Studio Equasi - Jak jsme stavěli studio

Rozhodnout se postavit si studio bez předchozích zkušeností a pořádného rance peněz vyžaduje velké nadšení, protože vydat se na takovou cestu znamená projít si mnoha slepými uličkami a někdy se i vrátit o kousek zpět. Bývá to cesta, po které kráčí umínění lidé, kteří neváhali realizovat svoje sny navzdory všem překážkám.

Příběh o Petrovi Nedbalovi a jeho studiu Equasi je právě takový. Snad z následujících řádků trochu toho jeho nadšení a energie pocítíte i vy.

Kdo je Petr Nedbal

Petr je ročník 1966 a pochází z muzikantské rodiny, maminka zpívala, děda hrál na heligonku, strýc Rudolf Moc na housle a bicí. Jeho bratr Jirka Moc hrál na saxofon a byl kapelníkem velkého dixieland bandu ve Varnsdorfu, kde svého času zpíval Pepík Zíma, to se psal nějaký rok 1960. Muzika byla zkrátka všude kolem. Petr jako kluk hrával s dědou na heligonku, kterou má dodnes, nutili ho i do houslí, ale ty ho nebavily. Ani s notami a partiturami rodiče nepochodili. Na konci sedmé třídy se ale dostal ke kytaře po bratrovi. Do půl roku založil kapelu a první koncert proběhl na silvestra ve školní tělocvičně.

Petr vzpomíná: „Někdy kolem roku osmdesát se ke mně dostala kazeta Pražského výběru, to mě zasáhlo! Ze začátku se mi skoro nechtělo věřit, že jsou to Češi. Kvůli nim jsem začal dělat muziku. Moje první kapela se jmenovala Projekt, protože Cracker nám na přehrávkách neuznali. Kapela fungovala roky, přes celou střední i vojnu. Pak přišla kapela Fuck Off. Založili jsme ji kolem revoluce, byli jsme nasraný na všechny a všechno, proto Fuck Off. V té době jsem poprvé začal koketoval s myšlenkou vlastního studia.“

Petr pokračuje: „... s kapelou jsme museli k přehrávkám a na mě zbylo být kapelníkem. Ten kurz byl na Lidové škole umění v Rumburku a nakonec to bylo zajímavé, chodili tam i profesoři z konzervatoře a hodně nás naučili. Zkoušky jsem dělal nadvakrát, 1984 neúspěšně, to jsem se radši připravoval na maturitu, a pak 1986, kdy jsem je zdolal na jedničku. Už jsem dělal ve fabrice, ale můj mistr a další kolegové mi moc pomohli, čtyři byli muzikanti, všichni notaři, a mistr od vedle byl kapelník továrního orchestru - tak jsem u soustruhu maloval noty a šprtal kontrapunkt. A na závěrečné kapelnické zkoušky jsem zjazzoval slovenskou část hymny, byla to troufalá sranda, ale když muzikanti spustili, to, co jsem načmáral, tak to bylo fakt maso! Po revoluci jsem zkoušel podnikat, být na vlastní noze, ale spíš jsem si pěkně zavařil. Normálně jsem tu volnost nezvládl. Bylo to vždycky tak trochu na pomezí zániku, protože bylo kolem muziky spousta lákadel, prostě jsem tu kariéru spíš prokalil. Díky dluhům jsem se nakonec dostal až na loď, kde jsem až dodnes.“

Proč vlastně stavět studio?

Petr Nedbal o cestě k vlastnímu studiu: „První demo jsem natočil u sebe doma v baráku, myslím okolo roku devadesát, točili jsme na půjčený čtyřstopý kazeťák Tascam. V prvním patře byla režie, provrtali jsme díru stropem do sklepa, kde jsme měli jednu místnost pro bicí a v druhé byl zbytek, stěny pobité molitanem, hrozná sranda, moc mě to bavilo, i když asi jako jedinýho. Pak jsme šli točit do Ustí nad Labem do rozhlasu a trochu později už do Sona, což byl asi osudový moment. Pamatuju si, jak jsem byl okamžitě pohlcen, očarován. Strašně mě to zajímalo, tenkrát ze mě museli být zvukaři úplně hotoví, třeba Andy Lažo. Furt jsem se na něco ptal, proč tohle a proč tamto a tady ten přechod o decibel víc - o decibel, taková blbost! Slyšel jsem duchy,“ směje se.

