Steve Lyon (část druhá) - Návštěva v londýnském Panic Button Studios

Po rozhovoru s producentem Stevem Lyonem, který najdete v Muzikusu 9/2015, se nám nabídla jedinečná možnost navštívit Steva přímo v jeho londýnském studiu Panic Button Studios, umístěném na jednom z ostrovů řeky Temže. Mohli jsme tak navázat na naše povídání a zaměřit se vedle jeho dalších spoluprací i na vybavení studia a pár perliček ze zákulisí. Víkend to byl skutečně unikátní, protože jsme mohli navázat i na jedno ze stěžejních témat předchozího rozhovoru, čímž bylo album Československo Davida Kollera, které Steve spoluprodukoval. Na 26. září 2015 byla totiž v Londýně naplánovaná československá párty, ze které vám přinášíme report.

Do Hamptonu, který se nachází na samém okraji širšího okruhu Londýna, jsme dorazili po téměř dvouhodinové cestě metrem. Tradiční historická víska se zdála být dle mapy malá a na první pohled to vypadalo, že stačí pouze dojít k nedaleké Temži, na jejímž ostrově se studio nachází. Po nekonečném bloudění kolem tradičních anglických domečků jsme konečně dorazili k vytoužené vodě a místnímu jachtařskému klubu, kde jsme zjistili, že cesta bude ještě dlouhá. Když jsme se totiž místních gentlemanů zeptali na trasu, posílali nás spíš na druhou stranu: „Mladíku, napravo o žádném studiu nevím, ale kousek nalevo má své studio David Gilmour. Není však na ostrově, ale hned u břehu.“ Je pravda, že jsme se pro vás pokoušeli sehnat i rozhovor s Davidem Gilmourem, který zrovna několik večerů po sobě vystupoval v Royal Albert Hall, ale snad příště. Ke Stevovi jsme i za cenu drahého telefonního hovoru nalezli cestu, která nakonec trvala od metra tři čtvrtě hodiny.

Omlouváme se za zdržení, trošku jsme bloudili. Tebou zmiňovaných deset minut od metra muselo být autem, ne?

(smích) Je to deset minut, když přesně víš, jakou zkratku použít. Nic se neděje. Tom ze Suzerain právě odešel, takže vaše načasování je super. Zrovna jsme dokončovali předělávku písně Space Oddity od Davida Bowieho, kterou si u nás objednalo jedno australské rádio, které si Suzerain oblíbilo.

Není divu, že do nich investuješ tolik času, když jim vedle producenta děláš i manažera...

Narazil jsem na ně asi před sedmi nebo osmi lety přes MySpace, věř tomu, nebo ne. (smích) Tato stránka měla totiž úžasnou službu, a to vyhledávání kapel podle tvého vkusu. Líbily se mi jejich věci, párkrát jsem si zašel na koncert a stal ze mě okamžitě jejich fanoušek. Při setkání se mi pochlubili, že i oni mají rádi moji práci, a proto jsme spolu začali pracovat. Když jsme dodělali první desku, vyrazil jsem na šestiměsíční cestu kolem světa, kde jsem pracoval, ale zároveň pro ně hledal partnera. Moc se to nevydařilo, ale nakonec nám pomocnou ruku nabídli Brainzone z Česka, kteří zastupují i Davida Kollera. My jsme tam ale byli dřív! (smích)

Mohl bys mi víc přiblížit ten vyhledávací mechanismus na MySpace?

Už jsem na to trochu zapomněl, ale pamatuju si, že tehdy stačilo na MySpace zadat třeba město, odkud by ta kapela měla být, jaký hrají žánr, jaké mají vzory, a ono ti to pak vyplivlo několik pojmů. Hrozně rád jsem takhle objevoval kapely a občas jsem narazil i na úžasné věci. Často jsem proto chodil na koncerty a přesně tak jsem objevil Suzerain.

Těžký úděl hledačů talentů

Jaký způsob vyhledávání používáš dnes? Já osobně spoléhám v rámci tvrdší muziky a post rocku na web Metal Storm, ale také se rád inspiruju u kolegů a z nejrůznějších žebříčků předchozího roku od zdrojů, které mám vyzkoušené. Je však stále náročnější se pídit po méně známých kvalitních kapelách, což může být třeba jen jedna z padesáti...

Proto jsem tak miloval MySpace, protože byl jen o hudbě a tak trochu i jiný svět. Dnes je to hledání mnohem těžší. Vyhledávat kapely třeba přes Facebook je téměř nemožné. Dneska je to spíš víc o osobním doporučování než třeba o časopisech. Primárně je těžké se do magazínu vůbec dostat, a to i do internetového. Proto se i já snažím s kapelou seznámit, než se na takovou úroveň dostane sama, ale je to extrémně náročné. Přestože internet nabízí více možností než kdy dřív, neexistuje jediná stránka obsahující vyhledávací mechanismus, který by se zaměřoval jen na hudbu. Existuje mnoho platforem, kde si kapely mohou o sobě vypsat, co chtějí, ale není možné mezi nimi rychle prolétávat.

