Steve Hackett - Britský šlechtic

Máme před sebou vesmír možností a je jen na nás, jak toho využijeme.

Britský kytarista Steve Hackett, který se po většinu své hudební kariéry věnuje sólově tvorbě, získal své renomé jako člen raných Genesis. Právě jeho jedinečný přístup ke hře na kytaru výrazně vypomohl vytvořit kapelu, která je považována za přední zakladatele art/progresivní scény a v neposlední řadě dala světu i další významná jména hudebního světa, jako jsou Peter Gabriel či Phil Collins.

Hovořili jsme nejen o jeho aktuálních aktivitách, oblíbených nástrojích, působení v Genesis, ale i o jeho názorech na vyvíjející se hudební svět, ve kterém se aktivně pohybuje přes čtyřicet let. Nalili jsme si oba šálek čaje, a když mi Pan kytarista nakonec po téměř hodinovém povídání poděkoval nejen za inteligentní otázky, byla to příjemná pocta od hudebníka, který je považován za jednoho z nejvlivnějších kytaristů hudební historie.

Ve vaší sbírce se za ta léta nachází poměrně velké množství kytar. Na základě čeho si z nich pro hraní vybíráte a na kterou se spoléháte nejvíce? Osobně vás nejvíce vidím se zlatým Les Paulem.

Tohle je kytara mých snů již řadu let a svým zvukem je naprosto jedinečná. Avšak v poslední době při hraní používám nejvíce zlatý model Fernandes Les Paul, jelikož má snímače Fernandez Sustainer. Takže je to většinou kompromis mezi těmito, sice podobnými, ale v zásadě jedinečnými kytarami. Svého Stratocastera dnes již tolik nepoužívám, ale ve své kytarové zbrojnici mám i dvanáctistrunnou Zemaitis a Yairi Nylon japonské výroby.

Po které přece jen sáhnete jako první, když si chcete v klidu brnkat u vína?

V klidu domova by to byla asi Nylon. Dokážu s ní odpočívat, ale nádherně se s ní i skládá, včetně pasáží pro elektrickou kytaru. Abych se zcela přiznal, dodnes velmi rád skládám s tužkou a papírem, kam si zapisuji své nápady. Mám k tomu tendenci, přestože nemám žádné hudební vzdělání. Jsem spíše samouk a velmi mě těší, že mě lidé respektují za můj specifický styl hry i komponování. Nezavrhuji žádný přístup ke skládání, ale v mém případě je hlavní zdroj inspirace moje vlastní představivost. Kdykoliv cestuji, silně na mě působí okolní prostředí a rázem se vynořují nové nápady. Jsem jeden z exemplářů hudebníků, kterým se rodí nápady v hlavě, když nad skládáním vůbec neuvažují, a tudíž u sebe zrovna nemají kytaru či nějaké nahrávací zařízení. Přesně to mě potkalo nedávno na cestě po antickém Římě, kdy to byl doslova nával inspirace a chodil jsem dalších šest sedm hodin s kompletně popsaným notýskem.

Vaše aktuální album Genesis Revisited II je určitě zajímavé dílo pro fanouška tvorby ranných Genesis. Jaká však byla prvotní motivace začít s tímto projektem, mapujícím opět kus vašeho hudebního života, a do jaké míry se zde hodí klasická fráze „přiblížit rané dílo dnešnímu posluchači“?

Ano, toto je velmi dobrý popis. Zmiňovaná éra pro mě hodně znamená, sice ne v oblasti oblékání a podobně, ale spíše ve smyslu toho, jaký prostor tehdy bylo možné dopřát své představivosti. V našich počátcích jsme kvůli návalu nápadů a divoké představivosti dávali každému možnost se projevit a nezatracovat žádný hudební směr. Vztahy v kapelách tak holt někdy fungují, ale abych byl upřímný, bylo to někdy dost náročné spojit všechny ty žánry a umělecké směry při živé prezentaci. Někdy to byly i žánry, které by se v jedné skladbě snad ani neměly potkat, což mělo za následek, že do sebe tyto směry narážely a osobně jsem neměl z našeho výstupu pocit kompaktnosti. Tvůrčí volnost je jistě dobrý nápad a skladatelsky věc nesmírně prospěšná, ale vše má své hranice. Na daný problém se dá pochopitelně nahlížet dvěma různými směry, a to z pohledu muzikanta, či zpěváka. Ale nejlépe to popisuje rozdíl mezi skladatelem a virtuosem. Máme před sebou „vesmír“ možností a je jen na nás, jak toho využijeme. Existují výborní skladatelé, a i přes skutečnost, že jsou schopni vytvořit úžasnou hudbu, virtuos mnohem snáz prezentuje záblesky hudební krásy. Takový Petr Iljič Čajkovskij byl známý jako podprůměrný klavírista, i když by v tom se mnou hodně lidí nesouhlasilo, ale Frédéric François Chopin takový jednoduše nebyl. Určující element je kvalita melodií a Čajkovskij se proto těšil velké oblibě naživo.

