ZZ Top, přes svůj stálý vzestup na jižanské scéně sedmdesátých let, se celosvětově výrazně prosadili až s nástupem éry vizualizace hudby, na níž se dokonale připravili tím způsobem, že se několik let předtím přestali holit.
ZZ Top vznikli na základech kapely Moving Sidewalks, kterou založil v roce 1967 kytarista Billy Gibbons, předtím účinkující ještě ve skupinách Saints, Coachman a Ten Blue Flames. Přerod Moving Sidewalks v ZZ Top se datuje do roku 1969, přičemž první sestava nové kapely se ještě shodovala s posledním obsazením Sidewalks. V tomto složení natočila skupina i svůj první singl, jenž však příliš neuspěl. Brzy poté nastupují nové posily ze skupiny American Blues v podobě baskytaristy Dustyho Hilla a bubeníka Franka Bearda. A právě tehdy vznikají skuteční ZZ Top - kapela, která v následujících více jak třiceti letech nezměnila nikdy sestavu a de facto ani styl.
Hudební zaměření ZZ Top bylo již od počátku definováno jasnými hranicemi, tvořenými na jedné straně klasickým blues a na druhé jižanským rockem s mírnou příměsí anglicky laděného hardrocku. Díky této kombinaci byla skupina ve svých začátcích řazena někam mezi Lynyrd Skynyrd a Led Zeppelin, což bylo docela logické - na to, aby byli ZZ Top považováni za čistý hardrock, zněli příliš americky a na to, aby zapadli do oddělení jižanského rocku s jeho nekompromisními stylovými zásadami, zněli zase... málo americky.
První album již ustálené sestavy, nazvané originálně ZZ Top's First Album, obsahovalo sadu bluesrockových písniček s poměrně úsporným avšak osobitým aranžmá a typickým soundem. Navzdory dobovým srovnáním s Led Zeppelin šlo spíše o poněkud bezolovnatý rock, jinak řečeno nepříliš těžkotonážní. Překvapením musela v dané době být i velmi krátká stopáž jak jednotlivých skladeb (obvykle kolem tří minut), tak i celého alba (jen něco málo přes půl hodiny). Tyto hodnoty se pak staly typickými pro veškerá další alba ZZ Top ze sedmdesátých let. Celkově přehledné až decentní aranžmá bylo podtrženo i poměrně transparentní a dobře čitelnou hrou na bicí, charakterizovanou spíše logickou stavbou než improvizačními orgiemi. Celkové pojetí bicích se tak stylem hry i soundu blížílo více Ringu Starrovi než třeba Bakerovi, Mitchellovi či Hisemanovi. Jednoduché avšak precizně zahrané brejky, umísťované do přesně vyhrazených prostorů, švih nepostrádající doprovody a konečně i velmi zajímavý a čistě akustický sound bubnů představoval v mnohém vzor doprovodné hry rockového typu.
Druhé album Rio Grande Mud přinášelo rozvinutí tohoto modelu v podobě další půlhodinové kolekce svěžího a nešablonovitého bluesrocku. Určitým vrcholem tvorby ZZ Top pak bylo třetí album v pořadí, nazvané Tres Hombres. Dokonale sestavená koláž navzájem kontrastních skladeb v různých rytmech, tempech a s různými náladami je nabitá drobnými detaily, které staví celek nad běžnou písničkově rockovou produkci - a po pravdě řečeno i vysoko nad budoucí produkci samotných ZZ Top. Transkripci úvodní skladby z tohoto alba najdete na straně 100. Za zmínku dále stojí skvělé klasické blues ve 12/8 taktu Jesus Just Left Chicago, a zejména jeden z největších hitů kapely, skladba La Grange, kde je z hlediska bicích zajímavý frázovaný doprovod na rantl malého bubnu i neméně zajímavé brejky na bázi velkých triol. I zbytek alba představuje funkční a velmi dobře zakomponované bicí, vždy s již zmíněným smyslem pro detail. Opět zaujme i velmi hezky zachycený sound bubnů.
Na tomto místě je třeba zmínit jeden důležitý faktor, a totiž, že veškerá zde zmíněná charakteristika zvuku soupravy (týká se všech alb ZZ Top ze sedmdesátých let) se vztahuje výhradně k originálním černým deskám a nikoliv k reedici na CD! Cédéčkové verze jsou totiž remixovány patrně tím nejšílenějším způsobem v celých digitálních dějinách. Přímo schizofrenicky se zde totiž projevila snaha nahrávku zcela přepracovat a výsledným soundem co nejvíce připodobnit zvuku novějších desek ZZ Top (Afterburner, Recycler atd.). V praxi to znamená, že původní charakter nahrávky byl zcela změněn a originál téměř v ničem nepřipomíná. Základ bicích posloužil pouze jako jistá rytmická předloha, na níž se namontoval zcela nový sound, založený zejména na kilometrovém hallu na malý buben. Na cédéčkách tak namísto perfektně vyladěných bubnů najdeme jen jakési podivně syntetické prskání připomínající spíše experimentální elektronkový sekvencer ruské výroby Barašnikov vz. 57. Stručně řečeno: žádná sláva. Lze tedy jen doufat, že někdy v budoucnu se objeví i nová edice, respektující originál v té podobě, v jaké byl nahrán i vydán v době svého vzniku.
