V dnešním díle si představíme studiové desky, které většinou nepatří k těm notoricky známým, avšak představují buď zajímavý studijní materiál, ať již z hlediska techniky či invence, nebo jsou prostě něčím unikátní či výjimečné. Konečně, v některých případech jde o nahrávky, které se jednoduše do předchozího dílu nevešly. Ale dost již teoretizování - tady jsou!
Jeff Beck - Wired
1976 - bicí: Michael Walden
JAZZ ROCK
Prakticky všechny nahrávky Jeffa Becka se vyznačují kvalitními bicími, takže proč právě Wired? Dominantní role bicích, perfektní zvuk a skvělé studiové zpracování, ohromující brejky, často velmi náročné a komplikované doprovody tvoří dohromady přímo učebnicovou ukázku vrcholného jazzrocku. Tak proto. Michael Walden je zde skutečně ve skvělé formě a kromě přehlídky excelentní techniky školí posluchače i v perfektní reakci na spoluhráče. Tak proto. Nakonec, jistou zajímavostí je i to, že v jedné skladbě hraje na bicí Jan Hammer - a vůbec ne špatně. Takže i proto.
Atomic Rooster - In Hearing of...
1971 - bicí: Paul Hammond
HARD ROCK
Ač možná trochu ve stínu legendárního alba Death Walks Behind You, představuje In Hearing of... zřejmě to nejlepší, co Atomic Rooster vyprodukovali. Paul Hammond zde technickou kvalitou hry dochází až k hranici hard rocku s jazz rockem, přičemž jasně vystavěnou strukturou doprovodů a vyhrávek v kombinaci s využitím obrovského dynamického spektra dokonale podporuje náladu skladeb i jejich gradaci. Krystalicky čistý sound soupravy spolu s precizním rytmem pak dokonalost tohoto hardrockového monumentu korunuje. Za pozornost stojí i mimořádně rychlé dvojky na velký buben.
The Nice - Ars Longa Vita Brevis
1968 - bicí: Brian Davison
JAZZ ROCK
Pokud by měla být jmenována pouze jediná kapela, která stála u zrodu stylu kombinujícího rock s jazzem a klasikou, a tedy u faktického začátku žánrů nazývaných později progrock, jazzrock či artrock, volba by padla s tou největší pravděpodobností na The Nice. Brian Davison byl také jedním z prvních bubeníků, kteří neváhali aplikovat čistě jazzové postupy do tehdy zcela izolované větve rocku (či přesněji řečeno beatu) - výsledek předčil všechna očekávání. Otevřely se zcela nové možnosti a byla připravena ta nejúrodnější půda pro další generaci kapel, jejichž jména se stala symboly art rocku. Například Yes, anebo... yes, E. L. P.
Trapeze - You Are The Music... We're Just the Band
1972 - bicí: Dave Holland
HARD ROCK
Že Trapeze mohou být právem označováni za nejvíce nedoceněnou kapelu všech dob, dokazuje i tato deska, která již roku 1972 přicházela se stylem, jemuž bylo později přisouzeno označení funk rock. Kromě této progresivity však Trapeze přinášeli i klasický hard rock, který po hudební stránce převyšoval většinu produkce kapel nepoměrně slavnějších. Obě polohy - tedy jak těžkotonážní rockovou, tak i šlapající a rytmicky poněkud svižnější funkovou - zvládal Dave Holland na výbornou. Skvělý předstih a skálopevný rytmus jsou zde určující, zajímavostí však je i sound, který též předběhl dobu o pěkných pár let.
Zappa Frank - Zoot Allures
1976 - bicí: Terry Bozzio
JAZZ ROCK
Vynikající jazzrockový materiál, zabarvený typicky "zappovskými" postupy a umocněný skvělými kytarovými sóly i vrcholně invenčními bicími. Dost možná jde o jednu z vůbec nejlepších nahrávek Franka Zappy. Terry Bozzio zde skvěle kombinuje přímočaré doprovody a technicky velmi náročné brejky, které výborně korespondují se sólovou kytarou.
Baker Gurvitz Army - I
1974 - bicí: Ginger Baker
HARD ROCK
Bakerův druhý dech. Po legendárních Cream a mezifázi v podobě vlastní kapely Airforce, zkusil tento slavný anglický bubeník sestavit roku 1974 další superskupinu. Řečeno terminologií manažerskou, šlo vlastně o fůzi dvou zavedených značek: Cream & Gun. Na základě tří vynikajících desek a mnoha umístění na vrcholných příčkách hitparád lze usuzovat, že záměr se podařilo splnit beze zbytku. Nahrávky představují skutečně vynikající hudební materiál - vrcholně vyzrálý hard rock s velkým prostorem pro instrumentální vyjádření. Baker zde hraje jako nikdy, a právě tahle deska představuje jeden z jeho absolutních vrcholů. Kromě nepoměrně rychlejších brejků než u Cream tu najdeme i experimenty s jazzrockovým a funkovým stylem hry.
