Již jen samotný fakt, že fusionoví Yellowjackets působí na scéně již něco přes čtvrt století, naznačoval, že jejich stálý klávesista Russell Ferrante nebude typem bouřlivého nekontrolovaného muzikanta. A tak jak je jeho hra pečlivá a precizní, i jeho odpovědi na mé otázky, pokládané po zvukové zkoušce v Lucerna Music Baru, byly pečlivě rozvažovány a poté zodpovězeny vyčerpávajícím způsobem.
Myslím, že už to bude víc než dvacet pět let s Jellowjackets...
Už to bude možná i víc. Naše první nahrávka je z osmdesátého prvního, takže už to bude skoro dvacet sedm let.
Jak byste popsal vývoj kapely za tu dobu?
Tahle kapela se ovšem mění neustále. Když to ale vezmu v celku, hlavní změna je v tom, že jsme se od pečlivě strukturovaných věcí posunuli k většímu podílu improvizace, máme víc odvahy. Na prvních nahrávkách jsme používali také hodně elektronických nástrojů. I dneska sice něco z toho používáme, ale už se daleko více zaměřujeme na akustické nástroje. Stává se z nás pomalu jazzový kvartet.
Jaké vlivy vlastně stály u zrodu kapely? Jaká byla vaše vize?
Na začátku jsme vlastně ani žádnou vizi neměli. Bylo tu hlavně nadšení z toho, že můžeme něco natočit. Tehdy jsme ještě hrávali s Robenem Fordem a jeho přístup měl na zvuk skupiny veliký vliv. Každopádně z ostatních kapel nás hodně ovlivnili Weather Report. Ty jsem dost poslouchal. A ovlivnila nás i dobová R‘n’B scéna, protože v době, kdy jsme vyrůstali, hodně letěl Motown a funk. Ovlivnil nás i černošský gospel. Náš sound vznikl tím, že jsme tyhle ingredience zamíchali a přidali k nim individuální přínos každého ze členů. Pak už se to vyvíjelo samo. Některé vlivy jsme od té doby přibrali, jiné opustili.
Proč myslíte, že je pro posluchače vaše receptura stále atraktivní? Vždyť hudební scéna se podstatně proměnila.
To sám přesně nevím. Přeci jenom máme nějaké opěrné body. V kapele byla vždy demokracie. Nikdo není bandleader a každý z hráčů může s něčím přijít. Neustále se vyvíjíme a hudba pro nás pořád představuje výzvu. Nutí nás, abychom se zlepšovali jako hudebníci i jako improvizátoři. Členové kapely jsou skvělí lidé, jsou to týmoví hráči a žádní egoisté. Kvůli všem těmto prvkům jsem rád, že v této kapele můžu působit.
Jaké jsou vlastně plány kapely do budoucna?
Právě jsme dokončili práci na nové nahrávce. Měla by vyjít v květnu a bude na ní hrát i Mike Stern. Nahráli jsme sedm skladeb. Minulý měsíc se nám podařilo vše dokončit. A je v tom cítit jistý zvukový posun. Mike je totiž velmi silový, agresivní hráč, takže do toho vnesl trochu jiný feeling. Myslím, že to ale pořád zní jako Yellowjackets, protože většinu těch věcí napsal Bob (Mintzer; pozn. autora).
Budou i nějaké koncerty s Mike Sternem?
Plánujeme společné turné v létě a doufám, že dorazíme i do České republiky. Právě se domlouváme na možných termínech. Snad bychom mohli být zpátky v červenci.
Mohl byste popsat, jak nahrávají Yellowjackets?
Vždy nahráváme živě. Významnou složkou naší hudby je interakce a to, čemu říkám konverzace mezi hudebníky. Myslím, že právě tato konverzace je důležitým vodítkem, když si vybíráme, kterou z verzí nahrávky použijeme. Tu komunikaci prostě na nahrávku musíme dostat a jinak než živě to jde sotva.
Opravujete chyby?
Nemáme na to nějaká jasná pravidla. Když se všem líbí atmosféra nahrávky, ale kousek sóla se úplně nepovedl, klidně to místo přetočím. Zůstane tak atmosféra živé nahrávky. Při opakovaném poslechu se objevují i chybičky, které mě ale tak vytáčejí, že je koriguji. Používáme také overdubbing, ale snažíme se udržovat to spíše na minimalistické úrovni. V ProTools někdy opravuji i drobné rytmické nedostatky. Když někdo začne moc brzy či naopak pozdě. Musíme si ale určit hranici. Nemůžeme opravovat všechny nedokonalosti, to bychom zase smazali všechen „život“ té nahrávky. Snažíme se zachovat co nejvíc z originálu. Pokud možno, tak vše.
Pojďme k vašim hudebním začátkům. Jaké nahrávky vás tehdy ovlivnily?
