Jedním z těžko přehlédnutelných basistů na naší, a teď už i zahraniční hudební scéně (o tom svědčí především první místo v žebříčku recenzí prestižního amerického magazínu Jazzis Magazin) je bezesporu osobnost kutnohorského rodáka a výborného muzikanta Pavla Jakuba Ryby. Jeho basu můžeme slyšet nejen na jazzových projektech se svou kapelou MTS, s Janou Koubkovou, nebo při spolupráci se Josefem Skrzem (SBB), ale taky například na projektech Luboše Pospíšila, ba dokonce i na deskách Hanky Zagorové.
Myslím, že jazzová hudba je v médiích, díky stále víc rozšiřující se mašinérii velkých vydavatelství, pro která není tento styl zrovna tím nejlepším byznysem, poněkud opomíjená. A tak se kromě specializovaných časopisů nebo rádií o spoustě výborných muzikantu vůbec nikdo nedoví. Proto jsem byl rád, když jsem si mohl zajet do Kutné hory a u kutnohorského ležáku (který už tak dobrý nebyl) si s Pavlem Jakubem Rybou a perkusistou Jirkou Kollmanem popovídat. A protože se zrovna vrátili z koncertu v New Yorku, kde si zahráli v jednom z nejprestižnějších klubu Knittig Factory, pokusil jsem se vyzpovídat je, jak že se v té Americe českému jazzmanovi mezi konkurencí amerických hvězd vlastně hraje.
Snad sen každého českého muzikanta je zahrát si v Americe. Tobě se to daří, navíc na pódiu tak prestižního klubu, jako je Knitting Factory. Co a jak může člověk udělat proto, aby si tam zahrál?
PJR: Bylo za tím především spousta práce. Předtím jsem zkoušel mailovat a posílat různé informace o tom, co děláme, ale nikdo se mi moc neozýval. Až když se objevila skvělá recenze na moje poslední CD v časopise Jazzis Magazin, tak si mě začaly všímat i kluby v Americe. Z čeho mám ale největší radost, že jsem tu recenzentku vůbec neznal, tak jak to tady někdy bývá, že se lidi znají s novináři a napíší, na čem se domluví. No, a ona měla stejný názor jako já, že jsem prostě nejlepší (smích).
Takže je to o tom, zvednout zadek a něco dělat, než čekat, až nás Amerika objeví?
PJR: Určitě. Je potřeba se zapřít a začít makat, než brečet doma a neustále si stěžovat a hrát si na zneuznaného umělce. To, že se mi to daří, je hlavně tím, že už to několik let neúnavně zkouším. Psal jsem dopisy, ještě když nebyl Internet, posílal CD atd. Samozřejmě to stojí hodně peněz, takže všechno, co jsem vydělal, šlo zpět do těchto aktivit. Třeba některý měsíc jsem si řekl, že můžu poslat jenom deset obálek, protože musí zbýt něco na jídlo. Ale vždy, když zbyla nějaká stovka, šla obálka do Ameriky.
Cítíš rozdíl mezi hraním v klubech v Čechách a Americe?
PJR: Myslím, že ne. Prošel jsem tam několik klubů a mám dojem, že je to v podstatě stejné jako tady.
Pro mne a pro mou práci je to samozřejmě lepší, když jsem najednou ve "vysněné" Americe, o které tady všichni mluví jako idolu a modle. Máš určité představy a najednou tam jsi. Kluby jsou stejně zaplivaný jako tady a mnohdy i horší.
Setkal jsem se například v pověstném klubu 55 Bar, který je mezi americkými muzikanty dost známý (chodil tam například hrát Jaco Pastorius a další), s Mikem Sternem. Bar je zhruba pro čtyřicet lidi a ten večer jich tam bylo nejdříve kolem třiceti pěti a po pauze jen osm. Vstupné bylo patnáct dolarů, přitom dvanáct dolaru bylo na panáky. Taková hvězda, jako je Mike Stern, hrála za tři dolary od každého, což vyšlo na necelých sto dolaru pro tříčlennou kapelu. A to jsou panečku hvězdy. Už chápu, že se jim tak dobře hraje v Evropě.
V jaké sestavě jste tam jeli?
PJR: V triu. Zdeněk Sarka Dvořák housle, Jirka Kollman perkuse a ozvučná dřívka a já.
Vezli jste si svůj aparát a nástroje?
PJR: Něco bylo vlastního a něco jsme si najímali. Sarka si bral s sebou vlastní housle a multiefekty. Já jsem jel pouze s basami a s T. C. Electronicem. Aparát by byl problém. Tahat se s ním do letadla, a tak jsem použil místní klubový aparát Hartke se čtyřma desítkama. Jirka si najal konga Latin Percussion. (Ten si právě nese jedno pivo, brumlá něco o rychlých rukou, usedá vedle nás a připojuje se do debaty.)
Jaké byly zapůjčené perkuse?
JK: Takové hezké a bílé, měly stojánky s kolečky, která jsem viděl prvně v živote. Byly docela "jetý", ale zato dobře naladěné. Hrály jako Latin Percussion, akorát tam nebyly basy, na jaké jsem zvyklý od Meinla. Ale zase generální konzul mi povídal, že mám rychlé ruce?!(smích).