Beck Bogert Appice - I
1970 - bicí: Carmine Appice
HARD ROCK
Carmine Appice pochopitelně v tomto přehledu nesmí chybět - jeho průkopnická role i spousty dalších aktivit jsou prostě nepřehlédnutelné. Důvod, proč se nestal tak legendárním jako někteří jiní hráči - jak si sám občas tak trochu postěžuje - je dost možná v tom, že prostě vystřídal příliš mnoho kapel. Po Vanilla Fudge, jejichž novátorský přínos v oblasti art rocku byl skutečně nezanedbatelný, to byl hard-blues-rockový Cactus, poté jazz-hard-rockové sdružení Beck-Bogert-Appice, následně spolupráce s popovým Rodem Stewartem, pak s Tedem Nugentem, Alicem Cooperem, do toho všeho ještě kapely Blue Murder, Pearl a King Kobra - kdo se v tom má vyznat? Legenda prostě potřebuje údernost - tak zní první a poslední neúprosné pravidlo propagandy. Posuďte sami: Moon - legendární bubeník The Who. Žádné zaváhání, žádné teorie, jestli hrál líp u té či oné kapely nebo která z kapel byla slavnější a která důležitější s hlediska hudebního vývoje. Právě podobné otázky jsem si však musel klást při výběru desky, jež by v tomto přehledu Appice reprezentovala. Po delším zvažování jsem nakonec zvolil hypermuzikální odvaz Beck-Bogert-Appice - hardrock obohacený výraznými vokály, výbornými melodickými nápady s mírnou příměsí blues a perfektními instrumentálními výkony všech zúčastněných. Bicí zde mají pěkně průrazný zvuk, hra pak představuje dobrý mix poctivého rockového základu s velmi osobním a nezaměnitelném rytmickým feelingem Carmina Appice. Originální brejky jsou bonusem pro pozorné posluchače.
Ekseption - 5
1972 - bicí: Peter DeLeeuwe
JAZZ ROCK
Holandsko taky mělo odpověď na všechno. Rolling Stones? Golden Earring. Cream? Livin Blues. The Nice? Ekseption! Ano, tak se jmenoval nizozemský ekvivalent této slavné anglické kapely. Ekseption stavěli na velmi podobných základech, jejich styl však byl snadno rozpoznatelný podle velmi typického zvuku i aranžmá dechové sekce. Tato deska představuje jednu z jejich nejlepších nahrávek. Na bicí zde exceluje Peter DeLeeuwe, jehož hra se klidně může měřit s takovými mistry jako Ian Paice, Carl Palmer či Pete York. Kromě výborné techniky jsou jeho hlavními devizami nápaditost a mimořádný vkus. Na albu najdeme i krátký sólový vstup.
Alice Cooper - Billion Dollar Babies
1973 - bicí: Neal Smith
HARD ROCK
Přestože Alice Cooper nikdy příliš nelpěl na instrumentální ekvilibristice, ba dokonce se od hudební náročnosti svým způsobem i distancoval, měl začátkem sedmdesátých let opravdu vynikající doprovodnou skupinu - nebojím se dokonce říct, že velmi anglickou (což je pro hardrockovou kapelu, notabene americkou, ta největší pocta...). Na albu Billion Dollar Babies odvádí tato sestava skvělou práci. Velmi pestrá, navzájem dokonale kontrastující aranžmá a invenční hra jsou základem této výborné nahrávky. Neal Smith - dnes ctihodný obchodník s realitami - zde hraje stylem hodně připomínajícím Rika Parnella: nápadité doporovody jsou prokládány spoustou drobných vyhrávek a gradovány rychlými brejky v sextolách či dvaatřicetinách, někdy dokonce i ve dvaatřicetinových sextolách. Vše završuje dobrý studiový zvuk.
Lucifers Friend - Banquet
1974 - bicí: Herbert Bornhold
JAZZ ROCK/HARD ROCK
Na ja, i wehrmacht - pardon, bundeswehr - dokázal v sedmdesátých letech hrát neuvěřitelně kvalitní jazz rock. Velkolepá aranžmá skvělých kompozic s výrazným využitím dechové sekce jsou umocněna santanovsky laděnou kytarou a precizními jazzrockovými bubny. Kapela připomíná přesností a sehraností dobře seřízený motor BMW - německá důkladnost je zkrátka patrná i zde. Navíc hned v první skladbě má Herbert Bornhold výborný sólový vstup s využitím dvou velkých bubnů.