Na albu Genesis Revisited II jste si přizval i několik uznávaných hostů typu Steven Wilson (Porcupine Tree) či Mikael Åkerfeldt (Opeth). Jako i další zmiňují prog scénu sedmdesátých let jako svou velkou inspiraci, ale proč jste si přizval právě je?

Prvotně jsou to nesmírně talentovaní hudebníci. Stevena znám už poměrně dlouho a Mikael mě zaujal především svým hlasem. Všímám si i skutečnosti, že tyto dvě osobnosti mají zásadní vliv na současnou prog rock/metalovou scénu. Steven mě rovněž zaujal svými názory, když se jednou postavil před publikum při udílení hudebních cen v Londýně a pronesl: „Děkuji všem přítomným, hlavně proto, že jsem mohl okopírovat většinu z vás!“ Já si myslím, že není důležité, jak moc se navzájem ovlivňujeme, ale spíš kolik nadšení do své tvorby vložíme.

Autenticita byla moje hlavní motivace pro předělání starých věcí Genesis a taky možnost prezentovat svoje názory již o něco zkušeněji. Proto jsem si dovolil i přidání orchestru a nejrůznějších experimentů se zvukem. Ovládám svůj nástroj mnohem lépe než dřív a cítím, že i skladby jsou dnes někde úplně jinde.

Vaše role v počátcích Genesis byla jistě velmi zásadní, a přestože se prezentujete stylem, že nemáte na odchod z kapely nějaké zlé vzpomínky, kultovní album The Lamb Lies Down on Broadway, byl zásadní zlom k brzkému odchodu. Přibližte nám prosím bližší okolnosti s dnešním odstupem.

Předchozí alba typu Selling England by the Pound se vyznačovala velkým důrazem na kytarovou hru. Přestože The Lamb Lies Down on Broadway má své výrazné momenty, kytara se tu stává pouze jednou z mnoha součástí kompozice a především na tomto albu měly přední slovo klávesy. Vždy jsem tak trochu na klávesy v rámci tvorby harmonií žárlil. To byla taky moje motivace ke zdokonalování, abych se dokázal klávesám ve hře vyrovnat. Proto jsem taky někdy v roce 1971 přišel na způsob hry zvaný „tapping“, a to je rovněž důvod, proč je dnes heavy metal tak rychlý. Bylo jednoduše potřeba být schopen hrát velmi rychle na jedné struně. Avšak v době alba The Lamb Lies Down on Broadway jsem od toho upustil a vrátil se k tomu až během sólové dráhy.

Genesis z mého pohledu stojí v podstatě za vznikem celého žánru a naštěstí se nám dařilo stabilně tvořit alba na vysoké úrovní. Avšak časem jsme jako kapela ustoupili od rockové muziky postavené na samotných muzikantech. Začali jsme se více zaměřovat na singly, zjednodušování, efekty a perfektní produkci, což vše napomohlo tomu, že jsme byli ve všem přesnější, ale přece jen jsme něco velmi důležitého ztratili. Síla představivosti byla potlačena a element překvapení včetně možnosti vyrazit posluchači dech už nebyl tak žádoucí. Jsem však hrdý na to, jakým způsobem jsme dokázali přistoupit k muzice. Dokázali jsme zpracovat vlivy od sedmnáctého století po jazz, pop, rock a zapojit do toho humor, poezii, sci-fi nebo společenská témata.

Odchod na sólovou dráhu vám jistě dopřál uměleckou volnost, ale jak jste si poradil se situací, že vše náhle bylo jen na vás?

Hlavní důvod mého odchodu z kapely byla touha po autonomii. (smích) Chtěl jsem hrát, co chci a jak to chci. Jsem oddaný hudbě, a ne žádné vlajce či žánru. Přestože jsem alba vydával pod svým jménem, dodnes věřím, že za vznikem alba stojí celý tým. I kdyby se mělo jednat pouze o akustické album, je v tom zapojeno ještě mnoho jiných lidí, a proto si nedovoluji zcela s čistým svědomím říct: sólové album. Když vezmu příklad Milese Davise a jeho živé album Black Beauty, může tam působit jako král, ale společně s ním tam je mnoho dalších úžasných muzikantů. Jsem proto velmi hrdý, že můžu pracovat s úžasnými lidmi a jsem jen součástí týmu.

Na albech je pod vaším jménem prezentováno obrovské spektrum experimentální hudby, včetně vlivů z Blízkého východu, Španělska či Brazílie. Bylo to vždy pouze období načerpání inspirací z prostředí a cest, nebo dáváte svým spoluhráčům prostor se i výrazněji projevit?

