Rob Zombie - Kultovní béčko

Málokdy se někomu podaří uspět jak v hudební, tak filmové branži. Robert Bartleh Cummings neboli Rob Zombie je však kultovní postavou na obou frontách. Status kultu mu však dává prostor tvořit díla, která se nemusejí nutně honosit velkou náklonností kritiků. Jeho hudební dráha sice čítá astronomické prodeje jak v rámci formace White Zombie, tak následné sólové dráhy, ale kvalita mnohdy silně kolísá.

O nějakých složitějších strukturách, či dokonce virtuozitě, nemůže být řeč, přesto má jeho industriální metal zástupy fanoušků. To samé platí i o jeho filmové tvorbě, která patří sice k perlám hororových nadšenců, ale hodnocení, nejen na oblíbeném portálu www.csfd.cz, bývají spíše úsměvná. Následující povídání vzniklo nadvakrát, včetně krátké schůzky před loňským vystoupením na pražském festivalu Aerodrome. Nyní máte možnost poznat blíže osobnost tohoto monstra...

Na Aerodrome

V Praze jsi už poněkolikáté. Měl jsi tentokrát čas i na trochu turistiky?

Trval jsem na tom. Hrozně jsem se chtěl znovu projít po Karlově mostě. Byl jsem tu už před dvaceti lety asi na týden a dodnes si pamatuju všechny ty nádherné budovy. Dneska to ale bohužel byla jen taková rychlovka. Většinou máme na turistiku strašně málo času a dneska jsme tu už tak se zpožděním.

Našel sis tu u nás během let něco, co tě ovlivnilo? Tradice cirkusů už je z velké většiny pryč, ale gotická architektura se, doufám, zachová ještě hodně dlouho...

Přesně za tímhle účelem jsem sem jednou jel, protože jsem tu chtěl natáčet film. K tomu ale bohužel nikdy nedošlo. Vaši architekturu si ale stále užívám jako nadšenec.

Náplní tvého léta jsou především festivaly. Jak jsi zatím spokojen s průběhem?

Je to vážně paráda. Od Německa přes Rakousko až po Francii si nemám na co stěžovat. Doufám, že ani Praha nezklame. Se svou kapelou jsem tu ještě nebyl, takže nevím, co mě čeká.

Těsně předtím, než jsme se potkali, jsem zahlédl vystoupení tvého bratra, který si říká Powerman 5000. Jak se snažíš bráchovi pomáhat? Je to tvá zásluha, že hraje na tomhle turné?

Především jsem hrozně rád, že jsem jim sehnal smlouvu na novou desku, čímž se jim otevřely možnosti na turné, včetně tohohle. Snažím se bráchovi pomáhat, jak to jen jde.

Už na první poslech je poznat, že jste vyrůstali na podobných věcech a baví vás hrát podobný žánr hudby.

Přirozeně, cokoliv jsem kdy slyšel, slyšel i on. I kdybychom se snažili dělat něco úplně odlišného, rodinné kořeny by byly vždycky poznat.

Zombie na telefonu

Přestože návštěvnost nebyla bůhvíjak dech beroucí, jak sis užil loňské vystoupení v Praze?

Rozhodně užil, protože žádná z nedávných akcí na tom nebyla špatně. Na druhou stranu, jsem v šíleném zápřahu a všechny akce mi tak nějak splývají. (smích)

Během kariéry jsi byl viděn s mnoha značkami mikrofonů od Sennheiseru přes Samson až po Shure. Svěříš se nám, který se stal tvým favoritem?

Nemůžu! (smích) Abych byl upřímný, nevím, jaké mikrofony používám. Přesněji mě to vůbec nezajímá. V zásobě jich mám sice víc, ale všechny mi zní stejně. Proto jsem své technické vybavení nikdy neřešil.

Počítám tedy, že máš ve svém týmu někoho, kdo se ti o výběr a údržbu mikrofonů postará, ať už na turné nebo ve studiu...

