Roger Waters - Za zdí strachu

„Před třiceti lety, když jsem napsal The Wall, jsem byl vyděšený mladý muž. No, ne tak mladý, bylo mi třicet šest. Trvalo mi dlouho, než jsem překonal své strachy. Každopádně v uplynulých letech se mi začalo jevit, že možná příběh mého strachu a mé ztráty poskytuje alegorii pro závažnější obavy, souvisejících s nacionalismem, rasismem, sexismem, náboženstvím, čímkoliv! Všechny tyto otázky a ,ismy‘ jsou ovládány stejnými obavami, které ovládaly můj mladý život.“

Roger Waters

Dřívější mozek Pink Floyd a jedna z nejvýraznějších osobností nejen progresivní scény, ale vůbec populární kultury představila českému publiku již podruhé svůj nejambicióznější projekt - moderními technologiemi vylepšenou show The Wall. Waters naznačil, že by mohla být jeho koncertní „labutí písní“". Podobné přání lze vlastně chápat - je těžké představit si působivější rozlučku, než je výpověď, kterou čerstvý sedmdesátník sděluje skrze své perfekcionisticky propracované multimediální představení.

„Nejsem tak mladý, jak jsem býval. Nejsem jako B.B. King nebo Muddy Waters. Nejsem velký vokalista, ani velký instrumentalista nebo cokoliv, ale stále cítím uvnitř oheň a mám co říct,“

Roger Waters.

Po všech sebekritických tvrzeních, lze jen dodat, že právě onen oheň Waterse zařadil mezi největší vizionáře na hudební scéně. Osud tomu přál, aby se „vysoký, vyzáblý, uhrovitý“ Roger dostal začátkem šedesátých let mezi obdobně smýšlející lidi. Jeho dráhu dál lemovaly velké humánní ideje, touha vědět a... experimenty - zvukové i vizuální - s nejnovějšími technickými vymoženostmi.

Technologie Roger vždy viděl jako prostředek, který má sloužit k „osvětě a pomáhat nám chápat lépe jeden druhého“ - především také dát materiální výraz odvážným představám. Poselství bylo a je důležité, i když nikoliv skrze média, o jejichž přízeň se ani Roger, ani jeho spoluhráči z Pink Floyd nikdy neucházeli, nýbrž skrze efektní sdělení. Dobrý základ k tomu poskytlo studium na londýnské polytechnice a spolupráce s bývalými kolegy z univerzity, na které vlastně všechno začalo.

Temná zrnka inspirace

Předcházelo tomu dětství bez otce Erica Fletchera Waterse, učitele, silně věřícího křesťana a člena komunistické strany, který padl za druhé světové války u Anzia v Itálii jako důstojník Královské pěchoty - v době, kdy malému Georgeovi Rogerovi Watersovi, narozenému 6. září 1943 v Great Bookhamu, Surrey, bylo pouhých pět měsíců. Právě jemu Roger později věnoval skladby jako Corporal Clegg (A Saucerful of Secrets, 1968) a Free Four (Obscured by Clouds, 1972), Us and Them (The Dark Side of the Moon, 1973) či celé album The Final Cut (1983).

Matka Mary Waters, též učitelka, se odstěhovala s Rogerem a jeho starším bratrem Johnem do Cambridge. Budoucí umělec tu navštěvoval chlapecké osmileté gymnázium, kde, jak tvrdí, „nenáviděl každou vteřinu, až na hry“. Panovala zde nesnesitelná atmosféra šikany mezi dětmi i ze strany učitelů. Je známo, že tyto zážitky patřily k inspiracím pro Watersův velký koncept The Wall, založený z velké části na jeho vlastním životním příběhu. Právě v těchto nejhorších časech se spřátelil se svým budoucím spoluhráčem z Pink Floyd, o dva roky mladším, ovšem Rogerem nesmírně obdivovaným Sydem Barrettem. Jejich spolužákem byl také pozdější tvůrce emblematických obálek Pink Floyd, člen výtvarné skupiny Hipgnosis, Storm Thorgerson. O kousek dál žil další budoucí skladatel a zpěvák Pink Floyd David Gilmour.

