Když jsem na seznamu lektorů Warwick Bass Campu 2014 objevil tato dvě jména, měl jsem velkou radost. Oba jsem do té doby sledoval a těšil se na setkání s nimi. Jméno Stuart Hamm je velký pojem snad nejen v baskytarovém světě, pokud znáte jména Joe Satriani nebo Steve Vai, znáte určitě i jeho. Na německého basistu Larse Lehmanna mě už před časem upozornil německý producent českého původu Jan Němec, díky kterému Lars nemá úplně daleko k české scéně. A tak se sešel Američan, Němec a Čech...
Stu Hamm
Prý pocházíš z klasicky zaměřené rodiny. Je to pravda?
Můj otec byl muzikolog, jeho obor byla hlavně moderna a jeden z jeho přátel byl i skladatel John Cage. Díky otci jsem byl uveden nejen přímo do klasické hudby, ale také do avantgardní hudby 20. století. Můj bratr byl kytarista. Takže jsem byl obklopen vším, od oper a klasických koncertů až po Mahavishnu Orchestra a jazzové koncerty. Bylo kolem mě široké spektrum všech hudebních žánrů.
Všiml jsem si, že aplikuješ do hry na basovou kytaru také prvky klavírní hry...
Jeden z mých nejoblíbenějších muzikantů vůbec je kanadský klavírista Glenn Gould.
Máš nějaké další hudební vzory?
Z basistů to byli prvně Chris Squire z Yes a John Entwistle z Who. Později přišli Stanley Clarke, Jeff Berlin, v listopadu 1978 jsem viděl Jaca Pastoria. Když mi bylo tak šestnáct až dvacet let, vypukla exploze basové hry, byl tu Stanley Clarke, Jaco, Chris... Baskytara jako taková je pouze šedesát pět let stará a styl hry se stále vyvíjí. V době, kdy jsem byl mladý, přišla skvělá generace baskytaristů a to byl pro mě skvělý zdroj inspirace.
Tvůj styl hry vyžaduje špičkovou techniku, ale i kondici. Pečuješ třeba o své ruce?
Není to pouze o rukou, ale o celkové fyzické stránce. Technika jako taková zas tolik neznamená, slap nebo tapping pomáhá dělat hudbu zajímavější, ale neznamená všechno. Speciálně při své sólové hře se snažím říct příběh, a pokud mám zajímavější slova, mám i zajímavější příběh. Ale samozřejmě, čím jsem starší, tím víc musím udržovat tělo ve formě. Dělám jógu, meditaci a dechová cvičení. Existuje o tom dobrá kniha, napsal ji Randall Kertz a jmenuje se Injury Management, Prevention and Better Health for Bass Players.
Velmi mě zaujímají tvé sólové kousky, jsou to přesně vystavěné skladby, nebo improvizuješ?
Sólové skladby, které hraji, jsou spíš otázkou interpretaci než improvizaci, i když občas se nějaká ta volná sekce vyskytne. Ale ta hlavní podstata je v tom, že skladba jednou napsaná už je, ale zahrát ji můžeš pokaždé jinak. Je to přesně jako s nějakou skladbou vážné hudby. Podle toho, jak se zrovna cítíš, můžeš skladbu interpretovat. Ovlivňuje mě akustika místnosti, jaký pocit jde z publika, jestli jsem třeba unavený, jestli se cítím dobře nebo jestli moje vlasy vypadají ten den dobře. To všechno jsou věci, které ovlivňují moji interpretaci při vystoupení.
Jsi autorem podle mě nejslavnějšího basového sóla na světě. Je v podstatě v duchu country. Je za ním nějaký zajímavý příběh? Kde jsi sehnal inspiraci?
Vyrůstal jsem na středozápadě, takže inspirace přišla tam. Vždycky jsem rád při hře používal smysl pro humor. Když jsem začal ten tapping, tak to připadalo jako přirozená věc a ta slapová část, kde k prázdné struně G přiklepávám F# a G na pražci, zní jako bendžo. Musel jsem najít správné tóniny, abych mohl pracovat s prázdnými strunami, které hodně používám. Vždy doufám, že se lidé u toho pobaví a rozesměje je to.
Co bys mi řekl k roli baskytaristy v kapele?
