Když v roce 1990 navštívil, tehdy ještě Československo, americký prezident George Bush, konalo se na Václavském náměstí velké shromáždění. Pro zajištění jeho bezpečnosti byla u sochy sv. Václava postavena kukaň z neprůstřelného skla a z ní prezident Bush pronášel svůj projev. V té kukani ovšem nebyl sám. Kromě prezidenta Václava Havla tam byl i muž, který projev amerického prezidenta tlumočil. Byl to tlumočník a překladatel Šimon Pellar.
Dnes nebudeme hovořit o tom, co to znamená pohybovat se v blízkosti mocných, ale o specifickém úkolu, kterým se Šimon Pellar také zabývá. Jsou to anglické písňové texty přebásněné do češtiny a obráceně. Budeme hovořit i o problémech, s nimiž se musí překladatel vyrovnat a to nejen u písničkových textů, ale i u překladů krásné literatury, o češtině, ale třeba i o autorských právech.
Šimone, pro koho překlady, respektive přebásnění, anglických nebo českých textů vlastně děláš?
Pro toho, kdo si řekne. Pro mě je to trochu okrajová záležitost, ale možná právě proto mě to tak baví. Jako textař jsem tak trochu v ústraní. Začalo to už na gymplu v polovině šedesátých let, kdy jsem si pro sebe udělal jednoho Boba Dylana, samozřejmě to bylo Blowin' In the Wind, a pak Donovanova Universal Soldier. Pokračoval jsem až po třiceti letech. Když Bonton natočil Tankový prapor od Josefa Škvoreckého, objednali si anglickou verzi pro dabing. V tom filmu je i spousta písniček, i když třeba jen sloka, nebo jenom v podkresu. Měl jsem pocit, že za svoje peníze mají chtít i ty písničky. Takže jsem asi jedinej člověk, kterej zkusil Přes spáleniště, přes krvavé řeky anglicky. První verš mimochodem zní Over scorched forest, over bloody rivers. Vidíš, a teď si vzpomínám, že jsem dělal i televizní Legendu Emöke do angličtiny, myslím titulky, včetně jednoho blues. Vlastně v anglických titulcích toho bylo víc, například v dokumentu o dětským divadle v Terezíně. A s filmem souvisejí i první texty do češtiny. Bylo to pro dabing filmu MASH, tedy Altmanova celovečeráku. Tu nádhernou titulní písničku Suicide Is Painless nakonec nedělali, ale ostatní popěvky, jako jednu náboženskou píseň a parafrázi tradiční skladby, kterou hraje vždycky kapela na uvítání americkýho prezidenta Hail to the Chief a kterou tam vojenští chirurgové zpívají jako Ať žije šéf a která končí: ... na sále je řezník, v posteli je ras, ty se v tom dabingu objevujou. No a po čase se na mě obrátil Bonton znovu a chtěli udělat do angličtiny písničky pro Dádu Patrasovou. Tenkrát jsem řekl, že v angličtině nezrýmuju žížalaŃ tedy earthworm, ale to byl jenom fór. Načež ani ne po roce se ozvali znova a chtěli pro Patrasovou písničku, ke který dělal českej text Emil Synek, což je textařský nom de plume Zdeňka Svěráka, ten pod ním dělal třeba Schellingerův Holubí dům, tak jsem řekl, že ano, text jsem udělal, ale jaký byl jeho další osud, to nevím. Pak se na mě obrátil Vítek Kahle z kapely Majerovy brzdové tabulky. Znali jsme z nakladatelství Paseka, jehož jsem tak trochu kmenovým překladatelem. Pro MBT jsem dělal dvě písničky na nějaký koncerty v Německu, ale další jejich život taky neznám. A přišla i kapela Pumpa, která se mi muzikou i textově moc líbí, ale ještě jsem se do toho nepustil. Ale vůbec největší věc, která spatřila světlo světa, ale pak mu z nějakýho důvodu zůstala utajená, bylo celý album Rattlesnake Annie. To je Anička Chřestýš, která tu hrávala s Michalem Tučným. Před pár lety jí mělo v Bontonu vyjít nový album a tenkrát mě, dneska už bohužel nebožtík, Karel Knechtl, požádal, abych udělal převod obsahu textů z angličtiny do češtiny. Jenomže když jsem to napsal, zjistil jsem, že je to děsivě blbý. Ne ve smyslu toho textu, ale když se dal vedle sebe anglickej rýmovanej text a nerýmovanej převod do češtiny, prostě to působilo jako pěst na oko. I ty nejjednodušší rýmy najednou vypadaly jako Úmo (umění s velkým U) a sebelepší převod v próze jako by na něj neměl. Takže jsem řekl Karlovi, poslyš, já nejsem Pavel Šrut a tohle není Cohen, nevypadá to dobře, já to zrýmuju na muziku. Ale v bookletu se to pak neobjevilo. Nevím proč. Ale nepátrám po tom a hlavně jsem se přitom bavil.
