Další z témat měsíce je tentokrát věnováno oblasti, která v našem časopise stojí spíš na okraji zájmu než v jeho žhavém ohnisku. A je taky asi pravda, že běžné začínající kapele, která se s vyždímanou šrajtoflí dohrabe k nějakému tomu slušnějšímu nástroji a základní zvukové aparatuře, nezbudou na patřičné nasvícení jejich maličkostí na těch vytoužených prknech ani prostředky, ani myšlenky. Svítí se obvykle jen tím, co je v daném sále k dispozici. Pokud se už svítí něčím vlastním, je to buď odšroubované z nějaké té sanitky či hasicího vozu, nebo to prostě jen tak stojí a nějak svítí. Když taková kapela dospěje dříve či později výše a dále do větších prostor, zřekne se rozumně pořizování nějakého osvětlení úplně, protože na světla je tam ta druhá firma, co nedělá péáčko. Ani to vlastně kromě nástrojových zesilovačů nemají, protože co s tím mezi šňůrami - to všechno je věcí zvukaře, jehož si už můžou dovolit tak, jak jsou světla věcí osvětlovače.
Na druhé straně - při zařizování nějakého toho hopsa-klubu, čili žádné sklepní intelektuálské díry, kde stačí jenom lavice, kouř, dobré pivo a v koutě chrčící jazz či blues, hrají investice do světelné aparatury zhruba stejnou váhu jako investice do aparatury zvukové. Taky standardním návštěvníkům těchto míst, ve věku často pod hranicí samostatné právní odpovědnosti, záleží spíš, než co dělají, na tom, jak u toho vypadají, zatímco v těch zmíněných IQ-doupatech je tomu zrovna a právě naopak. Při tom správném dusotu v tom správně blbnoucím osvětlení dá svět na parketu zapomenout na existenci jak uhrům, nedostatku témat k hovoru, tak proporcím před či za vývojem. Přesně ladí k návštěvníkově biologicky dané potřebě prezentovat se jako ten nejkvalitnější samec či samice v dohledu k zaujetí těch co nejkvalitnějších samic či samců v dohledu. C'est la vie.
A na třetí straně. U divadel zájem o světla nad zvukem obvykle převažuje. Zatímco netechnický divadelní management kouká na ozvučovací reprobednu především jako na něco, co v žádném případě nepasuje k těm jedinečným a cenným secesním štukám na balkóně. Na umístění světel tam mají celé jeviště a dobrý světelný park většinou neříká divákům, z čeho a za jaké peníze byly pořízeny kulisy v novém avantgardně pojatém kuse, pokud je už přímo celé nemarkýruje na nějakém tom projekčním plátně. Ovšem vlídnost divadelních bossů ke vždy nadrženým obchodníkům je obvykle přímo úměrná sumě, kterou se jim v tom roce podaří vyrazit z Ministerstva kultury.
Úkrokem do historie
Čekáte, že začnu u Edisona a jeho bambusové žárovky, ale kdepak. U šamanských ohňů a kmenových slavností, které až do příchodu křesťanství měly více či méně skrytý cíl, zvýšit porodnost kmene jako politickou pojistku před stejně smýšlejícími sousedy, přišli lidé na to, že bodové osvětlení odspodu, které je opačné od běžné denní zkušenosti, dává situaci tajemný až hypnotizující účinek. Došli k tomu po tisíciletích i fotografové, kteří spodnímu osvětlení říkají divadelní, přestože v divadlech po zemi moc světel nenajdete. Dřív než elektrické osvětlení se po loučích, svíčkách a petrolejkách používaly lampy plynové, první pokusy o elektrické světlo využívaly otevřený elektrický oblouk podobný dnešním svářečkám. Všechny tyto světelné zdroje měly velkou nevýhodu v tom, že si zahrávaly s otevřeným ohněm, což při oblibě dřeva jako stavebního materiálu vedlo k mnohé svízeli. Nejedno město tak čelilo nejen moru, povodni a válkám a nejeden vlastenec se tak někdy musel na svoje národní divadlo skládat dvakrát.
Pro prezentaci prvních elektrických světelných zdrojů sloužila často spíš než pódium architektura, ať už to byl parník nasvětlený vynálezem páně Edisona a jeho týmu z Menlo Parku nebo Křižíkova fontána. Noční osvětlení architektury je velkým a trochu samostatně žijícím odvětvím konání lidského, a povídání o něm proto nechejme jiným. Pro pódiové osvětlení byla žárovka poměrně dlouhou dobu málo výkonná a na tehdejších pódiích proto zůstávaly ještě pár let po vynálezu žárovky světla plynová nebo obloukové lampy.
V 60. letech dělaly bigbítové kapely první pokusy s měnícím se pódiovým osvětlením, které do té doby na pódiích buď svítilo nebo nesvítilo podle dění na něm, nebo vytvářelo zvláštní efekty, třeba dojem bouřky. Na filtry reflektorů tehdejší světelní designéři lili různobarevné oleje, které se všelijak slévaly a rozlévaly a na stěně za muzikanty i na nich vytvářely různé měnící se obrazce. Kromě tehdy velice módního prvku náhody to trochu korespondovalo i se stavem mysli oblbnuté halucinogenními drogami. Taky módními. Prudce inspirativní nápad s projektorem a dívčím tělem zaznamenal už Michelangelo Antonioni v legendárním filmu Zvětšenina v roce 1966. Zhruba v té samé době nastalo i první opojení elektronikou, které vlastně ještě nepřestalo, a jednou z reakcí byla i takzvaná barevná hudba, čili frekvenční elektronické filtry či později různé sekvenční logické obvody, které způsobovaly, že barevné žárovky blikaly podle současně znějící hudby. Z domácích interiérů byla tato velice módní zařízení postupně odnesena na půdy, do sklepů a popelnic a u profesionálních inteligentních světel či světelných pultů se reagování světelného parku rovnou na hudbu přerodilo do různých programových sekvencí, které se používají, když osvětlovač nemá čas, chuť či znalosti naprogramovat něco jiného. Ale to už jsme v 80. letech minulého století, kdy se na trhu ve větší míře objevily reflektory měnící na dálku všechno možné, později byly nazvané jako inteligentní světla. Nejprve se rozšířily různé efektně blikající hračky, které některé firmy tlačí na trh až do dnešních dnů. Pokud od světla nečekáte než jednu či několik málo světelných nálad a často i nepříliš vysokou životnost, není proč proti nim něco namítat. Za ty prachy. Ovšem osvětlení, které může plnohodnotně doplnit, dnes už i nahradit, divadelní či univerzální pódiový či klubový světelný park, se začalo dělat až v druhé půli 80. let. Bylo zpočátku, jako všechny zásadnější technické novinky, ukrutně drahé. Tehdy se od nás jezdil okukovat svět do Budapešti. Před tamními vystoupeními Dire Straits v roce 1985, Genesis či Petera Gabriela v roce 1987 seděl svět na zadku. Dominantní firmou tehdy byla značka Vari-Lite. Jednodušším typem tehdy vznikající kategorie inteligentního osvětlení byly tzv. scannery, kdy světlem hýbalo hbité zrcátko, když pak do dnešních dnů převládly tzv. moving heads, kde je v pohybu celá ta svítící šišatá bedna.