Svůj tah má i čtvrtá deska Fandango, jejíž jedna strana představuje ZZ Top v živé podobě. Další nahrávky bohužel směřují již k výraznému zjednodušování, které vrcholí na albu Eliminator, jedné z nejmonotónnějších nahrávek v dějinách rocku. Bicí by zde mohl bez nejmenších problémů nahradit automat. Na dalších albech dochází k mírnému vzestupu, nicméně převažuje spíše práce se zvukem a studiová alchymie, než nějaké hudební novátorství. Podívejme se tedy raději blíže na vybavení Franka Bearda.
Od svých začátků hrál Beard na soupravu značky Ludwig, a to stejného typu jako Ringo Starr, dokonce i ve stejném barevném provedení, tedy oyster black. Rozdíl byl pouze ve větších rozměrech bubnů a poněkud jiné konfiguraci setu, jak dokládá schéma č. 1. Tento typ soupravy používal víceméně po celou dobu sedmdesátých let, vyjma příležitostných experimentů s bubny Rogers. Koncem sedmdesátých let začal uvažovat o změně a eventuálním přechodu na jinou značku, přičemž ho lákaly japonské firmy. Zajímavá byla také možnost stát se firemním hráčem se všemi výhodami, které k tomu patří, stejně jako to udělal pár let předtím Peter Criss, když uzavřel smlouvu s firmou Pearl. Beard nakonec zvolil značku Tama, dle jeho vlastních slov zejména kvůli hardwaru, který považoval za výrazně lepší, než jaký nabízel v té době Ludwig. Prvním setem této značky byla souprava série Imperialstar. Jedinou výjimku při přechodu na bubny Tama tvořila šlapka Ludwig SpeedKing, kterou Beard používal již přes deset let, a na kterou byl tudíž velmi zvyklý. Svoji roli však zde sehrál i fakt, že tehdejší šlapky Tama považoval Beard za výrazně nevyhovující - alespoň pro něj. Vše se změnilo až s příchodem pedálu Iron Cobra, který začal Beard okamžitě používat a který dnes považuje za nejlepší na světě.
V současné době vlastní Frank Beard kolem 15 souprav, vesměs zcela originálních a opatřených speciální vizuální úpravou od Johna Douglase - z tohoto pohledu jde vlastně o jistá umělecká díla. Z čistě praktického hlediska má netradiční složení sestav a začlenění zcela nezvyklých komponentů (jako například superhlubokých tomů a jiných specialit) funkci téměř výhradně vizuální, což samozřejmě koresponduje s hlavním zaměřením kapely od osmdesátých let, jímž jsou videoklipy.
Objektivně vzato, nebyly sice první nahrávky ZZ Top v době svého vzniku nějak zvlášť výjimečné, nicméně ze zpětného pohledu představují docela zajímavý materiál. Jsou totiž dobrou ukázkou, jak hrát jednoduše a přitom vkusně, jak umocnit dobře začleněným detailem celkové vyznění skladby a jak zajímavě skloubit bluesový feeling s rockovou přímočarostí. O nahrávkách z osmdesátých (a dalších) let se to bohužel říct nedá. Jejich vyznění totiž určuje už úplně jiný faktor, a to peníze (tzv. money-feeling). Zkrátka showbussines od A do ZZ. Bombastická vizuální prezentace, dokonalé klipy, velkolepá pódiová show. Hudba až na druhém místě.
A něco podobného platí i pro bicí: na ohromující, speciálně na zakázku vyráběné, velkolepé bubny s perfektním paintbrushem od mistra Douglase se sice dobře kouká, ale pokud chcete slyšet něco hudebně zajímavějšího, pak sáhněte radši po nahrávkách, kde Beard hrál na obyčejný Ludwigy z obchodu... to je prostě realita, která platí dokonce i v Tejasu.
Generation Info:
ZZ Top (zal. 1969 v Tejasu)
-kombinace blues a hardrocku
-žádné improvizační pasáže
-krátké skladby i alba
-od osmdesátých let převažuje vizuální prezentace
-sestava kapely (stálá od roku 1969): Billy Gibbons - g., v.; Dusty Hill - b., v.; Frank Beard - d.
-podobný styl: AC/DC, Johnny Winter
Frank Beard (11. 6. 1946, Frankston, Texas)
-jednodušší doprovodná hra
-dokonalý smysl pro detail
- racionální rozvržení hry
-podobný styl: Don Brewer, Peter Criss, Ringo Starr
- stěžejní desky: ZZ Top's First Album (1970) - albový debut, víceméně definující styl kapely na dalších 130 let. Bicí ringovsky úsporné, vkusně hrané, s dobrým smyslem pro detail. Tres Hombres (1973) - nápadité doprovody bicích proloženy zdánlivě decentními - avšak kapelu výborně doplňujícími - breaky. Ve skladbě La Grange zajímavý doprovod na rantl v shufflovém rytmu.
Web Generation:
www.zztop.comoficiální web kapely
www.fuzzbox-online.de/index.htmldalší web
www.lowpft.coma ještě další přehledná diskografie
www.johndouglas.comstránky mistra Douglase
Disc Info
ZZ Top's First Album1970čč
Rio Grande Mud1972čč
Tres Hombres1973čč
Fandango1975čč
Tejas1976č
Deguello1979č
El Loco1981č
Eliminator1983č
Afterburner1986čč
Recycler1990čč
Antenna1994č
Rhythmeen1996č
XXX1999č
Mescalero2003č
