Suzi Quatro - Groove v sukni

Dnešní díl seriálu Groove v sukni se bude týkat asi nejslavnější baskytaristky v historii. Suzi Quatro znamenala pro emancipaci žen na poli hudby velmi výrazný vklad. A to nejen jako hráčka na basu a jako zpěvačka, ale i jako showwoman a rock‘n’rollová star.

Suzi Quatro se narodila jako Susan Kay Quatronella 3. června roku 1950 v americkém Detroitu. Narodila se do katolické rodiny. Otec Art, původem Ital, byl amatérský jazzový muzikant, navíc hrál na klávesy pro hokejový klub Detroit Red Wings. Matka byla maďarského původu. Byla z několika sourozenců a téměř všichni se nějakým způsobem věnovali hudbě. Se sestrami působila ve své první kapele a i její bratr Michael se v hudbě prosadil.

Prvním vystoupením pro Suzi bylo hraní na perkuse s jazzovým triem jejího otce, s nímž si zahrála ve svých osmi letech. V té době se již věnovala studiu klavíru. Ve čtrnácti letech dostala od svého otce svou první baskytaru, Fender Precision z roku 1957, a založila společně se sestrami svou první kapelu

The Pleasure Seekers

Kapelu založily v roce 1964 sestry Patti (kytara, zpěv) a Suzi Quatro (basa, zpěv), k nimž se záhy přidaly Nancy Ball na bicí, Mary Lou Ball na druhou kytaru a klávesistka Diane Baker, která byla ale záhy vystřídána další sestrou Quatro, Arlene.

Po několikatýdenním zkoušení Patti domluvila s Dave Leonem, majitelem detroitského klubu Hideout a stejnojmenného nahrávacího labelu, že si s kapelou v klubu zahrají. Koncert měl úspěch a kapela sbírala první úspěchy v Detroitu a okolí. Dave Leon jim vydal první singl v roce 1965 pod názvem Never Thought You’d Leave Me s B-stranou What a Way to Die. Obě skladby složil Dave.

V tomto roce došlo také k výměně bubenice. Místo Nancy Ball přišla Darline Arnone. Kapela procestovala Spojené státy a úspěch jim přinesl v roce 1968 podpis nahrávací smlouvy s velkou společností, konkrétně s Mercury Records. Ta jim vydala druhý singl Light of Love.

Po odchodu Arlene Quatro na mateřskou dovolenou se ale kapela dostala do krize. Přišla sice Nancy Quatro jako sólová zpěvačka a skupina se přejmenovala na Cradle. Klíčový okamžik přišel zanedlouho. Manažer Cradle, již zmiňovaný Michael Quatro, pozval na show skupiny legendárního britského producenta Mickey Mosta, který přivezl do Anglie Jimi Hendrixe, objevil The Animals a napsal hity pro Donovana, Lulu nebo Herman's Hermits. Toho na koncertě zaujala Suzi Quatro svou energií a projevem a nabídl jí, aby se přestěhovala do Anglie a rozjela tam svou vlastní

Sólovou kariéru

Mickey Most totiž v té době právě rozjížděl svou vlastní nahrávací společnost RAK Records. Suzi sice měla nabídku od společnosti Elektra, ale její volba byla jasná: „V Elektře mi nabízeli, že ze mě udělají novou Janis Joplin. V Anglii jsem měla šanci být Suzi Quatro. Nechtěla jsem být jenom někdo jiný.“

Do Anglie se vydala na konci roku 1971. Své začátky v Anglii popisuje jako nejhorší léta v životě. Přestože přišla se svou sestrou, ta se zanedlouho vrátila zpátky přes oceán a Suzi se začala cítit strašně osaměle: „Neměla jsem vlastně žádné peníze... každý den jsem seděla ve studiu a pracovala na písničkách. Každý večer jsem se potom vrátila domů a v posteli plakala, do té doby, než jsem usnula, protože jsem byla tak osamělá.“

První singl Rolling Stones byl relativně neúspěšný, i když se dostal na 1. místo v portugalské hitparádě. Proto se Most rozhodl dát Suzi dohromady s autorskou dvojicí Mike Chapman a Nicky Chinn, která spolupracovala i s The Sweet. Tato dvojice pro ni napsala skladbu Can the Can, která odstartovala Suziinu hvězdnou kariéru. Skladba se stala hitem číslo jedna nejen v Británii, ale napříč celou Evropou, v Austrálii a v Japonsku (dvojice Chapman - Chinn pro Suzi v následujících letech napsala kolem deseti dalších skladeb, z nichž čtyři se dostaly do britské Top Ten).

Singl byl z alba Suzi Quatro, které vyšlo v roce 1973 a zaznamenalo úspěch v Evropě i Austrálii. Z téhle desky pocházel i další hit 48 Crash. Celá deska se nesla ve znamení tehdy populárního glam rocku.

V roce 1974 vyšlo potom album Quatro, které znamenalo vrchol její kariéry. Skladba Devil Gate Drive se stala vlastně takovou její hymnou a celá deska se dobře prodávala v Evropě a Austrálii. Zatímco na těchto dvou kontinentech slavila úspěch, v rodných Spojených státech byl úspěch minimální.

O rok později vychází další deska Your Mama Won’t Like Me a o dva roky později Aggro-Phobia, přestože relativně úspěšné, již předznamenávají budoucí ústup ze slávy. Na tom nic nemění ani světové turné s Alice Cooperem. Dlouhodobě úspěšná zůstává už pouze v Austrálii.