Zdroje světla
Podívejme se napřed na to, čím se dnes svítí. Pokud bychom se dívali hodně teoreticky, jde o měniče elektrické energie na energii světelného záření. Nutno předeslat, že ve všech těchto měničích, stejně jako všech jiných měničích z nebo na elektrickou energii, ať už jde o mikrofon, reproduktor, fotočlánek, elektromotor, či jakoukoliv elektrárnu, převod nikdy není beze ztrát. Ani moc neobnažím svou hruď, když napíšu, že žádný úplně bezeztrátový měnič jednoho typu energie na druhou zatím na světě není. Ve většině případů jsou to ztráty ve formě nežádoucího vzniku energie tepelné, v případě měniče nějaké energie na teplo, který obecně mívá nejvyšší účinnost, jsou zase ztráty ve formě nežádoucího elektromagnetického vyzařování nebo třeba zase světelného.
Existuje ještě jedna kategorie pro hodnocení zdroje bílého světla a tou je jeho teplota. Představa teploty bílého světla vychází z toho, že když patřičně rozžhavíme nějaké těleso, které to po delší dobu snese - učení fyzikové mu říkají absolutně černé těleso, začne kromě tepelného, tedy infračerveného elektromagnetického záření, se zvyšující se teplotou vyzařovat i jiné části elektromagnetického spektra. Pokud bychom uvažovali extrémně vysoké teploty, kmitání částic takové hmoty by mohlo vést k jejich rozpadu částic, což by uvolnilo další energii a možná i spustilo neřízenou aditivní jadernou reakci doprovázenou elektromagnetickými spektry v takové úrovni a šíři, že bychom koukali - ovšem nekoukali bychom dlouho. To už jsem se ale definici teploty bílého světla hodně vzdálil. Při rožnutí žárovky to nehrozí. Teplota bílého světla se udává v jednotkách absolutní teploty, tedy v Kelvinech.
Elektrické zdroje světla lze nacpat do třech škatulí. Jsou to jednak žárovky, kde je zdrojem světla rozžhavené, dnes už asi bez výjimky wolframové vlákno. Teplota jejího světla se běžně pohybuje mezi 2000 a 3000 K. Podžhavené žárovky mají tuto teplotu úměrně nižší. Údaj lze taky chápat tak, že když něco rozžhavíte na nějakých 2000 °C (= 2273 K), bude to svítit jako žárovka. U žárovkových zdrojů světla lze celkem jednoduše měnit intenzitu tohoto světla změnou napájecího napětí, ale se změnou napájení mění žárovka právě tu světelnou teplotu, protože se taky mění teplota jejího vlákna.
Další skupinou světelných zdrojů budiž výbojky. U nich je zdrojem světla ionizační výboj v řídkém plynu. Jejich energetická účinnost bývá vyšší než u žárovek, ale taky je hluboce pod 50 %. Teplota jejich světla může být až 7000 K. Pomocí vsazených filtrů ji lze snížit, zvýšit ji pomocí filtrů nelze. Intenzitu světla některých typů výbojek lze řídit sice ne úplně jednoduchou, ale plně elektronickou cestou, někdy i plynule až do nuly. Intenzitu svitu u jiných typů výbojek příliš měnit nelze, protože se poměrně rychle dostanete na napájecí napětí, při kterém výboj ustane úplně, čili ve shodě s klasikem výbojka prskne a zhasne docela. Teplota bílého světla výbojky závisí na její konstrukci, druhu její náplně - tedy toho řídkého plynu, ve kterém výboj probíhá. U konstrukcí, které používají luminofor na vnitřní stěně baňky výbojky, závisí teplota vyzařovaného světla pochopitelně i na druhu toho luminoforu. To je látka nanesená v tenké vrstvě zevnitř na baňce výbojky, která zachytává neviditelné záření ionizačního výboje ve skleněné báni a mění ho na kýžené záření viditelné. Změna intenzity se u výbojek plynule mění nejčastěji mechanickým zacloněním. Různým mechanickým clonám se říká dimmery a přijde na ně řada později.
Třetí skupinou zdrojů světla jsou zdroje kvantové, čili různé lasery a LEDky, což je anglická zkratka pro světlo emitující diody a s ledem nemá nic společného. Přestože ze zdrojů světla patří k energeticky nejúčinnějším, výkonnější lasery se musí poměrně složitě chladit. O teplotě bílého světla nelze u LEDek ani laserů hovořit, protože bílé světlo tyto zdroje jednoduše neumí. Pokud bychom dokázali převést světlo na zvuk, bylo by bílé světlo šumem frekvenčně zabarveným podle své teploty. Světlo z laseru nebo LED by bylo čistým tónem, čili sinusovkou. Rádoby bílé světlo LE-diod tvoří přítomnost červené, žluté a modré LED v jednom pouzdru. Zatímco LE-diody se čím dál víc uplatňují ve formě světelných řetězců v osvětlování architektury, kde takto třeba zdůrazňují linie staveb - jeden z pražských mostů, tuším, že Čechův, má tuto výzdobu. V pódiovém osvětlování se uplatňují spíš lasery. Lasery mohou být buď plynové - ty jsou obvykle červené a využívají kvantového děje v řídkém plynném médiu. Polovodičové lasery bývají nejčastěji zelené a využívají podobného děje v laserové diodě. Využívají se ve výkonech od stovek miliwattů do desítek wattů, z nichž výkony nad 1 W jsou vhodné spíš pro venkovní světelné efekty nebo průmyslové využití než pro osvětlení pódia.
