Roger Waters - Bass profil

Vyobcovaný Floyd

Mozek, skladatel a textař Pink Floyd sedmdesátých let, který stojí za konceptuálními alby této kapely a vdechoval jejich deskám ducha. Na kontě má nespočet nesmrtelných skladeb a minimálně dvě basové figury, které zná snad každý basista - Money a Another Brick in the Wall, Part. 2.

Proslul svým politickým aktivismem a levicovými názory, které neváhal zakomponovávat do svých textů. V roce 2010 mu firma Fender vyrobila signature model Precision s pickguardem se vzorem cihlové zdi.

Začátky

George Roger Waters se narodil 6. září 1943 ve městě Great Bookham v britském hrabství Surrey. Jeho otec byl učitelem a členem komunistické strany. Roger svého otce nikdy nepoznal, protože pouhých pět měsíců po jeho narození byl zabit v bitvě u Anzia. Rogerova matka, rovněž učitelka, se po otcově smrti přestěhovala s Rogerem a jeho bratrem do Cambridge, kde oba syny vychovávala.

Již v dětství poznal oba své budoucí spolupracovníky v Pink Floyd - Syda Barretta na střední škole Cambridge High School for Boys a Davida Gilmoura, který bydlel jen o několik ulic dále. V dětství a na střední škole byl Roger nadaný sportovec a opora školního kriketového i ragbyového týmu, nicméně kromě sportu ho na škole nelákalo nic a přísný režim mu dvakrát nevoněl. Už tady měl Roger výrazně levicové a pacifistické názory a aktivně se angažoval v politice.

Další významnou školou, kam Waters chodil, byla Polytechnická univerzita v Londýně, kde se setkal se spolužáky Nickem Masonem a Richardem Wrightem.

Pink Floyd

S prvními hudebními pokusy začalo trio v polovině roku 1963, když především Rogera a Nicka přestala bavit škola. V první kapele s nimi byli ještě Clive Metcalf a Keith Noble a říkali si Sigma 6. Oba ale ještě týž rok odešli a trio přizvalo do kapely Syda Barretta a Boba Klose. Roger přesedlal z kytary na baskytaru a kapela prostřídala hned několik názvů, od Abdabs (nebo Screaming Abdabs) přes Leonard’s Lodgers, Spectrum Five až po Tea Pot.

K definitivnímu přejmenování došlo na přelomu let 1965 a 1966, kdy si říkali nejdříve Pink Floyd Sound, pak Pink Floyd Blues Band a nakonec jen Pink Floyd. V té době už hráli většinou vlastní repertoár, ke kterému přispíval především Syd Barrett, a jejich koncerty byly postaveny na dlouhých improvizovaných plochách a také na jednoduchých, ale efektních světlech. Přestože je ještě publikum zdaleko nepřijalo, jak by si přáli, přeci jen si budovali solidní fanouškovskou základnu v londýnském klubu UFO.

V roce 1967 přišel kýžený kontrakt s firmou EMI a Pink Floyd začali natáčet první album. Přestože natáčení neproběhlo úplně v klidu, přeci jen ještě týž rok vyšla The Piper at the Gates of Dawn. Deska plná psychedelie, složená především ze Sydových skladeb. Roger Waters skladatelsky přispěl do dvou instrumentálek a sám složil Take Up Thy Stetoscope and Walk. Album bylo přijato kritikou velmi dobře, ale Syd začínal mít psychické problémy, které vyvrcholily během turné s Jimi Hendrixem. Po něm se Pink Floyd rozhodli vzít dalšího kytaristu, Davida Gilmoura, a v březnu 1968 se se Sydem rozešli úplně.

V tuto chvíli převzal skladatelskou taktovku Roger Waters a nepustil ji až do svého odchodu v roce 1985. Následovalo několik ne tolik výrazných alb, která víceméně potvrzovala roli Pink Floyd coby psychedelické a experimentální kapely, opravdový průlom ale nastal s Atom Heart Mother v roce 1970, která se dostala na první místo hitparády v Británii. Bylo to také první album, které nemělo na obalu název kapely. Díky následujícímu Meddle (1971) se dostal do popředí i David Gilmour, který společně s Rogerem spolupracoval na většině skladeb.

Ale teprve s The Dark Side of the Moon (1973) přišel celosvětový úspěch a Roger na album přispěl především ikonickým basovým rifem v nesmrtelné Money, ale podílel se nebo sám složil dalších šest skladeb. Jeho zásadní přínos v tomto období ale byl v textech. Nadčasové texty s levicovými názory, které se často točí kolem války, mezilidských vztahů i chudoby, se staly Rogerovým poznávacím znakem a často se jim věnuje i v pozdější sólové kariéře. Album dosáhlo na vrcholy hitparád v mnoha zemích a je to čtvrtá nejprodávanější deska všech dob.

