Reportáž z letošního Huvelu

Jan Císař, 27. 10. 2006

Přiznám se: vzhledem k tomu, že jako protřelý harcovník spousty Muzik, Huvelů a Musikmesse mám čím dál obtížněji potlačitelnou tendenci lehce zívat nad exponáty a expozicemi, předsevzal jsem si pojmout letošní Huvel poněkud netradičně jako expozici jeho návštěvníků.

Jestliže jsem o posledním Frankfurtu psal jako o přešlapování na místě, mohu díky neortodoxnímu přístupu s úlevou prohlásit, že v Praze se letos opravdu urodilo. Lidi jsou, ne že ne!

Návštěvníky lze dělit do různých kategorií s ohledem na jejich aktivitu i věk. Nejčetnější skupinu představují zevlouni s více či méně neurčitým osobním vztahem k vystavovaným exponátům. Chtějí si to za své peníze užít všechno, a proto vlají od stánku ke stánku, semtam ze zdvořilosti zavadí o nějakou tu klávesu nebo strunu, občas se na chvíli zdrží v hloučku kolem někoho, kdo zrovna na něco hraje. Je na nich vidět, že svůj výlet berou jako zábavu a že je nezatěžuje žádná odpovědnost z poznávání či nedejbože rozhodování. Někteří se nechají přilákat na předváděčky a většina také stíhá doprovodné koncerty, které jsou asi nejčastěji hlavním objektem jejich zájmu. V každém případě je do značné míry především jejich zásluhou, že se v prostoru výstavy pohybuje nefalšovaný dav.

Zvláštní kategorií zevlounů jsou machři. Tak trochu renesanční typy, vyznají se ve všem a všude. Obvykle přicházejí s kamarádem, nebo ještě lépe s tou svojí. Vystavující personál rádi uvádějí do rozpaků zasvěcenými otázkami: „Kolik mega to má paměti?“, „Dá se z toho ukládat na flešku?“, „Může se apgrejdovat firmvér?“ a pak s pochopením sledují, jak personál horkotěžko dává dohromady odpovědi. Kromě toho se realizují také okázalým obhlížením – samozřejmě známých – exponátů, nad nimiž vedou zasvěcené komentáře. U klávesových nástrojů pokoušejí různá tlačítka a nástroj pravidelně opustí v okamžiku, kdy je displej zavede na stránku, ze které není úniku.

Profesionálové přirozeně přicházejí s vyhraněnými osobními zájmy. Předem mají víceméně jasno proč přišli i kam a na co se půjdou podívat. Pokud zběžně projdou celý veletrh, pak hlavně proto, aby potkali své známé a aby jim případně neutekla zajímavá sleva. Předměty svého zájmu testují relativně dlouho, soustředěně, systematicky a usilují při tom o soukromí. U klávesových nástrojů si berou sluchátka a vytahují konektory z výstupů pro hlasitý poslech. U kytarových aparátů stahují hlasitost na tu nejnižší úroveň, která jim zaručeně stačí. Špičkoví profíci mají poměrně málo odborných otázek a s vystavovateli se baví hlavně o tom, jak se vede. U ostatních profesionálů je poměr probíraných témat opačný. Pro vystavovatele ovšem představují kýženou a očekávanou kořist, o kterou je třeba pečovat, vemluvit se a motivovat k potenciálnímu nákupu, kterýžto soubor aktivit lze s přiměřenou zkušeností prezentovat jako zaujatou a vítanou pozornost. Při nevyváženém přístupu ovšem zpracovávaný profesionál pojímá podezření, že se stal terčem, a ze střelnice se raději odporoučí. Někdy ho skutečný zájem přivede po čase zpátky, když se byl ujistit, že obtížný personál je právě spolehlivě vytížen jinými povinnostmi.

Přiznám se, že nejzajímavějšími návštěvníky pro mě byli ti, které bych označil za zasvěcené zvědavce. Většinou je asi přivedl amatérský nebo poloprofesionální vztah k muzice, ale to nejhezčí na nich byly otevřené oči a zřetelná touha něco poznat a dozvědět se. Chtějí toho co nejvíc vyzkoušet, ohmatat a slyšet. Trpělivě čekají, až se uvolní místo a zároveň sledují počínání toho, kdo je právě u koryta. Kytarové aparáty v nestřežené chvíli vytočí co to dá, protože si to chtějí alespoň chvilku užít. Do stále těžších tašek strčí kdejaký prospekt, i když zdaleka není jisté, že je pak doma všechny přečtou. Jak to tady popisuji, najednou mně dochází, proč jsou mi tak blízcí: přesně takhle se totiž sám chovám ve Frankfurtu, když mě zrovna nedrtí únava. Velkou výhodou Huvelu je skutečnost, že se tady tolik nenachodíte. V Praze najdete téměř všechno, co bylo ve Frankfurtu pozoruhodné, máte to většinou pěkně na ráně a nemusíte se k tomu prohrabovat tolikerým balastem.