Přestože technologie kráčí kroky olbřími, zdroj absolutně studeného světla, čili bez nežádoucího ohřívání zdroje ani jiných energetických ztrát, se podobně jako perpetuum mobile sestavit zatím nepodařilo. Pokud máte nějaký recept, napište ho do redakce - úspěšné návrhy odměníme předplatným.
Druhy pódiových reflektorů
Přestože lze tvrdit, že svítidlo zná každý, správně znalý a patřičně si toho vědomý osvětlovač vás zasype pojmy, které mají, jako většina odborné terminologie, dvě funkce: Předně výrazně zkrátí a projasní rozhovor mezi znalými, zde budiž chvála jazyku, ať už je odkudkoliv, dále pak učiní z těch ostatních naprosté pitomce, kteří nevědí, o co v branži jde, a nemají tudíž ani právo na jakýkoliv názor, jejich úkol je jen držet pysky u sebe a široce roztáhnout prkenici. Přestože je to uprostřed textu, dopustím se malého slovníčku pojmů, z nich některé ještě dovysvětlím níže, jiné nikoliv. Taky se vykašlu na nějakou abecedu a proberu to podle logiky věci:
PAR je podobně jako třeba tranzistor dnes už nijak nerozebíraná zkratka pro pevné nepohyblivé pódiové svítidlo. Má obvykle tvar velké, vzadu zakulacené hliníkové konzervy, přičemž přední její stěna je zpravidla prosklená a má kolejničky či klipsničku pro nasazení barevného či jiného filtru. Z boku jí kouká nějaká ta konzole, za kterou by se dala někam přichytit a jednou až do konce akce nasměrovat. Zdrojem světla uvnitř je obvykle žárovka, i když výjimečně jsou i s výbojkami. Typové číslo PAR se většinou udává právě podle výkonu této žárovky, kterou reflektor ještě bez problémů snese. To se ale mění podle výrobce. Světlo se neumí samo ostřit, hýbat, měnit úhel paprsku, který mimochodem ani nebývá nijak přesně ohraničený, ani elektricky na dálku vyměnit filtr. Podle tvaru svítícího kužele je můžete ještě rozdělit na široké, střední a ostré. Pokud byste jej přece jen chtěli za provozu někam točit, aby svítil jinam, se zlou se obvykle potážete, neboť po chvíli svícení mrška pěkně topí a připálil by vám ruce vaše nenechavé. S tím je dobré počítat i při instalaci, aby na něm neležela třeba opona nebo zadní horizont jeviště. Pokud tedy nechcete mít místo koncertu hasičské cvičení. Ono kvůli požadovaným světelným výkonům a energetickým účinnostem zatím dostupných zdrojů světla jsou vysoké teploty častým průvodce fungování takřka všech pódiových světel. Kdo na to zapomene, samo se mu to, leč pozdě, připomene.
(Osvětlovací) vana neslouží ke koupání, ale ke svícení. Je to plošný zdroj světla určený k souvislému osvětlení větší plochy. Kvalita osvětlovací vany se hodnotí podle toho, jestli na osvětlované scéně dělá světelné fleky či nikoliv. Dá rozum, že správně je to bez fleků. Vany lze těžko někam výrazněji směrovat nebo předsazovat jim filtry. Jediné, co s nimi lze udělat, je omezit jejich světelný rádius, aby například neoslňovaly místo jeviště i diváky v předních řadách nebo zadní černý pódiový horizont. Z tohoto pohledu jsou vany symetrické a asymetrické. Ty druhé mají z jedné strany stínicí klapky, aby z jedné strany neoslňovaly třeba zrovna ty přední řady. Nejčastějším zdrojem světla u osvětlovacích van bývá halogenová žárovka, často je její vlákno zatavené do trubice, aby tak zvětšila plochu plošného zdroje. Jsou i vany s výbojkami, některé mají i rámečky na filtry nebo klapky. Taky osvětlovací vany obvykle vydatně topí.
Wash, wash light je svítidlo s paprskem, který nemá ostré okraje. Ta šíře paprsku bývá mezi 30° až 140° plošného úhlu v jeho řezu. Bývají v provedení jak inteligentním, tak ručně ovládaném. Mohou se lišit ještě podle použité čočky, třeba s Fresnelovou čočkou nebo čočkou PC.
Spot, follow spot, spot light je pódiové osvětlovací těleso s užším úhlem světelného paprsku než předchozí wash light. Jejich paprsek se dá zaostřit, a to až do úhlu okolo 3 úhlových minut. Šíři jejich paprsku lze měnit, většinou lze měnit i barvy. Zůstávají v současnosti jediným typem reflektoru, u jejichž neautomatizovaných typů ještě sedí nějaká ta člověčí obsluha. Bývají na to stavěné, mají obvykle protáhlý tvar zakončený na nesvítícím konci ovládacím madlem. Spousta světel spot light je ale v inteligentním provedení, a pokud mají reagovat na dění na scéně, může být třeba sólistovi přikurtována k tělu malá vysílačka, kterou reflektor vytrvale hlava-nehlava sleduje. Nebývá to vždycky šťastné řešení, třebaže šetří počet hlav technického personálu. Těmto fintám budeme věnovat více prostoru, až budou tématem slunce či měsíce světelné řídicí pulty, na něž si už taky brousím klávesnici. Inteligentní follow spoty tvoří větší půli produkce inteligentních světel vůbec.
Color changer je reflektor častěji typu wash light než spot light, u něhož lze na dálku měnit barvy, odtud jejich název. Některé lze ovládat jenom ručně, některé zase jenom dálkově. Barvy může měnit buď ze zásobníku pevných filtrů nebo mícháním barev. U některých typů color changerů je zásobník s filtry umístěn vedle výstupní čočky reflektoru a tvarem se podobá jakémusi technickému voleti či zdobnému okrouhlému límci. Konstrukce se různí typ od typu. Dálkově řízená změna barev u inteligentních světel se rozumí samosebou a neschovává se pod nějakým dalším technickým termínem.
Předchozí výčet samozřejmě neobsáhl veškerý výčet statických nebo ručně ovládaných světel a slouží jen pro hodně hrubý přehled muzikantův. Snad vyhoví, v opačném případě vzhůru do odborné literatury. Další druhy světel využívá divadelní a filmová technika a český muzikant o ně moc často nezakopne.
