Určitě jste někdy v životě podobnou debatu vedli. Takové to:„ Nejlepší kytarista je stejně Pepa a na basu je nejlepší Franta. Ti kdyby to rozbalili spolu!“ Podobná přání dala vzniknout projektům, jako byli Cream, Humble Pie, Emerson, Lake & Palmer, Mr. Big nebo třeba Chickenfoot. V Čechách si svou kapelu snů postavili čtenáři časopisu Rock & Pop a posluchači Rádia Beat před dvěma lety.
Kdo tvoří Supergroup.cz?
Bicí nástroje: Miloš Meier (Dymytry, Bsp, Ex-Leaders! Trio Michala Pavlíčka),
basová kytara: Vladimír „Guma“ Kulhánek (T4, Anna K, Etc..., Krausberry, Flamengo),
kytara: Michal Pavlíček (Stromboli, Pražský Výběr, Bsp, Big Heads),
klávesy: Roman Dragoun (T4, Progres 2, Stromboli, Futurum),
housle: Jan Hrubý (Etc, Blues Band Luboše Andršta, Framus 5),
zpěv: Kamil Střihavka (Bsp, No Guitars!, Leaders!, Motorband).
Jednou a dost?
Po vyhlášení výsledků ankety bylo oznámeno jediné vystoupení na brněnském BeatFestu 6. 3. 2013 v Semilassu, ale ohlasy publika rozhodly a hvězdná sestava se znovu sešla 17. 3. 2014 v Lucerna Music Baru, odkud vyrazila na jarní turné. Zahráli v Plzni, Jablonci, Ostravě a zakončili opět v Semilassu. Pak byly ohlášeny první letní festivaly, ze kterých kapela plynule přejela na podzimní šňůru do klubů. Michal Pavlíček mladší, který kapelu zastupuje, opatrně naznačil, že by kapela mohla dokonce příští rok něco natočit.
Protože toho o projektu už bylo napsáno dost a Michal Pavlíček i Kamil Střihavka poskytli nespočet rozhovorů, požádal jsem o pár vět Jana Hrubého, Romana Dragouna a Miloše Meiera. Tedy požádal jsem i Vladimíra Gumu Kulhánka, ale toho takové věci nebaví :-) Mluvili jsme samozřejmě o Supergroup.cz, ale pak jsem je také trochu pošťuchoval otázkami z oblasti prezentace na internetu. Děkuji jim, že mě neposlali k šípku, a děkuji za báječně lidské odpovědi.
Jane, získal jste více hlasů než Jiří Stivín, co pro vás výhra v anketě znamená?
Jan Hrubý: V roce 75 nebo 76 proběhla podobná anketa pro čtenáře časopisu Melodie. V ní také lidé dávali hlasy muzikantům. Kategorie byly stejné: nejlepší kytarista, nejlepší zpěvák, nejlepší basista a nakonec ostatní nástroje. V této kategorii byli saxofonisti, houslisti a ostatní instrumentalisti. Všichni zkrátka naházeni do jednoho pytle pod označením „ostatní nástroje“. Shodou okolností jsem v této kategorii dostal taky víc hlasů než Jirka Stivín. Je to asi v tom, že houslistů je u nás v rockové, jazzové, či bluesové sféře méně než třeba saxofonistů.
Co říkáte fenoménu supergroup, jako byli například Cream, nebo projektům typu G3?
Jan Hrubý: V roce tuším ’66 jsem viděl film Zvětšenina. Tam hrají Cream. Jako mladého studenta konzervatoře mě to naprosto dostalo, stejně jako o dva roky před tím Perný den. Nikdy jsem ovšem nezanevřel na skladatele tzv. klasické hudby. Nevážím si profesionálních muzikantů, kteří uznávají jen tvorbu à la Bach, Mozart či Beethoven, a rock, jazz a ostatní hudební proudy považují za póvl. Co se týká projektu G3, tak o tom mě musí někdo poučit. Bohužel nevím, o co jde. Rád se to dozvím.
Zkouší Supergroup.cz? Jak probíhala příprava?