Na světě je hromada odpadu, ale také dost úžasných věcí, které za to stojí.

Něco málo v tomto smyslu nabízí Metal Storm, Last.fm, ale je to opravdu nedokonalé. Stejně tak jsem extrémně zklamaný z britských časopisů. Motají pořád stejná témata dokola, a pokud si člověk koupí něco jako Metal Hammer, jsou to jen reklamy, ohně, kozy a narážky na Nickelback a Justina Biebera. Nicméně hodně zajímavých věcí, jako třeba britské Lonely The Brave, jsem objevil, když jsem procházel seznamy dopoledních kapel na velkých festivalech typu Rock Im Park.

Když ani novinář nestíhá všechno objevovat, co mám pak dělat já, když jsem permanentně zaneprázdněný ve studiu? (smích) Jinak to je opravdu výborný způsob, protože taky pečlivě procházím složení velkých festivalů. Na druhou stranu to, co bychom měli opravdu udělat, je vytvořit webovou stránku, kde můžeme kapely vyhledávat. Buďme k sobě upřímní, na světě je hromada odpadu, ale také dost úžasných věcí, které za to stojí. Škoda jen, že Rupert Murdoch MySpace zničil.

Hodně blízký vztah máš vedle Suzerainu i s Amplifierem, kteří se během několika let neskutečně vypracovali a dnes vydávají desky u výborného vydavatelství Kscope, pod které spadá i Steven Wilson, Anathema, Katatonia, The Pineapple Thief nebo TesseracT, což jsou všechno velmi progresivní formace. Věřil jsi, když si s nimi pracoval, že to dotáhnou tak daleko?

Naše spolupráce se nevztahovala na management, protože si kluci, především frontman Sel, hodně věcí ohlídali sami. Produkoval jsem jim ale dvě desky a pochopitelně jsem v ně věřil, jinak bych do nich neinvestoval tolik času. Pamatuju si, že když jsem dostal jejich první demo, které mi Sel poslal, byl jsem naprosto unešený. Pokud si dobře vzpomínám, byly tam písně jako Motorhead a Panzer, a musím uznat, že jsou zatraceně dobrá kapela. Myslím, že se nám debut moc povedl, a dokonce jsem s nimi pracoval i na jejich poslední desce. Sel mi takhle zavolal a nabídl mi další spolupráci, ale já jsem zrovna měl hodně napráskaný rozvrh. Navrhl jsem mu proto posunout celý proces o pár dní dřív a moc rádi mi vyhověli. Jsou opravdu velmi kvalitní kapela. Není moc kapel, které bych si oblíbil v rámci progresivního rocku/metalu.

Ztracená špetka odvahy

Když jsme se spolu bavili poprvé, příjemně mě překvapilo, že si poslechneš každou demo nahrávku, kterou ti kapely pošlou a dáš jim feedback. Je úžasné, že na to ještě stále najdeš čas a energii.

Jsem poctěn, když se někdo domnívá, že bych mu mohl pomoct. Nerad totiž zatracuju kapelu jen proto, že nevím, o koho se jedná. To, že neznám jejich tvorbu, ještě neznamená, že nemají své kvality. Myslím, že je to má profesní povinnost, ale zároveň je to i příjemné na chvilku vypnout a pouze poslouchat něčí hudbu, zatímco si smažíš rybičku k obědu. (smích)

Mnoho muzikantů má mylný dojem, že určití lidé jsou nedosažitelní

V době vydání alba Československo od Davida Kollera tvé jméno doslova zahltilo český internet. Pocítil jsi i zvýšený počet žádostí z Česka?

To mě těší (smích), ale nijak zvlášť. Spolupracoval jsem třeba na singlu s úžasnou zpěvačkou jménem Lenny, která se nedávno upsala Universalu. Narazil jsem na ni na jednom festivalu, ale po vystoupení se mi ji nepodařilo zastihnout. Napsal jsem proto přímo do Universalu a vznikla z toho spolupráce na singlu. Přepracoval jsem aranže i mix, což jsem udělal rád, protože ta holka má opravdu perspektivu. Z Česka jsem sice zaznamenal o pár e-mailů navíc, ale nejednalo se o žádnou nárazovou vlnu. Myslím, že za to může dojem muzikantů, že určití lidé jsou nedosažitelní.

Setkávám se s podobným přístupem i u kolegů novinářů, kteří se větším kapelám bojí napsat. Na druhou stranu je škoda, že to mnoho kapel ani nezkusí a radši se spolehnou na to, že se jim o produkci postará nějaký známý...