Zajímavou atmosféru pro mě má akustické pódium. Jednak tam často slyšíte hudbu, kterou můžete vnímat i jinak než přes první signální soustavu, jednak tam čas plyne pomalejším tempem, všichni jsou uvolnění a vypadají, jako by regenerovali. Musíte si ovšem dát pozor, aby vás to zas až tak moc nepopadlo: loni jsem tam zůstal viset skoro půldruhé hodiny a ten čas mi pak chyběl!

Nerad bych, aby zde provedená kategorizace návštěvníků navodila globální dojem, že se na výstavu nepřišel podívat ani jeden normální člověk! Proto výslovně zdůrazňuji, že úplně normální jsou všichni uvedení, snad až na hrstku sympaticky zkouřených alternativců, kteří však svým počtem nevydali ani na samostatnou kategorii:-).

Jednu skupinu jsem však zatím nezmínil, protože jsem si ji rezervoval na konec: děti! Nevím, jestli to není tím, že už začínám vydatně dědkovatět, ale občas se přistihnu při takovém tom lehce sentimentálním pohledu na tu naši budoucnost, která s rozzářenýma očima jímavě klopýtá od zážitku k zážitku.

Kluk, tak mezi deseti a třinácti, přišel s tatínkem k elektrické kytaře. Tatínek ve zřejmém pokusu o odvážnou reminiscenci na někdejší rockerské střevo bere nástroj do ruky, chvilku operuje kolem nastavení předzesilovače na kombu a pak to rozjede. Docela nahlas se pod záminkou zájmu o nástroj předvádí a není to tak úplně nejhorší. Nakročil před synkem do postoje a neujde vám, že stojí o jeho uznání a respekt. Synek už ale stihl vycvičit takový ten cool netečný výraz a dává si na něm záležet. Po chvíli se tatínek nabaží, přenechá kytaru ratolesti, a dokonce kousek poodstoupí. Synova netečnost se mění v nelíčený zájem. Jenomže právě v ten okamžik se odněkud vynoří vystavovatel a začne chlapci vysvětlovat přednosti kytary. Vezme kytaru do vlastních rukou a okamžitě vyjde najevo, že si hojí stejný problém jako tatínek. Ačkoli hraje slušně a rozmanitě mění styly, chlapcova tvář zračí rostoucí neklid: já si snad přes ty dědky ani nezahraju! Naštěstí se vládce kytary brzy vyčerpá a znovu ji předá dítěti. Kluk se k tomu konečně posadí, maličko pošteluje kombo a z ničeho najednou vybalí sérii docela hustých a přesvědčivě frázovaných riffů, prokládaných velmi zručnými laufy. Podává o poznání lepší výkon než jeho dospělí předchůdci.

Taťka je na syna pyšný, takže mu to ani nedojde. Na koncertu Zappa plays Zappa mě docela ohromilo, o kolik je Dweezil lepší kytarista, než byl Frank. Teď na Huvelu už jsem se přesvědčil, že nejde o nic ohromujícího, nýbrž zřejmě o jev docela běžný napříč rodinami. „Ty máš doma elektrickou kytaru, co?“, ptám se. „Ne, jenom takovou obyčejnou španělu!“ – „Ale dost cvičíš, že?“ – „Ale ne, já si jen tak hraju...“

A za pár hodin holka, zrzavá, asi ve stejném věku. Stojí a tříská do klávesnice. Oběma rukama najednou. Na první pohled zřetelné padni kam padni. Přestávám ji vnímat, ale ona třískat nepřestane. Po minutě se přistihnu, že ta podivná kila poslouchám. Holka improvizuje divoce alterované akordy. Není to náhodné, jsou slyšet naznačené i zřetelné harmonické vazby. Proto ten přerušovaný rytmus. Třískne, soustředí se, třískne znovu. Civím na ni docela udiveně. „Co to bude, nějaká skladba?“, zeptám se jako debil. „Ale ne“, usměje se třískající andílek, „já si jen tak hraju...“

Až mě potkáte na Huvelu příští rok, zkontrolujte mě, jestli mi z kapes nepadají bonbony. To už by to asi se mnou začalo jít opravdu z kopce...

