fota: Lukáš Fronk, Vilém Čok a archiv S. J.
Jeden z mála českých kytaristů, kteří dlouhodobě úspěšně spolupracují s naprostou profesionální špičkou českých popových a rockových interpretů. V jeho hře se ideálně pojí bezprostřednost a živelnost projevu s pohotovostí a spolehlivostí. Na následujících řádcích se můžete začíst do pohodového a inspirujícího povídání s touto ikonou české kytary...
Ahoj Stando, já tě pamatuju už nějakou dobu před revolucí, kdy jsme se potkávali na všech těch Rockfestech a Beatsalonech. Ty jsi byl jeden z prvních naší generace, kdo se z tý amatérský ligy těchto festivalů přesunul přímo do naší tehdejší profi scény. Jak ses vůbec dostal k elektrické kytaře?
Tak já nejsem z muzikantský rodiny, ale všichni strejdové hráli na kytaru na rodinných slezinách. Jako kluk jsem tak sledoval přirozený muzikantství.
Začal jsi hned kytarou?
Ano, ve dvanácti letech jsem se do toho pustil jako samouk. Je, myslím, důležitý naučit se vnímat přirozeně harmonický funkce, což třeba někteří spolužáci z lidušek nedokázali.
Co jsi poslouchal za muziku?
Dobře víš, co jsme tady v tý době mohli poslouchat. Moc toho nebylo. Především Modrý Efekt s Radimem Hladíkem, pak Michal Pavlíček, Pražský Výběr, Etc..., Abraxas, Synkopy 61, Progres...
Pamatuješ třeba Fermátu?
Jasně, Griglák, Frešo... Ale ti nebyli tak často k vidění, zatímco koncerty M. Efektu v Dopravních podnicích nebo v Lucerně byly dostupnější. Radim s kytarou za hlavou, s Oldou Veselým, pak jen ve třech... To byli naši oblíbenci, když jsem byl na střední škole. Takže artrockový vlivy, rozhodně. Zahraniční vlivy se vzduchem (televize, rádio) tenkrát dostaly akorát k západním hranicím. Ale tady v Praze jsme byli odkázáni na propašované LP desky, které se pak za různě dramatických okolností prodávaly a měnily na zakázaný burze v Letenských sadech a jinde.
Ještě se chodilo do obchodů maďarský a polský kultury, kde se daly sehnat desky Omegy nebo SBB...
No jo, obchůdek v Jindřišské, Polská kultura - SBB a Livin’Blues, nádhera... Výjimečně se objevilo něco i v našich krámech - Pink Floydy Dark Side of the Moon už jsem zastihl, stejně jako Supraphonem vydanou „Ochutnávku“ (Come Taste the Band) od Deep Purple. Ta byla s takovým tím příšerným obalem s doprovodným textem, kde tu hudbu označili za průměrnej výkon! Takovou senzační muziku!
To bylo album už bez Gillana a...
... jasně, i bez Blackmorea, Glovera, ale už s Hughesem, Coverdalem a hlavně s Tommym Bolinem na kytaru. A tak díky bolševikovi mě dřív než Ritchie ovlivnil právě Bolin. Jeho zvuky a chytrý pentatonický licky. Nádhera.
Tenkrát se tyhle věci stahovaly složitě z kazeťáku. Dnes jsou neporovnatelný možnosti, a přesto si hodně mladejch hraje jen doma. Mám pocit, že jsme tenkrát tohle moc neřešili, rovnou jsme založili kapelu a šli do toho. Jaká byla tvoje první kapela?
To byla kapela Ofsajd, se kterou jsme se pak objevovali na těch rockovejch soutěžích v dobách komunismu. Začínali jsme ale už na základce s nějakým country, pak jsme jen s bubeníkem Romanem Pluhařem v takovým schizoidním duu začali dělat bigbít - kytara španělka s nalepeným snímačem za dvaasedmdesát korun, kterej se pětikolíkem připojil do přehulenýho nahrávacího vstupu kotoučovýho magneťáku B4 a ono to krásně kreslilo. To jsme tenkrát vůbec netušili, že podobně právě Ritchie používal magneťák propojený s Marshallem. Z toho našeho dua pak rozšířením vznikla už kapela, hráli jsme jenom vlastní skladby.