To je nejdůležitější věc, kterou dělám. To je má práce. Všechny ty tappingy a sólové věci neznamenají nic, když hraješ v kapele. Práce baskytaristy je tvořit harmonický kořen, rozumět tonalitě, rytmu, pracovat s tónem. Je to divné, protože nikdo vlastně sólovou basu nehrál, když se basa objevila. Pro mě je divné, že lidé začnou hrát rovnou sólovou basu a nevycházejí z toho, o čem basa vlastně doopravdy je. Ať už hraješ se Satrianim nebo s kýmkoli jiným, potřebuješ tam vdechnout pěkný groove. Není potřeba slap, pop a tap, tyto věci skladba nevyžaduje. Potřebuješ prostý groove, který vytvoříš společně s bubeníkem. To je pro mne, jakožto pro basistu, stále nejoblíbenější disciplína.
Co je tedy podle tebe vůbec nejdůležitější věc pro baskytaristu?
Hrát to, co hudbě náleží. Rozumět své roli v kapele, zbytečně na sebe neupozorňovat, neukazovat se. Nejdůležitější věc je poslouchat a hrát pro skladbu.
Studoval jsi hudební teorii od samého začátku?
Hrál jsem roky na klavír a na Berklee College of Music jsem studoval kompozici. Teorií jsem ale byl obklopen už v raném věku, dům byl plný muzikantů a hudebního prostředí.
Jak dlouho jsi byl na Berklee?
Byl jsem tam rok, potom jsem odjel na turné s kapelou a vrátil se na půl roku zpět. Z části jsem chtěl zůstat déle, abych tam víc pobral, ale nakonec jsem se odstěhoval do Kalifornie ke Steveovi Vaiovi, pak už to vypadalo, že budu více dělat hudbu. Dodnes se ale učím o basové hře a hudbě jako takové nové věci.
Pokud vím, tak hraješ také na kontrabas. Inspiruje tě to nějak?
Ano, hrál jsem, když jsem byl mladší, ale nehrál jsem pak na něj mnoho let. Teď mám ale Warwick Triumph a dostávám se do toho zpátky. Je to skvělé! Je to dobré na ruce, na basovou hru dostaneš jiný pohled. Díky kontrabasu se dívám na hru z jiného úhlu, což si užívám. Je to vlastně úplně jiný nástroj než elektrická basa, ale miluju ho.
Jak ses dostal k basám Warwick?
Navrhuji nástroje v podstatě celou kariéru. Byl jsem první člověk, který měl signature basu Fender, to už je řada let. Pak jsem pracoval ještě s jinými značkami. Minulý rok jsem byl tady na Bass Campu a zde jsem potkal šéf designera Marcuse Spanglera a dostal jsem příležitost s Warwickem spolupracovat. Zrovna teď po obědě poprvé uvidím prototyp svého nového modelu, jsem moc rád za spolupráci s nimi. Moje současné modely vycházejí z předchozích zkušeností, jako například snímač humbucker u krku a single coil u kobyly. Nakreslit můžeš cokoli, ale když ti ten nástroj postaví, nevíš, jestli to bude fungovat. Každopádně přínos Hanse-Petera Wilfera a Warwicku basové komunitě je obrovský.
Snad nikdy jsem tě neviděl s pětistrunnou nebo šestistrunnou basou. Jsi tedy výhradně na čtyřky?
Občas, když hraju se Satrianim, musím použít pětku na některé písničky. Mám rád pětky, ale šestka už není nic pro mě.
Jak to máš se svým vybavením? Objevuješ stále nové věci, nebo už máš vystaráno?
Ve studiu experimentuji s mnoha věcmi. Ale pokud hraji sólově, pak to musí být hlava Hartke 3500, boxy Hartke HyDrive, čerstvá sada strun GHS Boomers, kabel Evidence Audio. Toto vybavení používám již řadu let. Když je vše v pořádku, zní to dobře a můžu v klidu vytvářet hudbu. Pokud je něco jinak, je to pro mě těžké. Stačí aby jiný typ boxů měl jinou charakteristiku, než kterou já potřebuji, a je to pro mě utrpení, protože pracuješ roky na svém zvuku a to vybavení ho nemůže dosáhnout. Lidé mi posílají různé věci a já je zkouším. Používám pouze osvědčené věci, které mi už roky fungují, ve studiu však vyzkouším cokoli.
Lars Lehmann
Co tvoje hudební začátky?
Začal jsem hrát na basu, když jsem byl na škole. Bylo mi okolo patnácti šestnácti let a někteří moji přátelé hráli v místním školním bigbandu. Byl to band i s dechovou sekcí a zrovna potřebovali basistu. Můj otec měl kamaráda, který hrál na kytaru na svatbách a podobných akcích, a já byl hodně fascinovaný elektrickou kytarou, zvláště pak tremolem. Původně jsem chtěl být tedy kytarista, ale pak mě přátelé z onoho bigbandu požádali, abych vzal pozici baskytaristy, a takhle to vše začalo. Začal jsem chodit na lekce a později jsem studoval hudbu i na univerzitě. Zde se všechno začalo postupně rozjíždět, začal jsem hrát v různých kapelách a dostával pak různé pracovní nabídky.