Jo, mám na to parťáka. Vybavení je dnes na takové úrovni, že se pomalu ani nemůžeš splést. Na druhou stranu mám pocit, že to dnes lidi až moc hrotí.

A ještě o tom dokážou popsat každý měsíc sto stránek... (smích)

(smích) Moji lidi to za mě ohlídají, a platí to víceméně pro celou kapelu. I náš kytarista John 5, který si to ohlídá sám, má ve svém kufříku jen pár věcí, a vždy zní skvěle. Proto jsem asi nikdy neměl potřebu se v tom šťourat. Vždycky všechno fungovalo výborně. I ve studiu, zpívám do čehokoliv, co mi dají před pusu. Na druhou stranu jsem hrozně rád, když mi někdo nabídne i nějaký ten historický mikrofon. Zní to pak unikátně.

Na turné by to ale i dobře vypadalo...

Nene. Jen ve studiu. Naživo mi vyhovují spíš ty bezdrátové, ať už je to Shure nebo Sennheiser. (smích)

Během svých vystoupení využíváš občas i zkreslení zpěvu. Kdo plní tuto roli v tvém týmu?

Mám i týpka na tohle, který se vždy snaží dosáhnout přesně takového efektu, jaký byl na albu. Z mého pohledu mě trochu mrzí, že slyším jen zlomek toho, co diváci přede mnou.

Tím „týpkem“ je zvukař Joel Lonky, který má za sebou spolupráci s kapelami jako Rage Against the Machine, Maroon 5, Cypress Hill nebo Collective Soul, ale dnes se plně věnuje Billymu Idolovi a Robovi. Při své práci využívá audiosystém Midas Pro 9. Pro Robův vokál používá ekvalizér HEQ, plug-in King’s Speech pro dosažení dojmu telefonního hovoru a také zkreslovače Oneknob.

Součástí show je i několik úryvků mluveného slova. Bereš inspiraci především z filmů?

Převážně, ale může se jednat i o seriál, pořad, nahrávku nebo i něco z každodenního života. Z hororů je překvapivě jen zlomek. Může to být víceméně cokoliv, ale v každém případě se snažím najít něco podivného. Přesněji to ani nevyhledávám, jen vyčkávám, až mě to trkne do ucha. Někdy je toho i víc, proto si to pečlivě poznamenávám, a když nahráváme desku, zpětně je dohledávám.

Johnnyho „pětku“, jsme už zmínili, ale obecně je na tvou doprovodnou kapelu zajímavý pohled. Dva členové kapely Marilyna Mansona a jeden od Alice Coopera.

Zajímavé, ale zároveň naprosto přirozené. Zvuk asi hraje velkou roli, ale spíš nás k sobě vedou naše osobnosti. Vím, že není snadné se mnou vyjít, ale tahle sestava je parádní. Není to jen tak, najít ty správné lidi, kteří by dokázali spolu fungovat v takovéhle kapele. Ale náš basák Piggy D. u Alice Coopera nepůsobil...

Omlouvám se, pokud jsem čerpal z nepřesných informací, ale u Alice je vedený pod singlem Keepin’ Halloween Alive z roku 2009 a jako spoluautor na albu Last Man on Earth 2011.

To máš pravdu, ale nikdy ho nebral jako řadového člena.

Mentoři a monstra

Nikdy ses netajil svým fanouškovstvím vůči Alici Cooperovi. Spíše bychom ho mohli označit za tvého hlavního mentora, když vezmu příklad Bruce Dickinsona a Arthura Browna.

Inspiraci beru z mnoha směrů, ale nejvíce mě ovlivnili tři ikony: Elton John, Kiss a Alice Cooper. Tohle byly mé největší vzory, když jsem byl dítě. Dodnes na mě mají velký vliv, přesto jsem je nikdy hudebně nenapodoboval.