V tý době docela frčely delší artrockový kompozice, ani dvacetiminutový nebyly vzácností. Dělali jste takový? Nebo kratší punkový vypalovačky?
Ne, ne, punkovou pecku snad jednu, jako úlet. Ale jinak jsme, co nám naše schopnosti dovolovaly, vycházeli z oněch artrockových vlivů. Ke dvaceti minutám jsme se ale, myslím, nedostali. Později jsme se dali dohromady s klávesákem Petrem Pištorou, tak ten už přinášel napsaný věci v notách, včetně složitějších lichejch taktů a novovlnných vlivů a chytrých kontrapunktů.
To už jsi uměl noty?
No právě díky Petrovi jsem se je začal už cílevědomě učit, protože já jsem svý složitější nápady taky potřeboval nějak gramotně sdělit. To bylo velice důležité - přítomnost hudebně vzdělanýho a invenčního kamaráda v kapele, to nás výrazně ovlivnilo a posunulo. Gramotně se dorozumívat je potřeba i v amatérskejch kapelách.
A s takovejma věcma jste tenkrát jezdili?
No, jezdili... Občas jsme si drnkli na nějaké přehlídce kapel, s Pumpou, Něžným Octopusem, Genem, potom pár samostatných koncertů. Pro nás pak byla „šňůra“ na konci léta jezdit pod svazáckejma organizacema po chmelových brigádách - v podstatě klubový koncerty v jídelnách, kde jsme ale hráli tyhle vlastní skladby a písničky, co nikdo neznal. Ale sklízeli jsme úspěch a byla tam výborná klubová atmosféra. A byla to pro nás obrovská škola. Jednou nám tam jeden medik (brigádník) řekl, že hrajem’ podobný styl jako Saga. Tu jsme ale vůbec neznali, začali jsme po ní pátrat a zjistili jsme, že je nám jejich hudba blízká. Je zajímavý, že jsme se za železnou oponou na podobnou kolej dostali nezávisle sami (samozřejmě výkonnostně na jiné úrovni...). Podobně jako s tím magneťákem na kytaru. Petr Pištora mi jednou na zkoušce povídal, že nějaké sólo hraju santánovsky. A já přitom tenkrát vůbec nevěděl, o koho jde. To jsou takový zvláštní věci, že člověk má něco v krvi a ono to nějak samo vyleze. Mám hodně rád Garyho Moorea, ale nijak jsem se ho nesnažil nikdy urputně studovat nebo kopírovat.
Počkej, ale já jsem od tebe v tom duchu něco slyšel na nějakým výběru českejch kytaristů.
Ano, to vydal tenkrát Petr Janda (Czech Masters of Rock Guitar). Horká jehla (protože skladbička vznikla opravdu narychlo), šestiosminka ve standardní harmonii, na kterou existuje spousta písniček. Když si ji někdo poslechne, řekne: „Jasně, Gary.“ Ano, byl jsem „pod vlivem“, ale tam není jedinej lick okopírovanej (na konci jsem byl s kánonem inspired by Brian May). Pozor, jakmile začneš kopírovat a chceš bejt jako někdo, tak se z toho nevyhrabeš. Bejt otiskem někoho je blbost.
Ono to stejně nejde.
Nejde, máš pravdu, nikdy to nebude originál. A je pak právě málo svobody pro vlastní fantazii a invenci. Nedávno jsme si točili takový promo video (viz YT), bylo to sólo z Comfortably Numb. Já si to celý opsal do všech detailů do not. Tam je asi dvanáct kol tý improvizace. Udržel jsem se asi jen čtyři kola. Ale uvědomil jsem si pak, že jsem ve stresu při každý notě, jestli jsem ji zafrázoval stejně jako Gilmour, tak jsem se na to vykašlal a zahrál to po svým. Protože nelze otrocky naprosto stejně a zároveň mít pocit svobody a uvolněnosti. Nebo alespoň já to neumím.
Vrchol pro vaši kapelu Ofsajd představovaly tehdejší soutěžní bigbítový přehlídky?