Můžeš dát příklad?
Dobře. Anička tam má písničku Dopis Olze. Je samozřejmě inspirovaná Havlovými Dopisy Olze, ale skoro bych se vsadil, že ji neinspiroval vlastní text, ale jen ten titul a jakési povšechné povědomí. Ta písnička je klasickej kovbojskej valčíček, prostě cajdák, a k tomu děsivý floskule, prostě Havel jako symbol, ale textově vyjádřen lidovkovým stylem country & western. Já jsem překladatel a snažím se autora originálu ctít, takže jsem z toho musel udělat kvazi-lidovku, ale českou.
I'm a poet of life, a dreamer
Jsemť básník života, snílek
A man of fantasy
Člověk nadaný představivostí
This cup I must drink is bitter
Kalich, z nějž jsem nucen pít, jest hořký
What is my destiny
Co bude mým osudem?
Moje verze: Já básník jsem jenom a snílek
Z kalicha žití chci pít
Přitom však nesmí být mýlek
V pravdě jsem povinen žít
Musím říct, že na celý ten text jsem poměrně pyšnej. Možná víc překladatelsky než čistě textařsky. Překladatelsky ve smyslu postihnutí obsahu a ducha originálu jazykovými prostředky cílové řeči. Navíc, jak je z anglický strany text strašlivě banální (i když stylově jako lidovka vlastně velmi čistej), je podle mého názoru jen prvoplánovej, kdežto českej převod celou věc tak trochu shazuje, ne ovšem ve zlým.
Vlastně spíš než o čistý textařině se zase bavíme o překladatelství. Troufám si tvrdit, že i když ten text samozřejmě není doslovný převod, podstatné je, že vystihuje ducha a smysl. A když je pámbu doma, tak se to povede pomocí dvojsmyslu. Nemyslím narážku na neslušný výraz, ale narážku na druhý, další význam navozený třeba mimojazykovou skutečností. Při dobrém vínu v cigaret dýmu symbolizuje nejen svobodu an sich, ale Havla jako člověka z masa a kostí (což Anička Chřestýš nevidí, pro ni je Havel spíš svatý obrázek, tedy přímo antiteze Havla), a je tu i další rozměr, takovej retrográdní. Teď mluvím o Havlově zdraví.
Mohl bys dát příklad nepřeložitelné poetiky?
Příklad se asi najde v každým slušným textu. Na druhý straně skoro všechno lze adekvátně přeložit. Já nemám rád starý překlady, kde se to hemží poznámkami pod čarou: Nepřeložitelná slovní hříčka. Někdy se hříčka musí pustit a tón, nálada, vtip se musí nahradit jinak a třeba i jinde. Ale někdy to opravdu nejde. Vezměme si Svěrákův text pro Patrasovou. Začíná jednoduše, téměř lidově:
Skálo, skálo, skálo,
proč je lásky málo,
moře, moře, moře,
proč je tolik hoře?
Sky, oh blue sky, tell me why
Love's so shy to pass me by,
Sea, oh blue sea, don't you see
There's grief to last eternity.
A najednou perda rovnou mezi oči a rovnou taky na bránici. Typickej Svěrák, nepřeložitelná hříčka. Tedy přeložitelná, ale ne hříčka. Bez vtipu a poetickýho náboje. Tenhle fór nezbejvá než zahodit. Já se to rozhodl kompenzovat tím, že budu důsledně držet tu jakoby pohádkovou linii, používat aliteraci (slova začínající stejnou hláskou, což zejména starší anglická řeč, nejen vázaná, používá víc než čeština), táhnout slova do trochu archaizující pohádkové polohy. Prostě oř místo kůň.
Smutno je člověku ve sluji,
když zavřu oči, tak vesluji,
vesluji na bílé pramici,
u břehu stojí dva vraníci
Pity that people hide in their cave
Rather than go out their fate to brave,
Pressing close my blue eyes brings a dream
Of a pair of black thoroughbreds by a stream.
