Stewart Copeland - Střelený dlouhán

Stewart Copeland je jméno, které si drtivá většina z nás spojí s legendárními The Police. Avšak jeho role bubeníka v jedné z nejslavnějších rockových skupin všech dob je jen zlomkem jeho rozmanitých aktivit. V průběhu let se věnoval natáčení soundtracků, dokumentů, a jakožto multiinstrumentalista dodnes aktivně rozšiřuje svou sbírku nástrojů.

Ve svém domácím studiu, kde tráví drtivou většinu dne, je obklopen svými shopaholickými úlovky, avšak věnuje se tak rozmanitým projektům, že je dokáže použít všechny. Když však nedávno vykoukl ze své nory a zatoužil po společenském kontaktu na úrovni, založil s několika dalšími hvězdnými kolegy kapelu Gizmodrome. Tím jsem chtěl začít, ale stačilo se Stewartovi zmínit, ve kterém časopise rozhovor vyjde, a vše odstartoval on sám slovy: „Vybavení a nástroje? Paráda! Pojďme se bavit o zesilovačích!“

Jak je libo. V tvé domácí sbírce je hned několik zajímavých kusů, tak nám je, prosím, představ.

V podstatě celý život jsem si chtěl pořídit stack od Marshallu, který by obsahoval hlavu a dva boxy. Podařilo se mi to až nedávno na eBayi, kde jsem si pořídil hlavu z roku 1974 a kabinet z roku 1978, který k tomu pasuje. To opravdu nebylo snadné, ale stálo to za to. Kamaráde, ta věc je hlasitá jako kráva.

Kolik času tak strávíš na eBayi?

V poslední době poměrně hodně. Ale pohybuju se hned na několika stránkách, kde hledám zajímavé nástroje.

Doporučoval ti nějaké modely v rámci zesilovačů tvůj aktuální spoluhráč v rámci formace Gizmodrome Adrian Belew?

Pár tipů taky proběhlo, ale Adrian moc zesilovače nepoužívá. Veškeré jeho vybavení jde totiž přímo do centrální zvukového systému. Je to trochu svérázný přístup, ale tak mu to vyhovuje.

Každopádně ještě divočejší je v rámci kytar.

To ano. Jeho modely jsou fascinující. Ale neboj se, až vyrazíme na turné, budeme mít za zadkem horu Marshallů. Do toho se musí napíchnout, i kdyby nechtěl! (smích)

Gizmodrome

Přibliž nám, prosím, vznik vašeho eponymního debutu. Kolik písní jste spolu napsali během zábavných zkoušek a kolik z toho pochází z tvé nevyčerpatelné studny nepoužitých skladeb?

Důvod, proč byl celý proces tak rychlý a překypující inspirací byl fakt, že jsme měli mnoho skladeb, které jsme Vittorio (Pozn. autora: Vittorio Cosma) a já napsali v průběhu poslední dekády. Skladby byly vypracované do takové úrovně, že je stačilo už jen přehrát. Na rozdíl od jiných superskupin, jsme přeskočili tu fázi, kdy na sebe při první schůzce všichni čučí a nevědí, jak začít. V našem případě si stačilo pouze vybrat z nabídky a přetavit je v Gizmodrome.

Do jaké míry jste v kapele dali volnost kreativitě? Na albu je hned několik pasáží, kde doslova cítím, že si Adrian dopřál pár odvážnějších sól.

Příležitostí bylo dostatek a také jsme vehementně podporovali to, aby si nejen Adrian dopřál divoká sóla. Kromě toho v době, kdy jsme album dokončili, jsme začali experimentovat s vokály. Umím si tak velice reálně představit, že na dalším albu dostane zpěv ještě větší prostor. Objevili jsme totiž hned několik triků a parádních momentů, kdy Adrian a já zpíváme společně. Zníme jako vyjebaní The Everly Brothers.

Máš pravdu, vokály mě hodně překvapily. Slyšel jsem tam ikony typu Nick Cave nebo Iggy Pop.

Hm, zajímavé, ale škoda, že tě nenapadl Barry White.