No... vrchol je asi silný slovo. V dnešní době se to asi vnímá jinak. Vrcholem by tehdy asi bylo dělat nějaký tendenční věci, podlézt a protlačit se. My jsme nebyli žádný svazáci, ale ani žádný disidenti, ačkoliv i nám pár textů zakázali. Ale my byli rádi za každou příležitost si někde drnknout. A Beatsalony byly jednou z těch možností.
A bylo z toho vůbec něco? Tam snad jen vítězové dostali nějakou cenu...
Tenkrát myslím jen poplácání na rameno a pěkný pocit... Ono nebylo moc kde si zahrát: tyhle přehlídky kapel (jako dneska minifestiválky), občas společné koncertíky, tu a tam samostatný. Nebyli jsme „tancovačková“ kapela. Tyhle party hrály každej víkend, plný hospody a tak. My hráli vlastní věci, převzatý věci spíš výjimečně jen tak pro sebe, nějaký Rush a podobně. A tím zábavovým hraním jsme tehdy tak trochu pohrdali. Dneska jsou cover bandy běžný. Ale tenkrát se nám zdálo, že na zábavách jde víc o chlast než o muziku. Nechci do toho pytle házet kvalitní a v podstatě profesionální slavný kapely typu Odyssea, co navíc hráli svý vlastní věci. My se tak nějak plácali; a dřív než jsme se stačili rozjet, tak jsme se rozpadli. Jeden šel na vojnu, ostatní na vejšku. A já dostal lano do pop music.
A to ses tím začal živit?
Jo. Ve dvaceti.
Co to s člověkem takhle najednou provede?
Nic zásadního, hráli jsme popáč, ale všichni jsme byli z bigbítovejch kapel a hráli to s tím feelem, dělali jsme si z toho i spíš legrácky... Ale moc jsme se také v profi branži naučili. Byli jsme rádi, že si můžeme vydělat na nějaké nástroje a vybavení, tenkrát to bylo složitější, žádnej eBay. V podstatě všechno bylo nějak „sehnáno“ ze „Západu“. A byla šance něco pořídit přes inzeráty.
Jojo, vývěsková služba...
... v pasáži v Lucerně, jasně. Tam přilepený čelo na skle každý úterý, kdy tam dávali čerstvou inzerci. Když jsi objevil třeba flanger za pět tisíc, a z dvoutisícovýho platu rodičů jsi dostával dvě stovky kapesnýho, tak to se těžko o prázdninovejch brigádách na tyhle věci vydělávalo. A tak já si říkal, že bych šel klidně hrát i do baru...
Plno lidí se tenkrát chtělo za každou cenu živit muzikou...
Já si chtěl jen vydělat na kytaru. A na ty cajky, co člověk znal jen z prospektů „ze Západu“. To byl ten důvod, a proto já jsem na to kejvnul.
Co jsi studoval?
Střední elektrotechniku. Pak krátce i vejšku...
A utek” jsi k muzice? To bylo odvážný...
Na vejšce už jsem právě hrál, a moc to nešlo dohromady. Já byl myšlenkama někde úplně jinde (uhrát „Modrou“ a hrát...).
Ale to už jsi hrál profesionálně.
No jo, se Standou Procházkou mladším. Ale tam se sešla bezva partička z rockovýho podhoubí: bubeník Pepa Blažek, baskytarista Petr Mašek, klávesák Míla Rut, z YoYo bandu přišel Luděk Walter. Byla tam neuvěřitelná sranda. Hráli jsme jednoduchou hudbu, ale hrát důkladně a přesně byla velká škola.
A dostal ses ke svý vysněný kytaře?
Tam sice nebyl žádnej velkej výdělek, ale zase dost volna...
Ptám se proto, že protřelý machři ze socialistickýho showbyznysu měli cestičky, jak se k u nás tehdy nedostupnejm nástrojům dostat...
Ne, to si musel zařídit každý sám. Za vydělaný peníze se na černým trhu nakoupily marky, ty se propašovaly do Západního Německa. A tam odsud „někdo“, většinou „Burgi“ - pan Burgerstein, poslal s potřebnou darovací listinou tu věc, kterou si člověk vysnil podle prospektu a neměl šanci mít ji ruce a vyzkoušet ji...
Hráli jste často?
Patnáct- dvacet- i vícekrát měsíčně.
Já si tě odjakživa pamatuju s takovou červenou Karmerkou...
