Markneukirchenské basové hlavolamy - Rhonda Smith
Tentokrát opět k hmatníku! Ale trochu jinak...
Nadešel čas posunout se opět dál v našem putování kolem (snad pro mnohé) dosud nepoznaných basových vod. A tak je zde další pokračování Markneukirchenských basových hlavolamů, ve kterých se zabýváme vším novým a zajímavým, co jsem se dozvěděl od baskytarových špiček na jednotlivých workshopech Warwick Bass Campu 2015.
V minulých dílech, ve kterých nás provázely metalové basové hvězdy David Ellefson a Ryan Martinie, jsme si oddechli od předchozí vizualizace hudby podle metody Garyho Willise. Po, alespoň pro mě velmi příjemné, metalové odbočce jsme se spolu s Alphonsem Johnsonem minule opět ponořili do problematiky znalosti hmatníku, která se sice může zdát být nudným tématem, avšak opak je, alespoň podle mého, pravda! Navíc, toto téma není vhodné pouze pro baskytaristy, ale určitě minimálně pro všechny, kdo používají hmatník s pražci, vlastně i bez něho. Nicméně to už jsme si v minulých číslech přeci jen všechno vysvětlili.
Pojďme tedy k dnešnímu workshopu samotnému, který, aniž bych to tušil, navazuje na téma vizualizace Garyho Willise a vlastně tuto metodu používá. Na řadě je další obrovská hvězda a beze sporu ikona basového světa, tentokrát však přináším snad poprvé za celou tu dobu, kdy vám z bass campu „donáším“, zas něco trochu jiného - poprvé totiž vstupuje na scénu dáma. Rozhovor s dámskou baskytarovou hvězdou Nik West v květnovém čísle neměl s Warwick Bass Campem nic společného, ale přeci jen se jedna velká spojitost mezi Nik a následující dámskou baskytarovou osobností najde - Prince. Právě s touto přednedávnem zesnulou velkou hudební ikonou obě dámy ve svých kariérách spolupracovaly. A tak bych rád symbolicky tento díl Markneukirchenských basových hlavolamů věnoval právě jemu, neboť i díky němu tyto dvě dámy dnes známe a můžeme se jimi inspirovat...
Rhonda Smith
Prince, Jeff Beck, Chaka Khan, Beyoncé, Lee Ritenour, Larry Graham, Sheila E..., to jsou pouze někteří jmenovaní, se kterými tato prostě po všech stránkách skvělá Kanaďanka spolupracovala. Už předtím, než jsem měl možnost se s Rhondu osobně potkat, jsem o ní poměrně dlouho věděl. Nějak jsem prostě měl po celé ty roky v hlavě zafixováno, že je jedna z nejtalentovanějších basistek vůbec, že je vzrůstem velmi malá a že je její styl hry charakteristický především tím, že hraje převážně třemi prsty pravé ruky. Věděl jsem, že je dobrá a že hraje dobře slap ve stylu Larryho Grahama. Nikdy jsem se však o její hru nijak zvlášť nezajímal, nebo možná lépe řečeno, nevyhledával jsem ji. Byla spousta jiných basistů, které jsem sledoval, a asi jsem nenašel žádný důvod k tomu, abych se něco učil „od holky“. A tak čas plynul, až se její jméno objevilo v seznamu lektorů na Warwick Bass Campu 2015. Rozhodně jsem byl na ni a na její workshop moc zvědavý. Když jsem ji konečně viděl poprvé naživo, působila na mě velmi skromným, klidným dojmem, avšak stejně byla nepřehlédnutelná. Bez stylových slunečních brýlí jsem ji snad po celou dobu neviděl. Ovšem pak nastal čas na její workshop, nesoucí název Learning your fretboard čili Poznej svůj hmatník, na který jsem šel hned po lekci Garyho Willise, a Rhonda vzala do ruky basu...
Elegantní dáma, elegantní řešení
„Začneme nudou,“ zahájila svým velmi příjemným hlasem svůj workshop dáma s pestrobarevnou basou Paul Reed Smith. Nikdy předtím jsem se s basou Paul Reed Smith nesetkal a postupně mi začínalo docházet, že uvidím něco velmi výjimečného. „Podíváme se na stupnice. Ne každý stupnice umí, ale ony mají z hlediska znalosti hmatníku svou hodnotu. Někteří jste třeba stupnice probírali na základě klasických lekcí.