Inteligentní světla - tento pojem nemá nic společného s inteligencí, jako měříme IQ u dětí nebo jinak u šimpanzů nebo delfínů. Inteligence u světel znamená, že vše, co u nich lze řídit, lze řídit na dálku. Směr, barvu, šířku paprsku, umístění předloh zvaných gobo, o nichž se tu bude ještě psáti. Opakem inteligentních světel nejsou světla imbecilní, ale pevná nebo ručně ovládaná. Reflektory typu PAR i osvětlovací vany představují právě ten opačný typ pódiových světel. Směr paprsku inteligentních světel lze natočit buď jen pohybem odrazného zrcátka, nebo pohybem celého osvětlovacího tělesa ve svém pohyblivém rámu. Čtěte a vězte dále a níže.
Scanner (čtěte to raději jako skener), méně často taky moving beam, jsou právě ta chytrá slova pro inteligentní světlo, u něhož se o pohyb paprsku stará malé odrazné zrcátko. Jeho paprsek se pohybuje rychleji, než reflektory typu moving head, protože mrskat zrcátkem je mechanicky snazší než stěhovat celou tu svítící bednu. Některé, hlavně ty starší scannery, jsou vlastně jen inteligentními hlavami nasazenými na nepohyblivých světelných tělesech - podobně jak u lidí. Další výhodou je, že tělo scanneru může být těžké, jak chce, a nemá to vliv na pohyblivost jeho paprsku. Scanner může mít proto delší optickou dráhu, která ale pak taky reprezentuje větší ztráty světelného výkonu. Zrcátko je nutné poměrně často čistit, pokud ten výkon nemá být ještě nižší. Zásadní nevýhodou scannerů je úhel pohybu jeho zrcátka, které je standardně 180° x 90°. Tento úhel ale scanner obsáhne rychleji než seberychlejší moving head. Inteligentní světla typu scanner byla na počátku 90. let u masivního obchodního rozšíření inteligentního jevištního osvětlení, kdy na čas mnohde vypálila rybník dražším konstrukcím typu moving head, které zejména díky značce Vari-Lite patřily mnohdy k cenově nedostižné dokonalosti. Následovala opačná vlna, kdy byly scannery vytlačovány světly moving head, které začalo dělat víc firem za příznivější ceny. V současnosti se vážky vracejí zpět a scannery opět nacházejí svoje místo.
Moving head, méně často moving body, jsou tím druhým typem inteligentního osvětlení, kde dálkově je u nich řízeno prakticky vše, co řídit lze. Jinými slovy - pokud nemá reflektor nějaké tlačítko pro volbu předem zadrátovaného programu, nic s ním bez světelného ovládacího pultu nesvedete. Nutno ještě podotknouti, že takové tlačítko častěji najdete u levnějších scannerů než u plnokrevného moving head. Dělají se jak typu wash light, tak typu spot light. U některých firem, třeba dánské Martin nebo americké High End Systéme, je celkem jasně patrné, kterého je které hýbací tělo druhu, a to podle průměru výstupní čočky. Spoty mají samozřejmě čočku menší. U ostatních firem nebývá rozdíl tak patrný nebo někdy, zvláště u těch levnějších, u nichž je co nejvyšší dědičnost stavebních dílů kvůli láci, rozeznat takto zvenku druh ani nelze. Reflektory moving head spolu se stabilními světly typu PAR jsou zpravidla základním světelným osazením velkých pódií, zatímco v malých klubech zůstávají spíše perlami na diadému. Výhodou reflektoru typu moving head je především úhel jeho pohybu, který je na rozdíl od scanneru prakticky dvojnásobný. Moving head zavěšený na koncertě nad pódiem může svítit do lidí, na muzikanty i na pozadí za ně. Umístit proto moving head někam do rohu je jako žrát kaviár naběračkou. Konstrukčně jsou pohyblivé hlavy řešené s krátkou optickou dráhou, na které tudíž nenaberou mnoho ztrát. Na všechny mechanické prvky je v reflektoru méně místa, protože se musí vejít do poměrně malé hlavy, jsou proto víc tepelně namáhané od zdroje světla. U levnějších typů může ještě rušit jejich větší hlučnost při pohybu. Nedokonalost toho pohybu a nestálost barev jsou nectnosti společnou pro levné moving head i scannery.
Projektory by snad měly být samostatnou kapitolou, když ne článkem či oborem. Obvykle pro ryze informativní sledování bývá promítán na projekční plátno, obecněji spíš plochu, protože moderní projekční plochy nemusí mít s plátnem nic společného. Jako součást efektového nasvětlení scény může být obraz z projektoru promítnut na cokoliv, na čem bude aspoň částečně vidět. Je-li projekční plocha dostatečně průsvitná, lze na ni obraz promítat ze strany diváka i proti němu. Pak se hovoří o přední nebo zadní projekci. Pokud se předloha z nějakých důvodů pohybuje, mluví se zcela běžně o promítačkách či videu podle toho, je-li zdrojem filmový pás nebo odněkud získaný videosignál, ať už z rekordéru, klasické televize (pokud má výstup videosignálu) či jako výstup z počítače. Díky výraznému poklesu cen výkonných profesionálních projektorů v poslední době začíná u nás pódiovou projekci využívat čím dál více kapel. Ovšem mnohem častěji než pro pódiové světelné efekty se používají pro reklamní či vzdělávací prezentaci.
Obrazovkové monitory se na velkých pódiích nevyskytují prakticky vůbec, jejich využití jde v úvahu buď v klubech nebo pro reklamní či vzdělávací prezentace. V malých klubech u parketů či v barech jsou k vidění monitory, které se až do ztotožnění podobají klasickým větším domácím televizím. Jsou buď s klasickou vakuovou obrazovkou nebo nověji a zatím o dost dráž s polovodičovou plazmovou. Větší obrazy na pódium lze poskládat buď z několika speciálních obrazovek, které jsou speciální jednak v tom, že mají minimálně "neobrazovkového" prostoru okolo tak, aby navršením vznikly co nejmenší mezery mezi jednotlivými monitory. Druhým speciálním je na nich speciální elektronika, která jeden obraz rozdělí do potřebného počtu menších pro jednotlivé obrazovky.
Druhým typem je nahrazení obrazovky panelem trojbarevných LE-diod (nebo tří jednobarevných vždy blízko sebe), z nichž každá taková (trojice) tvoří jeden obrazový bod obdobně jako na klasické obrazovce. Tento monitor potřebuje sice speciální rozkladovou elektroniku pro takové stádo LEDek, obraz se dá sledovat jenom z větší dálky a kromě obchodního domu Kotva a Frankfurter Musikmesse jsem ho nikde jinde v reálu neviděl.