Pokud se chceš naučit cizí jazyk za tři dny, je to možné. Dá se toho dosáhnout, pokud často měníš učitele a neustále mluvíš. Sice tě pak z toho bolí hlava, ale pak umíš mluvit jinou řečí. Například nahrávání alba v Brazílii s různými perkusisty mě silně ovlivnilo. Nechápal jsem mnohdy, jak dělají to, co dělají, a dost často ani proč. Například jeden perkusista mě při jedné pomalé skladbě zarazil tím, že začal hrát najednou hrozně rychle a zuřivě mlátil do všech těch pánví a hrnců. Přišlo mi to strašné a já jsem ani nevěděl, jak mu mám říct, jak hrozně to zní. Přes překladatele mi nakonec popsal toto chování jako zvuky z džungle, produkované všemi těmi živočichy v okolí. Obecně mi tahle cesta pomohla hodně věcí ohledně perkusí pochopit z mnoha úhlů pohledu.

Přestože nedáte dopustit na klasické postupy, jste stejně nadšeně otevřený i moderním technologiím?

Jsem přístupný veškerým novým možnostem jak při hraní, tak nahrávání. Přesněji řečeno mě fascinuje, jaké možnosti nám technologie nabízejí. Téměř nic není zvukově nemožné. Miluji analogové nahrávání, ale časem mi začaly docházet jeho nedostatky, a proto dnes radši dám na počítače. Zjistil jsem, že i malá krabička může být mocnější než obrovská budova. Proto je celé moje nahrávací studio velikosti počítačového monitoru. Používáme obrovské množství technologie a jsem rád, že žijeme ve světě, kde nemusím nikoho požádat, aby zrovna teď prohodil zesilovače nebo nastavil mikrofony jinak, protože to můžu udělat virtuálně sám. Navíc netrápím žádné sousedy, protože můj domov kvůli basům nevibruje. Rockový hudebník je podle mého názoru zblbnutý hlasitostí a všichni si myslí, že hlasitostí se dosáhne lepšího zvuku. Je potřeba mít dostatečně kvalitní materiál, aby se dalo otočit na stupeň jedenáct. Jsem tradiční rocker, a proto spoléhám na Marshally, kdy se v dobrý večer dá dosáhnout úžasné energie.

V případě zesilovačů máme jasno, ale na co v rámci dodatečného vybavení nedáte dopustit?

Jsem závislý na svém počítači Apple Mac a programu Logic obsahující všechny doplňky a aplikace. Nemůžu postrádat svou sérii pedálů a rovněž efekty Fernandes Sustainer, kterých mám několik.

Jste považován za jednoho z nejvýznamnějších kytaristů rockové historie, což potvrdilo i začlenění Genesis do Rockandrollové síně slávy a jste hudebně nějaký ten pátek aktivní, rád bych s vámi prošel jednotlivé dekády a vaše vzpomínky na ně. Přibližte nám prosím své začátky v šedesátých letech a specifičnost rodící se rockové scény.

Rocková hudba mě začala zajímat, když jsem si koupil svou první desku v roce 1959. Poslouchal jsem tehdy The Shadows a The Revels, protože mě fascinoval zvuk kytar, ale uvědomil jsem si, že tu stále něco postrádám. Toužil jsem po divokosti v muzice a dočkal jsem se teprve, když jsem slyšel sólo Briana Jonese ve skladbě I Wanna Be Your Man. To krátké sólo zapříčinilo, že jsem náhle bral obyčejnou kytaru jako kolo v porovnání s Ferrari. Nesmírně mě fascinovaly i starší věci, hrané na nylonovou kytaru, a v roce 1965 jsem měl poprvé šanci zaslechnout z pásků vystoupení Andrése Segovia, nahraných ve dvacátých a třicátých letech, tudíž v jeho vrcholné fyzické formě. Avšak respektuji ho i v pozdějším věku, kdy je v jeho hře více vášně a barev. Hra byla o něco jednoduší, což však neznamená, že by to zahrálo víc než pár vyvolených. Jednalo se o úžasnou osobu a revolučního kytaristu. Neporovnatelný! Takže toto byly mé nejdůležitější vlivy v době, kdy se zdálo, že se blues a barokní Bach nedají sloučit. Miloval jsem jak klasickou kytaru, tak tu elektrickou a velmi mě těšilo, že pomalu docházelo k fúzi. The Beatles s tím začali a později to King Crimson propojili i s jazzem. Genesis byli právě součástí této vlny, která propojovala do té doby neslučitelné. Když nad tím tak uvažuji, Genesis by ani nemohli fungovat, když její členové poslouchali tak rozličné žánry, ale nakonec se nám podařilo zdárně zaplnit generační mezeru a pozvat na párty všemožné harmonie.

