Kytara s ocelovými strunami - steel string
Slavní kytaristé
V minulých dílech jsme poznali, jak tyto kytary dobyly svět. Staly se určitou doménou pro americké manufaktury - avšak na americkém kontinentě nevznikly. Dvě největší firmy Gibson a Martin byly založeny přistěhovalci z Evropy v devatenáctém století. Kde by ale byl jejich úspěch, kdyby na ně nehráli známí muzikanti a později opravdové hvězdy šoubyznysu.
Roku 1914 se narodil ve městě Okemah, stát Oklahoma, Woodrow Wilson "Woody" Guthrie.
Po celosvětové krizi v třicátých letech odešel do Kalifornie a v Los Angeles začal nahrávat a vysílat v rádiu písně, plné smutku a nostalgické nálady. V roce 1938 odjel do New Yorku a začal se stýkat s radikálními intelektuály, kteří ovlivnili jeho další tvorbu. Mezi lety 1932-52 napsal více než tisíc písní, které měly silný náboj. Bojovaly proti bezpráví, bídě a nepoctivosti. Protestsong byl na světě. Akustická kytara se stala symbolem nezávislosti a nespoutanosti amerického způsobu života. V padesátých letech byli opravdovými hrdiny s kytarou v ruce kromě Guthrieho také Cisco Houston, Pete Seeger a skupina Weavers - představitelé boje za lidská práva. Velký zájem o tuto hudbu podpořil v roce 1959 Newport Folk Festival, kde se spojily dva proudy folku - černošský i bělošský. Kytarová sdružení založená Guthriem měla následovníky - Ramblin' Jack Elliot, Tom Paxton, Phil Ochs. V dubnu 1962 se objevila nahrávka nového amerického hrdiny Boba Dylana Blowin' in the Wind, která se stala hlavním hitem celé radikální Ameriky. O Dylanovu popularitu se postaralo také trio Peter, Paul and Mary, které zpívalo jeho písně po celé zemi. Přitom doprovod písniček byl velice jednoduchý - tříakordový a prostý rytmus, hraný trsátkem. Ale Dylan udělal z akustické kytary podstatný a čirý nástroj pro celou generaci. Stal se zpěvákem a básníkem, kterému kytara měla pomoci změnit svět. A to není málo. Milióny lidí na planetě zpívaly jeho písně a právě při tom sáhly po kytaře. V polovině šedesátých let se akustické kytary používalo ve všech žánrech americké hudby a samozřejmě pronikla i do jazzu. Kromě kytaristů Eddieho Langa a Lonnie Johnsona z dvacátých let přišlo zjevení z Evropy v podobě belgického cikána Django Reinhardta, který nejvíce ovlivnil evropský jazz do roku 1945 a byl jím inspirován každý důležitý jazzový kytarista v Americe. Bohatost jeho hry, úhoz a strašlivé prstolamové melodické pasáže se staly vzorem pro hráče od Charlieho Byrda a Barneyho Kessela až ke klasickému Julianu Breamovi. V populární anglické hudbě se objevuje protipól Dylana písničkář Donovan. Akustická kytara se stává středem zájmu producentů. Hudební průmysl se mění a nastupují nová jména - James Taylor, Joni Mitchell, Neil Young a Joan Baez v Americe a Beatles v Anglii, i když ti jsou více ovlivněni elektrickou kytarou a rock'n'rollem. Velké úspěchy slaví také čtveřice amerických trubadúrů Crosby, Stills, Nash and Young. A kdo by neznal Elvise Presleyho? Když pomineme country, tak akustická kytara proniká do rockové hudby a pomocí elektrifikace piezo snímačů se vyrovnává dynamicky i ostatním instrumentům. Jako opravdový virtuóz na steel-string kytaru proslul Američan John Fahey. Jeho hra byla silně hypnotická a kytaru používal jako orchestr s mnoha efekty - jako bottleneck, swing a nádherná sóla. Následoval jej od let sedmdesátých Leo Kotke, který se stal známým svou hrou na dvanáctistrunnou kytaru. Dále Ry Coder, jež vyšel z country-blues a hrál s Taj Mahalem a Captainem Beefheartem. V poslední době asi deseti let se stalo velkou módou hrát akusticky - tzv. "unplugged". Jmenovat můžeme za ostatní Erica Claptona nebo Stinga. Jistě je to reakce na přetechnizované vybavení kytaristů, do kterého je nutí výrobci, jistá dávka snobismu, ale i hledání dokonalého tónu elektrické kytary. Dnešní popularita akustické kytary je enormní a slyšet ji můžeme v celém světě na nahrávkách, koncertech, ale i v zakouřených barech. Především v americké populární hudbě pevně zakotvila a stala se americkým fenoménem. Milióny prodaných nástrojů hovoří za vše. Kromě její původní doprovodné funkce si ale vydobyla respekt i jako sólový nástroj. V jedenadvacátém století, plném elektronické hudby, samplerů, bubnových smyček, syntetického ředidla, simulací a vyjících interpretů buď za to dík.
