Steven Wilson - Kytara mě začala příšerně nudit

Britského umělce Stevena Wilsona má většina posluchačů spojeného s progresivním rockem, ať už v rámci jeho sólové tvorby, nebo v kultovních Porcupine Tree. Pokud jste však přišli do kontaktu s tím, co tvoří v posledních letech, nepochybně se muselo dostavit minimálně překvapení. Elektronické prvky a sofistikované popové melodie, které byly dříve pouze svátečním ozvláštněním, nyní hrají hlavní roli.

Mezi jeho posluchači proběhla v posledních letech pořádná čistka, ale naštěstí existuje, troufám si říct, početnější většina, která Stevena v jeho pouti následuje, protože kvalita tam pořád je. V našem rozhovoru upřesňuje tento umělecký vývoj i fascinaci syntezátory. Na druhou stranu nemohli jsme začít jinak než aktuální pandemií, protože Stevenovo nejnovější album The Future Bites vyšlo těsně před ní.

Jak zvládáte poslední měsíce? Osobně jsem kvůli aktuální situaci zase začal vyučovat angličtinu a srbštinu. Celkově se snažím co nejvíc pracovat a v rámci všech omezení i sportovat. Co vy?

Stejně jako vy jsem se snažil adaptovat a třeba se i vrhnout na věci, na které by jinak bylo trochu méně času. Když se vše loni v březnu začalo uzamykat, začal jsem například pracovat na knize a rozjel podcast. Nějakou dobu jsem si dokonce užíval, že odškrtávám věci ze seznamu „věci, které udělám, až bude více času“. Ale teď, nějakých devět měsíců poté, musím přiznat, že ze mě to nadšení opadlo. (smích) Doslova šílím z toho, že nemůžu vyrazit na turné a bavit se s lidmi. Nemožnost cestovat je pro mě nehorázně frustrující. Proto jsem zavřený ve svém studiu, kde jsem tak trochu donucen být kreativní. Beru to jako fakt a svým způsobem jsem se s tím smířil, ale rád bych udělal další krok. Vydal jsem desku uprostřed celého toho blázince, což je opravdu podivná zkušenost. Byl jsem zvyklý hned po vydání vyrazit na turné. Nemluvě o tom, že jinak bychom mohli tento rozhovor vést osobně. Díky bohu za Zoom, který nám v tomhle ohledu hodně pomáhá. Mrzí mě, že jsem tehdy nekoupil nějaké jejich akcie, protože bych byl ve vatě. Před rokem jsem o této službě nevěděl, a dnes si bez ní neumím svůj život představit.

Je pro vás praktičtější než Skype?

Skype mi rozhodně nevadí, ale přijde mi, že snad všichni přešli na Zoom. Když mě na to před časem někdo upozornil, tak jsem si jej stáhl a začal jej hned používat. Abych řekl pravdu, Skype jsem nespustil celé měsíce. Jejich tým určitě nemá radost z toho, co se na trhu děje. (smích)

Obléhací mentalita

Zažíváme skutečně zvláštní období. Všechny změny se snažím brát s nadhledem, a hlavně hodně pracovat, ale těžko vidím světlo na konci tunelu, když se podívám na úroveň profesionality, přesvědčivosti a důvěryhodnosti vedení mé země. Co ale povídat Britovi...

Je to extrémně frustrující, protože mám stále v plánu turné na září tohoto roku. Když jsem ho musel přeložit poprvé, řekl jsem si: „Nedá se nic dělat, ale není Boha, abychom to o rok později nezvládli.“ Teď si upřímně nejsem vůbec jistý, jak to dopadne. Začínám mít pocit, že to bude trvat roky, než se celá živá scéna dá znovu dohromady. Říkám si, jak dlouho to asi bude trvat, i kdybychom všechny proočkovali, než se lidi budou cítit dostatečně dobře natolik, aby strávili večer s třemi tisícovkami cizinců v jedné velké místnosti. Psychologicky to může trvat roky. Nesmíme taky zapomínat, že celá scéna je šíleně ochromená i po technické a materiální stránce. Kluby se zavírají a také lidé, kteří v tom oboru působili, jej ve velkém opouštějí. Bavíme se tu o kytarových technicích, tour manažerech nebo osvětlovačích a zvukařích. Říkám si, kolik z nich bude znovu k dispozici, až se scéna obnoví. Tento obor bude potřebovat mnoho let, než se z toho oklepe.