Viďte, děti??!!!

Rozhovory aneb potkali jsme na Huvelu

Jíra Jaromír

Sběratel Jíra Jaromír je jedním z těch, kteří se zasluhují o přežití dědictví československých elektických kytar značky Jolana. Ve své sbírce mapuje historii značky od prvopočátků výroby v 50. letech. U příležitosti jeho účasti na letošním Huvelu jsme mu položili několik otázek.

Od kdy vlastně sbíráte Jolany?

Teď je to sedmý nebo osmý rok. Přemýšlel jsem o tom už dřív, jakmile začaly mizet z bazarů. Říkal jsem si, že by bylo dobré uchovat celou tu řadu tak, jak se vyráběly, protože třeba mladí kluci, když je dostali do ruky, předělávali je k obrazu svému. Tak aby v tom původním stavu zůstaly zachovány. Výroba byla rozstrkaná po různých místech, takže mi bylo jasné, že v žádném výrobním závodě není pro budoucí generace uchována celá řada. Proto jsem se do toho pustil.

Kolik jich teď máte?

Asi sto čtyřicet osm kytar, těsně pod sto padesát, z toho takových sto dvacet jsou československé elektrofonické kytary.

Jakou máte nejstarší?

Nejstarší je havajská kytara z Resonetu Blatný, 1953.

Na kterou z nich jste nejvíc pyšný?

Je tam kytara, kterou v Resonetu Blatný udělal nějaký pan Vlček podle dovezeného stratocastera. Jmenovala se Resonet Grazioso. Tahle kytara se pod obchodním názvem Futurama dovážela do Anglie, dovozcem byl Selmer, a ročně se vyvezlo kolem tří set kusů měsíčně, celkem se vyvezly téměř čtyři tisíce kytar, než výroba odešla do Hradce Králové a začalo to s kvalitou nebo nároky dovozce pokulhávat. Ten potom odešel a začal dovážet Selmera. Na tu první Vlčkovu kytaru začínali George Harisson, Jimmy Page a kytarista od Erika Claptona. Na tu jsem nejpyšnější, že ji vlastním. I když ne úplně v původním stavu, ale mám ji.

Čím jsou jolany jedinečné, v čem spočívá jejich kouzlo?

Elektrická kytara jako taková je pro toho, kdo čuchnul k rockové muzice. Ty mladíky to inspirovalo v jakékoli době a v jakémkoli režimu. A tady jsme měli to štěstí, že se v totalitě navzdory režimu vyráběly kytary, na něž se hrála rocková muzika, která nebyla poplatná době. Dal bych jim velké plus, že to byly kytary dělané z masivu, protože známe spoustu výrobců například z Jižní Koreje, kde přistoupili k výrobě těl z překližek. U nás byly překližkové pouze semiakustické kytary, ale všechna „prkna“, „placky“ byly z masivu. A i na téhle výstavě se návštěvníci mohli přesvědčit, že přestože jsou staré třicet čtyřicet nebo víc let, krky zůstávají rovné, ladění je v pořádku a snímače fungují do dneška. Takže výjimečnost je v tom umu českých lidí, kteří se do toho pustili, a například v Resonetu Blatný začali de facto na koleně vyrábět takové kytary, které oslovily lidi, a dokonce vyhrály v Bruselu na Expu v roce 1958 zlatou medaili.

Mluvíte o masivních dřevech – o jaké materiály konkrétně šlo?

V Resonetu Blatný se dělalo z pařených buků dovezených z Rumunska, potom se přistoupilo k levnějším dřevům, hodně to byla olše, javor, někdy i buk a dub.

Ale nejvíc převažovala olše a javorové krky. Hmatníky byly někdy i ebenové nebo palisandrové, někdy namořené na černo, aby vypadaly jako ebenové, ale palisandr nakonec používá i většina světových výrobců, takže to není žádný poklesek. (pšt)

Ivan Mládek

Ivan Mládek přijel na Huvel prezentovat produkt, u jehož vzniku sám stál – kytarový keyboard Guitariano. Jedná se o „samohrajku“, na kterou hrajeme podobně jako na kytaru – prsty pokládáme na hmatník při hraní sólových partů, dále máme k dispozici i klávesnici pro doprovod. Neodolali jsme a položili Ivanu Mládkovi několik otázek.