Studoval jsi hudební teorii od úplného začátku?
Ano. Na univerzitě jsme měli hudební teorii a zde jsem nastudoval nějaké věci od Jaca Pastoria, studoval jsem a hrál jazzové standardy. Také jsem musel číst hodně noty, což dělám dodnes při své práci na vystoupeních i jiných hudebních pracích.
Takže je pro tebe čtení not a hra z listu nezbytná?
Přinejmenším ano. Neřekl bych ale, že je nutná pro každého. Nicméně je to obrovská výhoda, ovládat tyto věci.
Co byla tvá první basa?
Moje úplně první basa byla Squier Jazz Bass z 80. let. Pěkný nástroj, bohužel jsem ji později z nějakého důvodu prodal. Kéž bych ji měl dodnes!
A co tvé první hudební vzory?
Moje první vzory na basu? Musím zmínit Billyho Sheehana. Jsem ročník 1972, takže jsem vyrůstal v 80. letech.Tehdy vyšlo album Eat Em and Smile od Davida Leeho Rotha s Billy Sheehanem na basu a Stevem Vaiem na kytaru. To na mne mělo veliký vliv, zbláznil jsem se do Billyho hry. Také jsem sledoval hráče, kteří hráli slap. Mezi tyto patří Mark King z Level 42 a Jonas Hellborg, který hrál s Johnem McLaughlinem. Takže v podstatě tito tři byli mé první vzory na basu.
Například Mark King hraje na basu a přitom zpívá. Co ty?
Dobrá, zkouším to. Právě pracuji na svém druhém sólovém albu a zde budu poprvé obsluhovat i hlavní zpěv. Takže se snažím, jak můžu, ale je to velmi těžké, hlavně zvládat to dohromady při všech těch rytmických změnách.
Co si myslíš, že je nejdůležitější věc pro baskytaristu?
Pokud se bavíme o roli basisty v kapele, musí být především podporou. Musí opravdu vědět, co hudba potřebuje. Nikdo nepotřebuje basistu, který bude do hudby vkládat svoje ego. Samozřejmě, pokud chceš být sólový umělec, je to skvělé. Neříkám, že bychom neměli sólové věci a techniky cvičit a věnovat se jim, ale pokud chceš hrát v kapele, musíš ji opravdu podporovat jako muzikant a týmový hráč.
Povězme si něco o tvých nástrojích. Roky používáš Music Many. Proč právě Music Man?
Ano, pracuji s nimi už roky. Mám rád jejich důraz a atak. Sedí perfektně k mému stylu hry a navíc je možné použít jejich zvukovou barvu v mnoha odlišných hudebních stylech. To můžeš slyšet u hráčů jako třeba u Pina Palladina na bezpražcového Sting Raye, vezmi si Rage Against the Machine nebo Fleu. Je to zvuk, který pasuje do jakékoli muziky v jakékoli situaci, a to je, myslím, dobrá věc. Navíc, Music Many a jejich zvuk jsou dnes již mojí poznávací značkou a imagem.
Dál se zastavíme nad tvým dalším vybavením. Jaké struny používáš?
Vždy jsem používal Slinky 45-105. Později Ernie Ball přišel s úžasnými strunami z kobaltu. Fakt si myslím, že jsou zabijácké, a v součsasné době používám na většině svých nástrojů právě tyto kobaltové struny. Neřekl bych, že jsou oproti obyčejným strunám nějak výrazně měkčí, ale jsou jednoznačně hlasitější a agresivnější.
Hledáš stále nové zvuky a možnosti, nebo už zůstáváš u toho, co máš?
Řekl bych, že už mám z naprosté většiny vystaráno. Roky pracuji se značkou Markbass a mám od nich několik setů. Například hlavu Mark Bass SD 1200, což je jejich největší hlava a vlajková loď. Má 1200 wattů, požívám ji v kombinaci se dvěma boxy 4x 10” Standard 104HF na velké koncerty. Mám také střední soupravu skládající se z boxů New York 804 a hlavy TTE 500, to je lehký set. Na opravdu malé klubovky mám kombo Markacoustic AC 101, to má asi jen třináct kilo, takže je opravdu velmi praktické a v podstatě vždy hned připravené.
