Tahle kavárna, kde právě usedáme k našemu povídání, příznačně nese jméno pražského spisovatele židovského původu, jemuž jeho německy psaná literatura vydobyla světový věhlas. Proč příznačně? - To všechno poodhalí, nebo se o to alespoň pokusí, následující řádky. Každopádně i osudy zpěvačky Kateryny Tlusté-Kolcové lze bez nadsázky označit za osudy románové.
Dětství a dospívání na Ukrajině, neustálý boj s vlastním zrakovým handicapem, ale především s nevůlí okolí napomáhat při naplňování životní touhy po hudbě, odchod do Prahy, do nového prostředí, nového života, start vlastní svébytné hudební kariéry, písničky, koncerty, nahrávky, divadlo... - to všechno je svědectví o odvaze, vůli, talentu a nezdolné oddanosti muzice. To všechno jsou zapeklité osudové kličky, o kterých dokáže Kateryna Tlustá-Kolcová s ohromným zápalem a emotivním zanícením poutavě vyprávět. Naslouchejte také.
Kyjevská léta
Stovky kilometrů od téhle kavárny, v metropoli širé Ukrajiny v Kyjevě, se Kateryna Kolcová narodila, když čas odkrojil ze sedmé dekády první rok. Narodila se tu v době, kdy si Ukrajina po desetiletích sovětského svazku už mohla nechat jenom zdát o někdejším přídomku "obilnice Evropy" a byla se vším všudy jednou z patnácti svazových republik zdánlivě nerozbitného impéria. Kateryna pochází z rusky mluvící populace ukrajinského národa. Ačkoliv její rodina nemá sama o sobě výraznější hudební kořeny, či hudební minulost, začala pozdější zpěvačka už ve velmi raném dětství projevovat výrazný hudební talent.
"Máma mi vyprávěla, že první melodie jsem broukala už ve dvou letech, a když mi byly tři, znala jsem nazpaměť už všechny písničky Edith Piaf, ke kterým jsem se dostala. Pro moje příbuzné, kteří většinou pocházejí z venkova ze střední Ukrajiny, to byl obrovský šok. Nikdo se u nás hudbě nevěnoval. Všichni proto kroutili hlavami, jak je tohle možné. Edith Piaf se mi strašně líbila už od nejútlejšího dětství. Druhá taková moje láska byla ruská pěvkyně Lidia Ruslanova. Měla ve svém hlasu i ve svém projevu strašlivou a strhující energii. Takovou tu, co vás v mžiku přesvědčí , že je venku zima, ale přijde léto. Traduje se o ní, že když za války jezdila po nemocnicích a lazaretech, její zpěv zdvihal raněné vojáky z postelí. Takovou měl moc. Dokázala svým zpěvem národních písní ohromně povzbuzovat, a proto jsem si jí zamilovala. Když jsem se narodila s takovým postižením zraku, s jakým jsem se narodila, nezbývalo mi než sama sebe neustále povzbuzovat, a tyhle písně mi v tom pomáhaly. Když mi bylo asi dvanáct, dostala jsem se poprvé do opery na Traviatu. Udělala na mě tak obrovský dojem, že jsem potom dva dni probrečela. Fascinovala mě hudba, ale ještě víc to, jakým způsobem se tu vyslovuje pocit lidské bezmocnosti, způsobem, který mi byl v pubertálním věku srozumitelný a přístupný. Další pro mě strašně důležitá věc se stala asi o rok později, když jsem se v Kyjevě vydala na koncert Žanny Bičevské, se kterou tam tenkrát vystupoval Spirituál kvintet. Hrozně moc mě to oslovilo, líbilo se mi to. Spirituál kvintet mám od té doby hrozně ráda, a když jsem se o mnoho let později usadila v Praze, se Spirituál kvintetem jsem se seznámila a měli jsme už spolu několik moc hezkých koncertů."
Výrazné hudební sklony a nesporný talent, který Kateryna Kolcová v hudbě projevovala, by ji logicky měly zavést do hudební školy a pozdějšímu studiu hudby. Ale už v tom začala záhy narážet na absurdní paradoxy doby a prostředí.