Pamatuješ si první díly Rockyho?

Jistě, ale neviděl jsem je tak sto let.

Nedávno jsem je viděl znova a vzpomněl jsem si na Gizmodrome vždycky, když Rocky narazil na pouliční zpěváky u hořící popelnice. Museli jste si jistě užít hodně srandy i s doprovodnými vokály.

No jo vlastně. Máš pravdu! (smích) I když, jak my říkáme, na albu nejsou žádné doprovodné vokály. Pouze sloky a refrény. (smích)

Progresivní punk

Přibliž nám, co tě vedlo věnovat se v poslední době prog rocku? Pokud se nepletu, značný kus optimismu ti dodaly nedávné úspěchy Deep Purple.

Rozhodně. Deep Purple miluju od mládí jako fanoušek. Krom toho jsem ale také v mládí fungoval jako bedňák pro kapely, které jim předskakovaly. Měl jsem tak možnost je vidět mnohokrát naživo. Proto bych řekl, že mé základy v prog rocku jsou neotřesitelné. Značnou roli také hrálo mé působení v kultovní britské progrockové formaci Curved Air. Následovala i punková fáze, ale o tom se snad bavit nemusíme, ne?

Nemusíme, ale prvky Klarka Kenta jsou slyšet i na debutu Gizmodrome.

To je pravda. Gizmodrome jsou však jako Klark Kent s opravdovými muzikanty. (smích)

Mám správnou informaci, že určitý podíl na založení tvé nové kapely mají i hoši z Foo Fighters?

Jedna skladba vznikla na základě prosby Taylora Hawkinse, který mě požádal o sólo na bicí. Organizoval doslova sbírku pro svou sólovou desku. Trošku jsem ale přeslechl tu část jeho požadavku, že chce pouze jednoduchý čtyřčtvrteční takt. Dal jsem totiž dohromady téměř pětiminutovou skladbu, do které jsem napasoval veškeré harampádí, co doma mám, od gongu přes tympány až po octoban a kupu dalších věcí. Taylor si z toho vytáhl, co potřeboval, a zbytek, tj. drtivá většina, zůstal pro Gizmodrome ve formě skladby Sweet Angels. (smích)

Hvězdní fotříci hrají na školní besídce

Pokud se jedná o Tylorův sólový debut KOTA z roku 2016, tak to je dobrý synthpoprockový úlet, kde obstaral snad všechny nástroje, včetně vokálu.

Je tam jedna skladba, pokud se tedy bavíme o stejném albu, kde je za sebou hned několik sól na bicí ve čtyřčtvrtečním taktu od všech jeho střelených přátel.

Ty ale nejsi pouze inspirací pro mladé muzikanty. V průběhu let jsem narazil hned na několik případů, kdy tě vyzdvihovali i kolegové podobného věku. Když zůstaneme u prog rocku, tak si pamatuji na dokument s Rush, kdy Neil Peart někdy v roce 1980 fascinovaně hovořil o The Police.

To mě těší, protože jsem Neila a Rush vždy vnímal jako vzorovou prog rockovou kapelu. Jsem hrdý, že se můžu pohybovat mezi progrockovou smetánkou. Každopádně Gizmodrome bych popsal jako prog bez požitkářství. Problémem mnoha progrockových desek je fakt, že dokážou být příšerně dlouhé. My si přirozeně můžeme dovolit mnoho, ale spíš jsme se snažili o ucelený produkt, kde se délka skladeb pohybuje kolem čtyř minut.

Pozitiva v tvrdé realitě

Když trochu odbočíme, zajímalo by mě, zdali jako se jakožto úspěšná a známá osobnost věnuješ nějakým charitativním aktivitám?

