Ryzí groovař Verdine White - basista Earth, Wind & Fire

Jan Hais, 27. 2. 2007

Ryzí groovař Verdine White - basista Earth, Wind & Fire

Na fakt, že Česká republika je na tour-listu řady špičkových kapel, jsme si již zvykli, proto nikoho výrazně nepřekvapilo ohlášení, že v rámci svého evropského turné do Prahy zavítá koncem dubna hudební těleso, již více než třicet let známé pod názvem Země, vítr a oheň, čili Earth, Wind & Fire. Každému je již zřejmé, že řeč se bude točit kolem jednoho dílčího článku této skupiny, zakládajícího člena a basisty Verdina Whitea, který 15. července oslavil své pětapadesáté narozeniny.

Zprvu mě trochu zklamalo, když jsem zjistil, že na pražském koncertě, který byl součástí jejich evropského turné, hrála kapela v hodně obměněném a omlazeném složení se zaskakujícím basistou Hussainem Jiffrym. Stálí členové kapely už nejsou žádní teenageři, tak možná zvítězila pohodlnost či výše honoráře. Kdo ví... "Noví" Earth, Wind & Fire mi to ovšem svým skvělým výkonem do sytosti vynahradili. A nejenom mně, ale i celému, po střechu napráskanému a propocenému Lucerna Music Baru, předvedli parádní a strhující koncert. Nicméně legendární Verdine White je stále členem základní sestavy kapely, tak zpátky k němu!

Groove v krvi

Pokud posloucháte nahrávky, u kterých je pod basovým partem podepsán on, možná vás na první pohled udiví, proč je právě jemu zde věnováno tolik místa.

Verdine White se řadí do kategorie basistů, které při poslechu celé aranže snadno přehlédneme, netrpí potřebou na sebe upozorňovat mimořádnými technickými finesami. Je to ryzí groovař, nosič vody, který účelnou a přesnou hrou podporuje band. Není z těch basistů, kteří mají pocit, že během jednoho taktu musí zahrát nejméně dvaatřicet not. Opravdu to není žádný Wooten, přesto dělá svou doprovodnou práci skvěle. Celá řada současných mladých basistů uvádí Verdina jako svůj vzor a zdroj herní inspirace. Při živých vystoupeních bývá mimoto pro svou vysokou hubenou postavu a stále zářící úsměv zcela nepřehlédnutelný. Nejmarkantnějším jevem, kterým člověka při pohledu na stage zaujme hned v prvním momentu, je jeho bujarý tanec. Tak impulzivně, energicky a zároveň lehce se po světových pódiích pohybuje málokdo. Vše souvisí se vším, a pochopitelně i pódiový projev je nutno zahrnovat do celkového výkonu. To, jak se do dnešních dnů udržuje v kondici, jen dokazuje, že je profesionál každým coulem.

Začátky kariéry

Narodil se roku 1951 v Chicagu, v rodině lékaře, amatérského saxofonisty a hudba mu již od mládí učarovala. Verdine poslouchal v dětství nejraději Beatles a soulové nahrávky vydavatelství Motown, pod kterými je podepsán dvorní basista firmy - James Jamerson. Vliv tohoto muže, proslaveného svými účelnými linkami, je znát i na tvorbě Verdina Whitea. Aktivně se hudbě věnoval od patnácti let, kdy ve středoškolském orchestru plnil roli kontrabasisty, a o rok později začal koketovat s elektrickou baskytarou. První lekce dostával od basisty, trombonisty a pozdějšího člena dechové sekce EWF Louise Satterfielda. Satterfield hrál na Fender Telecaster Bass přes Ampeg B-15 a přesně to samé nádobíčko si, po vzoru svého učitele, pořídil na počátku své kariéry i Verdine. Ampeg B-15 si pro jeho hřejivý zvuk oblíbil natolik, že jej využívá občas ve studiu do dnešních dnů.

Earth, Wind & Fire a ti druzí

Kapela, jež ho proslavila, a ve které se během dlouhých let existence prostřídala spousta skvělých hráčů (vedle Verdina zde působil i jeho bratr zpěvák a bubeník Maurice White a celá plejáda dalších skvělých muzikantů), je nevymazatelnou součástí historie populární hudby. Při psaní tohoto článku jsem si obstaral kompletní diskografii této skupiny a videa z několika koncertů, a musím říci, že zvuk kapely a jeho proměna v čase je skvělou učebnicí tří desítek let evoluce černošské hudby v USA. EWF se vždy snažili znít moderně. První alba z počátku sedmdesátých let mají typický "dřevní" funkový zvuk a la James Brown. Jak roky plynuly, zvuk se stále uhlazuje a zřetelně přibližuje k popu. "Osmdesátky" jsou pro kapelu ve znamení diska, klasického zvuku, klasických dobových syntetizátorů, automatických bicí a z mého pohledu přemíry patetického zpěvu. Ale takový už byl diktát doby. V loňském roce vydal band novou desku s názvem Illumination, na kterou si možná i z marketingových důvodů přizval dva muzikanty z komerčně úspěšných součastníků Black Eyed Peas. Vzniklo tak zajímavé album, v němž se prolíná typický funkový zvuk EWF s hip-hopem a trendy R & B.