Jan Hrubý: Jestli se nepletu, měli jsme asi tři zkoušky. Víc přípravy bylo individuální, domácí. Vybrali jsme skladby, rozeslali jsme si je e-mailem, stáhli si je a učili se je doma. Skladby od AC/DC, Deep Purple, Led Zeppelin a další převzaté, které hrajeme, jsem si stáhl na hard disk a hrál to na housle s nimi. A tak jsem Párplům, Zeppelinům, AC/DC a dalším „zaplevelil“ jejich muziku houslemi. Mně to připadá docela zajímavé. Samozřejmě do té muziky musí člověk proniknout tak, aby to působilo jako obohacení, a ne jako trapná křeč.
Existují zastánci zkoušení, jiní preferují domácí přípravu a schovávají si energii na společnou komunikaci až na pódium, co preferujete vy?
Jan Hrubý: V mém případě byla domácí příprava pro Supergroup.cz nezbytná. Ani v jedné skladbě před tím housle nebyly. My všichni máme mimo Supergroup.cz ještě jiné hudební projekty a na zkoušení bychom se těžko scházeli. Kolegové jsou ale všichni protřelí rockoví harcovníci, a tak nebyl problém po dvou až třech zkouškách „nahodit řemen“. V jistých případech je samozřejmě společné zkoušení nezbytné, ale v našem případě to jinak nešlo. Já osobně nejsem přítelem zkoušení, když kapela nemá jasno, co vlastně chce zkoušet. Demo snímky rozdané muzikantům v kapele tím, kdo má nějaký nápad, samozřejmě preferuji před chaotickým dohadováním se na nepřipravené zkoušce. Na to nikdo z nás nemá čas. Žádnou energii na živé hraní si neschovávám. Na pódiu se hraje vždy s energií maximální, jinak otrávíte publikum i svoje spoluhráče.
Máte raději hraní jako člen autorské kapely, nebo jako nájemný hráč (session musician)?
Jan Hrubý: Nad tím jsem nikdy neuvažoval. Za ty roky, co hraji, jsem toho prolezl tolik, že mám vztah k jamu i hraní v autorské kapele vždycky pozitivní.
Romane, co si myslíte o Facebooku a jak s profilem, který tam máte, pracujete?
Roman Dragoun: Facebook je úžasná záležitost, ale jako většina věcí se dá zneužít. Máme od Boha svobodnou vůli a je jen na nás, co si vybereme a jak ji použijeme. Já tam dávám informace o svých koncertech, občas okomentuju aktuální situaci nebo sdílím krásnou hudbu, myšlenky, foto a dokumenty. Bohužel je to taky obraz našeho národa, a jak se ho povedlo komunistům ho zdevastovat.
Našel jsem na Spotify vaše sólové album Stín mý krve. Co si o Spotify myslíte?
Roman Dragoun: Spofity nesleduji, ani nevím, co to je, ale nestydím se za to. Mám rád reálný prostor, jako třeba přírodu nebo kolo a živé hraní a kontakt s lidmi.
V různých dvojicích a trojicích jste spolu hráli v jiných skupinách. Jak rychle jste se sehráli?
Roman Dragoun: Ano, hrál jsem s Michalem a teď hraji s Gumou a velice si toho vážím. Repertoár, který hrajeme, si každý musí doma sám nastudovat a pak se to na zkouškách doladí a doaranžuje. Jsou kapely, které zkouší, ale nehrajou. Pak jsou kapely, které nezkouší, ale hrajou. Já dávám přednost těm druhým.
Co pro vás znamená výhra v anketě? Co říkáte na to, že jste předehnal Mariána Vargu?
Roman Dragoun: Mariána Vargy si nesmírně vážím pro jeho úžasnou schopnost improvizace a obrovskou techniku, která pramení z klasického vzdělání a taky samozřejmě píle. Bylo proto pro mne překvapením, že jsem ho předběhl. Je to asi tím, že Čechů je víc než Slováků a taky že hraju ve čtyřech dobrých kapelách, s kterými brázdím naší nádhernou zemi.
Miloši, co znamená výhra v anketě pro vás?
Miloš Meier: Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tak, že bych někoho předehnal. Samozřejmě si toho moc vážím, že jsem dostal tolik hlasů, a moc za to všem děkuju. Hra na hudební nástroj není jako sport, ve kterém by se dalo soutěžit. Každý hraje jinak a každý má svůj styl. Podobné hudební soutěže svědčí spíše o vkusu fanoušků a o určité zajímavosti a atraktivnosti soutěžících. Beru výhru v této anketě sám pro sebe spíše jako takovou odměnu za tu spoustu času, práce a energie, kterou bubnům dávám. Zároveň je to pro mě taky ale takový závazek, abych na sobě pracoval dál a svoje kvality těm lidem, co pro mě hlasovali, dokazoval a i dál navyšoval.
Zaujala mě vaše internetová prezentace, spravujete si web a profily sám, nebo na to máte lidi?
Miloš Meier: Ano, snažím se mít kvalitní webové stránky, Facebook atd. V dnešní době to ke kariéře patří, i světové osobnosti, u kterých byste si třeba řekli, že nemají zapotřebí řešit sociální sítě a podobné věci, mají často webovou prezentaci na vysoké úrovni, poskytují fanouškům neustálé zprávy, novinky, videa... V době YouTubů a dalších věcí jsem nevyrůstal, za což jsem i rád. Pamatuji složité shánění dobré hudby nebo studijních bubenických materiálů, přehrávání kazet apod., ale mělo to také své kouzlo a rád na to vzpomínám. Dnes sednete k internetu a všechno hned máte. Takže proč toho taky nevyužívat v co nejlepší formě. Snažím se stále aktualizovat svůj web, natáčet různá videa, dělat reporty z koncertů a další. A i díky tomu jsem mohl třeba získat fanoušky v zahraničí nebo i hrát na bubenických festivalech v zahraničí. Facebook si spravuju sám, na web mám webmastera a na různé grafické věci využívám také pomoc odborníků. Většinou mám nějakou představu a oni ji zpracují nebo ještě vylepší.
Co si myslíte o možnostech sdílení nebo posílání rozpracovaných projektů po internetu?
Miloš Meier: Tak je to určité usnadnění práce, nemusíte nikam dojíždět, složitě se scházet atd. Běžně si dnes posíláme v kapelách různé mixy, verze skladeb, demáče atd., diskutujeme o tom třeba v e-mailových konverzacích a podobně. Můžete tímhle způsobem spolupracovat jednoduše i s lidmi v zahraničí, aniž byste je třeba v životě potkali. Zápor je určitě to, že se tím vytrácí to kouzlo týmové fyzické spolupráce, různého zkoušení, diskuzí, hledání té společné správné chemie... Nejlepší je umět dobře zkoordinovat obojí, jak práci po internetu, tak scházení se ve zkušebně nebo ve studiu. A taky u piva. (smích)
Co říkáte projektům, které žijí z popularity jiných interpretů? (například řada parodií na velmi oblíbený terč Miley Cyrus a její Wrecking ball)
Miloš Meier: Musím se přiznat, že to neznám, sám od sebe to nevyhledávám. Půjdu si to pustit, zájímá mě to. (smích)
Bicí nástroje: Miloš Meier
Miloš má Bubenický syndrom a bez větších diskuzí patří k nejskoloňovanějším bubenickým jménům současnosti. Jako každý bubeník v naší kotlině začínal na Amátkách, ovšem, jak brzo to bylo, vám v plném rozsahu dojde, když si přečtete, že jeho první pořádné bubny byly Peace, které dostal ve třinácti! Bubnuje totiž od jedenácti. V šestnácti cvičil deset hodin denně, čímž si vysloužil zánět šlach a z toho vyplývající skoro roční pauzu. Dodnes cvičí, pokud nemá koncert, čtyři hodiny denně. Dle jeho vlastních slov by správný bubeník měl mít dlouhý vlasy, dobrou fyzičku a dobrou náladu!
Basová kytara: Vladimír „Guma“ Kulhánek
Loni tento matador oslavil sedmdesátku a zároveň padesát let aktivního hraní na jevišti. Wow? Jednoznačně wow, zejména vidíte-li ho na živo a vidíte jeho vitalitu. Původně kontrabasista si svého prvního Fendera koupil za ekvivalent 14 000 piv. Už se svou první významnější kapelou, kapelou Donald, vyváděl takové kousky, že hrál na basu za hlavou, proto se mu ale Guma nepřezdívá. Totiž pokud byste někdy dostali tu fantastickou šanci si s panem Kulhánkem zahrát, vřele doporučuji, připravte se, nebo možná zaslechnete jeho legendární větu, díky které zmíněnou přezdívku získal: „Naučte se svoje party, vy gumy blbý!“ Zahrál na neuvěřitelných osmdesáti nahrávkách, včetně takových pecek jako Létající Čestmír nebo Čau lásko. Vynálezce unikátní výukové metody hry na bezpražcovou basu: na cvičení si vždycky zhasl.
