stupnice nebo nějaké jazzové sólo, pak použiji noty. Po tabulatuře sáhnu ve chvíli, kdy se mi jedná o konkrétní písničku nebo sólo, když mě zajímá, jak přesně to ten dotyčný hrál a hodlám se v tom trochu "babrat". Za úplně nejlepší považuji dvojí zápis - v notách se daleko lépe zorientuji, z tabulatury pak můžu navíc vyčíst konkrétní technické záležitosti - různé vytahování a podobně. Je ale třeba dávat pozor na chyby - i zapisující jsou jen lidé a zdaleka ne na všechny tabulatury je spoleh. (jc)
NORBI KOVÁCS
kytarista
Jaký máš názor na zápis pomocí tabulatury, preferuješ tabulaturu, nebo notový zápis?
Tabulatura je podle mého názoru dobrou pomůckou, jde přece hlavně o to, aby člověk měl zápis, kterému rozumí. A pokud nezná noty, samozřejmě sáhne po tabulatuře. Je spousta vynikajících muzikantů a autorů, třeba i Phil Collins, kteří s notami nikdy nepracovali. Já jsem používal tabulatury tehdy, když jsem chtěl něco zapsat pro své žáky.
Má podle tebe smysl zapisovat vlastní věci do tabulatur, not, nebo raději nahrát?
Vlastní nápady si většinou nahrávám do počítače, pokud je potřebuji někomu předat zapsané, většinou použiji nějaký software, jako třeba Band-in-a-box, a z něj vytisknu nebo exportuji notový zápis.
Co považuješ za jejich spolehlivý zdroj?
Nejvíc chyb je určitě ve volně dostupných tabulaturách na internetu, tam je podle mě asi v padesáti procentech případů bohužel všechno špatně. Daleko lepší je to u autorizovaných booků, kdy třeba kapela nechá transkribovat úspěšnou desku, ale i tam se chybička najde. Při stahování z tabulatury ale stejně musíš mít k dispozici nahrávku, takže velkou většinu odhalíš. (jc)
PETER PAVLďK
baskytarista - Anticage, Yoyo Band, Zeus Bugou...
Jaký máte názor na zápis pomocí tabulatury, preferujete tabulaturu, nebo noty? Tabulatura je jenom zápis prstokladů s rytmickým členěním. A většinou je to ještě zápis neúplné informace, povětšinou jednoduššího typu. Noty mi dávají větší svobodu, vnímám melodii, ne prstoklad. Při čtení not mám možnost volby, jestli to zahraju ve druhé poloze, anebo až v sedmé a s prázdnou strunou... Tabulatura může vhodně rozšířit představivost a zpřehlednit čtení v kombinaci s notovým zápisem, ale sama o sobě je pro analfabety.
Má podle vás smysl zapisovat vlastní věci do tabulatur?
Možné je všechno, a asi jak pro koho. Zapisuji melodii, frázi, harmonii, ne prstoklad, ten není u zrodu nápadu podstatný. Nedovedu si dost dobře představit orchestrální partituru v tabulaturách, kde by dirigent četl a řídil z prstokladů. Je to nesmysl.
Co považujete za jejich spolehlivý zdroj?
Ve smyslu obsahové dokonalosti snad ani nemůže existovat. Ledaže by to byl autorský rukopis. Setkal jsem se s transkripcemi jenom v tabulaturách na nástroj o dvaadvaceti pražcích, jenže mistr hrál na dvacetipražcový nástroj a tak "transkribtér" nezohledněním této maličkosti "natabulaturoval" do hmatů úplně jiné souvislosti. Takže něco jako Analfabeti sami sobě. (jc)
MARTIN CHOBOT
kytarista - Preweet, Bublifuck
Jaký máš názor na zápis hudby pomocí tabulatur? Preferuješ tabulatury, nebo noty?
Používám tabulatury docela často. Pro kytaristu je to určitě dobré vodítko, jak danou věc zahrát. Existuje u nich také víc značení pro specifické techniky, jako je třeba vibrato nebo bending, které v notovém zápisu většinou nenajdeš, i když výjimky samozřejmě existují. Na druhou stranu, pokud nemáš k dispozici nahrávku, z tabulatury přesné frázování nevyčteš, kdežto z not ano, alespoň přibližně. Volně dostupné tabulatury na internetu mají i další nevýhody, bývá v nich hodně chyb a také prstoklady většinou nejsou ideální.
Myslíš, že má pro muzikanta nebo kapelu smysl zapisovat si nápady a skladby do tabulatur?
Daleko významnější je podle mě si nápady co nejdříve nahrát. Zápis může být pomůckou, ale nahrávce se určitě nevyrovná. I když člověk naskočí do kapely, je daleko snažší si věci oposlouchat z nahrávky, nebo pokud možno nechat ukázat, než lovit z tabulatury.
Co považuješ za spolehlivý zdroj tabulatur?
Nejdostupnější je určitě internet, ale jak už jsem řekl, tabulatury tam obsahují spousty chyb. Docela dobrým zdrojem jsou ukázky v časopisech nebo autorizované booky kapel a hráčů. Stojí sice dost peněz, ale pokud je člověk fanouškem nějakého konkrétního muzikanta a jeho hraní, určitě se vyplatí. (jc)
PŘďKLAD ASCII TABULATURY
Na začátku jsou opět specifikovány akordy a jejich značky ve skladbě použité (viz výše) a výčet jednotlivých kytar, společně s upřesněním, jakým zvukem jednotlivé nástroje mají znít. Vidíme, že zde je použito kytar šest a všechny využívají nějaký druh zkreslení.
Pak následuje samotný záznam skladby. Tabulaturu neuvádíme celou pro její přílišnou délku, po malé ukázce první části následují závěrečné vysvětlivky. Řádka těsně nad samotnou tabulaturou udává délku jednotlivých tónů. Co znamenají jednotlivá písmena, je přesně popsáno ve výše zmíněných vysvětlivkách, tedy pouze stručně: W - celá nota; H - půlová nota; Q - čtvrťová nota; E - osminová nota; S - šestnáctinová nota; T - dvaatřicetinová nota; X - čtyřiašedesátinová nota; + - legato; . - nota trvá o polovinu déle. Malá písmena představují noty hrané staccato.
Znovu připomínáme, že výše uvedený příklad transkripce se blíží horní hranici teoretických možností ASCII tabulatur a v praxi se s takto pečlivou prací setkáme velmi zřídka. Nebývá totiž výjimkou, že některé skladby jsou zaznamenány velice úsporným způsobem a to: nad textem písně jsou akordové značky a pouze různé melodické linky, případně sóla a další vyhrávky jsou zobrazeny formou tabulatury.
Většina těchto tabulatur vzniká v tzv. atlantické oblasti, tedy před jakoukoliv prací s těmito je potřeba důkladně se seznámit s anglo-americkou hudební terminologií a systémem značek, např. akordových, apod.