Třebaže se zatím neprojevoval v uměleckých sférách, byl Roger již během svých středoškolských studií „prominentní osobou“ na poli politickém. Levicová a pacifistická výchova Mary Waters, členky komunistické a stoupenkyně lebouristické strany, přinesla své první ovoce. Roger již ve svých patnácti letech byl předsedou camridgeské mládežnické kampaně za nukleární odzbrojení a zanedlouho se dočkal svých prvních veřejných projevů. Na vysoké škole se pak se svojí přítelkyní, pozdější první manželkou Judy, zúčastnil mnoha protestných pochodů. Politický aktivismus mu vlastně zůstal dodnes. Stále se angažuje a upozorňuje na závažné společenské problémy a od roku 2007 je také mluvčím neziskové organizace Millennium Promise, bojující s extrémní chudobou a malárií.

Předobraz legendy

Hudební dráha zpočátku vůbec nebyla v plánu. Roger uvažoval o profesi strojního inženýra. Po absolvování střední školy úspěšně složil testy, na základě kterých byl uznán způsobilým ke studiu na londýnské polytechnice v Regent Street, dnešní Westminsterské univerzitě, kde se dal na architekturu. Byl uzavřený, stále s sebou nosil kytaru a při každé příležitosti na ni hrál.

Již rok po přestěhování do Londýna, během září roku 1963, znechucen především hodinami ekonomiky, dospěl k názoru, že jej studium nebaví. Spolu se svým kolegou Nickem Masonem, budoucím bubeníkem Pink Floyd, začal hrát v šestičlenné formaci, která si říkala Sigma 6, ale časem vystupovala pod všemožnými jmény. V kapele působil také Richard Wright, budoucí klávesista Pink Floyd, další jejich spolužák, který včas zjistil, že si spletl povolání.

Waters byl zde přijat na post sólového kytaristy, následně degradován na doprovodného a pak basového kytaristy. Zlé jazyky tvrdí, že za přijetím kytaristy Boba Kloseho v září 1964 stojí velmi slabá kytarová hra nijak zvlášť hudebním sluchem obdařeného Waterse (dle Masona údajně jen odmítl si koupit elektrickou kytaru). Roger se snažil. Navštěvoval kurzy ve Spanish Guitar Centru, ale po dvou lekcích seknul s nekonečným opakováním stupnic. Nutno však říct, že v pozdějších letech se přinejmenším k rytmické kytaře nejednou vrátil, a to jak na nahrávkách, tak i na koncertech.

Repertoár se původně skládal z písní od The Searchers. Vlastní materiál klukům psal jejich manažer, kolega z univerzity Ken Chapman. Skupina stále hledala svoji hudební tvář, až do okamžiku, kdy do ní v době, kdy si zrovna říkala Tea Set, byl přijat Watersův kamarád Syd Barrett. Svými specifickým skladatelským rukopisem Syd vzápětí dal skupině ráz a jedinečnost a ve spojení s improvizačním talentem zbytku skupiny se zrodil raný psychedelický styl kapely. Již na podzim roku 1965 se také přičinil o přejmenování na The Pink Floyd Sound a časem na Pink Floyd.

Ve stínu Barretta

Barrett záhy zaujal místo frontmana a hlavního skladatele a Waters zůstal nejen ve stínu uměleckém, ale i níže v hierarchii skupiny. Syd byl přirozeným vůdcem kapely a byl i velmi nekompromisním skladatelem. Ač se Waters snažil, jeho skladby se na první singly ani album nedostaly. Výjimkou byla skladba Take Up Thy Stethoscope and Walk. Byl však velmi dobrým žákem a Barrettův odkaz se později promítl i do jeho vlastní tvorby. Otázkou je, kam by směřovala Watersova umělecká dráha, nebýt nemoci jeho kamaráda Syda Barretta.

Období vydání prvního alba The Piper at the Gates of Dawn (1967) bylo velmi úspěšné a Waters stále více přicházel s nápady, které se Barrettovi zamlouvaly. Postupně se z této dvojice snad i stával tvůrčí tandem. Jenže v průběhu prací na druhém albu A Saucerful of Secrets se psychický stav Syda Barretta začal prudce zhoršovat. Jeho chování se stalo nevyzpytatelným. Nezbylo než těsně po vydání druhého alba přijmout kytaristu Davida Gilmoura, který zpočátku Syda na koncertech pouze doplňoval a jistil, až ho musel úplně nahradit.