Muselo být určitě hodně podivné vypustit video Personal Shopper v době, kdy se začaly zavádět roušky a omezení v nákupních centrech.

Když jsem toto album připravoval v průběhu let 2017, 2018 a něco i v roce 2019, tak byl svět zcela odlišný. Ale ta témata, kterými jsem se zaobíral, se díky pandemii staly ještě více aktuálními. Je to divné a skoro mě děsí, jak moc byly ty předpovědi přesné. Když toto album vznikalo, měli jsme řadu aktuálních problémů. Psal jsem totiž uprostřed brexitu. Tehdy se bohužel na povrch vynořilo mnoho špatných vlastností naší společnosti. Ať už jde o agresivitu, rasismus nebo nacionalismus. To všechno přinesl brexit, ale podobné věci se vynořily i kvůli Donaldu Trumpovi. Tehdy opravdu neexistovalo mnoho věcí, kvůli kterým bych se mohl cítit optimisticky. Zrovna když album vyšlo a my natáčeli video pro Personal Shopper, někdy v únoru loňského roku, tak se zjevil covid-19. V ten moment svět poslal do opravdu dystopického období. Dalo by se říct, do toho nejtemnějšího období, které jsme kdy zažili. Jistě, někteří z nás ještě pamatují druhou světovou válku, ale pro zbytek je to jistě to nejtemnější období jejich života a doufám, že na dlouho i poslední. Proto se neustále zamýšlím nad otázkou: „Jaké je v dnešní společnosti místo pro pop music?“ Říkám si, že možná tenhle druh hudby lidi potřebují víc než kdy jindy. Stejně tak, že je to určitě nezajímá, protože jim to připomíná život před pandemií. Takže je to jedno velké „nevím“, ale vydal jsem desku, na kterou jsem velice hrdý. Primárně proto, že reflektuje to, jak svět vnímám a cítím.

Jakých extrémů jste si v průběhu posledních měsíců všiml v chování lidí, ať už pozitivních, nebo negativních? Mezi lidmi roste agresivita jak online, tak doma, ale stejně tak je úžasné, jak si dokážou pomáhat sousedi. Rád sleduju, jak se lidé chovají v kritických situacích.

Celkově jsem se hodně snažil izolovat od okolního světa. Hlavně tedy toho online, který dost často vyznává politiku nenávisti. Doslova mi to drásá duši, když vidím zástupce mého druhu chovat se tímto způsobem. Například když jsem viděl, co se dělo v prosinci ve Washingtonu. Bohužel se tomu nemůžeme divit, když se úplně stejně chová nejmocnější muž planety. Mnozí evropští vůdci k tomu mnohdy neměli daleko. V posledních pěti letech je nástup „politiky hněvu“ velice aktuální. Nejsem si jistý, jaký na to měla vliv pandemie, ale lidé se určitě cítí izolovanější od ostatních, než kdy dřív. Tento stav vede k paranoi, depresi a nechuti do života. Problémy s duševním zdravím získávají na intenzitě. Na druhou stranu, přesně jak říkáte, moc mě těší, kolik lidí se nabídlo pomoct svým starším sousedům. Mé mamince je devadesát let, a proto se jí nyní hodně věnuju. Pokud nejsem poblíž, má velice ochotné sousedy. V lidech se spouští režim tzv. „obléhací mentality“.