Chodíte pravidelně na hudební veletrh?

Jsem tady podruhé, podruhé prezentujeme náš kytarový keyboard.

Co vás zajímá jako banjistu?

Banja mě samozřejmě zajímají, celý život jsem na banjo hrál a ještě pořád na ně občas hraji. Myslím, že česká banja jsou srovnatelná s těmi značkovými americkými. Občas si je zkusím.

Kdy jste si naposledy koupil nový nástroj?

Mám banjo od Čapka a na to hraji už asi deset let.

Vůbec necítíte potřebu „aktualizovat“ svou výbavu?

Necítím, u toho banja je to docela jedno, když ladí a drží mašinky, zvuk každého banja je hezký. Mně se líbil i zvuk takového toho starého českého, co bylo zasazené ve dřevě. Když bylo dobře seřízené, skvěle se u ohně poslouchalo.

Zajímáte se i o možnosti zesílení? Komba, snímače...

U banja určitě ne. Hezčí zvuk než akustické banjo má snad jen banjo na Guitarianu. Krásné, zvonivé, to se mi nikdy na akustické banjo nepodařilo docílit.

Jak vás vlastně napadlo pustit se do projektu Guitariano?

Vždycky jsem obdivoval pianisty, pokaždé jsem se snažil hrát na kytaru tak, aby to připomínalo piáno. Vymyslel jsem si i takovou techniku. Ale když jsem pak slyšel Marcela Dadiho a Cheta Atkinse, říkal jsem si, že to nemá cenu, že to už někdo udělal daleko lépe přede mnou. Přemýšlel jsem a definitivně se rozhodl na jednom představení. Byla tam kapela, měli takové ty keyboardy, samohrajky. Já tam byl sám s banjem, a když jsem po nich šel hrát, bylo to, jako by nehrál nikdo. Říkal jsem si, proč i kytaristé nemají takový nástroj, aby mohli přijít sami, strčit „šlahoun“ do linky a hrát i se spodkem, doprovodem. Cestou domů mě napadlo, že by se dala dát tlačítka mezi pražce a může se na podobný nástroj hrát i kytarovou technikou. Nejdůležitější bylo vymyslet tu jednoduchou doprovodnou klávesnici, na kterou se dá hrát i bez kontroly zrakem, člověk se to naučí za pár dní.

Má ten nástroj dynamiku?

Teď už ano, k novému modelu se dá připojit i pedál, pomocí kterého lze dynamiku ovládat.

Viděl jste někoho použít Guitariano na nějaké zábavě nebo na koncertě?

Ano, už dlouho na to hraje Petr Zábranský, slyšel jsem na to hrát jednoho člověka ze Švýcarska, dále Honza Vyčítal, Walda Matuška na to zkouší hrát, také Pavel Sedláček. Neděláme si iluze, že by se nástroj masově rozmohl, ale už jsme ho začali vyrábět ve větších sériích. (pšt)

Marcus Deml

O tom, že je Marcus Deml nejen kytarový mág, ale také velice příjemný a skromný člověk, jsme se přesvědčili již několikrát. Marcus přijal pozvání na Huvel i letos a po svém druhém vystoupení v podzemním prostoru Art Minus si našel čas i na rozhovor.

Jak se ti dnes hrálo?

Dobře! Včera se mi nehrálo dobře, byly problémy s technikou, ale dneska se mi to líbilo a myslím, že i lidem, měl jsem ten dojem. Je to velmi příjemné, Češi jsou o něco citlivější než třeba Němci.

Kdo byl ten mladý bubeník?

Pavel Valdman, to je žák Pavla Razíma. Pavel Razím přišel ve čtvrtek na zkoušku, přivedl Pavla Valdmana a řekl: „To je taky Pavel, já v sobotu nemůžu.

“ Pavel Valdman byl na zkoušce dost nervózní a moc mu to nešlo, ale dneska zahrál skvěle. Myslím, že z něj bude světový bubeník.

A s Filipem Spáleným jsi hrál poprvé?

Ano, poprvé včera.

Změnilo se něco v tvém pódiovém vybavení?