V průběhu let jsem s několika spolupracoval, ale nejsem v tomto ohledu moc praktický. Často to vypadá tak, že přijdu na schůzku se spoustou nápadů, odehraju koncert a tím to končí. Proto se tomu vyhýbám. Ale podílel jsem na pomoci Haiti a Portoriku. Když se objeví příležitost, rád pomůžu, jak mohu. Nejsem však dobrým organizátorem. Nicméně miluju pozitivní věci. V poslední době mě třeba nesmírně potěšilo, že syrský fotbalový tým, který si prošel tolika těžkostmi, je v plné síle a málem se dostal na světový šampionát ve fotbale. Nepodařilo se jim bohužel porazit Austrálii. Parta mladých Syřanů na hřišti, kteří si užívají krásný den, je moc pěkná představa.

Věřím, že i během kvalifikace tito hráči udělali dojem, a možná se pro někoho z nich už rýsuje uplatnění v nějakém zahraničním klubu.

Taky jim to přeju. Ale víš, v zemi, která si prošla takovou katastrofou, i malý ždibík slunečního svitu je dobrá věc. Přestože je to státem dotovaný tým a jistě prolezlý politickýma sračkama.

Ptal jsem se na tvé charitativní aktivity, protože se v Praze již několik měsíců věnuji hudebním prezentacím pro organizaci SONS, která sdružuje nevidomé a slabozraké. Pouštím jim skladby v rámci progresivního rocku či inteligentního popu a rád bych se tě dotázal, kterou ze skladeb Gizmodrome bys nám doporučil?

Spin This! Skrývá totiž v sobě to, co se děje v dnešním světě. Zároveň vyzívá, abychom vnímali svět kolem nás více smysly než jen zrakem. Co vidíš, je to, co dostáváš, a to nestačí.

The Rhythmatist

Když už se bavíme o vnímání, rád bych se tě dotázal na období vzniku alba The Rhythmatist. Během tvých cest po Africe v polovině osmdesátých let jsi cestoval s celým týmem, nebo sis užíval i ozdravné okamžiky o samotě?

Sám jsem byl bohužel jen svátečně. V drtivé většině času mi dělal společnost režisér J. P. Dutilleux. Udržovali jsme totiž často značný náskok před zbytkem týmu a proháněli se po hrbolatých cestách v džípu. Ostatním to trvalo o něco déle, a proto jsme hledali lokace a zážitky předem. Pomocníci se totiž vždy zasekli v hotelu nebo zase čistili kamery, takže než jsme našli vhodné místo, oni už byli připraveni. Pak jsme se zase vydali dál a nezdržovali se tím, než vše zabalí a protřídí. I přes tento efektivní systém času pobýt s místními kmeny a vychutnávat si všechny místní krásy nebylo moc. Nicméně to, že jsme často cestovali ve dvou, na mě mělo velký vliv.

Jak se ti dnes daří uvolnit a vypnout od okolního rušného světa?

Já mám opačný problém. Trávím totiž obrovské množství času v meditativním stavu, vytvářením hudby. Nikde ji nehledám nebo nepěstuju na zahradě. Vše vychází z mé hlavy, což vyžaduje značnou dávku soustředění, ale také izolaci. Musím se proto přemáhat opačným směrem a občas taky vylézt ze své nory na ulici, abych byl občas součástí tohoto světa.

Jaké proto bylo trávit s kluky z Gizmodrome tolik času?

Opravdu jedinečný zážitek. Většinu času jsem totiž zavřený u sebe, jako třeba dnes, kdy píšu něco pro jeden obrovský symfonický orchestr a sbor. Jsem tu sám a dveře mám zamčené. Když jsem ale s kapelou, tak jsou dveře zcela otevřené a je to doslova párty, plná nejrůznějších interakcí. Doslova z toho číší život a týmová práce. Je to jako fotbalový nebo basketbalový zápas. Na druhou stranu, chtěli jsme se vyvarovat natáčení mimo civilizaci, což kapely rády dělají. Většinou se totiž vrátí s přemírou nestřídmosti. My jsme se vrhli přímo do víru a hluku velkoměsta, kterému musíme čelit.

Pochlubíš se nám tím, na čem dnes pracuješ pro orchestr?