Jo, tu mám pořád.
To je už legendární kytara. Je z Hořovic, kde se v jednu dobu tyhle nástroje pro Kramer kompletovaly?
Nene! Jak jsem už popisoval tu proceduru složitýho nákupu spojenou s nervama, jestli o ty prachy nakonec nepřijdeš (plus vlastně trestný čin pašování), tak takhle já jsem sipořídil, od jinýho, ale taky původem českýho obchodníka z Hamburku, americkej originál Kramer. Čekal jsem na ni několik měsíců. Tak to je ona.
Tos měl teda štěstí na dobrej kus, ne?
Asi jo, i když bych řekl, že snad tenkrát nebyly špatný kusy. Alespoň v tý americký produkci.
Ty ses ale navíc stal i vyhledávaným studiovým kytaristou. Nahrával jsi kytary snad všem popovejm zpěvákům. Slyšel jsem o tobě, že zvuk moc neřešíš, že přijdeš se žlutým overdrivem a tím červeným Kramerem do studia, strčíš ten signál rovnou do pultu a zvuk máš přesto super.
Hahaha, no vidíš, přiveď mi toho člověka, co to řekl, protože to je nesmysl.
A na co jsi hrál v tý době?
Měl jsem jednoduchý tranzistorový kombíčko Peavey, pak Session. První lampáč jsem měl až s Michalem Davidem v Allegru. Mimochodem Michal je skvělej muzikant a velkej milovník skupiny Saga. Jinak éra „linkovýho“ hraní přišla až později, kdy přišel kytarista Tom Scholz z kapely Boston se světoznámým Rockmanem X-100. A to pro zvukaře bylo velice pohodlný, že dostali hotový zvuk přímo po drátě - linkou. Tam se v podstatě nedá nic zkazit. Ale zas všichni měli stejnej zvuk. Používal jsem ale takovou fintu, že se jeden přepínač dal do mezipolohy, tím se vynechal chorus a reverb, a měl jsi suchej overdrive zvuk, vhodnej k dalšímu zpracování. Tak jsem natočil spoustu věcí, později i ve studiu u Ládi Štajdla. Nadčasovej zkreslenej zvuk. Na X-100 jsem hrál i živě. Pozdějc už jen Marshally...
Ty ses dobře uved’ jako studiovej muzikant. Rychle a přitom precizně nahrávat není žádná legrace. Dostával jsi partitury, demáče, nebo ti řekli, abys tam „něco“ nahrál?
Tak i tak. Co v nahrávacím studiu bylo žádaný - aby člověk zahrál něco víc, než je v notách, a něco do toho invenčně vložil. .(Někdy se prostě od kytary očekávalo, že nějak vylepší rozbředlé synťákové nahrávky a nějak je „přitvrdí“...)
Sóla, vyhrávky?
Doprovody, sóla, fill-iny, leckdy vlastně dotvoření aranže. Mít trošku odvahu, to je nutný. Suše jen přehrát, co je v notách, podle mě nestačí. Baví mě tvůrčí přístup.
Kam až tě to zaválo a na jakejch albech ses podílel?
Petr Hannig nás poprvé dostal do studia, tak to byly první nahrávky Lucie Bílé, následně Michal David (Allegro) už byl propojenej s Láďou Štaidlem, a tak jsem se dostal k nahrávání pro Darinu Rolincovou, Michala Penka, Ivetu Bartošovou, které jsem pak nějakou dobu dělal i kapelníka. V tý sestavě hrál Honza Seidl na bubny
Ale já tě pamatuju i s Vidlou Čokem v Deliriu. Jednou, už nevím, jakej to byl rok, šlo o nějakou rockovou přehlídku na Strahově. A zatímco my nosili bedny, tak ty sis svůj aparát nesl v baťůžku na zádech.
Ano, to jsem tenkrát měl Marshall JMP-1. Používaj’ to i ZZ top, výbornej lampovej pre-amp, 128 pamětí, já používal jen jeden zvuk, který jsem si upravil. Dobrej speaker simulátor. Plus multiefekt do sterea. Ale ten linkový setup jsem používal jen z prostorových důvodů, kdy jsme na některé koncerty jezdili jedním osobákem, pro rychlý akce to fungovalo skvěle. Během pár minut jsme byli schopní hrát a pak se i rychle sbalit. Ale používal jsem to i ve studiu, třeba na studiovém CD Jesus Christ Superstar. Když jsme hráli s Vilémem v triu s Frantou Hönigem, bylo to v době po Nový Růži, to byl nářez, dva votavený (jinak to s Frantou a s Vilémem nešlo) Marshally do sterea...
