Ray Luzier - Sklízet zlatou kukuřici

Americký bubeník Ray Luzier je sice již několik let oficiálním členem nu-metalové instituce Korn, ale rozhodně není rockovou hvězdou. Přesněji - životní zkušenosti jej vedly jiným směrem. Když opustil svou rodnou farmu a vydal se hledat slávu do Los Angeles, čekala jej jen tvrdá dřina ve studiu. Byl však vděčný i za tuto možnost a přebíhal od projektu k projektu, dokud si jej nevšimli umělci slavných jmen jako Jake E. Lee (Ozzy Osbourne, Badlands), David Lee Roth (Van Halen) a nakonec i Korn. Nejnovějším počinem tohoto „věčného studenta“ je projekt KXM, kde si společně s rockovými legendami - Dougem Pinnickem (King’s X) a Georgem Lynchem (Dokken, Lynch Mob) - podle jejich slov: „Prostě jen zahráli.“

Již několik let jsi věrný značce Pearl, ale v minulosti jsi používal i bicí značky ddrum nebo Orange County Drums & Percussion. Co ovlivnilo tvůj výběr?

K Orange County jsem se dostal díky svým studentům v Hollywoodu, kteří v té firmě pracovali. Jako poděkování mi nosili soupravy po kouscích, takže jsem měl na nějakou dobu vystaráno. Navíc jsou u nich velká jména jako Adrian Young z No Doubt, John Wysocki ze Staind nebo John Otto z Limp Bizkit. Každý z těchto bubeníků má specifický zvuk a byl jsem poctěn, že jsem mohl do téhle party patřit. Bohužel po určité době, přešli na korporátní politiku, což jim ubralo na kvalitě. Odešel jsem proto k ddrum, kteří taky nepatří k těm největším, ale vyrábějí velmi solidní produkty. Na druhou stranu tím, že organizuji bubenické festivaly, workshopy a taky hodně cestuju s Korn, jsem poznal, že mě nedokážou podporovat po celém světě. Zvolil jsem proto Pearl, kteří jsou se mnou už od mládí. Byly to totiž první bicí, které jsem si koupil za vlastní peníze. Ten zvuk miluju odjakživa a mnozí z mých kolegů, jako Chad Smith (Red Hot Chili Peppers) nebo Tommy Lee (Mötley Crüe), se mnou souhlasí. Důvodem je i celosvětový servis. Když mám problém, zvednu telefon a pomůžou mi, ať už jsem v Holandsku nebo v Austrálii.

Vzbudil tvůj zájem o Pearl i nějaký idol z mládí? Dave Lombardo se nám nedávno svěřil, že se jako profík vrátil k bicím, na které hráli jeho oblíbenci z dětství.

Stejně tak to mám i já. Je to totiž jako s auty. Můžeš chodit do půjčovny, ale není nic lepšího než vlastní fáro, po kterém dlouho toužíš. S Pearl se ten pocit dostavuje okamžitě. Navíc skutečně mnoho z mých idolů, jako Peter Criss z Kiss, hráli na stejnou značku bicích. Peter je dokonce důvodem, proč jsem se stal bubeníkem.

Jaké sis prosadil úpravy na své bicí soupravě?

China činely po stranách mám rád hodně vysoko. Přebral jsem to tak trochu od Tommyho Leea, ale ty první jsem si musel pochopitelně zaplatit ze svého, protože mě tehdy ještě nikdo nesponzoroval. Když jsem třeba jeden rozflákal, musel jsem si nějakou dobu vystačit s tím druhým, protože jsem na to holt neměl. Přesunul jsem ho proto na střed, aby to nevypadalo tak blbě. Postupem času jsem si na to zvykl a stalo se z toho mé poznávací znamení.

Nikdy bych nesponzoroval něco, co bych si sám nekoupil!

Oprav mě, jestli se mýlím, ale oproti bicím bývá značka činelů často první a doživotní láskou...