Jarda Suchánek, bývalý zvukař (1980-1990 AUS VN, 1990-2002 studio Sono, 1995-2002 Na Kloboučku), dnes překladatel odborných textů, přidává: „Přijeli si do studia Sono natočit nahrávku do nějaké rozhlasové soutěže. Důležité ovšem je, že rozhlasovou soutěž s touto nahrávkou vyhráli, sehnali si peníze od sponzora a za rok přijeli natočit celé album. Na demosnímcích ze zkušebny bylo slyšet, že bude problém s jejich bubeníkem - jak zvukově, tak hráčsky. A to jak známo, zabere ve studiu nejvíce času. A tak jsem se jako bývalý bubeník chlapcům nabídl, že jim podle demáčů základy bicích naprogramuju. Jedno pracoviště studia Sono v té době sídlilo v budově AUSu na pražském Pohořelci a hojně jsme v té době využívali sekvenční software Notator běžící blahé paměti na šestnáctibitovém počítači Atari ST. Notator uměl dokonce humanizovat, takže ručně naprogramované bubny nedopadly zle - měli jsme k dispozici slušné zvuky od Rolandu a v té době také špičkový zvukový MIDI modul Proteus.“

Petr navazuje: „Dlouho jsme s tou nahrávkou byli první nebo druzí v místní severočeské hitparádě, před Kabátama a Citrónem. A na to konto jsme se vrátili do studia Sono, kde jsme vytvořili dvě CD. Mě to bavilo, ale kluky ne, protože po nás chtěli, abychom hráli dobře. Ve zkušebně zní všechno dobře, ale ve studiu je všechno slyšet a nebylo to najednou tak dobré. To bylo v zimě roku devadesát dva, základy na demo Fuck Off, den před námi Lucie a po nás Svatej Vincent Venera. A v létě CD Františko to bude rachot, které točil, míchal i masteroval Jarda Suchánek. V roce 1993, a to už tam Sono nebylo, náš kytarista nastoupil jako zvukař do AUSu, jsme si natočili druhé album Muzeum bláznů, které ve studiu Sono v Řepích míchal a masteroval opět Jarda Suchánek. Všechno se točilo do pásu a v 1996 zase v Řepích do pásu natočil čtyři písně Andy Lažo, mix a master udělal Milan Cimfe. Pak ještě někdy před deseti lety opět ve studiu Sono, ale už v Nouzově, tady bohužel na digitál, moje další kapela Vodopaad točí čtyři kusy, které komplet udělal Andy.“

Jarda Suchánek vzpomíná: „Nahrávání se, myslím, povedlo, užívali jsme si ho, hudba skupiny Fuck Off byla občas nespoutaná a poskytovala prostor ke zvukovým experimentům, například některá natáčení proběhla na klenutých schodištích barokní budovy v AUSu nebo v přetlumené komoře, a došlo i na experimentování s analogovým páskovým záznamem - saturace, varispeed a podobně. Prostě nás to hodně bavilo. Právě tady, asi už v roce 1992, vznikla ta Petrova posledlost mít vlastní studio.“

Bod zlomu

Pro Petra byla tím inicializačním bodem změna v osobním životě: rozvod, seznámení s novou ženou, stěhování, založení nové kapely a změna životního stylu. Se změnou přišla nová energie. Bylo víc času na muziku a dávný sen začal nabývat konkrétnějších rozměrů. Petr trávil víc času ve zkušebně, nimral se v repertoáru, zkoušel všelijaké vychytávky na kytaru a nahrával si své pokusy na nahrávadlo Zoom H2. Vzpomněl si, že se mu doma válí ještě zabalený digitální mix Behringer 3216. Proč si tedy netvořit základy a demáče pěkně doma? Nechal si postavit počítač a koupil poslechové monitory KRK Rokit 5 G2. Přes eBay, až někde z Arizony, sehnal tehdy těžko dostupnou kartu ADAT 1616. A tak vzniklo první studio v obýváku.

Petr o začátcích: „Všechno jsem se učil vlastně od nuly a jen s chutí. Tisíce hodin jsem hltal všechno kolem zvuku, mám komplet knížky z Muzikusu. Oprášil jsem učebnice harmonie a vůbec i materiály co jsem měl ještě ke kapelnickým zkouškám, uplné salátové trosky.“

Mít studio byl divoký nápad, jak Petr sám říká: „Dnes ani nevím, kde se ve mně vůbec vzalo tolik odvahy. Myslím, že to bylo tím, že jsem netušil, do čeho jdu. Ale jak to bývá, nelituji toho a za to rozhodnutí jsem rád. Byl to můj sen, který mě provází od prvního okamžiku, kdy jsem asi před dvaceti lety vstoupil do prvního nahrávacího studia. Okamžitě mě ta magie očarovala.“

A protože kdo se nezeptá, nic se nedozví, Petr odhodlaně bombardoval dotazy všemožné odborníky. Asi nejvíc mu pomohli pan Milan Včelař (DISK) a pan Langer (muzikant.cz). Po telefonu mu na dálku pomohli systém zapojit a rozchodit. Petr povídá: „Pan Včelař mi dokonce pomáhal online, přes Teamviewer, nastavovat routování v kompu a pomáhal i s propojením mixu a karty ADAT.“Denně provolal spoustu hodin, slídil po internetu a obracel se o radu, kde to jen bylo možné. A pak to přineslo první ovoce. Jeho kapela Snoezelen se 2012 dostala k možnosti jet jako support projektu Michal Pavlíček Trio. Bylo mu ale třeba poslat demáč, aby mohl posoudit, jestli se to aspoň trochu hodí do koncepce. Nastala otázka, kde a jak? Jiná kapela by asi šla do nějakého studia a tam si za našetřené peníze dílko natočila. Jak si na tuhle otázku odpověděl Petr, asi tušíte: Studio postavím a pak si to sami natočíme!

A teď, jak na to?

Petr se opřel do opěradla židle a začal vypočítávat: „Potřebuješ štafle, pilu, pilu rámovku, zednickou lžíci, vrtačku, bourací kladivo, kladivo...,” a tak pokračoval asi pět minut. Plynule navázal: „Jo, a dobré přátele, výdrž, vizi, trpělivost, dost času, prostory... a pak i nějaké peníze.“

Hlavně mít kolem sebe ty správné lidi a těmi tady byli Jarda Suchánek a Andy Lažo. Svěřil se jim se svým odvážným plánem a kupodivu ho neposlali do háje.

Jarda Suchánek k tomu s úsměvem říká: „Když Petr začal pracovat v cizině, vídávali jsme se sporadicky, a já si dal od natáčení hudby a zvuku asi v roce 2002 pauzu. Někdy kolem roku 2007 jsme se opět potkali náhodou ve studiu a Petr se o možnosti natáčení zajímal už hodně konkrétně a básnil, že ví o prostorech pro studio a že už by se chtěl zařídit. Doporučil jsem mu v té době populární a hlavně cenově dostupný pult Behringer a přes eBay jsem mu ho pomohl sehnat. Petr začal stavět ve Cvikově studio a v rozestavěných prostorech hned začal točit místní kapely. Tam jsem za ním také někdy v 2012 přijel a trochu jsem se vyděsil, Petr je nadšenec, ale nemá elektrotechnické vzdělání, tedy se musel některé nutné technické záležitosti učit za pochodu a pracovat časově náročnou metodou pokus - omyl. Také se systémem Windows ze začátku dost bojoval. Neustále jsem ho varoval - natáčení je řehole náročná na čas, bere člověku hodně energie a výsledek práce mnohdy není ani vidět, ani slyšet!”

