Mezi největší taháky loňského ročníku Colours of Ostrava patřili bezesporu britští Slowdive. Formace, která byla v devadesátých letech hybnou silou žánru shoegaze, po dvacetileté pauze zažívá druhý dech. Obráží největší festivaly světa a pro tento rok dokonce plánují nové album. Kultovní statut získali i díky své pouhé šestileté existenci.
Nicméně aktuální klima v hudebním průmyslu napovídá, že by s námi mohli zůstat o něco déle. V útrobách ostravského festivalu jsme pro vás zastihli jak basáka Nicka Chaplina, tak bubeníka Simona Scotta, se kterým jsme probrali dodatečně po e-mailu i jeho osobité sólové aktivity.
V roce 2016 jsme se dočkali po řadě slunečných ročníků propršeného víkendu. Nicméně pro vás to není jistě nic neobvyklého.
Nick Chaplin (basa): Jsme hodně zvyklí na déšť. Když si vezmeš třeba Glastonbury, tak to je festival bahna a deště. (smích)
Vzpomenete si, za jakých nejdivočejších okolností jste kdy museli hrát?
Nick: Divokých situací byla spousta, ale asi nejšílenější podmínky nás měly čekat na festivalu Levitation v texaském Austinu, na kterém jsme si přáli hrát několik let. Jen co jsme přistáli, dozvěděli jsme se od promotéra, že byl festival zrušen. Bylo zde totiž vysoké riziko tornáda a bleskových záplav. Místo uznávaného festivalu jsme tak hráli na zahradě rodeo baru společně s The Brian Jonestown Massacre. Báli jsme se, že to bude průser, ale díky našim nejvěrnějším fanouškům a sociálním sítím z toho byla úžasná akce. Dokonce se ani nevyplnila předpověď a měli jsme nádherné počasí.
Simon Scott (bicí): Máme relativně štěstí, ale jednou jsme měli problémy kvůli tajfunu. Po vystoupení na festivalu Pitchfork v Chicagu v roce 2014 jsme sedli do letadla a vyrazili směr Tchaj-wan. Jen co letadlo vzlétlo, přišlo varování kvůli tajfunu a další letadla tímto směrem už nemohla vyrazit, včetně toho s naším vybavením. Po příletu jsme proto zburcovali na sociálních sítích ty, kteří měli přijít na naše vystoupení, aby vzali své kytary, efekty, protože jsme neměli s sebou vůbec nic. (smích)
Nick: Neměli jsme s sebou ani prd, a proto nás moc potěšilo, kolik se na pódiu sešlo nástrojů, a hlavně efektů. Díky fanouškům jsme tak mohli vše odehrát bez jakýchkoliv problémů.
Když jsme zmínili festivaly roku 2014, jeden z nich hrál zásadní roli v rámci vašeho návratu na scénu, a tím byla barcelonská Primavera. Měl jsem to potěšení jej navštívit dva roky předtím a stejně jako v případě Colours of Ostrava je jeho velkou devizou prostředí a kultovní statut pro jeho návštěvníky.
Nick: Festival Colours of Ostrava na nás udělal velký dojem, nicméně Primavera patří k naprostým světovým lídrům v tomto směru. Každopádně pro nás má symbolickou hodnotu v tom, že se jednalo o první festival, který jsme ohlásili v rámci našeho reunion turné. Stále na ten den rádi vzpomínáme, ale zároveň si užíváme nová místa. Během zastávky v Ostravě jsme pro nějaké procházky neměli moc příležitostí kvůli počasí, ale prostředí festivalu je opravdu neskutečné. Je nádherné, že se takovýto průmyslový kolos udržuje a využívá pro kulturní akce.
Experimentování s přírodou
Simone, přibliž nám, prosím, svou bicí soupravu a jak se změnila od devadesátých let.
Simon: Používám i dnes velmi podobnou soupravu, ale začínám do ní postupně přidávat komponenty elektronických bicích. Mám tak vedle běžného šroťáku i elektronický, čímž si můžu naživo pohrávat s dynamikou. Základem je souprava Gretsch Catalina. Vždy jsem měl slabost pro javorové dřevo, a proto jsem odešel od značky Pearl, se kterou jsem spolupracoval v době alb Just for a Day a Souvlaki. Přidal jsem i krásně barevné činely značky Sabian, nicméně podle potřeby mám i své archivní od Zildjianu, které jsem koupil ještě na začátku devadesátých let.
Na které ze svých aktivit z pauzy Slowdive jsi nejvíce hrdý, a jak moc se vyfiltrovaly dnes, když jste Slowdive zase obnovili?
Myslím, že až s albem Below Sea Level z roku 2012 jsem měl poprvé pocit, že jsem se jako sólový umělec našel, a byl jsem maximálně spokojen s výsledkem. Nahrávat zvuky, pohrávat si s nimi v MaxMSP a potom vše zaznamenávat v dalších vrstvách v přírodě za pomocí přenosných reproduktorů bylo doslova prozřením. Celkově se jedná o dosti ambientní album, ale zároveň kompaktní dílo. Plánuji stejným způsobem nahrát a následně dolaďovat i další album, ale je možné, že budu dost zaneprázdněný v rámci Slowdive, protože připravujeme na letošní rok nové album. Proto si dám s pořizováním zvuků v přírodě na čas. Jsem totiž odhodlaný být plnohodnotným členem kapely i kvůli tomu, že je opravdu radost a čest hrát a nahrávat se Slowdive po dvaceti letech. Neberu to proto ani jako omezení své sólové kariéry.