Dlouho jsem s tím zápasil v Itálii. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec lidi viděli výsledky a šířili to mezi sebou. Takhle jsem třeba začal spolupracovat s úžasnou kapelou jménem Le Scimmie Astronauta, se kterými jsem natočil celé album. Nakonec jsem jim sehnal i smlouvu a není divu, že se to profláklo, a od té doby chodí nejvíce nabídek právě z Itálie. Z Česka zatím nemám stejný pocit, přestože jsem dal i pár rozhovorů osobně a jeden delší po e-mailu tobě. (smích) Myslím, že se povedl, a hlavně jsem ocenil, že jsem se jako producent mohl k některým věcem vyjádřit, což se moc nestává. Lidi málokdy vidí všechnu tu práci, která zůstává v pozadí. Vůbec neznají složitost celého procesu a jsem rád, že se i díky našemu povídání čtenáři a hlavně muzikanti dozvědí, o čem to je. Strašně moc lidí se totiž domnívá, že jen co vejdou do studia, dojde k nějakému kouzlu, deska je hotová a následně se prodají miliony kopií. Nefunguje to tak a v největší míře to závisí na kapele a co přesně chce. Zároveň se často stává, že kapely jsou nepřipravené a je pak snadné si stěžovat: „Víte, tohle jsme nechtěli, protože my jsme původně doufali v tohle a tamto.“ Tak to bohužel nefunguje, protože v době kdy jsi ve studiu, pracuješ s tím, co máš. Měl jsem na toto téma třeba rozepři se Stephenem Streetem, v rámci spolupráce s Blur. Všichni jsme na stejné lodi a musíme čelit aktuálním schopnostem a náladám svých klientů. (smích)

Lidi málokdy vidí všechnu tu práci, která zůstává v pozadí.

Nenapadlo tě někdy své zážitky vydat knižně? Lidé se totiž buď setkávají s magií v pozadí, nebo druhým extrémem ve formě nekonečných bitev ve stylu Metallicy. Málokdy něco mezitím...

Probůh, jen to ne. (smích) Existuje velice zajímavá stránka Record-producers.com, ale je pravda, že hodně informací veřejnosti chybí. Někdo se může domnívat, že by mělo jít v prvé řadě o technickou stránku. Nejvíce času však zabírají jednání s umělcem a pak až jeho tvorba. Než to hudebníci, především ti, co zrovna začínají, pochopí a dostanou se do pracovního režimu, trvá to strašně dlouho. To už k tomu ale patří.

Ukázka studia

Ústřední část mého studia je flexibilní hlavní nahrávací místnost. Třeba teď na zemi třídím celou kupu stojanů na mikrofony. To je má oblíbená činnost v neděli. (smích) Nechybí disko koule a červená světla, když všechno ostatní zhasnu. Vedle je místnost pro nahrávání kytar, včetně zesilovačů, s přímým výhledem na bubeníka, což považuju za hodně užitečné.

Zažil jsem u kapel i oba extrémy. Buď chtějí nahrávat společně v jedné místnosti, nebo naprosto samostatně.

To byl i případ Erica Claptona, který u mě byl s kapelou před dvěma lety. Všichni se poskládali do jedné místnosti a Eric jednoduše seděl na zesilovači, přičemž hrál a zpíval. Pak jsou tu ale kapely, které touží po absolutním soukromí. Mám tu dost místností, a proto můžu vyhovět všem. Na druhou stranu málokdy využiju všechny, a proto je i často pronajímám. V jedné sedí programátor, v další skladatel a támhle vzadu má místnost manželka kytaristy Suzerain, která je designérka.

Jaké vybavení máš pro muzikanty permanentně k dispozici?

Dneska tu mám bicí soupravy značky Pearl nebo Sonor, ale to jsou všechno věci od kapel. Jsou moc líní si to odnášet. Víš moc dobře, jak blbě se sem jede. (smích) Mám tu ale pár vlastních zesilovačů, především Peavey, a hlavně pár úžasných kousků od Ashdown, které jsem objevil díky klukům z Amplifieru. Nejsem kytarista, ani basák, ale vím, co zní dobře, a hlavně mě unavují výmluvy kapel, proč nemůžou mít vlastní. Buď to nemají jak převézt, zrovna to složitě zapojili, nebo se jim prostě nechce. Součástí vybavení studia je i dodnes funkční starožitná pivní pípa z roku 1944, kterou měla moje maminka ve své hospodě na severu Anglie. A ano, je stále funkční. (smích)

Co třeba taková producentská židle. Řešíš svůj trůn?

Překvapivě vůbec neřeším kvalitu své židle. Když nahrávám, většinou stojím. Tomu se smál David Koller, a hlavně kytarista Michal Pelant, kolem kterého jsem neustále lítal a hrál na imaginární kytaru. (smích)