Přesně tak! (smích) Sabian byli dokonce první firma, která mě začala sponzorovat. Zrovna jsem byl na turné s Jakem E. Leem, bývalým kytaristou od Ozzyho, což byl můj první větší kšeft. Byl jsem zelenáč, a podle toho ta výbava taky vypadala. Měl jsem takovou divnou směs značek, všechno navíc pomlácené a činely doslova otrhané. Měl jsem štěstí, že se kolem motal chlápek od Sabian, který když si nás poslechl, prohlásil: „Dostaneš celý balíček činelů. Nebudou tvoje, ale když nějaký rozbiješ, dostaneš nový.“ Od té doby jsem už nikdy za činely neplatil! Oceňuju i jejich neustálý zájem o zlepšování a experimentování. Do toho je servis stejně tak parádní jako v případě Pearl. S Korn opravdu hodně cestujeme, ale jejich lidi jsou v pohotovosti, ať už jsem kdekoliv.

Další značka, která je u tebe, jakožto velmi energického hráče, vidět, jsou paličky Pro-Mark. Pochopitelně i zde máš svou vlastní řadu, ale co je na nich specifického?

Stejně jako v případě ostatních značek, držím se posvátného pravidla, že bych nikdy nesponzoroval něco, co bych si sám nekoupil. Pro-Marky jsem si kupoval už jako dítě, ale smlouvu s nimi jsem uzavřel až jako člen kapely Davida Leeho Rotha. Když se člověk dostane na určitou úroveň, je potřeba spoléhat na produkty, co něco vydrží. Dlouho jsem používal řadu 5B, ale nyní mám svůj vlastní model TX757W, který se začal prodávat ve Státech. Vychází hodně z mé oblíbené řady, ale oproti pětkám jsou trochu širší na špičce a taky o něco delší. Švih je tak o něco efektivnější. Samotná značka prochází v poslední době velkými změnami. V roce 2011 ji koupila firma D’Addario & Company, Inc., která má v portfoliu více hudebních produktů i značek. Došlo proto i k mnoha personálním změnám, ale chápu to, je to jen byznys. Každopádně tuhle značku budu podporovat i nadále, protože je nejlepší. Respektuju i mnoho dalších značek, především Vic Firth, ale kromě Pro-Mark všechny ostatní polámu. (smích) Když do toho řežeš jako já, musíš si prostě víc vybírat.

Je v tvém vybavení ještě něco naprosto nepostradatelného?

Dlouho jsem podporoval značku Remo, protože bych si jejich blány okamžitě koupil. Mají výbornou trvanlivost a stejně tak i výběr. Kdybych si řekl o stříbrně chromovanou blánu, měli by ji! Na posledním turné jsem začal používat novou sérii Ebony. Všechny blány sou černé, opravdu hutný odstín, a na festivalech to vypadá parádně. DW je další značka, která mě sponzoruje. Jsem za to rád, protože při tak úderné hře se může něco rozpadnout, ale hardware DW (DW 9000 series „Cage“ Rack System) celý ten kolos udrží pohromadě.

Kamarádi x Mistři

Debut tvého nového projektu KXM jsem slyšel už mnohokrát, ale než abych ti dával tradiční otázky, mě napadla zajímavá spojitost s King’s X. Jsi jejich známým fandou, a když jsem si pustil nějaké jejich živáky, jako bych tam za bicími viděl tebe, včetně vzhledu a pohybů. Přiznej se, že sis chtěl splnit sen a stát se bubeníkem King’s X? (smích)