Padesátník se konečně usadil

Říkal jste, že během vzniku posledního alba jste neměl moc důvodů k optimismu. Na druhou stranu v melancholii cítím i značnou dávku optimismu a stejně tak i mnoho vašich fanoušků na sociálních sítích. Když se člověk podívá na vaše svatební fotky a nové rodinné zázemí, tak mi to dává smysl.

Děkuji! Jistě, nové album řeší řadu problematických aspektů našeho světa, ale je tam i určitý prvek radosti. Rád jsem toho využil, protože jsem nechtěl, i kvůli rodině, zabřednout do stavu, ve kterém bych na všechno jen nadával. Texty nejsou sice veselé, ale hudba ano. Občas to připomíná i oslavu samotného života. Myslím si, že bylo potřeba vyvážit ten dystopický element. Když si to vezmeme, tak třeba zmiňovaná skladba Personal Shopper, kterou dost lidí vnímá jako kritiku konzumní společnosti, je ve skutečnosti milostný dopis konzumu. Miluju nakupování, a jak vidíte za mnou, tak rád nakupuju vinyly. Stejně tak CD, filmy na blu-ray a nejrůznější technické hračky. Rád nakupuju a rád konzumuju. Když člověk začne nakupovat, tak je ten pocit ještě šílenější. Někdy se zdá, že není nic důležitější, než jít online nakupovat, abychom se cítili lépe. Je to oslava konzumu, ale stejně tak upozorňuju na nebezpečí e-komerce a algoritmů, které neustále analyzují naše chování během nakupování. Tato data jsou pak použita proti nám, třeba i v tom smyslu, že jsou nám vnucovány věci, které nepotřebujeme. To je odvrácená strana této skladby.

Kromě toho, co popisujete, jsem nedávno četl, že i služba Spotify se vyvíjí v tom smyslu, že je schopna analyzovat naši mluvu a s tím spojené pocity tak, že nám podle toho upraví hudbu, kterou nám bude servírovat.

Tohle jsem taky četl. Je to celkem děsivé, že jsou toho naše mobilní zařízení schopna. Zrovna nedávno mi nějaký kamarád říkal: „Ty, zrovna jsem se s někým bavil o tom, že bych si rád pořídil okna s dvojitými skly, a hned druhý den mi začaly chodit spamy s nabídkami.“ I když jsme si to nevyžádali, tak někdo poslouchá naši konverzaci. Tohle je Velký bratr od George Orwella z knihy 1984. Zároveň si musíme uvědomit, že technika je pořád ještě v plenkách. V následujících letech budou její schopnosti sílit a zlepšovat se. Je to šílené, že žijeme v tomto atypickém světě, kde je všechno monitorováno a použito proti nám. To je jeden z nejděsivějších aspektů internetu, kterého si všímám.

Láska k syntezátorům

Když jsme se bavili posledně, probrali jsme řadu vašich oblíbenců typu Tears for Fears nebo Kate Bush. Ale co třeba takoví Genesis? Osobně si myslím, že ti, co mají cit pro progresivní rock, jsou schopni snáz psát kvalitní popové písně.

To je dobrá úvaha, ale omlouvám se, Genesis nikdy nebyli moje krevní skupina. Nejste první, kdo se mě na ně ptá, ale bohužel nejsem jejich fanda. Nepomohlo ani to, že můj nejlepší kamarád v dětství byl obrovským milovníkem Genesis. Já jsem byl tehdy závislý na Pink Floyd. Vždycky jsme se dohadovali a snažili se přesvědčit jeden druhého, že ta má oblíbená kapela je lepší. To si myslím, že mi zavřelo dveře před Genesis nadobro. (smích) Slyšel jsem řadu jejich alb a Steve Hackett je kamarád, kterého jsem viděl několikrát sólově naživo, ale Genesis mi nikdy moc nesedli. Pokud jde o sedmdesátky, tak jsem vždy miloval Pink Floyd, King Crimson a Yes, ale Genesis a ELP ne.

Když jste zmínil Stevea Hacketta, okamžitě se nabízí srovnání vás dvou. Steve úžasně zraje, ale drží se svého tradičního stylu. Kdy jste vy začal cítit touhu začít výrazněji experimentovat, což se naplno projevilo s albem To the Bone z roku 2017?

Dobrá otázka a bohužel nejsem schopen upřesnit ten zlomový bod. Vždy jsem toužil se rozvíjet a nabourávat očekávání, jak svá vlastní, tak svých posluchačů. Už album Insurgentes z roku 2008, které jsem vydal, ještě když jsem působil v Porcupine Tree, bylo hodně jiné a nasáklé žánry typu post punk a shoegaze. Potom jsem měl období trochu staromódního progresivního rocku, protože jsem tehdy mixoval alba mnohých ikon sedmdesátých let. Neřešil jsem pomalu nic jiného než alba King Crimson a Yes. Proto jsem si řekl: „Co kdybych v tomhle duchu natočil několik alb?“ Byla velice úspěšná, ale stejně tak problematická, pokud to tak můžu říct, protože si mě lidi v tomto ohledu zaškatulkovali. Cítil jsem, že se potřebuju posunout dál a změnit představu všech okolo. Postupně jsem ztrácel zájem o klasický rock a začal se spíš zajímat o elektronickou hudbu nebo experimentální, ale zároveň přístupný a sofistikovaný pop. Na tom výhradně stálo album To the Bone. Tentokrát jsem se chtěl zbavit jakéhokoliv prvku nostalgie. Dříve jsem se ještě opíral o feeling Tears for Fears, ale nyní jsem chtěl jít ještě o kus dál. Chtěl jsem vytvořit desku, která by mohla vzniknout právě jen v roce 2019. Tím jsem se odřízl od zaběhlých postupů klasického rocku, progresivního rocku a přiblížil se moderní produkci. Sleduju i věci, které se mi nutně nemusejí líbit, ale stejně obsahují určité prvky, které mě fascinují. Hodně věcí mi pouští můj producent David Kosten. Zajímá mě inovativní přístup v rámci aranží a produkce současného popu. Jsem otevřený prakticky čemukoliv.

Projevilo se to i na vybavení, které aktuálně používáte?

Prakticky jsem odložil kytary a začal skupovat syntezátory. Vtipné je, že mnohdy ani nevím, co dělám, ale líbí se mi to. Vysloveně si užívám, že skládám na syntezátoru, kterému prakticky nerozumím. Celé roky jsem spoléhal na kytaru, ať už naživo, nebo ve studiu. Dalo by se říct, že tomu nástroji rozumím a vím, co mi může nabídnout. I proto mám pocit, že jsem zde vyčerpal všechny možnosti. Když jsem si ale sedl za klávesy, tak se přede mnou otevřel zcela nový vesmír. Nevím, co dělám, a jak malý si užívám, že zkouším tlačítka a další možnosti tohoto nástroje. Najednou jsem totiž ve světě, kde mě může inspirovat a nakopnout i jediný tón. To jsem u kytary v posledních třech nebo čtyřech letech postrádal. Kytara mě začala příšerně nudit. Na nové desce The Future Bites jsem ji občas použil, ale má spíše úlohu jako dokreslení, než aby hrála vůdčí roli. Pokud došlo na nějaké sólo, tak opět spíš na navození atmosféry. Dobrým příkladem je skladba Eminent Sleaze, kde je sólo hodně naštvané a má vycházet z textu, kde hlavní roli hraje slizký a nebezpečný týpek. Došlo mi, že určité věci můžu vytvořit jen já sám. Jakožto skladatel si vnitřně zpracuju text a tím se nechám inspirovat pro melodii, kterou zahraju na kytaru. Na základě všech zkušeností a mého aktuálního vztahu ke kytaře je to zcela jiný přístup, než jaký by měl třeba najatý bombastický sólový kytarista. Kytaru jsem úplně nezavrhl, ale vytvářím pro ni poměrně jiný způsob uplatnění.

https://stevenwilsonhq.com/sw/