Museli jste za půjčení platit?
PJR: Aparát Hartke byl majetkem klubu, to bylo v pohodě, ale Jirka za perkuse zaplatit musel. Takhle to tam prostě je, nikdo ti zadarmo nic nedá.
JK: Půjčení mě stalo 124 dolarů. Dvacet dolarů byl honorář, takže můj výdělek byl mínus sto čtyři dolary. Skvělý paradox na tom je, že jsem v sobotu před zpátečním odletem našel v Harlemu, kde jsou krámy na tyhle věci (v podstatě ráj pro perkusisty), dvojici úplně nových podobných kong, i když asi ne tak dobrých, ale určitě by se na ně dalo hrát. Jejich cena byla včetně stojanů 227 dolarů. Příště, až pojedu do Ameriky, tak si raději koupím nové.
Některé nástroje jste si brali přece jen sebou. Mohli jste si je vzít na palubu letadla?
PJR: Byly s tím trošinku problémy před odletem, ale pak jsem se dozvěděl, že vždycky záleží na posádce. A ta byla skvělá, takže s tím nakonec problémy nebyly. Já bych kytary z ruky nedal. Válejí se na dopravních pásech. to by nešlo. Navíc obě basy nosím v pěnových futrálech na záda.
JK: Všichni mě varovali, jak to bude rozbité, ale když jsem viděl, že kufry (já jsem v tom měl železo a pak samostatnou skřínku na bonga) byly úplně netknuté, spadl mi kámen ze srdce.
Co se týká zvuku, vidíš nějaký rozdíl v přístupu zvukařů?
PJR: Například, když jsem byl na zmíněném koncertu Mike Sterna v 55 Bar, který je velký asi jako Reduta, tak se hrálo pouze na komba. (Úplně v barvách vidím, jak by se česká jazzová hvězda rozčilovala, kdyby do Reduty nepřišel zvukař, a ona by musela svou produkci hrnout pouze z pódia. pozn. autora).
Knitting Faktory, kde jsme hráli, je už o něco větší. Jsou tam tři sály nad sebou. Ten hlavní je asi pro sto dvacet lidí, potom spodní - Old Office, to je takový jazzový bar, a ještě je jeden mezi nimi. My jsme hráli v hlavním a tam byl aparát od firmy Mayer Sound. Hrálo to opravdu nádherně. Zvukař byl velmi ochotný. Všechno, co jsme řekli, tak udělal. Sarka hrál housle přímo do linky a my jsme měli každý svou cestu. Bylo to úplně bez problému.
Jak se vám hrálo. Cítili jste nějaký rozdíl oproti hraní doma?
JK: Zvukař sice neuměl česky, mluvil úplně jinou řečí než my (smích), ale bylo to v pohodě. Připadalo mi to jako, kdybychom hráli kdekoliv jinde. Vůbec mi nepřišlo, že hrajeme v Americe v super klubu. Prostě jsem si to nepřipouštěl. Atmosféra bylo naprosto skvělá, lidi nám pořád tleskali. Bylo to v podstatě rockový publikum, protože po nás hrál Gary Lucas. Měli jsme hrát původně třicet minut. Prodloužili jsme to na pětapadesát. Když lidi tleskali a chtěli přídavek, tak přišel zvukař, řekl, že jsme "overtime", a museli jsme skončit. Bylo to fakt dobrý. Až na to drahý půjčení perkusí.
Připravovali jste se speciálně na vystoupení?
PJR: Vůbec ne, spíš jsme se snažili dát se do pohody. To je hodně důležité. Když máš nervy, že se to musí povést, tak to většinou dopadne špatně. Snažili jsme se odehrát to jako každý jiný kšeft. Čtyři noci jsem měli volno, než jsme šli hrát, a tak jsme zkoukli celý New York.
JK: Jel jsem tam s tím, že jsem si říkal: Jsou tam dobří muzikanti, ale zrovna tak tam jsou i špatní. Nebudu si z toho dělat velkou hlavu.
Myslíš, že česká muzika má americkému publiku co říct?
PJR: Česká muzika určitě ano. Že se naše muzika tolik líbila, není tím, že bychom byli nějací geniové, ale tím, že tam máme jako Slované daleko víc melodičnosti a osobitosti než oni. Je tam bezpochyby mraky výborných muzikantu, ale připadají mi někdy jako cvičené opice. Tím, jak jsou mladí muzikanti neustále ovlivňování různými školami, úplně zapomínají na vytváření vlastních představ. V Čechách dlouho nic nebylo, natož třeba videoškola s vysněným vzorem. A člověk si musel pomoct opravdu sám, aniž by byl příliš ovlivňován.
Myslíš, že to má americký muzikant jednodušší než našinec?