Kytara: Michal Pavlíček
Psát něco o Michalovi Pavlíčkovi je těžké, protože je skutečná veřejně známá osobnost. Tak mě napadlo vyzobat pár vět z rozhovorů, které poskytl v souvislosti s comebackem Stromboli, který proběhl na konci minulého roku v O2 Aréně. „Živé hraní je smysl existence muzikanta,“ odpověděl na otázku, zda ho po tisících odehraných koncertů ještě baví hrát. „Já jsem se s tím stínem chtěl porvat,“ vysvětloval, když mluvil o vzniku nové desky k třicetiletému výročí Stromboli. „Návrat Stromboli není obracením listů v památníčku,“ říká Michal Pavlíček a to, myslím, vzácně dokresluje vyjímečnost génia, který nežije z minulosti, ale neustále puzen tvůrčím duchem jde dál a dál.
Klávesy: Roman Dragoun
Roman Dragoun se narodil v Písku, dnes žije v domku se zahradou za Brnem, snad i proto, že je po mamince napůl Brňák. Je synem malíře Františka Romana Dragouna, jehož obrazy vždy stěhuje s sebou. Na cesty po koncertech s sebou bere kolo a spacák, a jak sám říká: „Vyjedu ráno, na místě zaparkuji, dám si pivečko, kouknu do průvodce, kde je tam co zajímavého, a na kole si projedu okolí. Večer pak lidem vyprávím, jaké to tam mají hezké.“ Roman Dragoun je člověk, který žije přítomností a umí se radovat, k čemuž mu možná pomáhá i víra. Donedávna se od podstatných věcí nenechával zdržovat internetem, který si v jednu dobu dokonce odhlásil: „Internet jsem zrušil, protože mi po něm přicházela spousta kravin a ještě se lidi dožadovali odpovědí.“ V roce 2012 vstoupil do Beatové síně slávy. Přestože se nevyhýbá digitálním nástrojům, v oblibě má hlavně analogové a akustické nástroje: „Akustický nástroje se nedají nahradit, jsou úžasný!“
Housle: Jan Hrubý
Jan Hrubý je z Dobřichovic, začínal na foukací harmoniku, ale naštěstí, jak říká, „... pak se nějak zjistilo, že mám asi sluch, tak mi koupili housle a nutili mne hrát na housle.“ Milovník Tolkiena by jednou chtěl k Pánovi prstenů napsat svitu. Vytvořil hudbu k dramatizaci Hobita v divadle Minor. Kapelu Kukulín nazval podle postavy z Krále Lávry, irského národního hrdiny. K svému vztahu k Irsku, Walesu a Skotsku řekl: „Neumím si to vysvětlit. Ať jsem přijedu - do Německa, do jižní Francie -, tak se cítím jako cizinec. Ale v Irsku, Wallesu, Skotsku se cejtím jakýsi... Nevím co to je, ale je to tam.“
Zpěv: Kamil Střihavka
Letos 20. ledna oslavil padesátku v klubu Retro Music Hall, kam mu přišli popřát také jeho muzikantští souputníci z BSP a Supergroup.cz. Se svou kapelou Leaders! vyjel na turné 50. Rocková legenda oslovující již dvě generace fanoušků nebo český rockový Ježíš, chcete-li. Majitel nezaměnitelného a fenomenálního hlasu v muzikálových rolích, které ztvárňuje již dvacet let (Pěna dní, Jesus Christ Superstar, Johanka z Arku, Excalibur, Obraz Doriana Graye, Robin Hood, Pomáda a další) a frontman rockových kapel jako Motorband, BSP, No Guitars!, Woo-Doo Band!, Leaders! a Supergroup.cz - to je Kamil Střihavka. Chcete ho vidět na živo? Už v tuto chvíli má vypsáno na letošek čtyřicet pět koncertů, jak s vlastní kapelou Leaders!, tak se Supergroup.cz a se znovuobnovenými BSP.
www:
