Rulík zlomocný - Několik poznámek ke 40. výročí neblaze proslulého festivalu v Altamontu
Po woodstockém festivalu se cosi nenávratně vytrácelo, proklamovaná nenásilná revoluce se zmítala v předsmrtných křečích a její nejmilitantnější děti na neurotických tripech tasily nože a kolty.
Žádné excesy Jima Morrisona nebo Janis Joplin nezošklivily v očích vlastenecky mlčící většiny woodstockou generaci, vlasatou a bosonohou mládež, jako těch několik srpnových dnů roku 1969, kdy se na titulních stranách objevily fotografie zarostlého Charlieho Mansona a jeho Rodiny (The Family) s detailními popisy bestiálních vražd lidí hollywoodské umělecké smetánky. V tu chvíli Ameriku zachvátila panika. Končily časy květin a nadcházela „The Era of Pigs“. Počátek protihippiesáckých policejních razií. Veřejné mínění bylo nadšeně tiše a všemi deseti pro. Do této atmosféry vyrazili Rolling Stones na další americké turné s mírně poraněnou ješitností: na Woodstock je nikdo nepozval, tak se Jagger a spol. usnesli, že uspořádají svůj vlastní.
Andělé z pekel na Mikuláše
Nebyla to jen Mansonova parta, která děsila občany metropolí na Západním pobřeží. Strach rozsévalo též třeba militantní politické černošské uskupení Black Panthers, ale hlavně zde existovala řada různých motorkářských gangů, z nichž nejznámější byli pravděpodobně Hell’s Angels. Řev jejich harleyů i agresivní chování v kůži oděných věčně sjetých pivařů mělo k někdejší „cinkavé“ a radostné atmosféře na Haightu hodně daleko. Veřejné mínění živené „žluťáckým“, tedy bulvárním, tiskem, nerozlišovalo: vlasatec jako vlasatec. Že Hell’s Angels byli živi hlavně z obchodu s drogami, a už jen proto se jejich životní styl i chování mnohem více blížily kriminálnímu podsvětí než kulturně společenskému undergroundu, zajímalo málokoho. A právě Pekelní andělé sehrají teď v našem příběhu roli jednoho z hlavních hrobařů dětí kvítí, téměř klíčovou úlohu v tom hippie dramatu.
A nebyli to jen Hell’s Angels... Vlastně dodnes se přesně neví, kdo byl opravdu prvním hybatelem koncertu, festivalu, který znamenal opravdový konec všem už beztak chabým nadějím a již jen ztěžka opile poletujícím idejím léta lásky. Ale určitě v tom měli prsty Rolling Stones.
Životopisci Micka Jaggera se (možná mírně devótně) shodují na tom, že výchozí ideou uspořádání „druhého“ pokračování ve Woodstocku, naplánovaného na 6. prosince 1969, byl v podstatě dobrý úmysl. Snad. Pravdě více podobná by však mohla být verze, že nápad uspořádat „free“, tedy koncert zdarma, byl nejspíš reakcí promotéra na zdrcující kritiku Ralpha Gleasona ohledně maximálně vyšroubovaných cen lístků právě probíhajícího amerického turné Rolling Stones. Ještě jiná verze hovoří o tom, že Mick Jagger si velmi zakládal na filmu, který z turné točili bratři Mayslesové, a že takový velký koncert měl posloužit coby dramatické finále. (Večer na Mikuláše 1969 bylo bohužel jasné, že tenhle záměr opravdu vyšel, a film Gimmie Shelter můžeme ještě dnes sledovat trochu jako detektivku i s vraždou na konci, která se ale stala
doopravdy.)
Krok za krokem až do Altamontu
Devětatřicetiletý výsadkář britské armády Tom Keylock pro Jaggera pracoval coby řidič, kuchař, bodyguard, dealer, daňový i manželský poradce. Prý někdy v červenci 1969 dostal Keylock povel, aby si free koncert představil někde v San Francisku. Místem konání celodenního koncertu byl zvolen Golden Gate Park v samém srdci Friska, pro davy hippies místo téměř posvátné. Vedle Rolling Stones měly hrát i kapely vzešlé právě z Haightu – Jefferson Airplane, Grateful Dead – a také Crosby, Stills, Nash & Young.
Jenže „era of pigs“ už plně panovala i na sanfranciských úřadech a koncert v Golden Gate Parku, na který se počítalo zhruba s třemi sty tisíci návštěvníků, byl na poslední chvíli zakázán, prý proto, že pořadatelé porušili dohodu a oznámení o koncertu pustili na veřejnost mnohem dřív než slíbených čtyřiadvacet hodin před akcí.
Craigh Murray, ředitel závodiště Sears Point Raceways, nabídl svůj objekt zdarma náhradou za postoupení veškerých filmových práv na chystaný dokument bratří Mayslesů. Když se to dozvěděl Mick Jagger, najal právníka Malvina Belliho, který měl celou záležitost dojednat. Snad právě tohle byl člověk, po němž jsme vyhlásili na začátku téhle story pátrání. Zřejmé je, že se odmítl bavit o filmových právech a místo toho zkontaktoval Dicka Cartera, správce závodiště Altamont v Livermore, asi padesát mil od San Franciska. Značka: Dohoda jistá.