"Bylo to všechno hodně složité. U nás tehdy neexistovala hudební škola, na kterou bych se svým zrakem mohla chodit, a tak jsem se na klavír učila sama. Učit se všechno sama je daleko komplikovanější, dodnes třeba nemám správné držení ruky, ale hraju a Bůh dá a budu hrát dál. Chtěla jsem jít na konzervatoř, ale z podobných důvodů mě nepřijali. Navíc se tam tehdy hrozně dalo na zevnějšek a ten u mě nebyl zrovna dobrý, takže mě prostě nechtěli. Matce navíc řekli, že když se jí narodila holka, která skoro nevidí, musí se o ní starat sama a neotravovat normální lidi. Začala jsem se proto zpěv učit soukromě. Ale musela jsem se rozhodnout, co budu dělat dál. Odjela jsem proto do školy kobzářského umění. Kobzáři, to jsou vlastně nevidomí zpěváci, něco takového jako dvorní šašci, praštění blázni, kteří mohli říct, že císař pán je vůl anebo císař pán je kretén, a odpouštělo se jim to. Byli něco mezi Bohnicemi a kostelem. Tak do téhle školy mě vzali, byla jsem tam jediná ženská, navštěvovala jsem ji asi půl roku a pak mě vyhodili, také docela paradoxním způsobem. Vystupovala jsem na prvním ukrajinském festivalu populární a netradiční hudby. Byla to ryze ukrajinská záležitost a všechno se to odehrávalo v době, kdy začaly v ukrajinské společnosti probíhat nejrůznější národnostní, politické a ideologické třenice. Na tomhle festivalu poprvé vztyčili ukrajinský prapor. Já jsem pod něj také šla, protože jako každý člověk, kterému bylo nějak ublíženo, jsem si myslela, že je to cesta ke změně, díky které bych mohla normálně žít a normálním způsobem pracovat. Mýlila jsem se, ale výsledek byl ten, že mě za to v polovině školního roku vyloučili ze školy. Tak jsem musela zase zatnout pěsti, říct si, že Bůh to asi tak chce, a jít dál."
Aby byla nablízku hudbě, rozhodla se potom Kateryna studovat folklóristiku. Díky své učitelce, se kterou se postupem času úzce spřátelila, se naučila i čisté ukrajinštině, začala se víc zajímat o ukrajinský folklór, ale komponovala a psala a hrála i své vlastní skladby. Ukrajinské písničky se staly páteří kazety, kterou vydala na americko-ukrajinské etiketě Prolog, která však v její zemi způsobila rozpaky.
"Mám ráda netradiční přístupy. Krom toho si myslím, že jazyk hudby je jazyk mezinárodní, a tak jsme písničky i pojali. Bylo mi ale vyčteno, že jsou moc elitářské, málo ukrajinské. Ale i tak to s muzikou začalo být trochu lepší, hrála a zpívala jsem svoje věci, vystupovala, tu a tam se nějaké ozvaly v rozhlase nebo v televizi. Věděla jsem ovšem, že se chci a potřebuji hodně učit, ale netušila, kde a jak."
Od Kyjeva a Mnichova na Prahu
Jednou z rozhlasových stanic, kde se tu a tam ozývaly písničky v podání Kateryny Kolcové, bylo ukrajinské vysílání rozhlasové stanice Svoboda, sesterského rádia mnichovské Svobodné Evropy. A právě tahle skutečnost měla napomoci dalšímu vývoji událostí.
"Z jednoho ukrajinského časopisu jsem se dozvěděla o existenci Deylovy konzervatoře pro zrakově postižené v Praze. A když mi jednou zavolala Evelina Hvaťová z ukrajinské redakce rádie Svoboda, řekla jsem jí o tom. Ona mi pověděla - Dobře, proč to nezkusit. Nasedla v Mnichově na vlak, já v Kyjevě, sešly jsme se v Praze a šly společně na konzervatoř. Moc mi v tom pomohli i její další kolegové. Udělala jsem zkoušky, na konzervatoř mě přijali, ale začala být podstatná otázka peněz. Těch věčných nešťastných peněz. Ministerstvo kultury mi zaplatilo první rok studia, ale co dál. Ale v tom zase pomohli lidé z rádia Svoboda a Svobodná Evropa. Vyjednali s ministrem školství výjimku a já jsem mohla konzervatoř vystudovat a nemusela jsem jí platit. Studovala jsem jako ostatní čeští studenti."