PJR: Myslím, že to tam mají ještě horší. Jsou tam výborní muzikanti, kteří hrají zadarmo, za jídlo nebo za pár směšných penízů. Bylo mi divné, proč jezdí tolik muzikantů hrát do Evropy. Dokud tam vlastně nejsi a nezjistíš, za jakých podmínek hrají. Hrají zadarmo, za padesát dolarů. Mike Stern přišel v rozervaných džínách, sám si stavěl aparaturu, sám si kabeloval, sám si všechno. Teď si představ, když jsme se ptali lidí v klubu, jestli znají Mike Sterna, skoro vůbec ho nikdo neznal. Jen pár lidí vědělo, o koho jde.
Máte teď, po koncerte v Knitting Factory, více nabídek na koncerty po Americe?
PJR: Kdybychom tam měli hrát opět někde v baru, tak bychom tam nehráli vůbec. Zas tak mě ta Amerika neláká. Chtěli jsme hrát v jednom z nejprestižnějších klubů v New Yorku. Prostě šlo o to mít fotku s Knitting Factory. (smích) Samozřejmě nějaké nabídky se objevily, takže buď ke konci nebo příští rok se tam vrátíme. Víc se ale zaměříme na Evropu.
Hráli jste za procenta?
PJR: Ano, tam se hraje za procenta ze vstupného skoro všude. Podmínky jsou tam daleko tvrdší než tady. Někdy musí kapela hrát zadarmo a čekat, kolik lidi na ně přijde. Když na prvním koncertě kapela vyprodá určité procento vstupenek, tak dostanou lano na příští kšeft a pak hrají za procenta.
JK: Mám z toho trochu mindrák. Když srovnáš kulturu se sportem, neumím si představit, že by hokejistům řekli: Byli jste kluci dobří, ale příště si zaplatíte hokejky a puky a přijedete si sem jen tak zahrát. Třeba před časem byla Česka filharmonie na koncertě v Číně, kde měla obrovský úspěch. Ale nikde se o tom nedočteš, kdo je kdo, ani zmínka o tom, že zahrála super koncert, kde jsou oslavný plakáty, prostě nic. Ale když přijedou hokejisti, tak se může celý národ zbláznit.
Udělal Knitting Factory nějakou propagaci?
Dali plakát na dveře, uvedli nás v programu a pak udělali nějakou reklamu v časopisech Time Out a New York Press.
Vraťme se, Pavle, k tvým nástrojům. O tobě se ví, že si jeden z mála českých muzikantů, pro kterého velká firma postavila signované modely. Stal jsi se jejich firemním hráčem. Jak jsi se k tomu dostal?
PJR: To bylo strašně jednoduchý. Vlastně mi k tomu pomohla recenze v Jazzis Magazinu. Firmy sledují desky, žebříčky a dostaly se i k mojí recenzi. Byla to obrovská náhoda. Firma Warwick se se mnou spojila a několikrát jsme bavili o postu exkluzivního hráče. Nabídli mi, abych přijel za nimi do továrny, že mi udělají signovaný model - jak pražec, tak bezpražec. Vzorem by byla moje vlastní bezpražcová basa, kterou jsem si před lety vyrobil. Bez těch pražců byla proto, že jsem je neuměl udělat. Udělali všechny příchytky a takové ty speciality, které jsem si vymyslel. Bylo to příjemné, chodit po továrně vybírat dřevo, snímače, mechaniku. Geniální je, že jsem se o sobě později dověděl z našich hudebních kruhů, že jsem jezdil k Warwickům, různě je prosil a uplácel a že jsem tam dělal ze sebe kreténa, jen aby mi udělali zadarmo basy. Závist tady funguje bezvadně.
Jsou tvoje modely jiné než z klasických řad?
Model vychází v podstatě z basy Thumb
Co obnáší post exkluzivního hráče? Třeba i to, že se nikde nesmíš ukázat s jiným nástrojem?
Ne, ne, ne! Vůbec ne, naopak to dopadlo dobře, až mi to připadá jako z říše pohádek. Žádnou smlouvu s nimi nemám a nejsem povinen na svoje modely hrát. Můžu je klidně prodat. Ale jsou výborné a je to pro mne čest, takže na ně hraji dál.
Máš teď v plánu nechat si postavit od Warwicka třeba aparát podle vlastních představ?
(Do toho vstupuje opět Jirka.)
JK: Jo, a ten konzul opravdu říkal, že mám hrozně rychlé ruce.
PR: Ani ne, protože si myslím, že je to zbytečné. S aparátem jsem spokojený. Používám kombo CCL 250 W s hornou a s jednou patnáctkou. Mám rád patnáctipalce, protože při hře na bezpražce se lépe ozývají. K tomu používám kytarový procesor T. C. Electronic G-Major.
Ještě jednu otázku na konec. Dá se jazzem u nás uživit?
PJR: Dá, ale musíš mít k tomu ještě nějaké další aktivity. Je to někdy trochu trápení, ale kdybych s tím přestal, tak se můžu jit rovnou oběsit, dělám to celý život.
JK: Myslím, že taky zaleží na tom, co člověk od toho vlastně chce. Kdybychom měli padesát kšeftů za rok a z toho třicet bylo povedených, tak to za to stojí. To je pocit, který se nedá žádnými penězi nikdy zaplatit. A proto to vlastně dělám. A občas tě někdo pochválí, jako ten konzul, že mám rychlé ruce.
Díky moc za rozhovor
