Logo firmy mistra kytaráře Jiřího Navrátila vychází z piktogramu sagitaria, což je latinský výraz pro astrologické znamení střelce. Obrazně by se dalo říci, že osud pana Navrátila, který se roku 1968 narodil právě v tomto ambiciózním znamení, byl s kytarami spojen už ve hvězdách.
Jiří Navrátil nejdříve pracoval v Cremoně Luby jako technolog, pak získal mistrovské vyučení u mistra Josefa Kubly v Chebu. K panu Kublovi nastoupil do zaměstnání těsně po roce 1989, aby spolu při stavbě kytar strávili následujících sedm let. Jiří si potom zařídil vlastní dílnu, která později přesídlila z Chebu do Liberce. Mladý mistr získal také zkušenosti v Německu, kde pracoval na baskytarách firmy Warwick. Po návratu do Čech založil firmu Sagitarius, která se v krátké době rozrostla a začala se prosazovat na zahraničních trzích. Původní orientace na vývoz do USA se změnila po pádu kursu dolaru. Snahou majitele bylo udržet rukodílný charakter a s ním související kvalitu produkce. Proto následoval i pokles objemu výroby a redukce počtu spolupracovníků na dva mladší a spolehlivé kolegy. Ondřej Kolár je kytarář vyučený v Lubech a Jiří Pánek absolvent mistrovské řezbářské školy v Praze. V současnosti většina produkce firmy směřuje do zahraničí, hlavně do krajin EU. Celkový počet vyráběných nástrojů je dnes přibližně čtyři za měsíc, na druhé straně jde o kytary, kterých herní vlastnosti i vypracování jsou adekvátní vyšší cenové kategorii.
Z tuzemských hráčů kytary Sagitarius používá např. Zdeněk Hrachový (Fleret), Pavel Zajíc (Nezmaři), Miki Ryvola, Stanislav Barek (Njorek), Luboš Stráník (Stráníci), Karel Diepold, atd. Ze zahraničí např. Andrea Benzoni z Itálie, Roderick Webster z Irska, Masa Ihara z Japonska nebo Francis Ajiteru z Anglie. Za více než patnáct let působení v oboru se nástroje Jiřího Navrátila ocitly v rukou množství známých i méně známých hráčů. Značka Sagitarius je spojena s různými variacemi akustických kytar (nejpožadovanější je stále typ Jumbo), ale v současnosti se Jiří Navrátil soustřeďuje více na klasické kytary pro vážnou hudbu a lubové jazzové kytary inspirované modelem Benedetto s 18" korpusem. Velkou zkušenost má firma i s výrobou dřevěných resofonických kytar, které vyvážela hlavně na americký trh. Do výrobního repertoáru patří též baskytary - akustické i elektrické, dále renesanční loutny a nástroje s doplňky na speciální objednávku, např. vějířovitá menzura, náročné dekorativní intarzie, umělecké řezby nebo vykládání perletí.
K zásadám, které pan Navrátil uplatňuje při stavbě svých kytar, patří: 1- použití kvalitního materiálu, 2 - spektrální tónová analýza jednotlivých částí, která se provádí před sestavením nástroje. Při ní se zjišťuje základní tón vrchní a spodní desky. Na základě měření se jednotlivé díly vybírají a sestavují tak, aby vzájemně ladily a tím znásobily kvalitu nástroje. Dalším aspektem při optimálním výběru materiálu je jeho hmotnost a modul pružnosti. S hmotností desky se mění i výška jejího základního tónu. Na začátku se vychází z váhových poměrů a následně se dopracovává vzájemné přiřazení tónů. Po konstrukční stránce vycházejí kytary Sagitarius typu dreadnouth nebo jumbo ze zavedených způsobů žebrování. U klasických kytar používá pan Navrátil žebrování, jehož princip zdědil po mistru Kublovi a dále ho rozpracoval podle vlastních zkušeností, hlavně podporou vyššího spektra atd. Některé celomasivní kytary Sagitarius mají spodní desku složenou ze tří až čtyř dílů. Ne však proto, že by výrobce neměl materiál na tradiční dvoudílnou spodní desku. Důvodem je snaha o uvolnění spojení desky s lubem, takže na kraji se používá materiál s nižší měrnou hmotností než ve střední části. Podle některých názorů mají např. kytary Martin s trojdílnou spodní deskou výraznější podíl basové složky. Pan Navrátil nevylučuje, že na tvorbu basů má vliv i spodní deska, ale možnosti zvýraznění basů vidí spíše v dimenzování tloušťky rezonanční desky či prostřednictvím zmenšení hmotnosti žeber a adekvátní zvýšení zvukového sloupce. Aspektů, ovlivňujících poměr basů, výšek a celkové vyrovnanosti nástroje, je však mnohem více. Za důležité považuje ladění vrchní desky na určitý přesný tón. K tónu dominantnímu pro vrchní desku se přiřazuje tón spodní desky. Ta se vypracuje o přesný interval výše. Dá se tak předejít výskytu pazvuků a disharmonických tónů, které nabourávají celou akustiku nástroje. Samotné měření může probíhat buď ve volném prostoru na molitanových hrotech, dále pak při simulaci upnutí desek a nakonec při sestavení celého korpusu. Základní ladění korpusu a celého nástroje však ovlivňují všechny další prvky jako výložky, hmatník, kobylka, lak, atd. Při výrobě na zakázku je možné v této souvislosti optimalizovat i žebrování pro konkrétní tvrdost strun. Tloušťka přední desky by neměla být poddimenzovaná. To souvisí s životností jejího zvuku. Tenké desky hrají okamžitě a efektně, ale dříve o svůj zvuk přicházejí. Snahou pana Navrátila je předejít nebo alespoň co nejvíce oddálit deformaci a únavu materiálu tím, že přední desky dělá v závislosti na tónu co nejsilnější. Vliv na kvalitu nástroje má podle něho i samotný hráč tím, jak kytaru využívá a udržuje: "Věřím, že pokud je to člověk, který hraje duší, tak dokáže z nástroje dostat víc než ten, kdo k němu přistupuje jenom jako ke komerčnímu výrobnímu prostředku. Stejná kytara může v rukou jednoho hráče znít lépe než v rukou jiného. Podíl muzikanta na zvuku nástroje je veliký."