Dnes ráno jsem se dostavil do studia v sedm hodin ráno, a než začnou zvonit telefony kolem deváté nebo desáté, snažím se mít co nejvíce hotového. Například dnes jsem pracoval na partu pro tenor. Jedná se o vypravěčskou pasáž, kde popisuje pád satana z nebes, jak jej napsal John Milton ve svém díle Ztracený ráj. Popisuje příběh nebe a pekla a také boj mezi bohem a démony. Mám skladbu, ale musím se postarat o to, aby to pasovalo na tenorový part. Začíná totiž úžasně, když se dostane na áčko. Je to poměrně vysoko, a jakožto vypravěče ho potřebuji někde mezi céčkem a efkem, aby mohl správně artikulovat. Pokud však klesne příliš nízko, někam k C4, může se stát, že se začne trochu ztrácet, pokud k tomu bude mít orchestr napilno. Rytmus mám, takže tam stačí jen napasovat obsah. (Pozn. autora: Stewart začne hlasitě recitovat a zpívat.) Pilíře mám, takže tam stačí napasovat melodii a určit si tóny, které má zpěvák zazpívat. Naštěstí na YouTube je dostatek inspirací ve formě ikon typu Pavarotti, které používám jako vzor. Čerpání odjinud, to mi jde moc dobře. (smích) Jakmile se chlapík dopracuje ke géčku, nebo dokonce béčku, musí do toho dát hodně energie, aby nahoře nešeptal. Tak trávím svůj den, a jakmile to spolu domluvíme, pokusím se to vyřešit ještě před obědem. Nechci se na to teď ani podívat, protože bych si asi řekl, že je to moc nízko nebo moc vysoko. (Pozn. autora: Stewart začne zpívat ještě hlasitěji.)

Přibliž nám, prosím, které značky preferuješ a které jste použili v případě Gizmodrome.

S chlapci jsme jich použili poměrně velké množství. V první řadě to byly pochopitelně značky Neumann, AKG a Sennheiser. Nicméně můj nejnovější objev v rámci mikrofonů je švédská značka Ehrlund, s trojúhelníkovými membránami. Jejich mikrofony sou naprosto úžasné v rámci ambientních pasáží. Navíc řeší odvěký problém při nahrávaní bicích. Většinou rozložíme dva Neumanny do kouta, ale i tak je tam slyšet masivní zvuková vlna způsobená údery. Je to prvek, které lidské ucho sotva zachytí, ale kazí to dojem. Avšak tyto mikrofony obsahující trojúhelníkové membrány umí tyto rušivé elementy zneutralizovat, čímž dosáhneš skutečně reálného zvuku bicích.

V rámci bicích jsi nepochybně spoléhal na své vlastní výtvory typu 22” činel Blue Bell Ride od Paiste nebo tebou navržený snare od značky Tama.

Činelů jsem používal opravdu hodně a různě je podle potřeby promíchával. Každopádně velkého modráska si nechávám na stadiónové koncerty. Když toho „zmrda“ vytasím, tak rázem ohluchne osmdesát tisíc lidí přede mnou! Pokud jde o ostatní činely, tak se rád pochlubím tvým čtenářům. Tak co tu máme...? (Pozn. autora: Stewart se nepochopitelně vzdálil od telefonu a srozumitelná byla až druhá věta, kdy se opět vrátil.) ... stejně tak mám rád modely typu Flat Ride. Každopádně můj aktuální objev v rámci činelů se bude hodit těm čtenářům, kteří potřebují znít velice tiše. Jedná se o činely od značky Paiste, které mají v sobě díry. Úder je stále znatelný, ale utlumení přichází velice rychle. Jsou dokonce tišší než splash, ale odezva trvá déle. (názorně předvádí „pŠš“ a „pŠššš“, pozn. autora) Přišel jsem na to při hraní s akustickým orchestrem, bez špetky amplifikace. Šedesát lidí na dřevěném pódiu a žádný mikrofon v okolí. V takovém prostředí činely zaujímají prostě příliš mnoho prostoru a přehlušují ostatní nástroje.

Jaké jsou koncertní plány pro Gizmodrome?