Ano, Jesus Christ Superstar. Tam byl nějakej univerzální aparát, o kterej jste se dělili třeba s Tomášem Valáškem, jedním z dalších kytaristů legendárního živě hranýho projektu?
Ano, tam byla Yamaha à la Rivera, a druhý kombo bylo, myslím, Fender Deluxe. Ale já jsem si vozil to svý Jéempéčko nebo Tube Kinga, , protože mi nevyhovoval jejich typ zkreslení.
Tam se asi nedalo hrát moc nahlas.
Ale ano! Komba byly voroštovaný, odposlechy taky. Nářez. To byla energie. Bicí byly sice v kukani, ale všichni je měli vopražený do monitorů. Žádná polívčička.
Mimochodem, ta kapela hrála výborně.
Tam byla neskutečná atmosféra, to nemá obdobu, v tom orchestřišti to bylo to jak v bigbíťácký zkušebně.
Jak dlouho jsi tam hrál?
Čtyři roky, patnáctkrát měsíčně. A furt mě to bavilo, Jesus Christ Superstar je nádherný dílo. Když JCHS ve Spirále skončil, organizoval Ota Baláž tu a tam velký koncerty v halách. Krása... A všem vždycky naskočila ta zvláštní atmosféra zpátky. V roce 2003 vyšlo DVD, visí to na YouTube, a to je, musím říct, špičková úroveň, co se tam tenkrát odehrálo. Nádherný. Jsem rád, že jsem mohl účastnit...
Ty jsi byl i docela pravidelným hostem pořadu Michala Pavlíčka Na kloboučku.
Měl jsem to štěstí, že jsem byl díky Pražskýmu výběru s Michalem Pavlíčkem trochu ve spojení, a tak mě oslovil. A další kliku, že jsem tam byl od úplnýho začátku, kdy to ještě nebylo rozmělněný, ta počáteční energie byla taková jako posvátná. A v tom prvním Kloboučku jsem byl s Radimem Hladíkem, což bylo pro mě neuvěřitelný. Jako kluk jsem si za ním šel po koncertu M Efektu pro podpis, a teď jsem hrál vedle Mistra Čajovnu. Krása... Na bicí hrál Zelí (Jiří Zelenka) a na basu Veselka (Jirka Veselý). Později chodily už kapely a jen přehrály svoje písničky (takhle jsem tam byl s Honzou Saharou). Taky dobrý. Ale ty počáteční jam sessiony byly opravdu senzační.
A to byla obyčejná hospoda s normálním provozem?
Bývalá hospůdka ve vesničce u Dobříše se sálem, ze kterýho se v podstatě udělalo televizní studio. Nahrávalo se naživo.
Kolikrát jste tak jednu píseň hráli?
Na první nebo na druhou dobrou asi ne, Extremist od „Satroše“ jsme dělali až asi osmkrát (při těch posledních verzích už jsem měl odtržený bříška prstů od nehtů od bendingů, a to bylo fakt už au...). Tam se nestřihalo, jelo se to vždycky vcelku, jakmile se něco nezdálo, jelo se od začátku znova. Tvrdá práce.
Vraťme se ještě k Pražskýmu výběru. Ve Sportovní hale byl tenkrát koncert Adieu C.A. na rozloučenou s ruskou armádou s dočasným dlouhodobým pobytem u nás. A tam byl Výběr skoro v orchestrální podobě s dechama a dvěma bicíma...
Se třema... kromě Franty Höniga a Davida Kollera ještě Miloš Vacík na perkuse.
Jak jste to sehrávali?
