Psal se začátek července 2008 a něco viselo ve vzduchu, jen jsem nevěděl co. Podivný intenzivní pocit jakéhosi očekávání něčeho neznámého mi nedovoloval ani pořádně spát. Blížil se můj plánovaný výlet za hranice Prahy, a zejména za hranice všedních dnů. Cesta na letní Rockové kurzy, tenkrát konané uprostřed krásné přírody jižních Čech.
Krok stranou
Těšil jsem se jak malé dítě, těšil jsem se, že po létech si zase aspoň na těch pár dní připomenu, jakou energii člověku dokáže dát hra na nástroj, zpěv, společné hudební souznění s ostatními, prostě muzika. Několik předchozích roků jsem totiž plně věnoval své manažerské kariéře a muzika šla úplně stranou. Sice jsem si díky svým výdělkům mohl jen tak z legrace koupit drahé klávesy, piano nebo perfektní kytaru (a ne jednu...), ale k čemu mi byly, když jsem si kvůli samé práci stejně nenašel čas na ně hrát. A tak onoho osudného léta náhle přišlo to rozhodnutí vystoupit na chvíli z ubíjejícího stereotypu a jet se v červenci trochu hudebně osvěžit.
„Stařík“ jede
Nevěděl jsem, co mě čeká, a také jsem se bál, jestli už nejsem „moc starej“ (tenkrát mi bylo sedmadvacet). Jakmile jsem dorazil na místo určení, měl jsem trému jak na prvních přehrávkách v lidušce. Naštěstí nálada byla už od počátku vstřícná a kamarádská a věkové složení účastníků celkem rozmanité, což mě uklidnilo. Ostatně v kolektivu bláznivých muzikantů a jiných umělců všeho druhu si nakonec snad každý připadal tak trochu zase jako puberťák. Představte si strávit deset dní uprostřed lesa, kde se jen okolní zvěř zvědavě chodí dívat na onen ubytovací objekt od rána do večera a od večera do rána pulzující neutuchající energií, nadšením a bezstarostností. Kde jediné, čím se žije, je muzika a všemožná jiná umění.
A jednou takhle na hudebním táboře...
Už tenkrát nebyly Rockové kurzy jen o rockové muzice, nebyly už dokonce pouze o hudbě jako takové. Kromě hře na všemožné nástroje a zpěvu se učilo také psaní textů, aranžování, taneci. A byl tam ještě jeden kurz, na který jsem se obzvlášť těšil - zvuk.
Petr Kovanda, který kurz zvuku vedl, mě (a určitě jsem nebyl sám) naprosto nadchl. Ve chvíli, kdy na sebe prozradil, že zvukařinu studoval na School of Audio Engineering v Austrálii, stal se pro mě téměř polobohem. Jednoho krásného kurzového dne nás vzal dokonce s sebou na koncert skupiny Olympic, který tenkrát zvučil, a ochotně nám ukazoval a vysvětloval všechno, co k přípravě a realizaci velkého koncertu patří. V ostatních dnech v učebně se pak s námi dělil o spoustu teoretických a praktických poznatků a zajímavých zážitků a my jsme všechno hltali s otevřenou pusou a neustále se překřikovali s dalšími a dalšími dotazy jako děti v první třídě. Jemu ani ostatním lektorům jsme často nedali pokoj ani ve volném čase, obzvlášť večer. Ale nevyužijte toho, když můžete od všech těch profíků, co vás přes den učí, večer u piva (pro mladší osmnácti let u nealka) vyslechnout další zkušenosti, moudra a historky.
Návrat do všední reality?
Zážitky z desetidenního letního muzicírování mě bez nadsázky a v tom nejlepším smyslu slova doživotně poznamenaly. Najednou mi připadalo úplně nemožné vrátit se po návratu do Prahy také do života ve starých kolejích. Pochopil jsem, že mám tu nejlepší příležitost začít si plnit své sny. K muzice mě to vždycky táhlo, stejně tak jako ke zvukařině, kvůli které jsem šel do Prahy i na střední školu (SPŠ sdělovací techniky v Panské). Najednou do sebe všechno lehce a přirozeně zapadlo. Nadšení, kterým mě nakazil zvukař Petr Kovanda, bylo obrovské a naprosto neotřesitelné. Rozhodnutí padlo velmi rychle. Do dvou týdnů od návratu z kurzů jsem podal přihlášku na SAE do britského Oxfordu. O studiu na SAE jsem snil už od střední školy, ale nikdy předtím bych na něj ani zdaleka neměl dostatek peněz. Nyní jsem neváhal ani sekundu. Abych měl na školné a pobyt v Anglii, prodal jsem svůj podíl ve firmě, kde jsem byl společníkem a výkonným ředitelem, a v polovině října už jsem seděl v letadle a pln očekávání se těšil se na začátek prvního semestru.
SAE jako start
Studium i vše ostatní během mého pobytu v Anglii bylo nesmírně vzrušující, inspirativní a obohacující. Mám to štěstí, že od návratu z Oxfordu se zvukařinou úspěšně živím. Od té doby jsem nabyl spoustu zkušeností, nejen ze studiového nebo živého zvučení muziky, ale třeba také v postprodukci a dabingu. Velmi silným zážitkem pro mě byla i práce zvukaře v živém vysílání rádia Svobodná Evropa. Mám také své vlastní projektové nahrávací studio, kde realizuji různé menší hudební i nehudební projekty a skládám muziku. Dokonce jsem se posunul tak daleko, že zvuk vyučuji na vysoké škole. Když si pomyslím, že před návštěvou kurzů bych si tohle všechno nedokázal ani představit, trochu mě mrazí a cítím skoro povinnost říct: „Díky za tohle nakopnutí!“
Pokračování příště?
Po pěti letech jsem se vrátil na místo činu. Loňské Rockové kurzy se opět konaly v areálu uprostřed krásného kusu přírody, avšak tentokrát v objetí Jeseníků - ve Velkých Losinách. Bylo skvělé zase zažít tu atmosféru, kdy se čas zastaví, ta rána, kdy dokonalým místem k rozezpívání je přilehlý les, ty večery v uchvacující společnosti bujarých muzikantů, a hlavně ty dny plné nasávání nových inspirací, informací a umů. I tentokrát pro mě Rockové kurzy znamenaly určitou změnu mého životního a profesního kurzu, byť už ne tak dramatickou jako tenkrát. Každopádně je rozhodnuto - léto 2014 bude zase ve znamení cesty za muzikou a přáteli. Končím osobitým pozdravem organizátora kurzů Honzy Militkého: „Hluku zdar!“ Na viděnou v červenci.
www:
