Rozumíme tím přechod mezi starou a moderní klasickou kytarou. Pětistrunná kytara byla dominantním nástrojem až do poslední čtvrtiny 18. století. Provádělo se však mnoho experimentů ve stavbě, které předznamenaly vývoj nástrojů moderních. Nalézáme se ale kolem roku 1800, kdy se na některých kytarách začala objevovat přidaná šestá struna a došlo také vlivem nových konstrukcí ke zjednodušení dvojitých sborů. Tedy v podstatě k dnešnímu ostrunění. Tato redukce probíhala v Itálii a Francii. Španělsko konzervativně zůstávalo u zdvojení. Ale bylo to paradoxně Španělsko, kde docházelo k největším změnám ve stavbě a celkovém pojetí nástroje. Tvar těla se rozšiřuje, užívá se palisandr (rosewood) a španělský cypřiš na dno a luby. Zdobení se omezilo na perleťové ornamenty a mozaiky kolem ozvučného otvoru tak, jak je známe dnes. Kobylka se zjednodušuje a krk je připevněn ke korpusu pomocí vnitřní patky obdobně, jako u současných kytar. Spojení je u 6-8 pražce a hmatník zasahuje až k otvoru. Tenké pražce jsou z kovové slitiny a zapuštěné do hmatníku. Byly činěny mnohé pokusy s vnitřním žebrováním a tahem strun na rezonanční desku. Při zjednodušení sborů se začaly také užívat fixační dřevěné kolíčky do kobylky a kostěné sedlo. Kovové ladící mechaniky se objevily asi od roku 1820. Předpokládá se, že první šestistrunná kytara se začala ve Španělsku užívat asi kolem roku 1825, kdy vydal kytarista Dionysio Aquado učebnici Escuela de Música (Škola hudby) pro tento nástroj. Nejdůležitějším předpokladem pro vznik šestistrunné kytary je odstranění problémů s laděním dvojitých střevových strun. V Evropě lze pozorovat tento vývoj současně. Jsou známy nástroje od stavitelů ve Francii- Lupot (1773), Montron (1785), Antonio Vinaccia z Naples (1785), Stadlman z Vídně, Thomas Hulinzky v Praze (1754). V Německu to byl Georg Stanfer, známý jako učitel legendárního C. F. Martina, který roku 1830 emigroval do New Yorku a založil zde Martin Company - nejproslulejší manufakturu na světě, jež se stala synonymem pro nejvyšší kvalitu kytar s plochou rezonanční deskou ( flat top). V devatenáctém století vznikají některé podivné hybridy, jako harfová, lyrová a loutnová kytara, a také se přidávaly struny dole i nahoře. Žádná z těchto podob však neměla dlouhého trvání. Objevuje se již více metodických příruček, ale také regulérní učebnice. Federico Moretti vydává roku 1799 ve Španělsku Principios para tocar la guitarra de seis órdenes ( Zásady pro hru na šestistrunnou kytaru) a je ovlivněn dvěma velkými postavami- Fernando Sor (1778-1839) a Dionysio Aquado (1784-1849). Sor - klasický skladatel a následník Mozarta a Haydna, který žil v Paříži, platil za senzačního hudebníka s velkým šarmem a za novátora s brilantní technikou. Další skladatel a fenomenální kytarista Mauro Giuliani (1781-1829) psal mnoho kompozic, také dueta, a byl velmi populární koncertní hráč. Jako skladatel pro kytaru proslul také geniální houslový virtuóz Niccoló Paganini (1782-1840), který nazýval kytaru "společníkem a druhem na všech svých cestách". Z Itálie pochází skvělý hráč a učitel Matteo Carcassi (1792-1853). Jeho studie, cvičení a skladby používalo mnoho soudobých učitelů. Další Ital žijící v Paříži -Ferdinando Carulli(1770-1841) napsal asi 360 skladeb pro kytaru a jeho Kytarová škola z roku 1810 se stala nejrozšířenější a užívá se dodnes. S Carcassim žil ve velké rivalitě.
Nebylo zcela jasno, jak správně držet nástroj, a metody výuky a techniky se dost lišily. Například Sor prosazoval opírání malíčku o ozvučnou desku s lubem, položeným na hranu stolu. Aquado používal a doporučoval dokonce stojánek pod kytaru vedle židle. Svoji metodu zdůvodňoval tím, že není třeba nástroj tlumit ve zvuku jakýmkoli držením. Zastánci odlišných metod tvořili uzavřené spolky a neváhali se napadat, dokonce i fyzicky. Zajímavé ? Ale dokladuje to obrovskou popularitu kytary na počátku 19. století. Živě si představuji, jak dnespříznivci hry bratří, naplnivších strahovský stadion, inzultují na ulici rockera, o kterém se dozvěděli, že hraje pouze trsátkem (a to jen úhozem dolů)...
V tomto přechodném období také nastává jednoznačný odklon od tabulatur k notovému zápisu. Technika hry je již obdobná dnešnímu způsobu. Palec pro basové struny a i -m -a pro struny melodické. Užívá se styl v klasickém slohu, podobný pianovému - arpeggia, rozložené akordy a monodické melodie, podložené akordickými basy. Evropa vykročila na společnou cestu k sjednocenému ladění E A D g h e, a připravila se tak půda pro moderní klasickou koncertní kytaru. Té se budeme věnovat příště.