V dětství na tebe měly velký vliv i filmy, především horory. Přibliž nám toto období tvého života.

Tehdy mě horory hrozně moc bavily. Tenhle žánr je nyní o dost jiný, protože tehdy to nebylo tak brutální a násilné. Spíš se jednalo o monstra typu Frankenstein, Drákula, Mumie nebo King Kong. Z dnešního pohledu by je proto málokdo vůbec nazval horory. Základem příběhu byla totiž osobnost toho nepochopeného monstra. Krev a hrubost byly až druhořadé. To mě hrozně fascinovalo.

Mohli bychom tímto popisem definovat i tvou osobnost jako nepochopené dítě?

Když jsem žil během puberty v Srbsku, pro mou lásku k rockové muzice mě měli ostatní za satanistu, a určitým způsobem mi to vůbec nevadilo.

Taky jsem neměl potřebu být součástí těch cool děcek ve škole. Zároveň jsem nedokázal pochopit věci, které považovali za podstatné.

Netoužil jsem stát se oblíbeným, spíš mi to bylo u prdele. Já osobně si myslím, že čím víc si užíváš školu, tím míň si užiješ život poté. Během života jsem se potkal s osudy mnoha lidí, kteří taky nenáviděli školu a dokázali v životě víc než třídní modla. Když tihle pozéři totiž vyjdou školu, čumí na svět vyjeveně. Jsou zvyklí na určitou strukturu a zároveň jim chybí každých pět minut poplácání po zádech.

Dala ti tedy tento postoj prostor ke sledování filmů, hraní a poslouchání muziky?

Veškerý čas! Všechno, co se dalo definovat jako zábava: filmy, hudba, televize a knihy. O školu jsem se moc nezajímal, sport mi byl u prdele a ostatní děcka mě vůbec nebrala. Mamka mě někdy i nutila, abych si šel ven hrát s ostatními, ale já prostě nechtěl. Raději jsem seděl u televize deset hodin denně. Dalo mi to víc!

Občas se i sám postaví před kameru, jako třeba ve snímku Rockeři (1994), nebo přispěje svým hlasem pro kreslené či animované snímky. Během let se stal celebritou i mezi širokou veřejností, a tak není divu, že se občas objeví v nějaké té reality show. Tam se potkává se všemi, od automechaniků, přes tatéry až po designéry interiérů.

Když už jsme načali téma filmů, asi před rokem jsem byl na jedné prezentaci evropských hororů a musím říct, že Španělé nebo Italové umí vytvořit hodně znepokojivé věci. Máš možnost dostat se i k evropským produktům?

Jednou za čas. Tyhle věci se hrozně těžko shánějí, hlavně pokud to chceš na originálním DVD. Někdy se mi i stalo, že mi to nešlo přehrát, protože jsem byl ve špatném světovém pásmu. Ale jsou i jiné možnosti. Jako nedávno v Barceloně mi někdo přinesl originální DVD s tím, že to je nejdrsnější španělský horor všech dob. Tak jsem zvědavý a sháním i další filmy.

Když se koukneme na tvou tvorbu, vždy mě překvapovalo, že vydáš nové album a film v podstatě ve stejnou dobu. Je to marketingový tah, nebo vážně dokážeš pracovat na dvou tak náročných věcech současně?

Obě věci pouze vyjdou ve stejnou dobu. Pracovat na nich zároveň bych opravdu nezvládl. Většinou totiž první dodělám film. Když natáčím, vážně nežiju pro nic jiného, a nejen proto, že to žere patnáct hodin denně. Než to napíšeš, natočíš, upravíš, sestříháš a dokončíš, trvá to pěkně dlouho. Navíc, i když to doděláš, trvá nějaký ten pátek, než se to vydá. Proto zatímco čekám na vydání filmu, se věnuji hudbě.

Řadu let jsi byl věrný vydavatelství Geffen. Pak to byl na chvíli Roadrunner a poslední desku Venomous Rat Regeneration Vendor jsi vydal u Zodiac Swan. Co bylo hlavní příčinou změny?