Právě Miloš Vacík počítal zkoušky a došel k nějakýmu strašnýmu číslu kolem sto sedmdesáti. A teď si vem, Michal dva aparáty, já jsem měl nejdřív jednu padesátku, ale později taky dva Marshally, do toho tři bubeníci. Docela rachot... A ne zrovna jednoduchá hudba. Já chodil domů s hlavou, jako když mě někdo zbije. Michael Kocáb tomuhle trochu utek’, on se v tý době hodně věnoval politice. Přišel na posledních pár zkoušek a některý texty měl propiskou napsaný na dlani ještě na koncertě se Zappou, kam přišlo šestnáct tisíc lidí. Docela jsem ho obdivoval, úplně nový skladby a kompozice tvořily přes polovinu koncertu.
Dělal jsi bokem nějakej vyloženě svůj projekt?
Bohužel, v tom popu, když jezdíš měsíčně dvacet, třicet koncertů, tak ještě chodit po zkušebnách je těžko představitelný. Člověka to trochu ukolíbá, k tomu nahrávání a další závazky - rodina a tak... Naštěstí se to z toho popu zlomilo zpátky k bigbítu právě s Výběrem, s Vilémem v Deliriru Tremens, s Kamilem Střihavkou v Jesus Christ Superstar a No Guitars. Dneska už se žánry tak nerozlišujou, jedu v rozličných projektech. Vlastní kapelu se starým (snad 30 let?!) pracovním názvem Jelen’s Company máme stále ve stádiu příprav (dvě tři hraní, promo videa), no čas je problém...
Takže se muzikou pořád živíš?
Jo, pořád. Dneska je ale třeba dělat víc projektů, tak trochu lítat z jednoho do druhýho... Taky učím.
Ale já jsem přesto nějakej tvůj původní projekt zaznamenal. Ne snad úplně kapelu, ale nějaký album.
Jo, to mě přátelé dokopali k cédéčku, který jsem nahrál (Chci říct / Wanna Say, viz moje zanedbané stránky). Ale je těžký dneska prosadit artrockovou, v podstatě instrumentální hudbu, i když tam jedna nebo dvě zpívaný věci jsou (Dan Bárta, Bob Řeřicha).
Pojďme k nástrojům a aparátům. Určitě máš několik elektrickejch kytar a...
Nemám.
Kecáš, ty máš furt jen toho Kramera?
No jo, Pacer Deluxe, jen jsem už několikrát měnil snímače. Ty původní Duncany z osmdesátejch let mám schovaný. Teď používám singly. Custom zesik jednokanál 20 W s maximální dynamikou, jenom crunch zkreslení, dva knoflíky - Volume (naplno!) a Tone.
Je to lampovej zesilovač?
Jasně, DORD - Dušan Zeman, à la vylepšený Marshalla 2061.
Cos měl předtím?
Padesátku Marshall JCM 800 2204 z osmdesátek, pár let jsem používal DSL 40, potom custom 50 W od Petra Faiereisla. Až se mi náhodou dostal do ruky tenhle DORD. S těžkým srdcem jsem osmikilo prodal.
A reproboxy?
Měl jsem dvě vintage maršálský „áčka“, vintage dvoureprákovou maršálskou 1936ku. Teď kombinuju čtyři kostky 1x12 DORD à la Thiele s vintage 70’s reprákama.
Máš pedalboard? Složitej nebo jednoduchej?
Nepatrně složitej. Dva. Jeden na vstupu - wah, overdrivy, boosty, phasery. A druhej stereo - echa, reverb, flanger a chorus pro systém wet-dry-wet.
Akustiku máš taky jen jednu?
Šestku a dvanáctku, obě od Furcha, a nylonku Yamahu APX 6N. Používám dvě akustický komba Marshall do sterea.
Kde jsi v současnosti ke slyšení?
Muzikály Rocky, Ať žijí duchové, Mamma Mia, no to je paletka, co? A bohužel už málo hraná rocková opera Jesus Christ Superstar, moje srdeční záležitost... Tři príma hry s kapelou v divadle ABC (Muži a ženy, 60’s, Tančírna). A s Petrem Spáleným se teď rozjíždí krásné a úspěšné koncerty! Jinak v tý artrockový sféře aktuálně fungujeme nepravidelně jako tribute kapela Prague Queen. Tam se vyblbnu dost. A Jelen’s Company ve stádiu před rozjezdem...
Stando, moc ti přeju, aby se to povedlo, a děkuju za příjemnej rozhovor. Ať se ti daří.
Já děkuju.