Zbytek už je zas v mlhách
Keylock, Jaggerův stín, prý řekl Mickovi: „Hlavně nenajímejte ty posraný Anděly!“ a mínil tím, že pořádkovou službu na koncertě by měl vykonávat někdo jiný než Hell’s Angels, kupříkladu pohodová ochranka z Hog Farm, proslulá z Woodstocku. Jagger (anebo podle jiných zdrojů cestovní manager Rolling Stones Sam Cutler) se po dohodě (opět podle jiných zdrojů na „doporučení“) s manažerem Grateful Dead Rockem Scullym obrátil na jistého Sonnyho Bargera a jeho motorkářský gang Pekelných andělů z Kalifornie, aby vytvořili jakési revoluční gardy, které budou, samozřejmě v duchu celé akce, zajišťovat bezpečnost na pódiu i v publiku. Hůř už to dopadnout nemohlo.
„Masonův“ festival smrti
Jerry Garcia si ještě po létech vybavil, jak u Grateful Dead ve zkušebně na tabuli s daty koncertů pár dnů před Altamontem kdosi připsal: „první ročník Mansonova festivalu smrti“. „Něco viselo ve vzduchu, nebyly to moc dobrý časy na to, aby člověk podnikal něco takovýho. Motalo se kolem toho příliš mnoho rozvratných elementů, všechno bylo moc divný... A to místo – panebože – to bylo peklo na zemi.“
Kdo viděl výtečný dokument Gimmie Shelter už ze sekvencí natočených ještě dávno před zahájením koncertu, pochopí, proč se Altamontu ex-post začalo říkat rulíkový festival. Možná je dokonce i velmi odvážná úvaha, že dealeři ten den míchali marihuanu s touhle jedovatou bylinou. Záběry „publika na tripu“ mají daleko k woodstocké, byť zmoklé, atmosféře společného sdílení. Přesto se Mick Jagger, který by dopoledne obhlédnout místo (pozdějšího činu), vyjadřoval o situaci velmi pochvalně. Jen zapomněl, že letěl helikoptérou jaksi mimo dopravní kolaps v okruhu čtyřiceti mil. Příznačná, snad i pravdivá je historka, že když si v hotelu Huntigton jen pár hodin před vystoupením liboval, jak to Hell’s Angels v pohodě zvládají, přiskočil k němu jakýsi teenager a s výkřikem „Nenávidím tě!“ mu dal pár facek.
Odpoledne to na pódiu vypadalo docela podobně. Úvodní vystoupení Jefferson Airplane (film ovšem zachytí jako první set Flying Buritto Brothers) dalo za pravdu skeptikům, kteří upozorňovali především na příliš nízké pódium. V postavách motajících se v houfech mezi šňůrami a reproduktory rozeznáme mnohem spíš „Anděly“ v jejich typických pomalovaných kožených bundách než hudebníky. Naprostá anarchie vládla i mezi publikem. Zfetovaní, ožralí a neuvěřitelně agresivní Hell’s Angels nebyli s to takovou rozbouřenou atmosféru zvládnout jinak, než že se do diváků pustili železnými tyčemi a obušky, podporováni svými psy. Kolem šesté hodiny už bylo hlášeno přes dvě stě raněných a stan první pomoci byl v permanenci. Ale „Andělé“ se pustili nejenom do diváků. V jeden okamžik při skladbě The Other Side of His Life poklesl pod andělským úderem také kytarista a zpěvák Jefferson Airplane Marty Balin, při rvačce s Hell’s Angels si zlomil zápěstí Jaggerův osobní strážce Tony Fuches. To bylo příliš. Zcela zmatení Crosby, Stills, Nash & Young odehráli sotva polovinu svého programu před zběsilým a zblázněným davem prchli v přistavené helikoptéře. Při čekání na Rolling Stones se setmělo a davu došla trpělivost a ve vlnách podnikal útoky na pódium, kde se chystala aparatura.
