Sunshine - Ani v USA nelítají pečení holubi do úst

Před skupinou Sunshine se před lety rýsovala vpravdě zářná a pro drtivou většinu českých muzikantů nesplnitelná budoucnost. Poté, co několikrát koncertně procestovala Spojené státy doslova křížem krážem a navázala řadu zajímavých kontaktů, podepsala smlouvu na vydání desky Moonshower and Razorblades s věhlasnou Lindou Perry, kdysi zpěvačkou skupiny 4 Non Blondes, posléze sólovou umělkyní a majitelkou vydavatelství Custard Records. Nahrávalo se v USA ve špičkovém studiu a se špičkovými spolupracovníky, následovat měla celosvětová distribuce a propagace prostřednictvím mamutího labelu - co víc si přát? Jenže celé se to na poslední chvíli nešťastně zadrhlo a album nakonec vyšlo jen v tuzemsku.

Kay Buriánek, zpěvák, kytarista a kapelník Sunshine, však ničeho nelituje a nechce hovořit o nějaké promarněné životní příležitosti - skupina pro zdar věci udělala maximum, ale finální vývoj už takříkajíc neměla ve svých rukou. Právě s Kayem, jenž má tolik zkušeností s fungováním hudební scény ve světě jako málokterý zdejší muzikant, jsme probírali řadu témat, které jistě budou zajímat i čtenáře Muzikusu.

Do světa bez velkých očekávání

„Zatímco někteří muzikanti z amerických skupin, které nás v začátcích ovlivnily, byli třeba už ve svých čtrnácti patnácti letech na prvním turné, já jsem aktivní hudební kariéru začal až někdy v pětadvaceti,“ vzpomíná na své první krůčky Kay. „Na jednu stranu to bylo docela pozdě, na druhou stranu už jsem to měl v hlavě srovnané trochu jinak, jako dospělej člověk, a ne jako puberťák, kterej má nějaké nedozírné sny. Byl jsem rád, že se nám Sunshine hned zkraje podařilo rozhýbat tak, že jsme opravdu hodně hráli, protože to bývá největší problém začínajících kapel. Jsou třeba tři roky zavřené ve zkušebně a trpí tím sklepním nebo garážovým syndromem, kdy mají hotovej repertoár, ale brzdí je personální problémy apod. a za ty tři roky odehrajou někdy jeden jedinej koncert. Tohle nás úplně minulo, okamžitě po vzniku Sunshine v roce 1995 jsme začali pravidelně hrát.“

Poměrně záhy začali tehdy ještě hardcorem nasáklí Sunshine vyjíždět na koncerty i do zahraničí, kam prostřednictvím undergroundové distribuce směřovaly také jejich nahrávky. Všechno šlo zdánlivě tak hladce, až se tomu nechce věřit. Byla za tím usilovná práce, šťastné postavení hvězd, nebo ještě něco jiného? Kay zdůrazňuje, že především byla úplně jiná doba. „Některé věci už zdaleka tak dobře nefungujou jako tehdy. Ovšem třeba princip DIY (Do it yourself, tedy Udělej si sám - pozn. aut.) funguje pořád, byť v trošku jiné podobě. My jsme měli výhodu, že jsme patřili pod label Day After, jehož majitel Míra Pátý měl ambice posouvat hudbu, kterou měl rád, do nějakých širších měřítek. Vyměňoval svoje nahrávky s podobnými malými firmami z celého světa, navíc sem začal vozit spoustu cizích kapel na koncerty a skupiny z jeho stáje naopak dostaly možnost začít hrát venku. Což se týkalo i nás.“

Nutno ovšem ihned zdůraznit, že z toho nekoukaly žádné peníze, šlo o ryzí underground a třeba po dvouměsíčním evropském turné byli Sunshine rádi, pokud byli finančně takříkajíc na nule. „Každopádně kdo byl ochoten na tyhle podmínky přistoupit a zároveň měl co nabídnout, to znamená byl hudebně něčím výjimečnej anebo aspoň hrál srovnatelnou hudbu s těmi zahraničními kapelami, co se na téhle scéně pohybovaly, tak měl možnost venku hrát. Myslím, že to platí i dneska, třebaže trochu jinak. Ta kapela tomu každopádně musí být ochotná něco obětovat a něco do toho investovat - a musí si být vědoma, že začíná, že venku buduje všechno od bodu nula. Nesmí mít žádná velká očekávání a svoje ego musí smrsknout na minimum.“