Studio Equasi ve Cvikově

Petr musel vycházet z původních prostor, což nebylo ideální, ale neměl jinou možnost. Aby omezil prořez a ušetřil peníze, věnoval hodně času pečlivému zaměření a pečlivému rozkresu všech detailů. Jako první začal budovat nahrávací místnost. Ta je 3,2 m vysoká, o půdorysu 6 x 10 m.

Jarda Suchánek: „Zcela zásadní bylo vyřešit začátek a konec řetězce, to pokládám při natáčení orientovaném na živou muziku jakéhokoli stylu za nejdůležitější - tedy mikrofony a poslech. Dobře sejmutý a zkušeným uchem posouzený zvuk na ověřeném poslechu už se dá zaznamenat téměř do čehokoli. Prostor pro nahrávání se mi velmi líbil - měl slušné rozměry a hlavně dostatečnou výšku do stropu, a tudíž potřebnou kubaturu.“

Kde bylo nutné odhlučňovat od hluku pronikajícího zvenčí i ven, postavil Petr další falešné protihlukové zdi. Cihly v základech komplet podložil gumovým dvoucentimetrovým tlustým pásem. Posloužil k tomu starý dopravníkový pás z pískovny. Tuhle vychytávku Petrovi kdysi poradil Pavel Karlík (studio Sono) a nápad to byl k nezaplacení. Pás zabraňuje nežádoucímu přenosu vibrací do celého zdiva. Vzniklý prostor mezi stěnami je odhlučněn akustickou skelnou vatou o tloušťce osm centimetrů. A to tak, aby mezi zdivem a izolací byla ještě asi patnáct centimetrů vzduchová mezera. Bylo také nutné prostor rozbít, nemít moc pravoúhlých stěn, kvůli nechtěným „stojákům“. (Tzv. stojaté vlnění vzniká interferencí přímého vlnění a vlnění odraženého od pevné překážky, které se šíří s opačnou fází, v čehož důsledku jsou některé body prostoru neustále v klidu -uzly - a jiné v maximálním pohybu -kmitny. Laicky řečeno, výskyt stojatých vln v poslechovém prostoru znamená, že v některých místech je signál příslušného kmitočtu značně zesílen a jinde zase značně zeslaben. Ve studiích se řeší nepravidelností půdorysu a kmitacími panely na stěnách a stropu. Pozn. autor). Celou čelní zeď a ještě část přilehlého boku Petr obložil umělým pískovcem, který je hodně členitý, a dřevěnými palubkami. Stejně tak provedl i protilehlou stěnu. Členitost povrchu dobře napomáhá prostoru, ten se tak „zvětšuje“. Dobře funguje například jako kytarová stěna a vůbec všechny akustické nástroje u ní tak nějak jiskří.

Kde bylo třeba tlumit, byly použity letité akulity (děrovaná dřevovláknitá deska, pozn. autor), ty Petr sehnal ještě kdysi v AUSu od tehdejšího velitele za flašku whisky. Utlumí deset až dvanáct decibel a jsou účelově rozmístěné, spolu s molitanovými jehlany.

Zeď naproti pískovcovým obkladům je celá ze smrkových obkladů, palubek. Nejsou umístěny klasicky vertikálně, ale pod různými úhly. Tady je nutné napsat, že jakákoliv napevno přimontovaná věc, na zdi, na podlaze, kdekoliv na ploše, musí být podložena tlumivým materiálem, který zabraňuje vibracím! Není nic horšího než hledat, kde co drnčí!

Tato zeď je průchozí a je v ní průhledové okno a vnější dveře do režie. Je postavená ze čtyř vrstev. Směrem do režie je dřevěná stěna, konstrukce - dvojitý rám ze střešních latí, které jsou k mání v každých stavebninách. V této konstrukci je usazené trojité okno a rám vnitřních dveří. Vnitřní prostor je doslova napěchován odřezky skelné vaty naplněné do igelitových pytlů a tašek. Bylo třeba to opravdu pořádně utěsnit a odměnou za dny, kdy vás všechno a všude škrábe a svědí, je to, že do vedlejší místnosti nebudou prolézat hlavně basové frekvence a jiné hluky. Mimochodem, v Teplicích se dá pořídit celý nákladák těchto odřezků, což jsou desítky krychlových metrů, za cenu kolem tří tisíc korun.