Sympatie k ďáblovi
Při čekání na Rolling Stones se setmělo a davu došla trpělivost a ve vlnách podnikal útoky na pódium, kde se chystala aparatura. Zmagořilí Pekelní andělé začali do davu najíždět motorkami, řvali a rvali se. „Nemůžeme začít!“ zoufale řve do mikrofonu manažer Cutler. „Stones nebudou hrát, dokud všichni z pódia nezmizí. Povídám všichni!“
Filmový pás je nemilosrdný. Už na první pohled je patrné, že vystoupení podcenili i Rolling Stones, především Mick Jagger. Snad jen on by byl nějakým rázným jednáním, svou autoritou dokázal zklidnit šílící dav a tím i brutální pořadatele. Namísto toho už ne zcela vládnoucím jazykem sotva artikuluje: „Budete tak hodný a uděláte mi tu místo? Prosím vás, mohli byste se trochu stáhnout? (...) Všichni se přece můžeme skvěle pobavit... Bude legrace.“
A byla. Při čtvrté skladbě, Sympathy for the Devil – slovo ďábel snad bylo nejfrekventovanějším výrazem toho roku – nastal na pódiu i v publiku totální chaos. Na jevišti se objevila velmi korpulentní úplně nahá dívka, úplně bez sebe. „Snad si s ní někdo z vás poradí,“ uhýbal před ní Jagger. Jeden z Andělů ji skopl k zemi a shodil z naštěstí nízkého pódia jak balík slámy. „Hele, kdo se tady vlastně pere... A proč?“ pořád nic nechápal Jagger. „K čemu se prát?! Tady byl přece vždycky klid...“ Keith Richards se naštval: „Jestli tady ty frajeři nevypadnou,“ a ukázal na Hell’s Angels, „nebudeme hrát.“ Situace se částečně uklidnila, ale jen na okamžik. Stones zhruba pět minut jen tak preludovali, a když spustili Stray Cat Blues, Jagger ve svém rauši viditelně znervózněl. Stál na pódiu bez hnutí a vylekaně koukal okolo sebe. Při Love in Vain přišel na to, že by si všichni mohli v klidu sednout. Ti, kteří poslechli, při úvodních taktech Under My Thumb zase vstali. Po první sloce se uprostřed lidí utvořil prázdný prostor, v němž s rukama nad hlavou tančil mladý černoch v zeleném saku. V tomto okamžiku se film Gimmie Shelter zpomalí a kamera, která se přiblíží až na hranici zřetelnosti, hledá v mladíkových rukou pistoli. Podle pozdějších výpovědí svědků i mimo okuh Hell’s Angels měl totiž Meredith Hunter namířit na pořadatele střelnou zbraň. Zřetelný je však pouze útok dvou Andělů a dokonané nápřahy s noži. Při převozu do nemocnice Meredith Hunter bodným ranám podlehl. Zemřel zhruba v okamžiku, kdy se koncert Rolling Stones chýlil ke konci. Na pódium se nakonec přece jenom snesla záplava růží, jenže to už Stones utíkali do vrtulníku.
Grateful Dead, kteří měli celý koncert uzavírat, samozřejmě dobře věděli, co se stalo, a odmítli hrát. „Odletěli jsme domů a v hospodě jsme se v pohřební náladě pokoušeli pitvat, co se vlastně stalo,“ vzpomněl si Garcia.
Konec nevinnosti rocku
Optimismus Woodstocku se rozpustil v Altamontu jako šumák ve vodě. Jak jen se všecko změnilo od nevinných slunečných dnů v Haight-Ashbury, od dob, kdy Grateful Dead mohli zadarmo vystoupit v parku pro pár stovek místních, kdy „free koncert“ znamenal především úplnou svobodu hraní. A protože publika geometrickou řadou přibývalo, přestal tenhle systém fungovat. „Altamont znamenal konec nevinnosti rock‘n’rollu,“ řekl později v jednom z rozhovorů Jerry Garcia. „Byl jsem tenkrát ve velké depresi a pořád víc jsem se snažil nést odpovědnost i za publikum. Už jsem ho nechtěl zatahovat do situací, kdy slaví triumf násilí.“
Grateful Dead nebyli sami, koho zajímalo, co se vlastně v Altamontu stalo. Dva dny po koncertu přinesly seriózní The Times údaje o nejméně čtyřech zabitých, s vlastní verzí se vytasili prostřednictvím svého šéfa i Hell’s Angels, kteří jako jeden muž tvrdili, že zmatky vznikly proto, že kdosi z publika chtěl podpálit jejich motorky. Největší díl viny bylo ovšem nejjednodušší svalit na Rolling Stones. „Altamont byl důsledkem ďábelské ješitnosti, fešáctví, hlouposti, finančních machinací a hlavně zásadního pohrdání lidmi, kteří přišli na koncert. Nezdá se, že bychom se od nich (Rolling Stones) dočkali nějakého projevu lítosti... Před jejich zraky zemřel člověk. Zajímá je to vůbec? Ano, nebo ne?“ tázal se sugestivně Lester Bangs, výtečný novinář z časopisu Rolling Stone. Jiný doyen hudební publicistiky, Ralph Gleason, napsal, že: „Ve vzduchu se muselo vznášet něco zlověstného a je možné, že Altamont byl mezníkem v dějinách rocku, začátkem konce jeho nevinnosti, varovným signálem upozorňujícím na skutečnost, že obrovská energie potencionálně obsažená v hudbě i masy lidí, které tato hudba na celém světě přitahuje, mohou v sobě skrývat i jiné nebezpečí.“
ProJaggera samotného to byla především velmi trpká zkušenost, když se ocitl bezmocný tváří v tvář nezvladatelné síle. „Naučilo mne to nepouštět se nikdy do ničeho, co nemám dokonale pod kontrolou.“
Každý má svou pravdu. Třeba tuhle: čtyři měsíce po Woodstocku skončila v Altamontu definitivně šedesátá léta.