Jezdit na turné a přitom chodit do zaměstnání moc nejde dohromady

Leckterý mladý muzikant, který by měl chuť to zkusit a zároveň přemýšlí pragmaticky, si ovšem ihned položí otázku: No jo, ale jak to mám udělat, když chodím normálně do zaměstnání? Těžko si mohu dovolit vycestovat na měsíc nebo dva, tolik volna v práci nedostanu. A nemohu si dovolit ji opustit, když na tom turné v lepším případě nic nevydělám, v horším si tenhle výlet budu muset sám zadotovat... Kay přiznává, že to je samozřejmě problém, a vysvětluje, že Sunshine měli v tomhle směru výhodu. Členové skupiny totiž pracovali v hudebním obchodě svého kamaráda a ten měl pro zahraniční výlety Sunshine pochopení. „Když jsme někdy na konci 90. let poprvé přišli s tím, že jedeme na turné do Ameriky a potřebujeme na dva měsíce neplacené volno, sice sprásknul ruce, že to pro něj bude znamenat nutnost na tu dobu najmout brigádníky, ale že nám to přeje a vyjde nám vstříc. Čili měli jsme jistotu, že po návratu se budeme mít kam vrátit. Ale když jsme to udělali už podruhé nebo potřetí, nepřišlo nám to vůči němu fér a sami jsme dali výpověď. Od té doby není nikdo z nás oficiálně zaměstnán.“

Zmíněné první americké turné Sunshine bylo pro Kaye čímsi extatickým. „Vždycky jsem si do Ameriky přál jet a na některé věci prostě člověk do smrti nezapomene. Ale samozřejmě byly i momenty, kdy jsme si říkali, jestli nám to vůbec stojí za to. Nebydleli jsme v žádných hotelech ani hostelech, ale v soukromých bytech pořadatelů koncertů nebo jejich známých a někdy to bylo fakt náročný. Stejně tak dlouhé přejezdy mezi jednotlivými štacemi, změny teplot... Třeba jsme hráli na severu východního pobřeží USA, kde vládly kruté mrazy, a za čtrnáct dní už jsme byli na Floridě a tam pochopitelně vedro. Ale převažovalo to, že to byl obrovskej zážitek.“

Co je v Americe stejně a co jinak

Jestliže si někdo myslí, že je nějaký zásadní rozdíl mezi americkými a českými kluby, Kay ho vyvádí z omylu. „Byly to stejně špinavé smradlavé díry jako většina tehdejších klubů v Čechách,“ říká s úsměvem. A dodává, že občas ani nešlo o klasické kluby, ale například studentské menzy, obchůdky s deskami anebo dokonce jakýsi obývák, kde se jednou týdně dělaly ilegální koncerty. Někdy na těchto místech nebyl ani žádný aparát... Ovšem třeba co se týče nástrojového vybavení mladých amerických skupin, se kterými Sunshine vystupovali, to prý bylo nesrovnatelné. „Díky ekonomickým diferencím si tam i čtrnáctiletej kluk, kterej začne hrát punk nebo hardcore, může prakticky okamžitě pořídit poměrně slušné vybavení, na které my jsme tady dlouho šetřili.“ Podle Kaye je i rozdíl v tom, jak v USA mladé kapely fungují. Jejich členové si najdou jen nějakou dočasnou brigádu, aby si vydělali aspoň něco „na přežití“, a pak vyrazí na jeden nebo dva měsíce trvající turné - a takhle to opakují třeba i čtyřikrát do roka. Díky tomu si vybudují slušnou fanouškovskou základnu a s tím, jak tahle základna roste na síle, roste i postavení samotné skupiny a ta se tím, co dělá, po čase může začít živit. Pochopitelně v tom ale hraje roli také zcela nesrovnatelná velikost tamního a zdejšího hudebního trhu.