Tento dvojitý rám je pobitý sádrokartonem. Směrem do nahrávací místnosti je ještě jedna klasická zeď z aku tvárnic Livetherm AKU TNB, opět na gumovém pásu. Je dobré nezapomenout na nějaký tunel pro budoucí kabeláž, jistě se později nebude nikomu chtít něco kopat nebo bourat! Tím byla hlavní místnost hotová. Na podlaze je zatím zátěžový koberec, který se ale po delší době ukázal jako ne zrovna ideální. Utlumí totiž prostor a ještě není antistatický, což je nutné mít na zřeteli, statická elektřina dokáže nadělat dost neplechy. V plánu je kombinace parket (plovoucí podlaha) s kvalitním profi kobercem.

Dráty a mašiny

„Nejezdil jsem zvučit, zvukařinu jsem nestudoval, ale chtěl jsem mít studio. Jak už bylo řečeno, oslovil jsem Jardu Suchánka a Andyho Laža a řekl jim: ,Mám nějaký peníze a chci studio.‘ Setkali jsme se, dali mi balík informací a začali jsme nakupovat věci. Najednou se tu kupily krabice, tak přijel Andy, na víkend, na dva, a začal kabelovat a drátovat. Třeba dvanáct hodin tady dělal na počítači routování, ani jsem nevěděl, co to znamená. Tady optika a támhle wordclock. A já se na tom začal učit. Začal jsem levně, ale s dobře navrženou konfigurací. Záznam digitální, náběr přes analogové pre-ampy.“

Jarda Suchánek k tomu říká: „Digitální záznam je studený, a Petr vždycky toužil po analogu, ale vzhledem k tomu, v jakých cenových relacích se analogový záznam a procesing pohybuje, a jakým technickým aspektům je nutno čelit, jsem mu to (zatím :-) rozmluvil. Ale procesor na oživení digitálu, to ano. V letech, když jsem točil, tak mě velmi zaujaly procesory Joemeek - mají charakteristický zvuk, hodně možností nastavení a jsou cenové přístupné. TwinQ byl, myslím, úplně prvním procesorem, který si Petr na mé doporučení koupil. Postupem času přibyly další krabice, dynamické procesory, a hlavně předzesilovače a korekční moduly Neve. Bylo vidět, že to Petr bere opravdu vážně a hendikep v podobě absence technického vzdělání nebo alespoň backgroundu se mu daří překonávat. Brzy se ukázalo, že kombinace pultu Behringer a záznam do PC není ideální a má své produkční limity. Ale to už jsem Petrovi neměl co nabídnout, a tak se další fáze s přechodem na Dididesign ProTools a systém Mac zhostil kolega Andy Lažo.“

Petr pokračuje: „První mašiny tady byly UAD 4-710d, TLA VC-C1, Joemeek TwinQ, Joemeek ThreeQ, MOTU, M-Audio... Postupem času jsem upgradoval na převodníky Apogee AD 16X a DA 16X, záložní (pracovní) Ferofish A 16MKII, pre-ampy Rupert Neve Design Portico 511 a 517, mám tam i ten Rivulet, co dělá kamarád, SSL Alpha Channel, Focusrite Liquid Saphire 56. Pak kompresor Tube-Tech LCA 2B, Rupert Neve Designs Portico II MBP. Hally Lexicon PMC 81, dále EQ Neve 8803 a sumační mix Neve 8816. DAW kontrolér Digidesign C 24, monitory KRK Rokit 5 G2, KRK VXT8 plus sub KRK 10s a Yamaha NS 10.“