Vždycky na mě měla vliv klasika. Ale také církevní hudba, čtyřhlasý chorál. Když jsem se později dostal k jazzu, nejvíc mě uchvátila jedna nahrávka Les McCanna. Jmenovalo se to Swiss Movement a byl to záznam z jazzového festivalu v Montreaux. Kombinoval tam gospel a blues právě s jazzem. Mělo to groove ovlivněný R‘n’B. Stále miluji gospel a klasiku. Z jazzu mám nejraději nahrávky Milese Davise a Johna Coltrana. Všechny jejich kapely byly fantastické, hlavně ty ze šedesátých let. Hluboce je obdivuji. Pokud jde přímo o klavíristy, skvělí jsou Keith Jarrett, Bred Mehldau, Gonzalo Rubalcaba. Hodně poslouchám i umělce, kteří dělají podobnou hudbu jako Yellowjackets, třeba Pat Metheny Group.
Pokud vím, jste z velké míry samouk.
Ano. Pokud jde o jazz, učil jsem se sám.
Co byste doporučil hráčům, kteří se rozhodnou pro podobnou cestu? Je to dnes vůbec možné?
Myslím, že to i dnes jde. Máme tu mnohem víc výukového materiálu i výukových programů pro jazzové hudebníky. To může hodně pomoct. I když dokončíte školu, musíte být schopni se sami učit, aby z vás byli úspěšní muzikanti. Musíte mít stále motivaci. Vědět, co se učit a kam se vyvíjet. Když máte učitele, řekne vám, co máte dělat. Když nikoho takového nemáte, musíte na to přijít sami. Možná jde také o to milovat to, co děláte. Když vám na tom opravdu záleží, pak máte motivaci dozvědět se o tom víc a zlepšovat se. Jako mladíkovi mi hodně pomáhalo to, že jsem neustále hrál s muzikanty, kteří byli lepší než já. Věděli toho víc a byli zkušenější. Něco jsem se od nich vždycky naučil. Koneckonců, dodnes se učím od spoluhráčů.
Na co přesně kladete důraz při cvičení?
Cvičím hodně různých věcí. Neustále se snažím učit hrát standardy. Pořád to mám rád, učit se nové standardy i vracet se ke starým. Pracuji i na nápadech a postupech, které bych mohl použít na nahrávkách s Yellowjackets. Snažím se úplně porozumět harmonii a pak experimentovat s použitelnými stupnicemi. Hodně pracuji na tom, abych nepoužíval levou ruku pouze k doprovodům, ale zapojuji ji i do melodie a rytmu. Procvičuji tedy rovnoměrně obě ruce. Stále rád poslouchám klasickou hudbu. Někdy si dokonce vezmu noty a tu klasickou skladbu si pěkně pomalu projdu a případně z ní čerpám nápady pro harmonii či kompozici.
Mohl byste doporučit třeba nějakou konkrétní školu?
Možná vás to překvapí, ale kniha, ze které hodně čerpám, se jmenuje Almanac of Guitar Voice Leading a napsal ji kytarista Mick Goodrick. Znáte ho? Učí na bostonské Berklee College of Music a hrával hodně s Jackem DeJohnettem a Keithem Jarrettem. Je mu asi šedesát a vydal tři díly této publikace. Vysvětluje v ní pohyb hlasů v akordech při jejich spojování. Znáte třeba Nicolase Slonimského? Napsal slavný Thesaurus of Scales and Melodic Patterns, který měl obrovský vliv na Johna Coltrana i na jiné jazzmany. Je to až matematicky vyčerpávající kniha, která pojednává o možnostech melodie. Goodrickova kniha funguje podobně, ale týká se harmonie. Popisuje, jak se dostat od jednoho akordu k jakémukoli jinému. Jestli to někoho zajímá, je tu stránka www.mrgoodchord.com, na které se můžete na ty publikace podívat a třeba si je pořídit. Já je mám a myslím, že jsou fantastické.
Jak přistupujete ke skládání věcí pro Yellowjackets?
Každý z nás skládá trochu jinak. Osobně se snažím mít v hlavě zvuk kapely. Myslím na muzikanty a říkám si, jak to asi bude znít. Někdy ale skládám i čistě v teoretické rovině. Vůbec nemyslím na nástroje a aranže. Začne to většinou nějakým harmonickým nápadem či cvičením, na kterém zrovna pracuji. I malá technická finesa může inspirovat celou skladbu. Pak použiji vše, co vím o hudbě: možnosti rozvedení harmonie a melodie, znalost různých stylů, a skladbu na základě rozvinu. Potom jí často nahraji jako MIDI demo a zkouším různé aranže a melodie. Někdy z melodie vytvořím smyčku a pod ní zkouším různé postupy. Málokdy najednou stvořím celou skladbu. Nejčastěji je to nejdřív nápad, na kterém nadále pracuji.
Často spolupracujete i jako studiový muzikant. Jak se na tuto práci připravujete?