Lasery se používají pro víceméně omezený počet světelných efektů a nelze o nich psát jako o standardních světlech, přestože je najdete na každé druhé diskotéce. Díky svému úzkému a velmi přesně zaostřitelnému paprsku je lze považovat spíš mezi bodová svítidla. Prostorovou modulací laserového paprsku lze docílit podobně jako u obrazovky či osciloskopu různých prostorových obrazců, které jsou promítány buď na zeď, plátno, dýmovou či vodní stěnu, nebo mohou ve formě různých hologramů interferovat ve volném prostoru. Nejčastější jsou polovodičové lasery v zelené nebo červené barvě. Do výkonu nějakých 3/4 wattu je lze chladit vzduchem, výkonnější musí mít chladicí okruh s chladicím médiem. Lze najít i plynové lasery, ty jsou dražší, a proto i mnohem vzácnější.
3 zdroje a 3 součásti
Pokračujmež tedy v předchozím přehledu.
Dimmer (dim = zaclonit, zakalit, pohasnout), čili stmívač. Součástí reflektorů od color changerů a follow spotů výše. Jeho funkcí je plynulé tlumení světelného toku reflektoru, funguje tedy podobně jako regulátor hlasitosti na zesilovači. Může být jednak mechanický, jednak elektronický. Mechanické dimmery jsou různých konstrukcí od všelijakých plechových žaluzií, zakousávajících se hrábí až po irisovou clonu podobnou jako u objektivů fotoaparátu. Jsou umístěny v optické cestě vždy mimo ohnisko, aby jeho segmenty nebyly patrné na osvětlené ploše. Důležitým kritériem je schopnost jejich práce ve vysokých teplotách, které uvnitř reflektorů obvykle panují. Dalším kritériem kvality je, aby při zaclonění snížily jenom intenzitu vyzařovaného světla, ale ne úhel, tedy šíři tohoto paprsku. Nebo jiné jeho vlastnosti, aby nedělaly fleky na osvětlované ploše a podobně.
Elektronické dimmery pro klasické reflektory PAR osazené žárovkami jsou buď tyristorové nebo tranzistorové. Fungují pulzně - čili tak, že ostrými přechody rychle spínají či rozpínají proud k žárovkám, případě vynechávají některé periody střídavého proudu, kterými se žárovky napájí. Tak či onak mění u žárovek teplotu bílého světla a kromě plynulosti jejich regulace je důležitým kritériem i jejich odrušení. Při náhlém utínání proudu vznikají totiž vydatně rušivé napěťové špičky, které třeba mohou přenosem přes vzduch či síťové napájení rušit zvukovou aparaturu.
Elektronické dimmery pro výbojky jsou podstatně složitější a nehodí se pro všechny druhy výbojek nebo nedokážou ztlumit výbojku až do nuly. I u nich jsou významnými kvalitativními ukazateli plynulost regulace a odtlumení případného rušení.
Black out je obdobou mechanického dimmeru, který má jen dva stavy - zacloněno, odcloněno. Používá se k krátkodobému odstavení nažhaveného a nastaveného reflektoru. U follow spotů mohou být ovládány ručně, u inteligentních světel jsou samozřejmě na dálkový pohon. U jednodušších světel mohou být spřaženy se samotným dimmerem, jehož dvě krajní polohy pak využívají. Úplně nejjednodušším dimmerem je vypnout proud ke zdroji světla, nemusí to ale být vždycky to nejšťastnější řešení.
Gobo, rastr je tvarová předloha používaná pro tvarování zaostřeného světelného paprsku. Hodí se logicky tedy do světel typu spot light. Mohou to být různé plechové výlisky, složitější obrazce jsou naneseny na skleněných předlohách opatřených vrstvičkou neprůsvitného kovu, který se na potřebných místech odpaří laserem nebo leptáním. Obrazce na nich mohou být barevné nebo neprůsvitné. Dají se skládat dvě až tři barevná goba pro promítání barevných obrazců. Komfortnější světla umožňují i otáčení takové předlohy, a to i o stanovené úhly či stanovenou rychlostí. Záleží na kvalitě toho kterého kousku, z čeho si lze vybrat a jak dobře to umí udělat. Právě pomocí různých tvarových předloh i pomocí projekce lze v divadlech markýrovat neexistující kulisy.
Framing znamená tvarování okraje zaostřeného světelného paprsku, ať už do roviny, do kulatého nebo jiného tvaru. Používají se k tomu různé mechanické prvky, které se vkládají do cesty světelnému toku v místě ohniska. Pro plynulou změnu kruhového tvaru slouží klasická irisová clona v ohnisku reflektoru.
Filtr je další věcí, která se strká do cesty světelnému paprsku, ať už zaostřenému nebo ne. Různých druhů filtrů je jak komárů o letní noci. Jsou filtry efektové a korekční. Korigovat se může teplota barevného světla, filtrovat lze i infračervené čili tepelné záření, aby tepelně nenamáhalo optickou cestu nebo osvětlené objekty či subjekty. Dalším typem korekčních filtrů jsou filtry difúzní, které dělají měkčí nasvícení scény.
Filtry se mohou vyrábět jako skleněné desky, gely či jako fólie. Skleněné filtry jsou tam, kde se požaduje stálost a kde se nevyměňují často. Na koncertech se obvykle používají barevné fólie, které se po několikerém použití vyhazují.
Klasické filtry fungují tak, že nežádoucí část spektra nepustí ven a přemění ji v teplo. Takové filtry jsou sice levnější, ale vydrží kratší dobu, protože se víc hřejí. Pro velká tepelná namáhání mohou být v úpravě high temperature, ale pokud se dostanou do ohniska paprsku, odjedou docela rychle i takové. Tmavší barvy dostávají pochopitelně na frak víc než ty světlejší.
Druhou širokou řadou optických filtrů jsou filtry dichroické, které pracují na principu odrazu a průchodu barevného světla. Hřejí se méně, ale jsou dražší. Mohou se používat jak pro odraz, tak pro průchod, i když průchozí jsou výrazně častější.
Stav trhu na českých štacích
Už dávno se nejezdí okukovat technika do Budapešti - ne, že by tam nebyla taky. V současnosti vládnou českému trhu, jež se tak neliší příliš od světového, v namátkovém pořadí firmy High End Systems, Clay Paky, Martin, Futurelight, nově pak i ROBE Show Lighting. K nim přistupuje celá řada jednoúčelových světelných efektů, které vyrábějí buď tyto firmy, nebo jsou různé jiné, často východoasijské výroby.