Watersova éra

Zde začala nová éra Rogera Waterse. Ten se okamžitě stal vůdčí osobností skupiny. Již nikdo nepodrážel ambiciózní plány kapely, která časem vytříbila svůj styl, usměrnila psychedelii a postupně se začala orientovat k výmluvným písním s výraznými melodickými nápady. Watersovy texty měly hloubku a stávaly se stále srozumitelnějšími.

Pink Floyd, kteří se od počátku viděli jako multimediální skupina, pořád zdokonalovali svou show. Již během turné k Dark Side of the Moon tak jezdili se třemi kamióny s vybavením. Měli pódium z šesti sekcí, z nichž každou bylo možno zvednout do výšky sedmi metrů a naklonit dopředu. Zavedli své typické kruhové promítací plátno. Plnily své sny o luxusních nástrojích a sloupech z Mashallů a používali mixážní pult s dvaceti osmi vstupy a čtyřmi kvadrofonními výstupy.

Učili se pracovat se studiovou technikou. Šli na samou hranici toho, co bylo možné dosáhnou dostupnými technickými vymoženostmi. V takové tvůrčí atmosféře Waters skládal hudbu pro alba, která ve finále byla z naprosté většiny nebo i výhradně jeho The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here (1975), Animals (1977), The Wall (1979) a The Final Cut, na jejímž přebalu je dokonce uvedeno: „Requiem pro poválečný sen Rogera Waterse v podání Pink Floyd.“

Samostatné projekty

V mezičase, v roce 1970 Waters nahrál spolu se svým kamarádem Ronem Geesinem Music from the Body. Dílo bylo původně zamýšleno jako hudba k lékařskému dokumentu The Body režiséra Roye Battersbyho. Z toho důvodu je také z větší části instrumentální a zahrnuje i řadu zvuků vytvářených třeba právě pomocí lidského těla (v závěrečné skladbě projekt vokálně podpořili také Gilmour, Mason a Wright).

Úspěch nahrávky, hlavně mezi kritiky, a až nekritická chvála padající na Watersovu hlavu byly nejspíše další příčinou prudkého nárůstu jeho sebevědomí. Vztahy v mateřské kapele se tímto začaly zhoršovat, což vyvrcholilo po vydání jeho veledíla The Wall. Waters  z nepochopitelných důvodů vyhodil Richarda Wrighta. Nacházel se na vrcholu svých uměleckých sil, uvědomujíce si svojí výjimečnost a nepostradatelnost pro sound Pink Floyd, neuvědomujíce si však dosah svých kroků, ani schopností Davida Gilmoura.

Waters nakonec v roce 1985 kapelu prohlásil za vyčpělou a rozpustil ji. Gilmour s Masonem vzápětí činnost obnovili bez Waterse. Vzali zpátky Wrigtha. A nakonec vyhráli soudní spor o název skupiny.

Waters v té době řešil vlastní dráhu. Vydal své první čistokrevně sólové (samozřejmě koncepční) album The Pros and Cons of Hitch Hiking (1984). Dílo vznikalo v podstatě současně s konceptem The Wall (obě dema byla představena na výběr kapele) a tato skutečnost je na něm znát. Jsou tu navíc melodie z The Final Cut, takže deska ve finále přináší málo nových nápadů. Waters zde kladl důraz spíše na vykreslení snu, v němž řešil krizi středního věku, nežli na samotnou hudbu, v které je mimochodem opět velmi cítit Sydův rukopis.

Na produkci se podílel známý americký filmový skladatel Michael Kamen, který nahrál také klavírové party. Lákadlem pro posluchače měla být i účast Erica Claptona, jak na desce, tak na následujícím turné. Dílo bylo opět velmi kladně přijato kritikou, zato poměrně vlažně posluchačskou obcí. Ani návštěvnost koncertů nebyla valná, a tak Waters prodělal 600 000 dolarů. Clapton dál odmítal pozvání ke spolupráci - až na vystoupení na benefičním koncertě v roce 2004 k podpoře obětem katastrofy, způsobené vlnou tsunami.

V polovině osmdesátých let Roger složil půlku materiálu pro soundtrack k animovanému filmu When the Wind Blows (1986), který vznikl na základě stejnojmenného komiksu Raymonda Briggse.