K monitorům Jarda přidává historku: „Petr mi posílal své nahrávky, ladili jsme je po e-mailu nebo telefonicky, a bylo z nich slyšet, že se vyvíjejí správným směrem, a svému studiu už úplně propadl. V průběhu let 2014 a 2015 se mi svěřil se svou touhou po nějakém analogovém poslechu - aktivní monitory KRK dobrý, ale pořád básnil o Yamahách NS10. O těchto „near-field aka close-field“ monitorech se toho hodně napsalo, ale v legendárním původním provedení se už léta nevyrábejí, takže nastoupilo hledání na eBayi. Současně s tím vyvstal problém, čím tyto tak oblíbené kontrolní monitory krmit. Já měl kdysi dávno v oblibě zesilovače firmy Marantz - jeden model ze sedmdesátých let jsme měli na mém úplně prvním pracovišti před více než třiceti lety a znáte to, na první lásku se nezapomíná. Na kombinaci Marantze 1050 a Yamahy NS10 jsem v devadesátých letech natočil také několik jazzových CD, hudbu k filmu Šakalí léta a první dvě legendární alba skupiny Vltava. Jeden jsem si dokonce pořídil na domácí poslech. A protože se zrovna jeden model Marantze 1090 (má vyšší výkon než 1050 a trojpásmové korekce) vyskytl taky v nabídce na eBayi, Petr vše v jednom týdnu vydražil. Na fotkách z režie se Marantz i NS10 vyjímají nad kontrolérem pro Digidesign naprosto skvěle a nadšení ze zvuku této kombinace Petrovi nevyprchalo ani po půlroce.“

Stav není konečný, protože jak Petr říká: „Všechno, co se vydělá, jde zpátky do studia, živí mě výplata kormidelníka.“

Život vysněného děcka

„Nejprve to tu fungovalo jako zkušebna. Kluci hráli a já si to zvučil a zkoumal, jak to funguje. Také jsme to proměřili a na základě těchto podkladů jsme dělali za pochodu akustické úpravy. Já jsem takovej ten blázen, co chce jen to nejlepší. Možná to dneska ne každý ocení, ale já tu kvalitu chci. Při nabírání má ta hardawarová krabice neoddiskutovatelnou roli. Plug-inům tolik nefandím, i když jsou třeba Slate Digital famozní, preferuju hardwarové verze. Samozřejme si člověk musí vždycky uvědomit, jakou míru redigitalizace ten projekt unese. Dnes mám Apogee, to jsou výborné převodníky, ale dřív jsem měl třeba Focusrite nebo MOTU, a to mělo své limity.“

Až to jednou bude vydělávat, tak bude vydělávat

„Dal jsem do toho všechny peníze, a to by samozřejmě nešlo bez podpory mé fantastické přítelkyně. Je úžasná, s takovouhle gloriolou kolem hlavy. Kdybych neměl tu volnost, kterou mi dává, tak by to tady nebylo. Takže to tady narůstá, má to vývoj, a to je dobré. Protože jsem každé tři týdny na lodi, spolupracuji s Martinem Holandrem, který tu točí, když tu nejsem. On je ohromně dobrý překvapilo mě, když mi řekl: ,Hele, já tady chci dělat.‘ Martin má své studio doma v Nymburce ve sklepě v baráku a dělá tam fantastické věci. Kdysi ode mě kupoval nějaký Focusrite a nějak jsme si sedli a byli na stejné vlně. Dneska už studio funguje zcela standardně, vzniklo tu asi čtyřicet nahrávek, projektů, plus nějaké vlastní. Třeba s panem Navrátilem, můj soukromý projekt, povídky, které jsem napsal, a pohádky, které jsem napsal pro děti s kamarádem Zdeňkem Stodolou.“

A co je ten splněný sen?

„Aby se říkalo: Jeede se točit sem, protože je tady fajn parta a lezou z toho dobrý nahrávky. Ale vlastně mám ještě jeden, velký, sen. Postavit velké studio. Dvě režie, dvě studia, školicí centrum, audio, video, velký pult SSL, v druhé režii Neve... Nahoře byty pro muzikanty. Chci tam mít rádio, abych podpořil ty, co se nedostanou do velkého rádia. Tak nějak tomu věřím, ale jestli to tak bude, ukáže opravdu jen čas.“