Na vystoupeních ve velkých sálech, ve velkých a moderně vybavených divadlech stejně jako v televizních studiích se obvykle střídají značky dánské firmy Martin, americké High End Systems a italské Clay Paky. Všechny mají v České republice svá obchodní zastoupení i značkový servis. Ručně ovládané follow spoty dělají firmy Clay Paky, italská Coemar a několik dalších.
Za významnou zmínku stojí bývalá snad vojenská výroba v Rožnově pod Radhoštěm, která v 90. letech fungovala jako výrobní divize německé firmy Futurelight, a v poslední době se rožnovská produkce prosazuje pod vlastní značkou ROBE Show Lighting. V poslední době tvoří velkou, pokud ne největší, část do počtu prodaných světel u nás. Nejsou to samozřejmě jediné firmy na světě, co dělají světla. Produkce ostatních firem dýchá třem shora jmenovaným více či méně na záda.
Legendární a dosud špičková a drahá firma Vari-Lite upřednostňovala dlouhá léta pronájem před prodejem. V posledních letech začali světla i prodávat, obchodníci ale tvrdí, že si na to vzpomněli pozdě. Firma je vysoce progresivní a inovativní, což ale mnohdy jde proti spolehlivosti jejich výrobků. Naopak firma High End Systems jde spíš po funkční spolehlivosti svých věcí i za cenu někdy usedlejších technických řešení. Ostatní špičkové firmy se drží někde mezi na této škále, pokud ji lze vůbec takto zjednodušit.
Datový protokol DMX-512
Jistě vám došlo, že pokud zvenku na inteligentním reflektoru není takřka nic, co by s ním mohlo něco udělat, je k tomu nutný nějaký datový protokol. Přestože si jeho větší část nechám na povídání o řídicích světelných pultech, pár slůvek tu ztratím.
Podobně jako MIDI původně pro řízení syntezátorů se i protokol DMX 512 vyvinul z předchozích protokolů analogových, kdy za řídicí veličinu sloužilo napětí na tom kterém řídicím portu. Analogové řídicí protokoly měly potíže jednak s počtem kabelů, protože obvykle co řízený vstup, to jeden špagát, dále taky nebyla vždy přesně daná řídicí veličina, neboť vlivem výrobních tolerancí mohla různá zařízení chápat či vydávat povely mírně odlišně.
Volba tohoto protokolu podobně jako u formátu komerčních videokazet na počátku 80. let byla spíš rozhodnutím obchodně politickým než technickým. Některé jiné typy sběrnic toho uměly víc, ale neprosadily se obchodně. Nejedna firma, například dánský Martin, dodnes nabízí datové převodníky ze svého formátu na DMX 512.
Stejně jako MIDI je i řídicí protokol DMX 512 sériovou digitální sběrnicí s proudovou smyčkou 20 mA, stejně taky jako u normalizované sběrnice RS-485. Tím ovšem podobnost s MIDI končí. DMX 512 je vedená podobně jako mikrofonní signály symetricky, což zvyšuje její odolnost vůči rušení, jehož je okolo světel vždycky víc než dost. Podobně jako u profi mikrofonů využívá tří nebo pětipólových konektorů XLR, takže klidně můžete pro rozvod DMX 512 použít symetrických mikrofonních kabelů. Rychlost přenosu této sběrnice je totiž 250 tisíc bitů za vteřinu (MIDI jich umí nějakých 32 tisíc). Magické číslo 512 v názvu není číslem vývojové verze, ale reklamou na počet přenášených datových kanálů jedním šlauchem takové sběrnice. MIDI jich v jedné lince umí nějakých 16. Podobně jako MIDI se i přístroje pro DMX 512 spojují do řetězců, kdy výstup jednoho jde do vstupu dalšího. Součástí řídicího rozvodu mohou být i splittery, které větví rozvod po této sběrnici, nebo izolátory, které takřka bez výhrady pomocí optočlenů galvanicky izolují jednotlivé přístroje mezi sebou. Ať už kvůli bezpečnosti nebo častěji kvůli proudovým smyčkám. Na druhém konci této sběrnice je pak řídicí světelný pult, o němž bude psáno někdy příště.
Přátelsky a srdečně děkuji pánům Milanu Hrůzovi z firmy PRODANCE a Vítu Pavlů z firmy Osvětlovací technika Vít Pavlů za cenné poznámky a podněty k tomuto textu.
Josef Kostečka, Light & Sound Design, České Budějovice
Provádíte osvětlování na zakázku nebo prodáváte světla?
Pokud nás někdo požádá, tak formou odborné konzultace jsme schopni poradit s nákupem, ale spíš provozujeme osvětlování a ozvučování.
Jak dlouho vám trvá naprogramovat nějakou scénu nebo zrealizovat nějakou osvětlovací zakázku? Jak je to složité?
Záleží samozřejmě na množství aparatury. Taková běžná průměrná akce tak hodinu až tři hodiny při programování inteligentních světel. Ale nejsou výjimkou čtyř až pětihodinová programování nebo celovečerní akce den předem, když se dělá nějaká velká show a dává se to dohromady celou noc.
A když hraje nějaká běžná kapela, světla programujete přesně do hudby, nebo měníte nějaké nachystané scény za letu?
U kapel se většinou nastuduje hudba dopředu, aby to člověk znal jako muzikant. A už známe prostředky, se kterými pracujeme, a ty volíme v tu pravou chvíli do pravého okamžiku.
A s hudbou to synchronizujete jak?
Lidský faktor vždycky hraje tu hlavní roli. Moderní technologie s předprogramovanými bloky tomu samozřejmě hodně pomáhá, ale člověk je tam nezastupitelný. Stěžejní místa startuje samozřejmě člověk.
Takže nehrozí průšvih, když se muzikant zdrží třeba na sóle...
Samozřejmě technika skýtá tu možnost udělat to i takhle, ale nemyslím si, že je to to pravé ořechové. Od toho je tam ten člověk, aby tomu dal život - tu správnou šťávu.
Na vaší webové stránce vidím krásný obrázek se zeleným laserem, to jsou polovodičové lasery?
To byla dlouhodobá spolupráce se slovenskou firmou Laser Live. V našich končinách zájem o lasery už trochu opadává, takže to zůstává spíš záležitostí různých house party a podobně.
