Tak a je tu díl XL, což v tomto případě neznamená ani tak nadměrnou velikost jako spíše čtyřicáté a tudíž určitým způsobem výroční pokračování seriálu Beat Generation. A jestliže třicátý díl byl věnován stěžejním živým nahrávkám, pak tento se zaměří na výjimečná studiová alba, tedy na desky, jejichž význam je z hlediska hardrockových a jazzrockových bicích určitým způsobem zásadní, přelomový, nadstandardní... zkrátka XL.
Deep Purple - In Rock
1970 - bicí: Ian Paice
HARD ROCK
Nemůže být asi výstižnější název pro tohle album, než právě In Rock. Jde totiž o skutečné ztělesnění hardrocku a jeho komplexní definici současně. Revoluční přínos téhle nahrávky bude stěží kdy překonán. K rockovým bicím zde bylo řečeno prakticky vše. Hlavní roli samozřejmě hraje abnormální talent Iana Paice, důležitým faktorem však je i obrovský prostor k hudebnímu vyjádření, který In Rock poskytuje - od pomalých částí po velmi rychlé, od tichých pasáží po extrémně hlasité, od složitých doprovodů po zcela přímočaré, od podkreslování na činely k superrychlým brejkům - to vše s mimořádným vkusem. Dokud se bude rock hrát na kytaru, basu, bicí a klávesy, zůstane tahle deska měřítkem.
Jimi Hendrix Experience - Are You Experienced?
1967 - bicí: Mitch Mitchell
HARD ROCK
Příchod nového řádu rockového světa - tak by se dal shrnout význam tohoto alba. Hendrix zde definoval většinu pravidel rockové hry na kytaru, a jako by to nestačilo, Mitchell určil i převážnou část axiomů rockových (přesněji řečeno hardrockových) bicích - tedy kombinaci těžších rytmů s jazzovými brejky, velmi pestré pojetí hry a konečně i zcela nový zvuk soupravy. Jeden ze základních kamenů.
Billy Cobham - Spectrum
1973 - bicí: Billy Cobham
JAZZ ROCK
Tak tohle je v oboru jazzrockových bicích něco jako taková ta tlustá kniha, co se na ní přísahá u soudu - teď mi vypadlo, jak se jmenuje... Výjimečnost Spectra je dána hned několika faktory: jde víceméně o první (jazz)rockovou desku vydanou pod jménem bubeníka, celé album je prokládáno sólovými vstupy bicích, jak doprovody, tak brejky jsou technicky velmi náročné, a konečně: je to prostě síla! Stačí si poslechnout třeba jen úvodní speed-shuffle Quadrant 4, aby člověk přísahal: budu hrát jazzrock, jenom jazzrock a nic než jazzrock... jo, už jsem si vzpomněl: bible.
Led Zeppelin - II
1970 - bicí: John Bonham
HARD ROCK/BLUES ROCK
Klasika Led Zeppelin, těžkotonážní blues rock s mohutným základem bicích Johna Bonhama, které si razí cestu jak pěkně hlučný buldozer. Na této desce se již jednoznačně usadil styl hry, jenž se do budoucna stal ochrannou známkou kapely: přímočaré valící se doprovody, střídaní brejků v šestnáctinách a sextolách, to vše doplněno osobitým zvukem, založeným na výrazném studiovém zpracování. V naprostém protikladu k Mitchellovi je vliv jazzu zcela minimální. Kromě dalších klasik zde naleznete i studiovou verzi sóla Moby Dick.
The Who - Who's Next
1971 - bicí: Keith Moon
HARD ROCK
Přestože hráčský styl Keithe Moona - jehož velmi exaktní popis by se dal provést přirovnáním k explozi vagónu plného TNT - byl na všech nahrávkách dost podobný, je tahle deska určitým způsobem výjimečná. Právě zde se totiž poprvé podařilo "odchytit" Moonův zvuk v plné síle a hutnosti, tedy přesně tak, jak si to kapela představovala a hlavně jak to odpovídalo reálu. Předchozí alba přinášela přece jenom ještě poměrně klasický sound pozdně šedesátých let, který Moonův projev postihnout prostě nedokázal. Na Who's Next se to však podařilo více než dobře a album tak představuje dokonalý extrakt Moonova stylu: nepochopitelného a přesto logického, zběsilého a přesto citlivě reagujícího, nabitého brejky a přesto funkčního. Tak se hraje na bicí! Kdo bude další?