Dostal jsi mě! (smích) Asi by to nemělo to kouzlo, ale jsem obrovský fanda. Tahle kapela se stala kultem a já patřím do první řady jejich zbožňovatelů. Objevil jsem je někdy v době alba Faith Hope Love, a kámo, nedokázal jsem se toho nabažit. Tehdy bychom se klidně s pár kamarády sebrali a z L. A. letěli do Phoenixu, San Francisca nebo Las Vegas, jen abychom je viděli. Navíc nebylo žádným překvapením, že na ně do klubu přišlo jen třeba pětačtyřicet lidí. Vždycky mě mrzelo, že nijak zvlášť neprorazili, ale s kamarády se shodneme, že měli být větší než The Beatles. Miluji těžké rify se silnou melodií a harmonickým zpěvem a tihle borci mi to dopřáli. Když jsem se poprvé seznámil s Dougem, slíbil jsem mu, že dřív než umřu, si zahraju na jeho desce, ať už by to byly perkuse nebo tamburína. (smích) Naštěstí nám brzy došlo, že už nebudeme mladší, a pustili jsme se do toho. George Lynche jsem poznal, když jsem v Hollywoodu vypomáhal s rytmickou sekcí pro mnohé kytaristy včetně George, ale i třeba Kirka Hammetta z Metallicy nebo zmíněného Jakea E. Leeho. S Georgem jsem později nahrál i nějaký ten cover nebo hostoval na jeho instruktážním DVD. Do toho mi jeho žena, jakožto realitní makléřka, prodala dům v L. A. (smích) Je to hodně vtipná historka, která vyvrcholila na narozeninové oslavě mého syna, kde jak bývá zvykem mezi námi muzikanty, skončíme nakonec dole ve zkušebně. Společné hraní nás bavilo, a když jsme zjistili, že ve stejný čas máme všichni chvilku volna, pustili jsme se do toho. Řekli jsme si, že pokud napíšeme jednu novou skladbu denně, máme to v kapse. Navíc jsme si dali jasná pravidla: Všechno bude nový materiál a nebudeme si do ničeho kecat. Přes den jsme skládali a večer nahrávali. To mi právě chybí na dnešní hudbě. Všechno působí až příliš uměle a přeplácaně. Proto jsem na náš výtvor tak hrdý.

Jednou máš prachy, jindy zase spíš na zadním sedadle rozpadlého auta, ale víš, kam se chceš dostat a makáš na tom.

Přibliž nám blíže způsob skládání. Doug pronesl výbornou hlášku, že pár melodií dokonce pobral z tvého hraní.

Hrozně mě to potěšilo, ale já jsem jen testoval bicí, zatímco ti dva klábosili venku. (smích) Najednou oba přiběhli a chtěli nutně vědět, co jsem hrál. Já jsem jen hrál jeden ze svých rozehřívácích postupů, když se do toho přidal basou Doug a pak i George. Takhle se to stalo hned několikrát. Třeba hlavní hitovka Rescue Me vznikla, když Doug blbnul s jedním ze svých efektů. George je legenda, ale na rozdíl od mnoha jiných nezakrněl ve svém stylu. Bylo až neuvěřitelné, kolik nápadů z něho vypadlo.

Složení ve formě „power trio“ si pochvaluje velké množství muzikantů, především kvůli intimitě a komunikaci. Jak se v tomto složení pracovalo tobě, když vezmeme v potaz tvé rozmanité zkušenosti?

Říká se: „Čím méně kuchařů v kuchyni, tím lépe!“ Tohle složení mi vyhovuje, protože tu není další kytarista nebo zpěvák, který by do toho kecal. Na druhou stranu v kapele, jako jsou Korn, bodne, když je nás víc, kteří přispívají svými nápady. Každé sestava má své výhody a nevýhody. Doug si takhle jednou vymyslel nějakou úchylárnu a v tom s ním George výjimečně nesouhlasil. Bál se, že by to nebylo dobré pro zpěv. Kdyby nás bylo víc, určitě by se strhla divoká diskuse, ale takhle bylo na Dougovi, aby ho ukecal. Nebojí se totiž divokých experimentů. Nakonec se z toho vymotal a vytvořili jsme další jedinečnou píseň.

Přestože máš za sebou inspirativní kariéru, určitě to muselo být zvláštní, makat s těmito legendami. Neschytal jsi náhodou i nějakou tu narážku, že jsi pomalu o generaci mladší?