Dělal jsi někdy písničku, která byla třeba ve své době hitem?
Ani náhodou. Hitů mi ovšem prošlo textově rukama opravdu hodně. Dneska to bude kolem osmi stovek. Ale abych to vysvětlil. Pro Bonton dělám už léta doslovný překlady českých verzí světových hitů do angličtiny. To se dělá kvůli autorským právům, protože ten, kdo autorská práva vlastní, musí souhlasit s obsahem textu, který náš interpret zpívá. Za bolševika se na cizí autorské práva do jisté míry kašlalo. Ovšem po revoluci, resp. v poslední době, zejména u reedic, se na to velmi důsledně dbá. Majitel práv nebo jeho agent si nechává předkládat obsah českých textů a musí s nimi souhlasit. Velice přísně to bere třeba Bob Dylan, Paul Simon, ale je jich víc. Ale předkládat se musí i překlad takovejch kafemlejnků jako Já už jdu, jdu, jdu a podobných hitůvek. S textařinou tyhle překlady nemají nic společnýho, ale má to své velice zajímavé aspekty. Já ten text musím většinou odposlechnout a pak přeložit. Problém je technická kvalita. Většinou jsou to kazety a leckdy není rozumět. Pak se musí hádat. Zajímavý je, že čím je text blbější, tím se hůř hádá. Nevím, jestli je to láska nebo páska, abych použil klasickej veršotepeckej příměr. Člověk se sice snaží jít po smyslu, ale protože je to blbý, nepřijde na to. Nakonec samozřejmě ano, ale je to děsná práce. Naopak dobrej text se dělá dobře, protože i když člověk třeba úplně nerozumí, ten text má nějakej řád a poetiku, je v lajně, a tak se to dá odposlechnout. Příklady jsou nasnadě. Suchý, W+V, Vrba, Borovec, Šrut, Horáček, ale i Krečmar. A dobrej text se dobře překládá, obrazy dobře navozujou odpovídající výrazy, velice často se tam samy cpou rýmy a rytmus a tak dále.
Jaká je literární úroveň anglických textů?
Jaká je literární úroveň českých textů? Jak u koho a jak kdy. Nejlepší, podobně jako u nás, jsou tzv. autorské texty, čímž jsme ovšem zpátky, kde jsme byli. Obecněji řečeno, Pavel Šrut je básník a napsal výborný texty. Bob Dylan napsal výborný texty, který podle mě hraničej s poezií, ale není to básník a už vůbec ne největší anglicky píšící básník, jak taky kdosi tvrdil. Ale ta hranice je velice tenká a nezřetelná. A když se nebudeme bavit o čistým popíku, kde je úroveň nejrůznější, při obecnějším pohledu mám pocit, že literární kvality český textařiny jsou překvapivě dobrý. Stejně jako někdy žasnu, jak je dobrá třeba česká aranž i běžný popůvky.
Pozoruješ, jak se čeština vyvíjí?
Aby ne. Je to děs. Nebráním se převzatým slovům, ale vocamcaď až pocamcaď. Někdy je to otázka dost základní. Když jsem psal diplomku o postavě indiána v americký bílý literatuře šedesátejch let, tak jsem zjistil, že indiáni původně neměli výraz pro svobodu. Neznali totiž nesvobodu. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se živil jako technickej tlumočník při digitalizaci mezinárodní telefonní ústředny a tam, když jsem se uklízečky ptal, kde najdu ing. XY, řekla. "Je na krosbáru." Správně by bejvala měla říct: "Je v místnosti ústředny vybavené křižákovými spínači." To samozřejmě nejde. Jiná věc je, když mi ředitel jedný reklamní agentury ukazoval slogan Chraňte si vaši svobodu!, a já poukázal, že je to špatně. Zesinal, odběhl, pak se vrátil a řekl: "Ale můj číf kopyrajtr říká, že je to v ólrajtu." Mně nevadil ten kvazi-žargon, na pracovišti je stejně funkční jako v hornictví výraz štajgr. Ale jak jsem mu měl sdělit, že textař by měl vrátit školný, když nezná zájmeno svůj, který asi pod tlakem reklamy v běžný mluvě vymře a bude patřit k jazyku vzdělanců.
Jinak lze říci, že úroveň mluvené češtiny se zhoršuje i v mediích. Televizní a rozhlasová čeština je hrozná a bohužel Ebenů je málo.
S tímto nelichotivým konstatováním jsme rozhovor zakončili.