Pořád se to mění. Mám úplně jiné vybavení než minulý rok. Pedály vepředu jsou stejné, ale používám teď rack. Našel jsem vybavení, které jsem používal před patnácti lety, takže už je to skoro vintage. Vím, že rack už dneska skoro nikdo nepoužívá, ale pro mě je to lepší, protože když hraji pouze v triu, je výhodnější mít zvuk kytary ve stereu. Ten zvuk je větší. Navíc nemusím tolik poskakovat. Stačí jednou šlápnout, a zvuk se drasticky změní. Mohl bych i ty krabičky vepředu modifikovat, ale to už je na mě moc komplikované. Někdy chci intuitivně zapnout nějakou krabičku a nechci přemýšlet způsobem: „tak, teď chci zapnout phaser, tak musím šlápnout na dvanáctku“. Vepředu mám phaser, Octafuzz, ten skoro nikdy nepoužívám, to je jako kdyby se ti podělal zesilovač, Whammy pedal a Bass Synthesizer, ten dělá to střílení. Nepoužívám Tube Screamer, ani nic podobného. V tom racku je preamp Bogner, ten už mám patnáct let, TC Electronic G-Force, jako koncový zesilovač používám Mesa/Boogie 2:90.

Je pro tebe důležitý velký výkon?

Ano. Ale když jsem hrál ve čtvrtek sám v malé místnosti, bylo to moc. Měl jsem master volume na dvojku, a to už moc nehraje. Dneska jsem to měl na šest nebo sedm, to už je hodně decibelů, ale u takového randálu, jaký jsme dneska dělali, to potřebuješ. Teď si ještě nechávám stavět zesilovač od Tubetones, to je malá firma v Hamburku, jde o repliku osmnáctiwattového Marshallu. Mně se hrozně líbí staré marshally bez master volume. Navíc teď budu mít i kombo na tišší hraní.

Zkoušel jsi power-attenuatory (výkonové brzdy, například Marshall Powerbrake nebo THD Hotplate)?

Ano, ale jsou hrozné, žerou zvuk. Jenže ve studiu používám stowattového Marshalla Super Lead, a to by naživo bylo moc. Je tam zdvih na 800 Hz, to ti provrtá díru do hlavy, proto se ten Marshall pořád tolik prosazuje. Bylo by to moc i ve velkých halách. Proto potřebuji i něco slabšího.

Na co nahráváš čisté zvuky?

Na hodně modifikovaného Engela, měl jsem ho tu minulý rok. Ale úplně čisté zvuky skoro nepoužívám. Nemá to žádnou dynamiku, je to jako sklo a to já nemám rád. Koncový zesilovač musí alespoň trochu nakreslovat, jinak to není ono.

Kdy jsi se seznámil s aparáty George Dennis?

Na loňském veletrhu. Od něj používám Spitfire, přes který také někdy nahrávám čisté zvuky. Je to vzdáleně podobné Voxu AC–30, dám ten čistý zvuk skoro naplno, zapojím před to Tube Screamer nebo krabičku George Dennis King Bee, to celé do boxu 4 x 12 “. Vznikne báječný zvuk, není tak brutální jako Marshall, prostě jinačí barva.

Je pro tebe i ve studiu důležité mít box 4 x 12 “?

Kdysi jsem si myslel, že je to jedno, ale není. Já používám jen close-miking (snímání zblízka), a proto jsem se domníval, že stačí box s jednou dvanáctkou, ale není to pravda. Čtyřdvanáctka má nějakou rezonanci, zní prostě jinak i zblízka. Naživo, obzvlášť když to tahám sám, používám boxy 2 x 12 “, větší aparáty jsou všude jinde než na stadionech asociální.

Kolik používáš na turné kytar?

Málo, nemám rád měnění kytar. Nedávno jsem si poprvé v životě koupil Les Paula. A bylo to divné, ten tvar je jiný, zvuk jsem měl udělaný na jinou kytaru. I zvukaři mají s měněním kytar problém. Normálně tahám tři kytary – jednu hlavní, jednu záložní a jednu na drop-D ladění.

Jsou tvoje kytary Yamaha modifikované?

V podstatě ne, mám tam jen vintage fender tremolo a stříbrný hardware, zlatá se mi nelíbí, i zvuk je jiný, má to více výšek. Málo kytar vypadá dobře se zlatým hardwarem, to už je až příliš pěkné. Jinak ty kytary jsou normální Yamaha Pacifica USA Custom Shop. Jen krky měním. Moje nejmilejší kytara má krk z jednoho prototypu, je hrozně tlustý a má vintage rádius.