Blue Cheer - Outsideinside
1967 - bicí: Paul Whaley
HARD ROCK
Vezměte to takhle: Edison vynalezl žárovku, a Blue Cheer... ti vynalezli rámus. Ne snad, že by hluk předtím neexistoval, ale určitě nikoho do té doby nenapadlo použít ho jako rovnocenný prvek hudebního vyjádření. Však také při nahrávání druhé desky - tedy právě této - byli Blue Cheer vykázáni mimo studio s tím, že místnost prý není schopna jejich neuvěřitelný sound pojmout. Nahrávka proto byla pořízena na volném prostranství, což je samo o sobě značný unikát. Neméně originální je však i hudba Blue Cheer - počínaje typem kompozic přes aranžmá až po zcela netradiční hru Paula Whaleyho. Použití kytarových efektů na bicí, kotle se zvukem tympánů, zcela neortodoxní styl doprovodů - to je pouze několik základních principů. Gypsy Ball, Just a Little Bit či unikátní verze Summertime Blues hovoří za vše.
Bohužel i zde platí, že CD nedosahuje zdaleka takové zvukové hutnosti jako LP. Ještě lepší pak jsou v tomto směru originální singly - to však je spíš už sběratelská rarita.
Hardin & York - Tomorrow Today
1969 - bicí: Pete York
ART ROCK
Výborná nahrávka kombinující výrazně melodicky laděné skladby s honosným zvukem varhan Hammond a jazzovými postupy. Už sám fakt, že jde pouze o dvoučlennou (!) sestavu, zaručuje velký prostor pro instrumentální vyjádření. Pete York této možnosti skvěle využívá a podkresluje Hardinův projev na styl jazzových hráčů typu Buddyho Riche či Louise Bellsona, pochopitelně v kombinaci s rockovými postupy. Velmi klasický sound bicí soupravy.
Hard Stuff - Bulletproof
1971 - bicí: Paul Hammond
HARD ROCK
Supertajná nahrávka - hardrocková Akta X. Jedná se o hardrock takového stupně stylové čistoty, že by snad měl být zakázan jeho vývoz do tzv. rizikových zemích. Jde totiž o pěkně silnou trhavinu, která by mohla pořádně zatřást hudebním světem a rozmetat na prach nejeden rockový mýtus. Hlasitost Blue Cheer, hutnost Black Sabbath, tah Deep Purple a melodická nápaditost Atomic Rooster - to vše vzájemně vynásobeno a umocněno na čtvrtou. Ostatně, k posledně jmenované kapele mají Hard Stuff hodně blízko, neboť dvě třetiny jejich sestavy pochází právě z tohoto hardrockového přístavu - jmenovitě kytarista a zpěvák John DuCann a bubeník Paul Hammond. A tím je řečeno hodně i ke stylu kapely a kvalitě bicích. Hammondovy bubny značky Hayman disponují superhutným zvukem, za pozornost stojí i neuvěřitelně hluboký tón kotlů a skvěle průrazný, přitom však obdivuhodně mohutný malý buben. Neuvěřitelně šlapající doprovody a nápaditá hra, jak z hlediska detailů, tak z hlediska celku, jsou u Hammonda samozřejmostí. A nezapomeňte: až budete shánět tuhle desku, snažte se nevypadat jako bin Ládin!
A tímto doporučením se také pro dnešek - ale nejen pro dnešek - rozloučíme. Seriál Beat Generation končí. Ano, taková je realita. Důvodů je hned několik: 1) nebyl shledán dostatečně sterilním pro publikování v rámci Evropské Unie, 2) cenzurováno, 3) Ted Gustafsson, náš stálý švédský spolupracovník a jeden z největších znalců hardrocku a jazzrocku, bez jehož cenných rad - jak alespoň on sám tvrdí - seriál prostě vznikat nemůže, byl při výpravě na běžkách napaden sobem, a toho času se nachází ve speciálním sanatoriu Dr. Jorgenssena, kde se vzpamatovává z post-traumatického stavu způsobeného nebezpečným střetem s parohy. Hardrock má zatím zakázán.
P.S.: Proslýchá se však, že v blíže neurčené době by Dr. Jorgenssen mohl povolit dvě až tři skladby denně, a pozor: časem snad i celé LP... takže uvidíme.