Klasika má však trochu jinou disciplínu. Já s vámi proberu všech sedm stupnic na základě rozšířené polohy přes pět pražců. První, po čem byste měli jít, jsou tvary. Každý pattern má svůj tvar, a pokud tvary umíte rozpoznávat, budete vědět, kde je pro vás na hmatníku bezpečné teritorium.“ Tehdy mi vůbec nedošlo, že Rhonda bude vysvětlovat v podstatě to samé, co vysvětloval Gary Willis. Stejně tak jsem ale netušil, o kolik dalších a zásadních poznatků Rhonda tuto problematiku rozšíří. „Máte tak trochu potuchy o všech odlišných stupnicích a modech?
Máme sedm modů a každý z nich má velký význam. Budeme se pohybovat, řekněme, v durové stupnici. Na jejím prvním stupni se nachází modus jónský, což je normální durová stupnice.“ Rhonda rozkreslila její tvar na tabuli. Každý, kdo je trochu zdatnější, zvláště v jazzové, teorii, ví, co jsou mody a na jakém stupni se který nachází. To by nic nového opravdu nebylo, ale co bylo pro mě opravdu nové, byly právě prstoklady, potažmo rozšířená poloha levé ruky přes pět pražců. „Cíl této polohy je pokrýt co nejvíce tónů, aniž by musel basista měnit polohu ruky. Díky této poloze pokryji bez změny polohy hned dvanáct tónů ze stupnice. Ruka je sice v této poloze dost roztažená, ale podívejte se na moje ruce.
Moje ruce jsou opravdu velmi malé, a zvládám to, takže by to pro nikoho neměl být problém.“ To je pravda. Rhonda má mým odhadem prsty minimálně o článek kratší než já, a přesto v pohodě roztáhne prsty přes pět pražců a má stále naprosto zdravý tón a uvolněnost ruky. „Pokud vám to dělá ze začátku problémy, můžete levou rukou dělat menší pohyby, ale váš cíl by měl být levou ruku natolik protahovat a vycvičit, aby zůstala v klidu na místě. K tomu vám však ukážu další trik. Pravou rukou budeme hrát třemi prsty.“ Celková stupnice má tedy takovou podobu, že vychází na jednu strunu tři prsty levé ruky a tři prsty pravé ruky, což je velmi mazané hned z několika důvodů (povíme si až později).
Začínáme prvním stupněm, tedy jónskou neboli běžnou durovou stupnicí (Příklad č. 1). Rhonda začala od G, ale jak už podle Garyho Willise víme, daný tvar stupnice či třeba intervalu je na base vždy stejný a pouze se posouvá. Není tedy důležité, od jakého tónu začneme, já však uvedu všechny příklady od G, aby se na náš miniaturní příkladový hmatník pěkně vešly, ale podstatný je pouze tvar! (A také vědět, na jakém stupni se jednotlivý mod ve stupnici nachází.) Rhonda hraje stupnici pravou rukou striktně třemi prsty, v pořadí vždy 1-2-3, pokud stupnice stoupá nahoru. V momentě, kdy však stupnice klesá dolů, hraje obráceným postupem 3-2-1. Po stupnici nám ukazuje také rozložený akord a tvar jeho septakordu, my se v tomto dílu však budeme věnovat pro snazší orientaci pouze stupnicím neboli modům.
Na řadě je tedy druhý modus, a to dórský (Příklad č. 2). Ten se nachází na II. stupni dané (diatonické) durové stupnice. Budeme-li se tedy držet původní tóniny G dur, začínáme její dórský mod od A. Rhonda opět namaluje jeho tvar na tabuli. „Ten už má trochu jiný tvar. Všechny totiž mají navzájem odlišný tvar,“ dodává. Stupnici studentům zahraje a zároveň připomíná, že je důležité také pořadí tří prstů pravé ruky. Poté ke stupnici opět přidává rozložený akord a tvar jeho septakordu.
Po jónském a dórském následuje třetí modus, a to frygický (Příklad č. 3). Ten se nachází na III. stupni dané durové stupnice, v naší základní G dur tedy začíná tónem H (připomínám, že všechny příklady jednotlivých modů jsou z technických důvodů uvedeny od G, posuňte tedy tvar v tomto případě uvedený tvar, aby začínal od H, a jste v rámci G dur na správném místě). Ten má zase jiný tvar. Opět Rhondou předvedený rozložený akord, k tomu tvar septakordu, který pro daný modus připadá, občas odpověď na nějaký ten studentský dotaz a jede se dál!