Máš v oblibě vintage stratocaster tremola. Nerozlaďují se ti pak struny?

Slyšel jsi na koncertě – rozlaďují! Ale co mám dělat? V 80. letech jsem zničil tři stratocastery Floyd Rosem, zvuk už prostě není takový. Můj problém je, že struny měním, až když vstanu. Kdybych je tam měl déle, nerozlaďovaly by se, ale starší struny mi zase praskají.

Co používáš za struny?

Je to trochu dekadentní – používám Elixiry a měním je každý den. Jsou to hodně dobré struny, mají i trochu jiný zvuk. Ladění je u nich lepší, protože se na basových strunách nepřichytí špína. Dneska jsem ale měl GHS Guitar Boomers 009–046, a proto se mi to rozlaďovalo víc. Ale zvukově to jsou moje nejmilejší struny.

Whammy je DigiTech?

Ano, ale první model, mám ho čtrnáct let. Novější modely mají lepší tracking, tolik to však nekřičí. Ten starý ti zničí frekvence, v tom je ten šarm. Má i zpoždění, musíš hrát trochu před rytmem, ale to se naučíš.

Jaký máš vztah k digitálnímu modelingu?

Zkusil jsem to všechno. Mám doma Line 6 Vetta. Umí všechno, snad i napsat e-mail, ale člověk si pořád jen hraje s knoflíky. Pro Line 6 jsem dělal pár klinik, ale necítil jsem se dobře. Vetta je lepší direct, ne přes ty zabudované repráky. Nejlepší modeling je Yamaha (série DG). To neříkám proto, že pro ně dělám, ten model už stejně neexistuje. Hraji na něj doma, ale vždycky se pak raduji, když se zapojím do lampy. Kdyby mi bylo patnáct a mohl bych si stisknutím jednoho tlačítka vyvolat třeba zvuk U2, pak zase další, nedělal bych celý den nic jiného. Taky myslím, že si tím člověk zkazí techniku. Málo lidí umí pořádně zahrát přes starého marshalla, to je dřina a u některých lidí to jen bolí. Je skvělé, že si mladí kytaristé můžou za 200 euro koupit něco, co zní přibližně jako starý Fender nebo Vox. Je to už ale něco jiného, tak dobře to zkrátka nehraje. (pšt)

Zdeněk Zdeněk

Známého klávesistu a skladatele Zdeňka Zdeňka jsem zastihl na předváděčce nástrojů Kurzweil a Acces, která byla spojena s koncertem Ondry Pivce, jenž prezentoval pro změnu nástroje Clavia.

Před chvilkou jste předváděl klavírní zvuky na nástroji Kurzweil. Můžete je porovnat s původním Fenderem?

Začínal jsem s K1200, kde byl typický kurzweilovský zvuk fenderpiána, a každý hned poznal, že to není fender, ale právě Kurzweil. Znělo dost nepříjemně ve vysokých polohách, takže jsem se skoro vyhýbal sólům. Mělo docela zajímavé středy akorát tak pro hudbu a la Whitney Huston. Do jazzu se to ale moc nehodilo. Potom přišla doba samplů, ale tady byl zase ten problém, že zvuk byl moc cinkavý anebo málo zkreslený. Teď však existuje třeba ROM Vintage Electric piano pro K2600 a z toho jsem úplně nadšen. Je to v době, kdy velmi věrné simulace přišly i od Korgu, Yamahy a Rolanda, takže Kurzweil v tom nemá úplné prvenství. Každopádně jsou v současnosti v nástrojích K 2600 a PC2X tak dobré zvuky elektrických pián, že kdybych se měl rozhodnout, dám jim přednost před fenderem.

Jaké máte důvody?

Je to hlavně kvůli váze a údržbě. Udržovat dneska Fendera není žádná legrace a nosit ho, to nejde vůbec. U hammondek bych se to asi tvrdit neodvážil, ale pokud jde o simulaci vintage nástrojů, jako jsou Fender anebo Wurlitzer či Clavinet, tam jsou nápodoby velmi uspokojivé. Například provedení u Roland Fantom je naprosto úžasné. Zrovna jsem venku slyšel jednoho kluka, jak na to hraje (ranní koncert na venkovním stage – poznámka autora) a zvuk pián byl vynikající. Osobně nejsem bůhvíjaký zastánce simulace, ale pokud hraji živě a je zapotřebí někam nástroj dopravit, dávám přednost digitálním nástrojům. Zrovna PC2X váží 23 kg a přitom umí úplně všechno, co na pódiu potřebuji. A to včetně obstojných hammondek.