Black Sabbath - Paranoid
1970 - bicí: Bill Ward
HARD ROCK
Black Sabbath definovali temnou odnož hardrocku, tento prazáklad všech směrů metalu, to je bez diskuzí. Narozdíl od většiny svých následovníků však dokázali připravit nepoměrně vydatnější a pestřejší hudební hostinu, čemuž v mnohém napomohly i bicí Billa Warda. Ten se nikdy netajil svými jazzovými vzory, a právě kombinace údernosti a rockové razance s jazzovým uvažováním - takový jest recept mistra Warda na pořádný hardrockový lomcovák. Když se k tomu připočte obrovský prostor pro nápadité vyhrávky, které jsou jedním ze základních prvků kompozic, a sólový vstup ve skladbě Rat Salad, pak je jasné, že i tahle deska tvoří nezbytnou součást základní soupravy pro hudební přežití - ať již na pustém ostrově či v mediální džungli.
Cream - Fresh Cream
1966 - bicí: Ginger Baker
BLUES ROCK/HARD ROCK
Poctivá a nefalšovaná vykopávka! Asi první deska, kterou lze označit s trochou nadsázky za hardrockovou, a určitě první studiová rocková nahrávka obsahující bicí sólo. Baker si zde tak trochu zopakoval roli Gene Krupy, který na přelomu třicátých a čtyřicátých let v době vrcholící jazzové éry přenesl bicí z pozice doprovodného nástroje do centra zájmu. Baker udělal totéž na počátku éry hardrockové, čímž značně přispěl i k výjimečnosti Cream jako celku. Jistě, dnes už tahle nahrávka tolik neohromí, její průkopnickou úlohu však nelze opomenout - odtud se totiž datuje hardrockový letopočet!
Deep Purple - Burn
1974 - bicí: Ian Paice
HARD ROCK
Čistě z hlediska bicích by se tahle deska dala označit za nejnašlapanější nahrávku všech dob. Je to opravdu mistrovský kus, který řadí Iana Paice na absolutní vrchol pyramidy rockových hráčů. Když roku 1973 provedli Deep Purple menší personální změny, spočívající ve výměně zpěváka a basáka, oživila nová krev v podobě Davida Coverdalea a zejména zkušeného Glenna Hughese i zbytek kapely, a dodala celku takovou energii, že hned první album nahrané v této sestavě bylo skutečnou smrští. Kromě vynikajících skladeb a neuvěřitelného tahu jsou to právě bicí, co zařazuje tuto desku mezi ty největší hardrockové skvosty. Tolik brejků, kolik je zde zahráno v jedné skladbě, nezahraje většina hráčů na celém albu, mnoho za celou existenci kapely a někteří ani za celý život. Ale přitom: v žádném případě se nedá říct, že by třeba i jediná vyhrávka byla navíc nebo působila rušivě. Prostě, když dva dělají totéž... může to být něco úplně jiného.
Sweet - Desolation Boulevard
1974 - bicí: Mick Tucker
HARD ROCK
Tuhle desku rozhodně nelze vynechat, neboť kromě celkově velmi nápaditých a technicky náročných bicích s výborným zvukem obsahuje (ve skladbě Man with Golden Arm) i jedno z nejlepších studiových sól. A pozor: nejde o pouhé bicí sólo, ale o skutečnou kompozici, a to dokonce se začleněním symfonických tympánů a zvonů! Jedním slovem paráda. Ve sbírce žádného příznivce hardrockových bicích nesmí chybět!
Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
1973 - bicí: Billy Cobham
JAZZ ROCK
Jedna ze stěžejních nahrávek jazzrocku, ne-li ta nejdůležitější. V návaznosti na předchozí revoluční Inner Mounting Flame, rozvíjí toto album unikátní a nezaměnitelný styl Mahavishnu Orchestra. Temná nálada skladeb, superrychlá sóla, zcela nezvyklé liché rytmy (např. i 19/16), velmi agresivní zvuk kotlů, crash činely plnící při vyšší hlasitosti funkci gilotiny, malý buben průraznosti kalibru .44 Magnum, explozivní brejky a jako bonus naprosto originální doprovody - zkrátka a dobře: pětihvězdičkový jazzrock pro ty nejnáročnější.
King Crimson - Red
1974 - bicí: Bill Bruford
ART ROCK/JAZZ ROCK
Red od King Crimson je příkladem toho, jak se hraje "hlavou". Bill Bruford zde dokazuje, že není nad kombinaci feelingu a racionálního přístupu. Prakticky každý takt a každý brejk je překvapením a výborným zdrojem inspirace. Využití celého dynamického rozsahu, netradičních rytmických vzorců doprovodu a celkově velmi kontrastního stylu hry staví tuhle desku vysoko nad sériovou produkci.
Yes - Relayer
1975 - bicí: Alan White
ART ROCK
Je jasné, že obrovský význam pro definici unikátního zvuku Yes měl Bill Bruford. Avšak i jeho nástupce Alan White přinesl zcela originální styl hry a v mnohém posunul výraz kapely ještě dál. Relayer je dobrou ukázkou jeho přístupu, jenž se v mnohém od Brufordova liší. Unikátem je velmi agresivní zvuk bicích, který ve spojení se skvělým feelingem vytváří neuvěřitelné rytmické předpětí. Překvapivé změny rytmu a několik ukázek opravdu excelentní techniky - to je jenom malý zlomek toho, co tato deska nabízí.
Uriah Heep - Magician's Birthday
1972 - bicí: Lee Kerslake
HARD ROCK
Uriah Heep si díky svému příklonu k výrazné a často poněkud přeslazené melodice tak trochu odřízli cestu k hardrockové legendě. Přesto však dokázali nezřídka zahrát stejně dobře jako kapely, které se takovou legendou nakonec staly. Některé části téhle desky jsou toho důkazem. Za pozornost stojí třeba nápadité a technicky složité bicí na styl Iana Paice v titulní skladbě a jejich skvělá souhra se sólovou kytarou. Ovšem i zbytek alba dokazuje, že Lee Kerslake může být s klidem řazen mezi hardrockovou elitu.
Jethro Tull - Minstrel in the Gallery
1975 - bicí: Barriemore Barlow
ROCK/FOLK ROCK
Pokud jde o originalitu přístupu ke hře na bicí i k jejich soundu, pak nelze opomenout tuhle desku od Jethro Tull, tedy od kapely, která je jinak zaměřena spíše na akustičtější polohu. Po pravdě řečeno by Minstrel mohl ve výše uvedené kategorii kandidovat i na jedno z prvních míst, a to třeba hned díky úvodní skladbě, která je skutečnou rockovou symfonií vtěsnanou do šesti minut. Bicí šité na míru každému taktu, technicky náročné, originální, navíc umocněné zvláštním, hluboko položeným a temným soundem připomínajícím nástroje staroanglické lidové hudby, zaslouží mimořádnou pozornost.
Colosseum II - Strange New Flesh
1976 - bicí: Jon Hiseman
JAZZ ROCK
Jedna z vrcholných nahrávek kapely Colosseum, představující v mnoha ohledech ideální kombinaci elektrického jazzrocku a hardrocku. S neuvěřitelnou přirozeností a samozřejmostí se zde střídají zpívané pasáže výrazně rockového ražení s náročnými instrumentálními vstupy. Bicí pak vše korunují bohatými doprovody s nesčetným množstvím brejků. Jedinečná deska pro ty, kteří vyznávají hardrock i jazzrock a chtějí oba tyto styly slyšet najednou - neboli jak praví reklamní slogan: dva za cenu jednoho.
Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
1972 - bicí: Carl Palmer
ART ROCK/JAZZ ROCK
Vrcholná nahrávka artrocku s příměsí exhibicionistického jazzrocku. Výborná souhra bicích s dravými klávesami Keithe Emersona, celkově náročné instrumentální výkony, sólový vstup na tympány, občasné použití elektronicky upraveného soundu bubnů, a konečně ve skladbě Benny the Bouncer i odkaz na klasický jazz - taková je nabídka firmy E. L. P. Když k tomu připočteme skvěle dramatickou závěrečnou kompozici, je výsledek jasný - 26karátový art rock! Že to není možné? Poslechněte a uvidíte, že ano.
Atomic Rooster - Made In England
1972 - bicí: Ric Parnell
HARD ROCK/ART ROCK
Pokud jde o barevnost a nápaditost hry, reakci na ostatní spoluhráče a schopnost vnímat skladbu jako celek, najde tohle album stěží konkurenci. Neuvěřitelně pestrá škála brejků a využití doslova všech možností soupravy, takový je styl Rika Parnella. Vysoká škola hardrockových bicích. Víc není co dodat.
Rush - Fly by Night
1975 - bicí: Neil Peart
HARD ROCK
Pochopitelně, že v přehledu nahrávek významných z hlediska bicích nemůže chybět alespoň jedna deska, na níž hraje Neil Peart. Jelikož jsou kvalitní všechny a jenom těžko se vybírá, los padl na Fly by Night, tedy nahrávku z doby, kdy hardrocková éra právě vrcholila a kdy Rush vystřelili jak raketový plán ke hvězdnému nebi světového rocku. Zatímco kapela jako celek prodělávala ještě období rapidního vývoje, Peartův styl byl již zcela vyzrálý. Metronomicky přesné tempo, výborné využití celé obří soupravy a nápadité neopakující se brejky - tak by se ve stručnosti dal shrnout styl profesora Pearta.
Santana - Abraxas
1970 - bicí: Mike Shrieve
HARD ROCK/LATIN ROCK
Nahrávky Santanovy kapely lze po stránce bicích označit za vydatné nejen z hlediska kvalitativního, ale i kvantitativního. Klasickou bicí soupravu totiž doplňuje skupina hráčů na perkuse, jejíž minimální stav neklesl nikdy pod tři členy. Conga, bonga, agogo bells, cow bells, timbales a hromady dalších věcí, na něž se dá velice dobře vyrábět hluk, to vše tvoří prvky unikátní sloučeniny jménem Santana. Jedinečnost pak zaručuje nejen skvělá hra všech zúčastněných, ale i zajímavý kontrast typicky rockové soupravy s čistě latinským pojetím perkusí.
RTF - Romantic Warrior
1976 - bicí: Lenny White
JAZZ ROCK
A nejtěžší kalibr nakonec: tohle je, ta nejfuturističtější nahrávka, která kdy vznikla v tomto vesmíru. Tak daleko, jako se dostali RTF na téhle desce, nedošel zatím nikdo. Kromě velmi neobvyklých kompozic a skvělého studiového zpracování ohromí i instrumentální výkony všech hudebníků. Corea, DiMeola, Clarke a White předvádějí opravdu maximum na hranici lidských možností. Neuvěřitelný sound bicí soupravy a zejména pak kotlů zaslouží jedničku s mléčnou dráhou. Lenny White zde hraje zcela netradičním stylem, který neměl žádné předchůdce a nemá ani žádné následovníky. Tohle jsou skutečné vzpomínky na budoucnost, nefalšované hudební sci-fi. I téměř po třiceti letech zní Romantic Warrior stále jako z daleké budoucnosti. Hudba 7. galaxie.
Tak, a to je pro tentokrát vše. Závěrem je třeba přiznat, že označení XL má nakonec i ten zcela standardní význam z hlediska velikosti, neboť kvůli nadměrnému rozsahu bude tento díl rozdělen do dvou částí. A tak zatímco v přechozích odstavcích jste měli možnost setkat se s deskami slavnými a všeobecně proslulými, část druhá se zaměří na nahrávky méně známé, v některých přídech i utajené - avšak neméně kvalitní.