Sunshine, jak už bylo v úvodu zmíněno, zažili nejen koncertování, nýbrž také nahrávání ve Spojených státech. „Protože jsme točili pro major label, myslím, že studio, kde jsme nahrávali, bylo co se týče technického vybavení nesrovnatelné s tím, co je u nás. To samé se týká studia, kde jsme nahrávku míchali. Bylo to prostě o několik tříd jinde i než ta nejlepší studia tady. Navíc jsme se nacházeli v luxusní situaci, kdy jsme nemuseli hlídat finance, a tím pádem čas ve studiu. U nás už skoro žádná firma není ochotna investovat svoje peníze, aby kapela mohla jít do dobrého studia...“ Samotný systém práce ve studiu je podobný, ale jak Kay poznamenává, všiml si jedné zásadní odlišnosti. „I v našich studiích pracují lidé na extrémně vysoké technické úrovni s ohromnými znalostmi, ale jsou takoví ti ,čudlíkáři‛, kterým trochu chybí ,lidskej element‛. Lidi, se kterými jsme v USA dělali my, byli - taky díky svým obrovským zkušenostem i s těmi největšími hudebními hvězdami - jiní v tom, že mají na to, co natáčí, svůj silnej názor. Komukoliv, s kým natáčejí, jsou schopní přizpůsobit svůj styl práce, vést ho a pomoci mu v jeho způsobu sebevyjádření - jinými slovy pomoci ve věcech, které nejsou o knoflících a softwarech. Nezajímá je jen technická stránka, ale i samotná muzika, kterou nahrávají. To tady moc zvukařů nemá.“ Jinak řečeno, většina zvukových techniků v Americe má v sobě zároveň jaksi automaticky i kus producenta, což tady opravdu není běžné.

A pokud jde o zvukaře v klubech a na festivalech, Sunshine se v podstatě nikdy ani v USA, ani v západní Evropě nesetkali s u nás ne úplně výjimečným arogantním přístupem v duchu ,Tohle a tohle, co chcete, prostě nejde a já to musím vědět, vždyť zvučím už deset/dvacet/třicet let!‛

One time only?

To, že ono v USA natočené album Sunshine nakonec nemělo ten osud, jaký mít mělo, už bylo zmíněno v úvodu článku. Kay si myslí, že i když to dopadlo, jak to dopadlo (tedy spíš nedopadlo), je podle něj jenom velmi malá šance, že se nějaká česká skupina v dohledné době dostane tak daleko, kam se před časem dostali Sunshine. „A to říkám naprosto realisticky, bez přihřívání si nějaké vlastní polívčičky. Mám pocit, že v současné době nejen vydat album u velkého zahraničního vydavatelství, ale třeba se ,aspoň‛ etablovat na klubové americké scéně je pro zdejší kapely zhola nemožné. My jsme samozřejmě tenkrát taky udělali nějaké chyby, ale spíš sehrály roli takové faktory, které jsme nemohli sami ovlivnit. Prostě jsme natočili desku zrovna v době, kdy se velké labely zmítaly na samém existenčním pokraji. Měli jsme mít distribuci přes firmu Elektra, která ale právě tenkrát zkrachovala. Nahrávku dostal jinej major label, jenže tam nám řekli, že jsme tak neuchopitelní, že si s námi nevědí rady. A sáhli místo nás po Jamesi Bluntovi... Z něj nakonec udělali světovou megahvězdu, což by se v našem případě samozřejmě nestalo. Bylo jasné, že my můžeme být taková ,hodně divná klubová kapela‛, ale nikdy z nás nebudou superstars, které by přijalo mainstreamové publikum.“

Zásadní poučení, které si z toho Kay a jeho spoluhráči vzali, bylo uvědomění si, že to byla nejspíš tzv. šance „one time only“ - tedy taková, která přijde jen jednou za život, a buď ji proměníte, nebo už se nikdy nevrátí zpět. „Tu šanci jsme dostali a něco jsme z ní vytěžili, i když to nevyšlo tak, jak mělo. Přesto nám to strašně moc dalo. Například i to, že jsme se tenkrát tady v Čechách v obraně proti tlaku okolí chovali trochu odtažitě a je třeba si uvědomit, že je nutná jistá pokora. Na druhou stranu člověk má silné ego a nenechá si od každého říkat, co má nebo nemá dělat - speciálně pokud narážíš na lidi, ze kterých čiší blbost. A když jsme ji kolem sebe cítili, říkali jsme to nahlas, čímž jsme si nadělali spoustu nepřátel.“

Sunshine versus hip hop

Letos v červnu Sunshine podnikli v pražském Hard Rock Cafe podivuhodné hudební spojení se členy hiphopové skupiny Peneři strýčka Homeboye, rapperem Wladimirem 518 a DJem Mikem Trafikem. Tato akce proběhla v rámci projektu Gambrinus Excelent Connection. Výsledkem pozoruhodného společného vystoupení je oficiální videoklip a předběžná domluva, že by tím vzájemná kooperace nemusela skončit...