Nechybí ti potom taková ta klávesová hradba všude kolem?

No, i když jsem jazzman, používal jsem dřív víc nástrojů. Ono je fajn, když si člověk během hraní nemusí zvuky přenastavovat, ale prostě hmátne po nástroji. Myslím si však, že doba, kdy publikum bylo ohromováno neuvěřitelnou škálou zvuků, je nenávratně pryč. Dneska už to snad nikoho nezajímá. Mnohem důležitější je, co člověk hraje. Myslím, že dva nástroje jsou tak akorát.

Ondra Pivec právě dole předvádí nástroje Nord Electro, které ve světě získaly všechna možná ocenění. Co si o nich myslíš ty?

Poprvé jsem hrál na Nord Stage v lednu a byl jsem nadšen. Klávesnice je báječná. Oddělení syntezátorů je dobré a flexibilní. U akustického klavíru mi vadí jedna věc, a to přílišná dynamická citlivost. Podobný pocit mám i u nástrojů GEM. Dynamika je tak velká, že když se do toho víc opřu, tak na mě hrozně vybafne. Pokud se ale drží ve středních polohách, zvuk je nádherný. Nord má absolutně perfektní elektrická piána. Tam jsem nenašel chybu. Stejně tak i u hammondů, ale nejsem typický hammonďák. Ten by jistě nějaké rozdíly našel. Na těch asi sedmnáct kilo je to úžasné.

Máš nějakou zkušenost se softwarovými nástroji?

Ano, teď už jsou procesory na takové úrovni, že nepociťuji to otravné zpoždění.

Jakou latenci považuješ za přijatelnou pro živé hraní?

V současnosti používám zvukovou kartu Creamware Pulsar, ta má zpoždění asi 7 ms, umí i 4 ms. To je naprosto mimo moje vnímání. Tak do 10 ms to nejsem schopen postřehnout. Víc už bych považoval za trochu nepříjemné, obzvláště v kombinaci třeba s hardwarovými nástroji. Já používám varhany od Creamware (B–2003) a jsem naprosto spokojen. Naživo je ale nepoužívám, protože mám strach z přílišné techniky na pódiu, i když by to nejspíš šlo. Také nechci na koncertě pořád přepínat nějaká zařízení. Dokud totiž byly synťáky jen nepovedené napodobeniny, byl muzikant nucen neustále měnit zvuky, aby zaujal posluchače. Dneska, když je dobrý zvuk, se dá hrát na jeden nástroj třeba i dvě hodiny a pokud je ta hudba kvalitní, tak to vůbec nevadí.

Preferuješ spíš sampling, nebo syntézu?

Určitě kombinaci. Čistý sampl mě většinou neuspokojí, protože musím pořád něco přepínat (nesnadné ovládání multiplayerů). Preferuji, když samply procházejí syntetickými filtry. Dneska už mi tohle přijde až trochu ujeté – abych dosáhl toho, co houslista zahraje za pět minut, tak se musím nad počítačem hrbit třeba dvanáct hodin. Když dělám nějakou symfonickou hudbu, tak nechám sólové party nahrát živě a ostatní pak klidně nechám hrát počítač. Posluchač je tak stále v kontaktu se živým nástrojem, což je myslím přijatelné. (ss)

Miloš Meier: Je potřeba mít rozhled

Po kolikáté jsi na Huvelu vystoupil?

Letos jsem tady hrál podruhé, minulý rok na semináři Michala Pavlíčka, který zde předváděl kytary Line 6, letos na semináři Martina Ivana a Davida Pavlíka, rovněž pro firmu Line 6, a také s Jardou Jankem na semináři pro firmu Mesa/Boogie.

V červnu jsi hrál na koncertě Michala Pavlíčka společně se symfonickým orchestrem. Měl jsi už podobnou zkušenost? Co je u takového hraní nejdůležitější?