Vždy se zeptám člověka, který mě najímá, jestli si můžu poslechnout dema těch skladeb, abych si je mohl poslechnout před samotným nahráváním. Někdy také dostanu přímo noty, což mi pomůže asi nejvíc. Pro práci ve studiu je obecně užitečné umět zahrát co nejvíc stylů a mít přehled o standardních jazzových postupech, umět zahrát rock i pop. Je dobré mít zkušenost s různými nástroji. Často nestačí mít zvládnutou hru na klavír. Někdy je zapotřebí zahrát na B3 či Wurlitzer. Je třeba pečlivě poslouchat každý druh hudby a učit se nové postupy. Když už jsem ve studiu, snažím se nesoustředit jen na svůj part a spíše hledám způsob, jak se nejlépe sladit s přístupem ostatních muzikantů. Když slyším, že někdo hraje hodně, pokouším se toho hrát co nejméně. Naopak, když je v hudbě prostor, možná je dobrá chvíle, abych něco zahrál. Důležitou věcí ve studiu je i snaha být týmovým hráčem, někým, kdo umí podpořit, je entuziastický a pozitivní. Byl jsem i na takových nahráváních, kdy se někomu z muzikantů nelíbila píseň či aranže. Tito lidé uměli vytvořit ve studiu opravdu hroznou atmosféru. Toho se snažím vyvarovat. Když budete nepříjemní, nikdo si vás už podruhé nepozve.
Když už jsme u toho týmového hraní, vy jste také součástí slavného GRP All-Star Big Bandu, ve kterém účinkují například Randy Brecker, Kenny Kirkland, Dave Weckl či John Patitucci. Je těžké sladit takové osobnosti?
Ano! I když tahle kapela už bohužel nefunguje. Hrál jsem tam s Bobem Mintzerem. Chvíli trvalo, než se ta hudba trochu ustálila. Každý byl zvyklý, že je sólovou hvězdou. Všichni ale nakonec pochopili, že jestli máme fungovat jako kapela, musíme všichni potlačit trochu ega. Byl to nakonec fantastický zážitek pro všechny.
Začínal jste v éře analogových syntezátorů. Jak tyto obstojí vzhledem k digitálním syntezátorům, které jste používal od osmdesátých let, abyste nakonec skončil s laptopem na pódiu?
Máte pravdu, hodně se toho změnilo. Na začátku například neexistovalo nic jako preset či patche. Můj první syntezátor byl ARP Odyssey, a abych vytvořil nějaký zvuk, musel jsem hýbat všemi potenciometry. Naprosto frustrující bylo také neustálé rozlaďování. Výška tónu létala pořád nahoru a dolů. Později jsem si pořídil Oberheim OB–X. Ten byl permanentně mimo ladění a já jsem ho před každým koncertem se sluchátky na uších horko těžko ladil. Teď už je to o hodně jednodušší. K dispozici je také naprosto ohromující množství zvukových bank. Věnuji průzkumu možností nových syntezátorů jen zlomek svého času, ale vím, že bych se v těch možnostech mohl ztratit na celou dobu. Víc mě zajímá hra na klavír, nicméně ty možnosti jsou skvělé. Mladí hudebníci mohou kombinovat elektroniku a improvizaci. Myslím, že pro hudbu je to jen dobře.
Přesto od mnohých muzikantů slýchám, že analogy mají nepřekonatelný sound a laptopem je nenahradíte.
Podobná diskuse se odehrává i kolem vinylové desky. Každopádně je to vždycky něco za něco. U analogových nástrojů je tu i jistá nepředvídatelnost... atmosféra. Pokud je takový nástroj i v dobrém stavu, dají se z něj vytáhnout výrazně „tučné“ zvuky. U digitálu je výhodou zase ta naprostá kontrola nad všemi parametry.
Na jaké nástroje budete dnes hrát?
Korg Triton používám jako controlér a zvuky používám z Logicu. Když nemám zrovna Triton, používám MIDI controlér Edirol PCR 50 a nově i Korg Kontrol 49. Má to slidery a pady, Ty jsem začal používat pro MainStage, který běhá v Logicu. Je to opravdu skvělá aplikace, vytvořená speciálně pro živé hraní. Můžete si nastavit obrazovku a všechny ovladače a mapovat je k MIDI controléru, který má dostatek real time ovladačů. Používám tak dvacet pět až třicet zvuků, které můžu okamžitě vyvolat a slidery či potenciometry upravovat efekty, ekvalizér, hlasitost či jakýkoliv jiný zvukový aspekt. To mě baví.
Jaký laptop používáte?
Mám Apple MacBook Pro, asi rok starý. Má 2GB RAM a se všemi těmi programy si poradí hladce.
Máte zkušenosti s podobnými aplikacemi pod Windows?
Nikdy jsem Windows neměl, takže jsem žádný hudební software nemohl ani vyzkoušet. Když jsem začínal, někdo mi poradil Mac, a tím se řídím. Nikdy jsem vlastně neměl ani stolní počítač. Vždy pouze laptop, který jsem si mohl vzít s sebou na cesty.
Co byste na závěr poradil začínajícím muzikantům?
Nejdůležitější jsou dvě věci. Cvičení je základ. Dneska jsem cvičil čtyři hodiny, jen abych si vyzkoušel pár postupů. Druhou věcí je hrát co nejvíc s jinými hudebníky. Můžete cvičit, kolik chcete, ale teprve hraní s ostatními muzikanty dává tomu úsilí nějaký smysl.