A co efekty?
Viděl jsi na YouTube moje video Don’t Fear the Noise? Podívej se. Bydlím v Hannoveru a máme tam kapelu, jmenuje se Osssy. Na tom videu uvidíš něco, co jen velmi těžko můžu dělat s jinými kapelami. Hrajeme ve stylu prog rocku 80. let, takže je tam spousta hudební svobody a můžu si dovolit mít k dispozici obrovský pedalboard a opravdu jsem si v tom sóle na videu zablbnul. Však uvidíš...
Myslím ale, že hraješ také na kontrabas.
Ano, začal jsem hrát na kontrabas okolo roku 2000, protože jsem dostával čím dál více nabídek ke hraní v muzikálech. V muzikálech vyžadují všestranné hráče, musíš zvládat elektrickou basu, bezpražec, ale i kontrabas, na který bys měl zvládat hrát pizzicato (prsty), arco (smyčcem) a někdy i rockabilly slap. V tu dobu jsem na kontrabas ještě nehrál, a tak jsem si řekl, že se to, do háje, prostě naučím. Začal jsem chodit na hodiny k jednomu klasickému kontrabasistovi, aby mě naučil hrát smyčcem, a zbytek jsem se doučoval sám. Do dnešního dne nejsem nijak excelentní kontrabasista, ale pro potřeby všestranného hráče to plně dostačuje.
Velmi zajímavé jsou tvé velmi rychlé slapové postupy. Uměl bys popsat, co vlastně děláš a jak jsi na ně došel?
Mohu ti něco ukázat, ale je mnohem těžší zahrát to pomalu než rychle. Používám hodně techniku zvanou double-thumbing (dvojitý palec). Tato technika nahrazuje trsátko palcem pravé ruky, tak jako to dělají Victor Wooten nebo Larry Graham. Když jdu palcem nahoru, používám nehet. Poprvé jsem do této techniky pronikl hlouběji, když jsem viděl první video Bass Extremes s Victorem Wootenem a Stevem Baileym. To mě velmi ovlivnilo. Měl jsem videokazetu a knížku, takže všechno tam bylo dopodrobna rozebráno a cvičil jsem to jako blázen. Poté, co to nějakou dobu cvičíš, přijdeš s vlastními nápady. Já jsem například začal tuto techniku aplikovat do prvků heavymetalové kytarové hry. Nakradl jsem, co se dalo, až z toho vznikl můj vlastní styl.
A co tapping?
Když jsem byl mladší, používal jsem hodně přiznávky pravou rukou na hmatníku, aplikoval jsem pomocí tappingu rozložené akordy. Hodně jsem se také naučil od Billyho Sheehana. Ale už v této technice nejsem dobrý, necvičím ji. Už nemá pro moji práci vhodné využití. Už nemá pro moji práci smysl. Pravděpodobně bych tuto techniku cvičil víc, kdybych měl vlastní projekt, ale ani tak tapping nepotřebuji a nevyužívám jej.
Zaregistroval jsem tvoji transkripci Preludia z 1. cellové svity J. S. Bacha pro baskytaru. Jak moc tě ovlivnila vážná hudba? Máš víc takových transkripcí?
Mám kromě této ještě jednu transkripci Bacha, úplně jsem na ni zapomněl. Nicméně i se svými studenty hodně pracujeme s klasickou hudbou, zvláště s Bachem. Není to dobré jen proto, že si na těchto skladbách vylepšíš techniku, ale je tady i spousta věcí k objevování. Bachovy kompozice jsou prostě úžasné. Bach byl skvělý basista! Neřekl bych, že mě vážná hudba nijak zvlášť ovlivnila, ale třeba od roku 2008 hraji s Ulim Jonem Rothem, a jak možná víš, on je jeden z kytaristů, kteří začali aplikovat neoklasické prvky do metalu, podobně jako třeba Yngwie Malmsteen. Takže díky němu jsem ve výsledku začal pracovat s klasickými stupnicemi, zvláště pak s mollovou harmonickou. Ale moc je nepoužívám, spíše je využívám jako jednu z barev ve výsledné hudební koláži. Klasické prvky nejsou moc moje srdcovka, mám radši třeba funkové věci.
Co je tedy tvůj top žánr?
Miluju starý funk, jaký dělali například Larry Graham, Louis Johnson a jim podobní. Ani z té muziky nic nekopíruji, prostě mě to baví poslouchat. Tento styl je něco, co se dotýká mého srdce opravdu velmi hluboce.