George si hlavně stěžoval, že ještě nikdy nehrál s bubeníkem, který získával tolik pozornosti. (smích) Vzájemnému respektu pomohlo i to, že jsme všichni workoholici. I když máme s Korn malou pauzu mezi obrovskými turné, já mám práci pořád. Makám totiž ve studiu pro cizí lidi a velmi si užívám nové výzvy - třeba nahrát své party na desku za jeden den. Pokud chceš uspět, musíš makat do krve. To, že budu makat, dokud nechcípnu, jsem pochopil už jako kluk. Jednou máš prachy, jindy zase spíš na zadním sedadle rozpadlého auta, ale víš, kam se chceš dostat, a makáš na tom. K tomu je potřeba obětovat hodně věcí, třeba rodinu, ale jinak to nejde. Hodně hvězdných muzikantů má hlavu v nebesích, protože je potkal náhlý úspěch. Já jsem opustil rodinnou farmu, abych se dostal do L. A., a hodně dlouho jsem hrál, kde se dalo. Vždycky říkám lidem, aby nikdy nezapomněli, proč vůbec začali hrát na bicí. Já jsem si ve stodole přehrával AC/DC a Kiss a věděl, co miluji, a co chci v životě dělat. Jde o ten pocit, který hudební průmysl často zničí. Hlavně dneska, v roce 2014, si musí mladí hráči pečlivě rozmyslet, co vezmou. Já jsem během života učinil pár špatných rozhodnutí, ale ničeho nelituju, protože jsem se z toho poučil a někam mě to posunulo.

It’s a Long Way to the Top (If You Wanna Rock ‘n’ Roll)

Máš pocit, že devadesátky byly mnohem náročnějším obdobím na to, aby se prosadil rockový muzikant? Vlna osmdesátkového metalu byla za námi, světu nějakou dobu vládl grunge a průmysl se rozvíjel všemi směry.

Rozhodně! V roce 1988 jsem měl za sebou střední školu a hned jsem frčel do Los Angeles. Strip (Sunset Strip - část L. A., kde se v místních klubech dařilo glam metalovým formacím, pozn. autora) pořád ještě frčel, kapely jako vždy rozdávaly letáky a já si naivně myslel, že se stačí k někomu přidat a všechno přijde samo. Prostě jen podepíšeš smlouvu a náhle cestuješ po celém světě. Byl jsem tehdy hodně mladý. (smích) Brzy totiž všechno tak nějak pochcípalo a já si musel vydělávat na živobytí. Brzy mě tak přešla snaha stát se rockovou hvězdou a raději jsem na sobě dřel, stal se studiovým hráčem a hrál pro různé lidi. Klidně i popovky, ať už tě napadnou i ta nejdivočejší jména! Prostě abych zaplatil účty. Raději to a učit ostatní, než abych makal na stavbě jako mnoho mých kolegů. Takhle jsem přebíhal od projektu k projektu, dokud jsem nenarazil na Jakea E. Leea, který opustil Ozzyho a Badlands. Nějakou dobu jsem dělal s ním, dokud jsem se nepřidal k Davidu Leemu Rothovi, jenž byl na sólové dráze po Van Halen. Měl jsem velkou radost, protože jsem hrál s týpkem, který byl institucí v sedmdesátých, osmdesátých i padesátých letech. (smích) Nahráli jsme několik alb, v tourbusu jsem skládal věci na kytaru, ale po albu Diamond Dave (2003) jsme se rozešli. Hrál jsem opět s různými lidmi, dokud se mi neozval můj manažer s tím, že Korn hledají stabilního bubeníka. Upřímně, měl jsem za to, že by bylo až moc divné pro ně hrát. (smích) Manažer ale tvrdil, že se jim moje nahrávky líbí, a prý ať se naučím šest věcí. Místo toho jsem se naučil třiatřicet skladeb, což je moje rada pro mladé hráče. Když jdeš na konkurz, měj připravené i staré věci a neboj se rozsáhlého studia kapely.

Užívám si let první třídou a ty nejlepší hotely, ale nikdy ze mě nebude rocková hvězda.

To už opravdu nemáš žádný volný čas, pokud se na každou spolupráci takhle pečlivě připravuješ...