Rok 1987 přinesl další Watersovo album Radio K.A.O.S., v podstatě rockovou operu o nadpřirozených schopnostech fyzicky i mentálně postiženého mladého muže, který zachytává ve své hlavě rádiové vlny. Zvukově se Waters ve své tvorbě značně posunul. Ubylo Sydovy psychedelie, přibylo moderních aranžmá. Pokud jde o přijetí, scénář se opakoval. Velmi slušný ohlas kritiky, ale neprodejnost alba zapříčinila dokonce omezení turné, které proběhlo pouze v Americe.

Osobní život

Rok poté, co se rozvedl se svojí studentskou láskou Judy Trim, kterou známe z originálního obalu desky Ummagumma (1969), si v roce 1976 vzal Carolyne Christie. Má s ní dvě děti. Syn Harry je klávesista a od roku 2006 doprovází svého otce na koncertech. Dcera India je modelka. V roce 1992 se rozvedl také se svojí druhou manželkou a opět to trvalo rok, než si vzal další ženu, Priscillu Phillips, s kterou má syna Jacka Fletchera. S ní se rozvedl v roce 2001 a tentokrát si užil volnosti o něco déle. Teprve v loňském roce pojal za manželku svoji dlouholetou přítelkyni, herečku a filmařku Laurie Durning, s níž žije v New Yorku.

Opět na vrcholu sil

Po krátkém stažení ze scény následovala bombasitcká událost - koncertní provedení The Wall u příležitosti pádu Berlínské zdi na jaře 1990, kterému dle oficiálních zdrojů přihlíželo 200 000 diváků a další miliarda u televizních obrazovek na celém světě. Waters využil orchestry, helikoptéry, pozval si řadu známých umělců, Joniho Mitchella, Vana Morrisona, Cyndi Lauper, Bryana Adamse, Sinéad O'Connor, nikoliv však své bývalé spoluhráče.

Již v roce 1992 pak vyšlo další koncepční dílo, tentokrát pojednávající o vlivu médií a opět zahrnující řadu politických a sociálních témat. Téma i název Amused to Death byly inspirovány knihou Neila Postmana Amusing Ourselves to Death. Hudebně nesporně nejzajímavější Watersův počin z jeho post-floydovské éry se bohužel opět těšil jen mizivé prodejnosti. Turné pro jistotu nebylo uspořádáno vůbec.

Watersovi se aspoň podařilo uskutečnit dávný sen Pink Floyd. V době, kdy to se Sydem šlo z kopce, mladí muzikanti totiž uvažovali, že by ho nahradili Jeffem Beckem. Nikdo v sobě nenašel odvahu mu zavolat. Waters s tímto kytaristou nakonec natočil svou prozatím poslední sólovou desku.

Následovala dlouhá odmlka, během které v roce 1996 společně s ostatními členy Pink Floyd Waters vstoupil do americké Rockové síně slávy. Do hudebního světa se vrátil až v roce 1999 americkým turné pod názvem In the Flesh, z nějž povstalo i stejnojmenné živé dvojalbum, uzavřené novou skladbou Each Small Candle.

Velký fanoušek Beethovena, Berlioze a Borodina následně v roce 2005 vydal klasickou operu, pojednávající o francouzské revoluci Ca Ira - s libretem ve francouzštině -, ve které opět dokázal, jak umí hudbou vyprávět příběhy a lidské osudy. Famózní dílo, které v USA dosáhlo páté místo v žebříčku Billboard Classical Music, bylo v doprovodu světelné show Gerta Hofa živě předvedeno v noci 1. 5. 2004 ve Vallettě k příležitosti vstupu Malty do EU.

Dva měsíce poté Waters vystoupil na benefiční akci Live 8 spolu se svými kolegy z Pink Floyd, což se stalo poprvé od roku 1981. Od té doby nezvykle intenzivně koncertuje a po The Dark Side of the Moon Live (2006-2008) postavil svou velkolepou novou verzi The Wall Live (2010-2013), ve které kombinuje tradiční floydovské efekty s 3D iluzemi a bedlivě staví a následně bourá svou zeď strachu mezi světy.

Při vystoupení v londýnské O2 Areně v roce 2011 nastalo další tání ledu, kdy se k Watersovi připojili Gimour a Mason. Přes veškeré pozitivní a silné emoce se však reunion nezdá být pravděpodobným. Co můžeme očekávat, je dlouho připravovaná sólová deska, která by se měla jmenovat Heartland. Waters má údajně k dispozici mnoho písní - část z nich dokonce již nahrál.

www

www.roger-waters.com