Marian Friedrich, technik firmy Kvant, Bratislava
Vy, pokud vím, dodáváte laserovou techniku. Jakým způsobem přistupujete k zákazníkovi?
Dodáváme laserové show na nějakou konkrétní věc, pokud je potřeba prezentovat nějaký výrobek a podobně. Ale předtím, než nastoupí technici, náš šéf se dohodne se zákazníkem, který za ním přijde s konkrétním požadavkem, a my dostáváme konkrétní úkoly, které řešíme.
Jaký můžete dodat nejvýkonnější laser?
Nyní tu máme laser o výkonu 22 wattů, standardně jezdíme na show zhruba se 14wattovým barevným a zelené, co tady běžně používáme, jsou malé s výkonem do 500 mW a větší do 5 wattů.
Ty používáte venku nebo uvnitř?
V interiéru záleží, jak je velký, ale většinou stačí výkon do 1 wattu. Výkonnější je zbytečný.
Zdeněk Patera, firma Show Production, technika Klubu Karlovy lázně
Kolik lidí se stará o techniku v Karlových lázních?
Na střídačku 6 nebo 7 lidí. Když je plný provoz, jsou tam potřeba 4 lidi. Je tam jeden technik, který zároveň obsluhuje video režii. Máme tu vnitřní televizní okruh, po kterém běží upoutávky na různé akce toho dne i v celém týdnu, různé živé prostřihy, akce typu happy drink, kdy je hodinu na jednom z barů nějaké pití za zlevněnou cenu, různé jiné informace a podobné věci. Potom jsou tam 2 osvětlovači, kde na Paradogsu ve 3. patře a na discothéqe v 1. patře je osvětlovač, který naživo svítí, je tam tedy discjockey a light jockey. Pak je tam zvukař, který zvučí při živém programu dole v MusicCafe kapelu.
Do jaké míry měníte programy na vašem osvětlení?
U světel jsou předprogramované pohyby a pozice, jsou tam palety s barvami, palety s goby a osvětlovač naživo vytváří nějaké nálady, reaguje na hudbu, takže svícení je tam pokaždé jiné. Asi jednou za 14 dní se přeprogramují pohyby a pozice, občas se převěšují i světla. Světelný park se tak pořád obměňuje.
Předpokládám že se touto obnovou se spláchne i nějaká ta poruchovost zařízení.
Na poruchy systému je servisní technik, další náš zaměstnanec, který tam dochází zhruba dvakrát až třikrát týdně a na celém tom zařízení dělá hodně práce.
Má moc práce?
No, přiměřeně. Je tam technika řádově za 10 milionů a nějakou tu poruchovost má. Od výměny reproduktorů, přes opravy zesilovačů, čištění světel. Světla se musí pravidelně čistit, aby se nezanášela prachem. Většina světel je chlazená vzduchem a v lázních je, jak jste si asi všiml, docela prašné prostředí.
Jakou předpokládáte životnost. Za jak dlouho aparaturu sbalíte, odvezete a dovezete jinou?
Teď po třech letech se dokupovaly nějaké nové věci na leasing, protože se něco dávalo pryč. U něčeho je životnost rok, u něčeho 3 roky, u něčeho 5 let. Záleží od kusu.
Milan Hrůza, firma PRODANCE
Přijde k vám zákazník, má dost peněz, ale neví, co chce. Nebo to neví přesně. Jak postupujete?
Žádné univerzální řešení neexistuje. Nemáme žádné zaklínadlo, které by řeklo pro tyhle to a pro tyhle toto. Vždycky chceme vědět, na jaké úrovni je uživatel toho zařízení. Když se přijde do divadla, rozlišuji dvě skupiny, analogová a digitální. Naučit v analogovém divadle pracovat někoho se scannerem nebo otočnou hlavou, která má 16 kanálů, je vždycky dost těžké a tam se většinou prodávají standardní světla, obnovuje se stávající park a maximálně se přidá něco málo - jedno, dvě, čtyři inteligentní světla. A s pultem je to obdobné, protože když je obsluha v divadle 30 let a umí jednoduchý pult, kde jenom tahá za šavle, a pak bychom jej najednou nutili dělat na složitém pultu, který vyžaduje patchování a spoustu jiných věcí. Buď tam musí vzít někoho mladého, kdo k tomu má svůj přístup a umí se v tom zorientovat, nebo toho starého psa naučit nějakým novým kouskům, což je vždycky těžké. Na druhé straně jsou divadla, která jsou už postavená na inteligentních světlech, kde s tím už lidi umí pracovat. Na vysoké úrovni jsou scény jako Národní divadlo a Státní opera. Zvláštní místo co do kvality a kvantity světelného parku zaujímají muzikálové scény. V této oblasti jsme dávno v Evropě, vybavení je špičkové a je ho dostatek. Místo, kde byl přechod krátký, ale docela těžký, bylo Národní divadlo. Tam se odjakživa bránili inteligentním světlům, nikdo tam s nimi nechtěl dělat, nikoho to nezajímalo. Ale když tam přišlo pár režisérů a řeklo, že tam chtějí mít toto vybavení, anebo tam nepřijedou, byli to nějací Rusové, najednou to šlo. Národní divadlo muselo změnit zařízení, museli koupit jiná světla, naučit se dělat s jinými pulty, nakoupit si věci, které zahraniční produkce vyžadují, pokud tam chtějí něco dělat.
A co třeba úplně nové kluby?
Tam je situace obdobná. Buď jsou tam lidi, kteří jsou rockově založení, ti chtějí PARky a chtějí, aby to vypadalo jako na bigbítu v 80. letech. Anebo naopak chtějí, aby to bylo hodně techno, to jsou ti, kteří jsou technicky založení. Vybavení klubů musí kopírovat nebo se alespoň přiblížit technicky větším akcím, koncertům, tanečním párty atd. Bohudík skončila doba, kdy stačil kbelík černého balakrylu, maják z hasičárny a vany z OBI, a klub byl hotov. Kluby jsou zařizované podle zamýšleného programu. V rockově založeném klubu se předpokládá, že mu bude přizpůsobený i jeho design. A nakonec nějaké ty plechovky tam stejně musí být. Základem však jsou IQ světla typu scanner a moving head a to v provedení wash nebo spot. Výrazným designovým a funkčním prvkem jsou příhradové konstrukce, pokud se spolupracuje s architektem, může to dopadnout hodně dobře a konstrukce tvoří dominantu podniku a umožní velmi kreativně pracovat s umístěním svítidel.