Deylovu konzervatoř pro zrakově postižené v Praze navštěvovala Kateryna Kolcová v letech 1994 - 2000. Současně se ale v jejím novém domově v Praze začaly rozvíjet i její další hudební aktivity a sem tam si jí povšimla i tuzemská média.
"Česká televize se mnou natočila dva filmy. První se jmenoval Hamsa já jsem a jsem na něj dodnes hrozně hrdá. Natočil ho režisér České televize Mirek Janek, báječný člověk, se kterým jsme se od té doby ohromně zkamarádili. Ten druhý byl od Martina Pátka a jmenoval se Kačkele. Ten první film, o kterém jsem mluvila, viděl také Milan Steigerwald, který mě oslovil, a nabídl mi, abychom spolu udělali desku."
A tak v roce 2000 spatřilo světlo světa album Yadid Nefesh - Jewish Songs, vycházející z tradičních židovských písní, které klávesista a producent Milan Steigerwald zaranžoval do velmi osobitého a moderního hávu. Na nahrávání se kromě řady hostí podílela i tehdejší sestava Steigerwaldovy kapely King Size a vedle Katerynina sugestivního zpěvu a obdivuhodné atmosféry se může deska pyšnit i nepřeslechnutelnými muzikantskými výkony.
"Pan Steigerwald mě přesvědčil, abychom k aranžmá přistupovali moderním a netradičním přístupem. Souhlasila jsem s ním, ale měla jsem s tím trošku problém. Ještě na Ukrajině jsem se pohybovala v poměrně konzervativní diaspoře, která ke všemu netradičnímu přistupovala velmi opatrně a jen v malých dávkách. Jinak, po hudební stránce, se mi jak s panem Steigerwaldem, tak s ostatními muzikanty spolupracovalo velice dobře, jsou to profesionálové, výborní hudebníci. Jenom mě mrzí, že deska potom zůstala trochu stranou, že se pro ní neudělalo to, co by si myslím zasloužila."
Faktem zůstává, že na album je poměrně těžké narazit a že zvláště teď, v době, kdy všeobecný vkus čím dál tím více přeje zajímavým projektům, ozvláštněným chutí jiných etnických a kulturních prostředí, by si určitě zasloužilo mnohem víc spokojených posluchačů. Je to album, které naprosto jednoznačně stojí za to.
Kačkele
"Kačkele, to je vlastně zdrobnělina mého křestního jména v jidiš. Ke jménu Kačka je přidána přípona -ele, kterou se v jidiš vytvářejí zdrobněliny. Říká mi tak můj muž. Seznámila jsem se s ním tady v Praze, když nás jednou manželka rabína paní Sidonová náhodou posadila proti sobě. A já v Honzovi našla toho nejbáječnějšího manžela na světě. V říjnu 1999 jsme se vzali a máme spolu dcerku."
Nádherná a fascinující hudba plná stejně tak neodolatelného smutku věky štvaného národa, jako chasitských radostí. Hudba, poskládaná z bezpočtu etnických vlivů, dávných i současných židovských diaspor, získává stále zásadnější místo v repertoáru Kateryny Tlusté - Kolcové. Připravila koncertní program písní izraelského skladatele Jurije Edelsteina, který snad získá i svou albovou podobu a s nímž by byla zpěvačka, nebýt vyhrocené politické situace, už odcestovala na koncerty do Izraele. Z trochu jiného soudku je představení Něžné knoflíky v pražském divadle Archa, inspirované Kateryninými texty a texty Gertrudy Steinové a ve stádiu příprav je i album synagogálních zpěvů.
"Na židovské hudbě mám strašně ráda její obrovskou mystickou sílu, energii. Je archaická, ale dívá se i dopředu. A přese všechno se dostává dopředu i lidský hlas. Není to hudba, kterou můžete vyřvávat, ale můžete v ní dokázat, čeho jste schopni. Je hrozně atraktivní, vzrušující, přitažlivá. Je to hudba mého národa, který dokázal povstat z prachu, z ničeho, z hrůz, pogromů, koncentráků, dokázal povstat a jít dál. Opravdoví Židé mají úctu k člověku, úctu k ženě. Sice trochu archaickou, ale opravdovou úctu k ženě. Nenechají sice svou ženu sedět u stolu s cizími muži, ale nikdy jí neponíží. Víte, co zpívá muž, když přijde ze synagogy na šabat své ženě? - Šťastný ten, kdo si našel's ženu statečnou, protože větší než perla je její cena."