V roce 1978, kdy jí vyšel singl If You Can’t Give Me Love, se dočkala částečného úspěchu, neboť se stal hitem v Británii a Austrálii. Následující rok se jí ale konečně podaří uspět v rodných Spojených státech. Společně s Chrisem Normanem ze Smokie nazpívala duet Stumblin in, který se dostává na čtvrtou příčku hitparády Billboard. Oba singly pocházejí s desky If You Knew Suzi, která nabízí mnohem decentnější hudbu než desky předchozí. Pořád je to glam rock, ale dospělejší a uhlazenější.

V roce 1979 vydává Suzi své nejoblíbenější album Suzi and Other Four Letter Words. Přesto, že z něj pochází několik úspěšných skladeb, ústup ze slávy byl již více než patrný. Bodovala se skladbami Shes in Love with You , Mama’s Boy nebo I’ve Never Been in Love.

O rok později vychází deska Rock Hard, která ale nenabídla žádný hit. Poslední hit se objevil až o tři roky později na desce Main Attraction pod názvem Heart of Stone.

V roce 1985 se Suzi účastnila charitativního projektu společně s kapelou Bronski Beat a členy z kapel The Kinks, Eddie & The Hot Rods a Dr. Feelgood. Natočili Bowieho klasiku Heroes, která vyšla v roce 1986 na singlu BBC Children in Need.

Od té doby se v Suziině hudební kariéře nic zvláštního neděje. Vyjde sice sem tam nějaký výběr či živé album, občas vyjede na turné, ale žádná studiová deska nevychází a Suzi se věnuje jiným aktivitám (krátce je zmíním v další kapitole). V roce 2005 se v televizi objevuje dokument o Suzi nazvaný Naked Under Leather.

Studiového alba se fanoušci dočkali až po dlouhých třiadvaceti letech. V roce 2006 vychází deska Back to the Drive. Suzi Quatro na něm přichází s poctivě udělaným rockem. Příjemné melodie, glamová pompéznost a groove. To všechno z desky dělá dobrého nástupce jejích nejslavnějších desek. Album produkoval kytarista Sweet Andy Scott a skladatelsky se na něm podílel jeden ze strůjců Suziina úspěchu v minulosti - Mike Chapman.

V březnu roku 2007 vydala předělávku od The Eagles Desperado a vydala též svou autobiografii nazvanou Unzipped.

Herecká kariéra a další...

Suzi Quatro je ovšem nejen uznávaná basistka a zpěvačka, ale prosadila se i jako herečka a moderátorka.

Jako herečka se dostala do sitcomu americké televizní stanice ABC Happy Days, kde ztvárnila postavu Leather Tuscadero. To bylo na konci sedmdesátých let a i díky této roli uspěla v Americe i hudebně.

V roce 1980 se objevila v epizodní roli v britském seriálu komediálních dramat Minder. O pět let později se představila v seriálu Dempsey a Makepeaceová a v roce 1986 se zhostila hlavní role v muzikálu Annie Get Your Gun, jehož záznam vyšel na desce.

V roce 1990 hrála v horroru Clivea Bakera Nightbreed, ale produkce film drasticky prostříhala a její postavu kompletně odstranila. O rok později napsala a účinkovala v muzikálu o herečce Tallulah Bankhead nazvaném Tallulah Who.

V roce 1994 se Suzi objevuje v epizodě britského sitcomu Absolutely Fabulous. V roce 2006 propůjčila svůj hlas postavě Ria ve filmu Bob the Builder (u nás známý jako Bořek stavitel) Built to Be Wild, zahrála si v epizodě seriálu Rock School a objevila se v detektivním seriálu Modsomer Murders (Vraždy v Midsomeru) v epizodě The Axeman Cometh.

Jako moderátorka se uplatnila v hudebních programech na stanici BBC. První pořad je Rockin with Suzi Q a Suzi v něm pouští své oblíbené rockové nahrávky z padesátých a šedesátých let. Druhý pořad se jmenuje Wake up Little Suzi, kde pouští legendární desky a zve si zajímavé hosty z historie rocku.

Vybavení

Suzi hraje vlastně celou svou kariéru na baskytaru Fender Precision. Samozřejmě vyzkoušela i další nástroje, jako třeba Ibanez Musician, který používala v osmdesátých letech, plejádu Gibsonů - Les Paul, EB2, Grabber a Ripper, nakonec si ale z nefendrovských baskytar vybrala jen Status, který používá od roku 1990 na koncertech. Ve studiu potom dává přednost osvědčenému Fenderu Precision. Dalším používaným Fenderem je Jazz Bass, který také používá na koncertech.

Co se týče aparátů, tak jsem nikde žádné oficiální zmínky nenašel. Na YouTube jsem ji ovšem viděl s aparáty Ashdown, Marshall nebo Ampeg, v minulosti používala i Trace Elliot.

Závěr

Přestože Suzi není nějaká virtuózní basistka, svým příkladem k basové kytaře přitáhla nespočetné zástupy dalších hráček. Hraje převážně prsty (sem tam trsátkem) a vytváří jednoduché linky, podporující co nejvíce písničku. Konečně jak jinak byste to chtěli v glam rocku dělat.

K jejím fanynkám se hlásí i zpěvačka Chrissie Hynde nebo kytaristka Joan Jett. V současné době žije Suzi v anglickém Essexu se svým druhým manželem, dvěma dětmi a vnoučetem.