Následující album Wish You Were Here bylo opět úspěšné a vzešel z něho stejnojmenný hit, který zná dnes snad úplně každý a většina muzikantů ho i někdy hrála. Výrazným příspěvkem ovšem byly i obě verze Shine on You Crazy Diamond. Především první z nich byla často v koncertním repertoáru.

Následující Animals (1977) opět zaznamenalo pozitivní ohlasy u kritiky i fanoušků, stejně jako následující The Wall (1979). Obě jsou především dílem Rogera Waterse, který napsal všechny texty a složil drtivou většinu muziky. Výjimkou byli jen impozantní Dogs a Animals a dva koncertní hity Comfortably Numb a Run Like Hell z The Wall, kde odvedl kus práce David Gilmour.

Poslední Rogerovou deskou s Pink Floyd bylo The Final Cut, které už je ale chápáno spíše jako sólová deska. V druhé polovině sedmdesátých let narůstala řevnivost mezi Rogerem a Davidem a vygradovala natolik, že se Roger v polovině osmdesátých let rozhodl z Pink Floyd odejít. Nadělalo to tehdy spoustu zlé krve a ke slovu se dostali i právníci.

Sólo

Rok po albu The Final Cut vydává Roger své první sólové album The Pros and Cons of Hitch Hiking, na které si pozval třeba kytaristu Erica Claptona nebo bubeníka Andyho Newmarka. Deska ovšem tolik neoslnila, prodeje byly nízké a následující evropské turné bylo značně prodělečné.

Další album vydává v roce 1987 pod názvem Radio K.A.O.S. a z hlediska úspěšnosti bylo možná ještě horší než prvotina. Toto album navíc ani sám Waters nemá příliš v lásce, neboť se ho prý „snažil udělat příliš moderně a nebyl to on“. I toto album propagoval na světovém turné.

Pro Rogera byl zásadní rok 1989, kdy došlo k pádu Berlínské zdi a pak hlavně rok 1990, kdy s hostujícími muzikanty odehráli celou koncertné show The Wall v Berlíně. Mezi hudebními hosty nechyběli Scorpions, Van Morrison, Bryan Adams nebo Sinead O’Connor. Deska se záznamem tohoto vystoupení získala dvě platiny v Kanadě.

O dva roky později vydává Roger další sólové album Amused to Death, na kterém hostuje celá řada špičkových hráčů, včetně Jeffa Becka, Johna Patitucciho nebo Jeffa Porcara. Album bylo úspěšnější než jeho předchůdci a také kritika ho vesměs chválila. Za zmínku stojí, že album získalo v roce 2016 Grammy za nejlepší album nahrané systémem dolby surround.

Waters k albu nevyjel na turné a na koncertě se objevil až v rámci svého turné In the Flesh, které odstratovalo v roce 1999 a trvalo celé tři roky. Pro Waterse to byl triumfální návrat s finančním úspěchem. Podobně také skončila jeho další světová turné The Dark Side of the Moon Tour nebo The Wall Tour.

Zatím poslední studiové album vydal v roce 2017 pod názvem Is This the Life We Really Want? Komerčně zřejmě nejúspěšnější Watersova sólová nahrávka se dostala na vrcholy hitparád v mnoha zemích včetně České republiky. V roce 2018 vyjel Waters na další světové turné nazvané Us and Them Tour.

Reunion

Již od rozchodu v roce 1985 spekulovali fanoušci, zda se Pink Floyd dají někdy s Rogerem dohromady, a otázka na reunion padala prakticky v každém rozhovoru s kýmkoliv z nich. Ledy se pohnuly až po dvaceti letech díky Bobu Geldofovi a jeho akci Live 8. Koncerty, které proběhly v jedenácti světových městech, měly upozornit politiky  připravující se na schůzku států G8 na chudobu zemí třetího světa.

To byl důvod, kterému především Roger nemohl odolat. A protože David Gilmour návrh odmítl, byl to právě Waters, který zvedl telefon a Davidovi zavolal a přemluvil ho, že kvůli tomuhle to za to stojí.

2. července 2005 se tak splnil sen milionů fanoušků po celém světě a Pink Floyd vystoupili v nejslavnější sestavě v londýnském Hyde Parku. Jejich set trval zhruba 24 minut a odehráli nejzásadnějí skladby své kariéry. Waters pak jejich vystoupení věnoval především Sydu Barrettovi.

Přestože si pak Gilmour s Watersem ještě zahráli - jednou na charitativní akci a jednou David a Nick hostovali na londýnském koncertě Rogera Waterse -, v podstatě oba odmítli, že by se Pink Floyd dali ještě někdy dohromady.

Web

rogerwaters.com