Zákazníci s větším rozpočtem většinou mají představu, jaký požadují výsledek. Dnes není problém navštívit úspěšné podniky v zahraničí a okoukat, co se dá. Velmi důležitá je vždy vzájemná komunikace s architektem, investorem a popř. i budoucí produkcí klubu.
Důležitá otázka je řízení světelného parku a jeho programování. Asi v polovině našich instalací se pracuje s DMX pultem a klub má svého ligh-operátora. Druhá polovina jsou instalace s hotovými programy. Tam přijde náš programátor a vytvoří ve spolupráci s místní produkcí balík programů. Obsluha klubu jenom mačká vybraný program a dá mu rychlost. Výběr varianty se vždy odvíjí od úrovně obsluhy. Velkým štěstím pro klub je parta nadšenců, kteří se u pultu předhánějí, kdo vytvoří lepší programy, kdo udělá na párty nebo při koncertě lepší atmosféru. Moc jich není, ale jsou. Častější jsou případy, kdy prodejce natlačí spoustu světel a ty jsou využité na 10 %. Světla mají spousty možností, ale zákazník z nich využívá pohyb doprava - doleva, změnu barev a tím to končí. Nuance mezi špičkovými firmami a šuntem se pak ani moc nepoznají. Ty největší rozdíly jsou v kvalitě pohybu, stálosti barev, stejnosti barev mezi jednotlivými světly. Když rozsvítíte 12 světel levné firmy, tak tam budou nestálé barvy, světla budou přejíždět, nedojíždět nebo budou mít jiné mouchy.
Nyní pracujeme na projektu, o kterém se rád zmíním. Tam je požadavek, aby to nebylo příliš energeticky náročné. Dělá se docela velký podnik, kde máme na světlo 8 kW. Pracuje se s poměrně velkým pódiem. A to je přesně šance, obhájit si velkou investici a obhájit hodně inteligentních světel, protože to je situace, kterou nejde obejít ničím jiným. Jen špičkovými věcmi, které mají hodně možností, a jejich maximálním využitím. Zadání jsou různá. Jsou lidi, kteří chtějí světelný park postupně rozvíjet, to znamená, že si teď koupí kousek a pak budou přikupovat. To je taky dost těžké zadání, protože věci, které by umožňovaly další rozvoj, jsou většinou z vyšší kategorie. Prodat levné věci není problém, na to je tu spousta firem. Ale prodat dražší věci s nějakou perspektivou rozvoje, přesvědčit zákazníka o efektivitě investice, to je výzva, to je práce pro mě!
Vít Pavlů, Osvětlovací technika Vít Pavlů
Moje vykopávací otázka je, jak se zachováte, když přijde zákazník s dostatkem peněz, ale neví přesně, co chce?
(se smíchem) Takoví zákazníci sem nechodí. Takového jsem už dlouho neviděl. (vážně) Naše obchodní strategie je založená na dobrých vztazích se zákazníkem. Ty jsou nejdůležitější. A protože podnikáme už přes 10 let, tak vztahy už máme vybudované a dál je rozvíjíme. Když přijde někdo nezkušený, tak se snažíme z rozhovoru zjistit, co vlastně požaduje, a pak se mu celý systém připravuje vždycky v originále. Dá se říct, že i když jsou ta světla podobná nebo stejná, nemáme stejnou instalaci, nebo že bychom použili stejnou nabídku dvakrát. Uvažovali jsme, že bychom připravili nějakou univerzální předlohu, ale došli jsme k závěru, že by to bylo úplně k ničemu, protože vždycky musíme začít s čistým papírem a zjistit, co zákazník potřebuje.
Vaše dodávky jsou dodávány způsobem "tady je technika, tady je návod", nebo jim pomáháte i s programováním?
Dodáváme zakázky kompletně na klíč, pokud se bavíme o investičních celcích. Pokud třeba přijde nějaké amatérské divadlo, že chce jeden pult, dostane u nás veškeré zaškolení a pak mají jako všichni naši zákaznici u nás help line po telefonech nebo internetu a poskytujeme podporu vlastně non stop. Když to zákazník požaduje, tak mu třeba vyrobíme první show na klíč a naši programátoři mu tyto programy obnovují. Nedávno jsme třeba dokončili kasino, které začíná v nové budově, v současné době tam mají tzv. jednoduchý program. S přibývajícími měsíci, jak se začne provoz rozbíhat, tak se program bude rozšiřovat až do toho stavu, kdy budou spokojeni. Jinak se to třeba praktikuje u velkých pultů typu Grand MA. Tam jednou ročně všichni programátoři a uživatelé absolvují školení. Ale je to úplně jiná kategorie pultů, mají vyšší cenu a jejich možnosti jsou z hlediska světelného designu a programování téměř neomezené. Stále rozvíjející se software, nebo nový virtualizační program Virtualizér MA 3D, které jsou volně stažitelné z internetu, představují nové informace a inovované pracovní postupy, jež jsou zrcadlem poznatků z pravidelných konzultací uživatelů.
A když je uživatel s programováním na štíru? Nabídnete mu analogová světla?
Ne, v dnešní době doporučujeme i pro konvenční statická světla digitální pulty a stmívače. Na našich pultech jsem školil osvětlovače, který byl v důchodu a bylo mu 65 let. To školení bylo docela zábavné. Říkal, že se to naučí "mechanicky". U toho pultu je display, který ukazuje aktuální funkci tlačítek. Předvedl jsem mu základní programování, on začal pracovat. Všimnul jsem si , že když četl návod, měl brýle. A u pultu stál bez brýlí a programoval a programoval a světla dělala úplně jiné kejkle, než chtěl. Doporučil jsem mu, aby si brýle nasadil a četl si návěstí. Bránil se, že se to naučí "mechanicky", ale po té, co začal respektovat displej, světla začala poslouchat. To je asi nejstarší programátor MA pultů v ČR. Nyní mu je přes 70 a stále úspěšně svítí. Stane se, že se v divadle nebo kulturním domě vymění u pultu obsluha, to, co nepochopí z návodu, má možnost doškolit se na předváděcích zařízeních v naší kanceláři. Nevíme o tom, že by se to někdo nenaučil. Někteří se postaví k pultu a jde jim to hned a jsou jiní, kterým se výsledky objeví až po delší praxi.