Nejdůležitější na tomto hraní asi je, že se nesmí udělat sebemenší chyba ve formě skladby. Na normálním vystoupení s kapelou, když někdo udělá malou chybu, tak se mu ostatní můžou přizpůsobit, ovšem na koncertě s padesátičlenným orchestrem, který hraje všechno z not, když se něco takového stane, tak se nikdo nikomu nepřizpůsobí a může vzniknout velký malér. Důležitá tedy byla hlavně má komunikace s dirigentem orchestru, jelikož celá kapela se řídila podle mě.

Hraješ i s pop-rockovými Jane Gang, kde jsou na playlistu například i věci od Chiristiny Aguilery. Kladeš důraz na univerzálnost hráče? Nacházíš nějaké společné prvky v herním přístupu při hře s B.S.P. a třeba Jane Gang?

Hodně obdivuji hudebníky, kteří dokáží zahrát více hudebních stylů, protože každý žánr vyžaduje jiný styl hraní, hudebního vyjadřování či myšlení a je nesmírně těžké se každému jednotlivému žánru přizpůsobit. Mám ale rád, když si ten určitý hráč vezme do hudby, kterou zrovna hraje, něco svého, podle čeho ho všichni poznají.

Jane Gang je skupina, s níž hrajeme převzaté skladby v malých klubech či na firemních akcích, takže s B.S.P. se to nedá příliš srovnávat. Na hraní v B.S.P. se mi líbí, že je tam potřeba větší hudební rozhled, hrajeme jak rockové skladby, pop-rockové, tak do skladeb začleněné různé instrumentální pasáže či improvizace, kde máme možnost se všichni vyjádřit.

Zabýváš se teď cvičením něčeho nového? Jak vypadá tvoje cvičební rutina?

Každý den se nějaký čas věnuji procvičováním techniky, to jsou hlavně prstová cvičení a akcenty hrané v několika verzích. Některá technická cvičení hraji jak rukama, tak nohama. Hodně se zabývám cvičením různých skladeb, třeba i kapel, ve kterých působím, tím způsobem, že je cvičím po paměti s metronomem v různých tempech, hlavně v pomalých. Ve výsledku je pak z těch skladeb hraných v normálním tempu cítit větší jistota a nadhled. Věnuji se také cvičením koordinace a různých groovů převážně ze škol profesora Veselého, hodně se mi líbí také škola Future Sounds Davida Garibaldiho. (jč)

Miloš Vacík: Perkusivní sjednocení

Jednou z tuzemských stálic výukových seminářů je perkusista Miloš Vacík. Na Huvelu pochopitelně nemohl chybět.

Jaké zaměření měl seminář, který jsi na Huvelu předvedl?

Byla to prezentace hudebních nástrojů Meinl a jejich rozdělení, vlastně se jednalo o dozvuk workshopu Luise Conteho, takové stručné představení a rozdělení latinskoamerických, brazilských a afrických bicích nástrojů a některých rytmů.

Říkáš dozvuky Conteho workshopu, co tím přesně myslíš?

Když Luis Conte hrál v Praze, my jsme ve druhé půlce vystupovali s Tam Tam Orchestra a on se k nám spontánně připojil, byl to velký zážitek. Bylo vidět jeho ohromné nasazení, nadhled a současně velmi energický a spontánní přístup, to bylo ohromně inspirující. Hodně mě to povzbudilo v dalším hraní. Perkuse nás úplně sjednotily, nebyla mezi námi žádná bariéra.

Nahráváš na další otázku: jaké jsou tvé současné koncertní aktivity?

Byl jsem přizván ke Sletu bubeníků – čtrnáct dní koncertů, navíc hodně hrajeme i s Tam Tam Orchestra, teď ještě chvíli budu na stánku Meinlů a pak jedu zase hrát. Jsem v poslední době dost v jednom kole, což je dobře. Věnuji se také škole samby, zkoušíme pravidelně každé úterý, třicet bubeníků pohromadě.

Poměrně čerstvě ti v nakladatelství Muzikus vyšla Škola hry na perkuse, k níž je přibaleno i DVD. Komu je určena?

Je koncipovaná i pro lidi, kteří vůbec neumí noty, pro začátečníky, snažil jsem se v ní co nejefektivněji zpracovat základy hry na africké a kubánské nástroje. Je to první škola svého druhu v češtině. (jč)

Seznam novinek na Huvelu

Bicí nástroje

Pellwood 8B BeBop

Zildjian Hybrid K Custom

Balbex 5A fusion

Pearl EXR

Pearl Reference

Sonor SQ2

Regal Tip

S-Hoop

Tama Superstar

Gretsch Catalina Maple a Ash