I když je většina kytar z produkce firmy Sagitarius celomasivních, mistr Navrátil je z pohledu na servis nástrojů příznivcem spíše polomasivních kytar. Celomasiv, pokud se neudržuje ve vyhovujících podmínkách, trpí více než polomasivy. Může docházet k prasklinám, změně polohy strun nebo jiným defektům vznikajícím v souvislosti se změnou teploty a vlhkosti okolí. Fakt, že celomasivní kytary jsou zvukově lepší, je vykoupený větší náročností na údržbu a zacházení. Zvukové přednosti celomasivních kytar podle pana Navrátila vyplývají hlavně z možnosti ladit vrchní i spodní desku, což u dýhovaných desek možné není. S hmotností a tónem masivní desky se dá při stavbě pracovat. Většina výrobců však metodu ladění desek nepoužívá a výsledek nebývá vždy adekvátní zvukovým možnostem masivní kytary.
Pan Navrátil je schopen dodat k vyrobenému nástroji i graf spektrální analýzy, kde jsou patrné frekvence kytary, a ten pak může sloužit jako vodítko pro zvukaře k perfektnímu nazvučení ve studiu nebo na koncertu.
Kytara ve skupině by měla fungovat jako středový nástroj. Výraznější basy mohou být při hraní s ostatními nástroji na překážku. V duchu této filozofie je pro kytary Sagitarius charakteristické hlavně pokrytí středového spektra a otevřenost ve výškách. Nástroje pro sólisty však vyžadují i dynamickou podporu basové škály. Při stavbě kytary na objednávku je možné vyjít vstříc individuálním požadavkům zákazníka. Ten by si však měl umět vybrat pro svůj styl hry a konkrétní zvukové představy i vhodný model kytary (jumbo, dreadnought, klasik, jazz, atd. ), který je sám o sobě zdrojem určité zvukové charakteristiky. Co se týká zvýraznění dynamiky tónu, může být řešena zmenšením celkového akustického prostoru - snížením výšky lubu. Důležitý je také výběr a osazení elektroniky. Pokud nemá zákazník jiné přání, používá pan Navrátil elektroniku firmy Fishman, u jazzových kytar pak Gibson ve všech modifikacích.
V konstrukčním vývoji hodlá pan Navrátil nadále pokračovat v zjišťování souvislostí v různých sférách naladění nástroje ještě před sestavením, což považuje za práci na celý život. Množství různých informací čerpá z americké odborné literatury - a ty pak porovnává se zkušenostmi nabytými v praxi. Svoji informační databázi rozhodně obohatil díky spolupráci s ing. Miloslavem Šrámem, odborníkem na akustiku a ladění (mimo jiné i autorem tématu měsíce o ladění, Muzikus 10/03). Pan Navrátil uplatňuje a dále rozvíjí jeho poznatky o akustické impedanci a intonaci, které výrazně přispěly k ještě vyšší kvalitě kytar Sagitarius.
Při přípravě a stavbě svých nástrojů využívá pan Navrátil akustické budící a měřící přístroje pro aplikaci testovacích signálů a strobe ladičku Peterson. Ale zároveň si techniku nechce moc "připustit k tělu". "Osmdesát procent práce na nástroji musí být z člověka a jeho duše. Kytara by měla být postavena v pohodě a klidu. Nejlepší je, když budoucího majitele znám, mohu s ním komunikovat a znám jeho hudební cítění. Pak jde práce daleko lépe. Jsem si vědom toho, že téměř všechno na kytaře je věcí akustiky, fyziky, přesné technologie a jiných naprosto racionálních aspektů, ale stejně jsem přesvědčený, že něco mezi nebem a zemí existuje..."