Jako velký fanoušek Black Sabbath jsem měl vždy tendenci ten „neposlouchatelný“ svět raného prog rocku přehlížet, ale i k tomu člověk časem tak nějak dospěje. Čím si však vysvětlujete, že tehdy byly podmínky pro artrock tak přívětivé?

Protože se do toho zapojili i Amíci. Předtím nás označovali jako teatrální rock či, v lepších případech, jako progresivní rock. Začal být o tento žánr zájem náhle všude a obecně by se dalo říct, že jsme všichni směřovali nejrůznějšími hudebními styly, až se divím, že se nám podařilo z té šílené tvořivosti něco reálného vůbec vytvořit. Byla to velmi zajímavá doba a rodily se mraky nejrůznějších seskupení. Z mého pohledu však nastala změna. Od té doby jsem neměl čas být fanouškem a naslouchat naplno svým hrdinům, protože jsem byl natolik zaneprázdněn vlastní tvorbou a touhou stát se jedním z nich.

Konec sedmdesátých let je spjat se znechucením fanoušků všemi těmi nedosažitelnými rockovými bohy a zrodu punku a dalších přístupnějších forem rocku. Jak se vám dařilo udržet si silnou pozici i v osmdesátých letech?

Základ je v tom, že Genesis měli jako kapela velké štěstí. Zrovna jsme vydávali album Selling England by the Pound a v jednom rozhovoru John Lennon zmínil, že jsme jeho oblíbená kapela. Přidalo nám to na sebedůvěře a veřejnosti důvěru v nás. John měl na nás velký vliv, a jsem proto rád, že mu naše hudba něco dala. Měl na nás vliv hlavně v rámci jednodušších písní, ale nechci znít povrchně, protože dát kouzlo několika notám není jen tak. Pokud se jedná o punk, Sex Pistols jsem viděl jednou v televizi a uznal jsem, že jsou zábavní, tak jsem si šel koupit jejich desku. Ta doba na mě však působila tak, že hudební průmysl je soutěž. Cokoliv bylo složitější k poslechu a k napodobení, bylo pro punkery nechutné. Hudba tak byla ohlodaná až na kost, ale několika z nás se podařilo přežít. Osmdesátá léta bohužel představují období, kde písně tvoří pouze podklad pro hudební videa a kapely plodí alba plná potencionálních singlů.

Pokud se však hudebník zaměřuje na singly, tak netvoří album, které se zachová jako celek. Komerční tlaky nikdy nebyly větší a pamatuji si na rozhovor s Ericem Claptonem, který si stěžoval na úroveň úprav, co si vydavatelství vynucovala. Tak jsem si řekl, že pokud tohle cítí on, co zbývá nám ostatním? I přes tyto podmínky jsem se Stevem Howem (Asia, Yes) založili GTR, která měla potenciál, ale vznikla v nevhodné době. Na papíře jsme měli slávu a úspěch, ale reálně bychom zbankrotovali, kdybychom realizovali veškeré plány. Příjmy by nepokryly náklady. Je to jako s epickým filmem. Může to být kasovní trhák, ale pokud jsou náklady ještě astronomičtější, pak to nemá smysl. Proto raději natočím album postavené na nylonové kytaře a flétně a vyjedu s tím po světě. Hudebník se musí naučit pracovat s minimem a nespoléhat pouze na produkci a velkou show. Ano, show může pomoct a může to být i zajímavý zážitek, ale nestojí to jen na ni. Beru to jako požehnání, že jsem schopen dnes prezentovat po světě věci, které jsem složil dříve a dnes je pouze poupravil se zajímavou produkcí.

Na závěr bych vás chtěl požádat o názor na dnešní hudbu.

Hudba se dnes nachází ve velmi zvláštní pozici. Dnešní kapely typu Muse se netají svými progresivními vlivy a jsou schopny sloučit dřívější přístupy s těmi moderními. Jako v případě Muse - projevit oblibu Chopina při hře na klavír. Je to osvěžující pohled, že se hudba náhle stává určitým strojem času. Vrací se ke kořenům, zároveň však pokračuje hbitě kupředu a nesměle cestuje i geograficky. Vše je dnes možné a jsem rád, že to ovlivňuje i mainstream. Najednou je atraktivní hrát akordy, zajímat se o detaily a dát prostor představivosti. Je to přesný opak osmdesátých let. Je to velmi zajímavá doba, kdy má umělec mnohem snazší podmínky se nahrát a distribuovat svou tvorbu. I kdyby nedostal prostor k živé prezentaci, může to v podstatě udělat virtuálně a má k tomu nespočet možností. Je to rovněž doba, kdy konglomeráty již nemají takovou sílu. Když vidíš společnosti EMI v krizi, říkáš si: Svoboda je blíž a blíž. Dochází k toužené decentralizaci. Muzikanti jsou opět strůjci svého osudu.