Koncem roku bychom měli vyrazit na turné a už teď se nemůžu dočkat. Hrát na bicí, řezat do kytary a vřeštět do mikrofonu. Už se těším jako malý kluk! Na turné se začneme připravovat v Itálii a pak vyrazíme na trochu méně profláknutá místa, než se dostaneme do formy. Rádi bychom doleštili náš diamant na hodně vzdálených a střelených místech, než předvedeme úroveň. (Pozn. autora: opět razantně zvyšuje hlas.), kterou si Evropa zaslouží.

Otcové

V mnoha tvých dřívějších rozhovorech jsi zmiňoval, že tě otec doslova nutil věnovat se jazzu. Podobných příkladů aktivit rodičů, které oceňujeme až s časovým odstupem, bychom našli všichni mnoho. Přestože se ti to tehdy jistě nelíbilo, souhlasíš s tím, že ti všemi těmi lekcemi a špičkovými lektory dal vlastně základ, na kterém stavíš dodnes?

Rozhodně. Dodnes čerpám ze své jazzové výchovy, přestože se mi dodnes tato hudba nelíbí. Je to totiž útočiště techniků, ale i naprostých antitalentů. Hudba, na které tě otec vychoval, byla popová a důvod, proč se ti líbila, byl fakt, že byla populární, známá a dalo se na ní trsat. Není důvod řešit, proč jsou The Beatles populární. Stejně tak proč měli na všechny obrovský vliv Led Zeppelin nebo Jimi Hendrix. Není to intelektuální nebo elitářské. Hudba, na které se mě snažil vychovat můj otec, byla extrémně elitářská, a to se mu na ní líbilo nejvíc. Když jsem však v určité fázi života poznal Jimiho Hendrixe a vzal do ruky kytaru, odklonil jsem se od světa mého otce. Pokud tě však otec seznámil s Led Zeppelin, nebyl důvod někam utíkat, protože tohle je přesně hudba, která se mladého člověku líbí. To je má teorie, proč došlo ke kulturnímu a generačnímu předělu mezi mnou a mými rodiči. Rozdíl mezi saxofony, jazzem nebo big bandy a tím, co přišlo potom, v čele s Chuckem Berrym, byl ve skutečnosti ten největší předěl v hudební historii. Fascinuje mě, že jsem i dnes na stejném břehu jako mé děti. Ty a tvůj otec, který je stejně starý jako já, posloucháte stejné věci jako já a moje děti, což je hudba založená na bicích a kytaře. Avšak (Pozn. autora: Další dramatická vložka.) do této teorie nezapadá má sedmnáctiletá dcera, která neposlouchá nic, co by obsahovalo kytaru a bicí, typu Kanye West. Nebouřím se proti tomu jako mí přátelé, a dokonce respektuju, že dochází k vývoji po čtvrt století, ale jen co ji vysadím před školou, začne hrát Stevie Ray Vaughan. (smích)

Jelikož je v tvé sbírce rovněž několik trumpet, rád bych se tě nakonec zeptal na tvůj názor na balkánskou hudbu a cikánské trumpetisty z těchto končin.

Miluju balkánskou hudbu! Těch talentů je tam tak nepřeberné množství, že si podle mě nemůžeš říkat muzikant, pokud nezačneš s hudbou už ve dvou letech. Těch nástrojů, které dokážou použít, a těch kombinací... Navrch přihoď mužský zpěv a výsledek je: „Óóó, můj bože!“ Před lety jsem natáčel soundtrack pro film, který se odehrával v Rumunsku. Režiséři tam doslova vybrakovali místní obchod s hudbou a pak mi to přinesli jako inspiraci. Mnohé bylo v popsáno cyrilicí, takže to ani nepřečetli, ale brali to po kartonech. (smích) Když jsem s tím pracoval, doslova jsem se ponořil do té atmosféry a nádherných harmonií. Nejde totiž ani moc o to, jak je to napsané, jako spíš, jak je to zahrané. Pokud bychom měli prostor, dokázal bych o tom mluvit celé hodiny. Jednou bych si moc přál vidět souboj mexických mariachi a cikánského trumpetisty z Balkánu!

Web

www.stewartcopeland.net