Verdine nikdy nebyl klasickým nájemným hráčem, který si za rok připíše účast na pěti deskách, ale i tak byl přizván, ať už jako basák či producent, k účasti na několika zajímavých projektech. Za zmínku stojí třeba alba příjemného smooth jazzového kytaristy Normana Browna, podílel se na produkci popových Level 42 či nahrával baskytaru na albu This Is Me Then pro Jennifer Lopez a řadu dalších.

Technika

Co se týče techniky, dal by se jeho styl zaškatulkovat jako fingerstyle funk - Verdine je klasický "prstař". Hraje dvěma prsty, střídá ukazovák s prostředníkem, dopad prstů na struny je razantnější, z čehož vyplývá i nutnost vyššího dohmatu, aby se vyhnul drnčení strun. To je častá praxe hráčů, přešivších k baskytaře z kontrabasu. Občas, ale opravdu minimálně, si pohraje s flažoletem či dvojzvukem. Slap používá také velmi vzácně, při studiu jeho nahrávek jsem narazil jen na několik skladeb, kde palcovou techniku využívá. White hraje na basu to, co potřebuje velký ansábl s dechovou sekcí - tedy groove, bez zbytečných kudrlinek navíc. Hraje výhradně na čtyřstrunné baskytary, v minulosti mu dokonce Ibanez vytvořil signature model. A jak vymýšlí své linky? V jednom rozhovoru říká: "Vždy si dávám na čas, jsem rád, dostanu-li nahrávanou skladbu s předstihem. Mohu si tak věc dobře naposlouchat. Ve studiu nahrávám jednu píseň pětkrát až desetkrát a pak z jednotlivých linek vyberu to nejlepší, ve finále něco donahraju a je to. Co se týče souhry s bubeníkem, prvořadé je držet groove společně a posadit to na zadek. Většinou hraju přesně s dobou, u věcí zavánějících hip-hopem jdu trochu za dobou".

Ukázky

Ale dost povídání, pojďme si něco od mistra Whitea už konečně zahrát! Jedná se o groovy ze starších nahrávek Earth, Wind & Fire, tedy z jejich nejplodnějšího, nejúspěšnějšího a nejfunkověšího období.

První ukázka je jednoduchá Verdinova basová linka z písně Tee Nine Chee Bit, kterou nalezneme na albu Open Our Eyes z roku 1973. Tento groove je hrán v přísném staccatu v F-moll a v podstatě se opakuje pod celou písní stále dokola, obměňovány jsou občas průchody ve třetí a čtvrté době každého taktu.

Druhá ukázka je úvodní figura z písně On Your Face z alba Spirit, které Earth, Wind & Fire natočili roku 1976. Figura se ve skladbě několikrát objeví, rytmicky je na ní zajímavý posun fráze ve třetím taktu - s podobným postupem se často setkáme (nejen) ve funku.

Třetí ukázka je taktéž z alba Spirit, z parádní a našláplé skladby Getaway. Jedná se o úvodní běh, hraný unisono s celou kapelou. Ukázka je trochu rytmicky náročnější (synkopy ve třetím a čtvrtým taktu), tak je lepší začít pomalu a dostat ji do tempa až když si budeme jistí v kramflecích.

Závěrečnou ukázku bychom našli na albu s názvem All ´N All z roku 1977, jedná se o klasický disko-funkový hit Fantasy. Píseň je v e moll, což je pro basistu asi nejpříjemnější tónina s ohledem na možnost využití prázdných strun. Na této synkopované ukázce může být problematický moment nástupu - úvodní groove je před první dobou předrážený, pokud si ho ale zahrajeme s nahrávkou, velmi nám pomůže dechová sekce, která předraženou první dobu unisono s basou podporuje.

Strojovna

Verdine jako firemní hráč hájí barvy špičkového výrobce aparatur firmy SWR, jejíž box a hlavu používá. Kompletní výčet jeho nádobíčka je zde:

Baskytary

Fender Telecaster Bass, Fender Jazz Bass 1966, Roger Sadowsky bass P/J, Yamaha TRB4, Yamaha BB3000, Washburn AB40 akustická baskytara, BSX elektrický kontrabas

Struny

Rotosound Swing Bass medium, ocelové

Aparát

Hlava: SWR SM-900, Boxy: SWR Megoliath 8 x 10 a SWR Goliath III 4 x 10, Ampeg B-15, kabely Monster a bezdrát Shure.

Diskografie (výběr)

Earth, Wind & Fire:

Illumination (Sanctuary, 2005)

The Promise (Kalimba, 2003)

In the Name of Love (Rhino, 1997)

Millenium (Reprise, 1993)

Heritage (Columbia, 1990)

Touch the World (Columbia, 1987)