Další na řadě je čtvrtý modus, začínající na IV. stupni durové stupnice - lydický (Příklad č. 4). V G dur tedy začíná lydický modus od C. Studenti už pomalu pronikají do problematiky hlouběji, a navíc je v případě lydického modu tvar jeho rozloženého akordu i tvar septakordu stejný jako v jónském modu, Rhonda už jde tedy rovnou k dalšímu modu.
V řadě pátý modus, postavený na V. stupni dané durové stupnice, se nazývá mixolydický (Příklad č. 5). V rámci G dur tedy začíná od D. Rhonda opět odpovídá na nějaké ty dotazy od studentů, většinou týkající se prstokladů a jdeme tedy dál.
Předposlední tedy šestý modus, začínající od VI. stupně durové stupnice, je dobře známý - aiolský neboli přirozená mollová stupnice (Příklad č. 6). V rámci naší na začátku zvolené G dur začíná od E. Poté přidá opět rozložený akord a tvar septakordu.
A tak se konečně dostáváme k poslednímu, sedmému modu, začínajícím na VII. stupni. V G dur je to tedy F#. A název modu? Lokrijský (Příklad č. 7). Ten jako jediný nevyžaduje rozšířenou polohu přes pět pražců, postačí čtyři pražce na pokrytí dvanácti tónů. Rhonda opět přidala i rozložený akord a tvar septakordu. Poté dodala: „Tohle všechno jsou pouze cvičení, rozhodně to nejsou odpovědi, které vám vyřeší váš hudební život.“
Co asi tak s tím?
Řekl bych to asi takto: Všechno, o čem byla v předešlém odstavci řeč a zní děsivě komplikovaně, není ve skutečnosti tak těžké k pochopení. Naopak, co může vypadat jednoduše, zase není tak lehké, jak možná sami časem poznáte. Materiál tedy máme a je naprosto jasný. Jak ho ale cvičit?
Začneme rozšířenou polohou přes pět pražců. Můj tip zní: Začněte tuto polohu cvičit na jónském modu. Opravdu pomalu a s metronomem, postupně zrychlujte (třeba co den zvýšit o něco tempo). Hra třemi prsty ve vysokých tempech vyžaduje zvyk a zásada „slow it down“ prostě platí! Pokud vaše levá ruka trpí, začněte někde ve vyšší poloze, kde nejsou vzdálenosti mezi pražci tak velké, ale ne zas v úplně pohodlné poloze. Měli byste přeci jen ruku lehce potrápit, abyste dosáhli pokroku.
Než se pustíte do ostatních modů, měli byste se naučit rozeznat je od sebe uchem, jak znějí. Pokud nevíte, co to jsou mody, pomůže vám třeba internet. Jeden tip, jak si je dostat do ucha bych měl; naučil jsem se je takto a už mi v hlavě zůstaly: Jsou dva základní typy modů (počítám s tím, že 1. a 6. mod už známe). Durové (lydický a mixolydický) a mollové (dórský, frygický a lokrijský). Jako příklad postupu uvádím mixolydický, který je podle mě nejjednodušší a se kterým bych doporučoval začít. Mixolydický je durový modus, tedy jeho základem je durová stupnice, od které se liší však pouze (stejně jako ostatní mody kromě lokrijského) pouze jedním tónem, který z něho dělá oproti durové stupnici právě onen modus.
V případě mixolydického je to až poslední sedmý tón, který není oproti durové stupnici citlivou velkou septimou, ale malou (mixolydický modus tak má díky tomu charakter dominantního septakordu, proto třeba funguje zejména v blues a jde dobře do ucha). Sedněte si nejlépe ke klavíru a mod hrajte a zároveň zpívejte. A takto postupujte i s ostatními mody. Naučte se, který je ten charakteristický tón onoho modu a jaký mu dává charakter oproti základní durové nebo mollové stupnici. Je to na dlouhé povídání a snad i samostatný článek, ale věřím, že tyto drobné tipy alespoň trochu pomůžou. Jakmile se vám mody dostanou do ucha, tak postupně začněte přiřazovat jednotlivé tvary na hmatníku a máte to!