U Geffenu jsem byl přes dvacet let jak sólově, tak se svou předchozí kapelou White Zombie. Nejen já, ale i vydavatelství se mění. Někdy se spojí, jindy zruší, a dokonce každý, koho jsem z téhle branže znal, už je pryč. Label má možná stejné jméno, ale už to není ten stejný podnik. Když jsem se dostal před lety ke Geffenu, bylo to rockové vydavatelství. Měli pod sebou Guns N’ Roses, Whitesnake, Nirvanu, ale po čase se i oni změnili. Když jsem viděl sestavu u Roadrunneru, zkusil jsem to na jednu desku, ale jejich přístup mi nevyhovoval. Proto jsem svou novinku vydal u Zodiac Swan, což je vlastně taková moje malá větvička u Universal Records. Ale i ti jsou vlastně potomek Geffenu, takže když to tak vezmu, jsem zase u stejné firmy. (smích)

V posledních letech jsem tě dost vídával v hudebních dokumentech, především v pracích Sama Dunna: Metal: A Headbanger’s Journey a série Metal Evolution. Jak sis užil svou roli? A byl jsi spokojen s tím, jak jsi byl prezentován?

Většinou když dělám rozhovor pro dokument, vyjde to až za dva nebo tři roky. Proto když se někde zahlídnu, ani nevím, že jsem něco takového vůbec dělal. (smích) Sam Dunn ale odvedl výbornou práci s oběma dokumenty a také s nejnovějším dokumentem o Alici Cooperovi pod názvem Super Duper.

Ještě jsem ho neměl možnost vidět. Podílel ses na něm i ty, ať už vtipnými hláškami nebo jako externí režisér?

Ne, bohužel. Nebyl jsem tentokrát požádán, ale i tak ti to vřele doporučuju.

Děkuju. Loni jsem tě měl možnost vidět naživo hned dvakrát během jednoho měsíce, ať už v Praze nebo na festivalu Rock im Park, kde byla základem tvého vystoupení pořádná show. V Praze tě menší pódium možná trochu svazovalo, ale v Německu to bylo masivní. Přestože hudební a filmový trh upadají, ty stále nacházíš finance...

Máš pravdu, dávám do toho hodně. Mám i vlastní skladiště, kde všechno upravuju a různě využívám. Když jsem s tímhle setem vystoupil letos v Německu, už tam s tím nikdy nepojedu. Ale když někde na druhém konci světa vystoupím za pár let úplně poprvé, pro ty lidi to bude pořád nové. Nic proto nevyhazuji. Něco vždycky přidám, abych nenudil ani sebe, ale když máš na výběr, věci se dají různě recyklovat. Hudební trh pravda upadá, ale něco se pořád dá vydělat. Hlavně tedy koncertováním, kterým se ztráty z alb dají kompenzovat.

Už se párkrát stalo, že jsi zapomněl, kde jsi hrál před pár dny. Užíváš si to vůbec ještě, když koncertuješ tolik?

Jojo, užívám si ty krásné chvilky. Vem si takový můj obyčejný den na turné: Včera večer jsme třeba hráli v Barceloně a byla to úžasná show. Dneska jsme zase v Madridu, takže žiju jen tím. Neřeším minulost, a už vůbec ne, co bude zítra. Řím budu řešit až ráno! Proto si starší věci hodně těžko pamatuju, protože žiju touhle chvíli a možná zítřkem. (smích)

Určitě se v tom najdou i myšlenky, co bude po turné...

Když se vrátíme z Evropy, určitě půjdeme do studia dodělat novou desku a budu taky natáčet nový film. Jmenuje se 51 a budu ještě chvíli dělat drahoty s tím, o čem je. Ale bude to extrémně násilný horor. Nechte se překvapit detaily.

www:

robzombie.com