Co nadělám, když na stejnou pozici naběhne dvě stě dalších? (smích) Chci se ujistit, že zákazníkovi nabídnu to, co nikdo z těch zbylých stodevětadevadesáti. Na druhou stranu občas jsem byl odmítnut, protože třeba nemám dredy až na prdel, nejsem černoch nebo nepůsobím jako jazzman. Podobné zkušenosti tě utuží a odmítnutí si přestaneš brát osobně. Hodně totiž záleží na tom, co jsi schopen nabídnout. Když po mně Jake E. Lee, chtěl, abych se naučil tři demo skladby z připravované nahrávky Wicked Alliance, nacvičil jsem si i všechno od Badlands a z Ozzyho desek, kde hrál. Víš, jako pro všechny případy. (smích) Pamatuju si, že jsem byl tak padesátý na řadě a na všech bylo poznat, že je nudí hrát pořád to samé dokola. Nabídl jsem proto skladbu Soul Stealer od Badlands. Jake to zpočátku odmítl, ale ostatní si to začali brnkat a najednou jsme si užili parádní zkoušku. Někdy podobná akce vyjde, jindy zase ne, ale díky studiu pochopíš lépe, s kým bys mohl spolupracovat.

Hodně často také pomáháš se studiem ostatním, ať už osobně nebo virtuálně. Musím uznat, že oproti jiným muzikantům, jako je třeba Yngwie Malmsteen, jsou tvoje rady vtipnější, jasnější a také proveditelné...

Děkuju, je mi totiž úplně jedno, jak rychle dokážou ostatní hrát. Pochopitelně mám i přátele, které tyhle rekordy zajímají, jako třeba Thomase Langa, a je to skutečně výborná podívaná, ale není to nic pro mě. Naučit se to, co dokážou oni, trvá skutečně řadu let, ale já se vždy více zajímal o potřeby písně a projektu, kde hraji. Mám sice za sebou mnoho let studia a lektorské praxe, ale nikdy jsem to nepřeháněl se sóly. Nikdy mě neovlivňovalo ego a nikdy jsem nepochopil roli rockové hvězdy. Já jsem pouze tvrdě pracující profi muzikant, hrající v jedné z největších kapel na světě. Nepochop mě špatně. Užívám si let první třídou a ty nejlepší hotely (smích), ale nikdy ze mě nebude rocková hvězda. Rozhodl jsem se totiž, že tohle chci dělat, dokud neumřu. Proto na to jdu postupně. Mám pár kamarádů i mezi celebritami, ale ti se budou slunit v záři reflektorů tak tři čtyři roky a pak se mi jako mnozí jiní ozvou s tím, že podnikají v IT. Pokud chceš hudbu dělat dlouhodobě, musíš se zajímat i o jiné žánry. Přestože jsi kovaný metloš, musíš se naučit hrát i jazz, funk nebo latinu. Nikdy totiž nevíš, kde skončíš. Čím více termínů je v tvém slovníku, tím více pracovních pozic můžeš získat. Neřekl bych třeba, že jsem dobrý jazzman. Spíš bych řekl, že jsem jazzman mizerný, ale pokud bych musel, zmákl bych i tenhle kšeft. Ani moje bossa nova nebo samba nejsou taky žádná sláva, ale dokážu se tak tvářit. (smích) Nedávno jsem dokonce hrál na desce country a řeknu ti, bylo to těžší, než jsem si myslel. Každý se tomu žánru směje, ale v rámci hry to nic vtipného není. Každá zkušenost je užitečná a dává ti nové možnosti vyjadřování. Proto i tolik vzhlížím ke chlápkům, jako je Vinnie Colaiuta a mnohým dalším, kteří se dokážou hraním více než uživit. Takový Vinnie dokáže zahrát přesvědčivě absolutně cokoliv a moc takových opravdu není.

George Lynch tě popsal jako „obourukého domorodce“. Jak bys definoval svůj styl hry?

Já se skutečně snažím hrát originálně a hodně tomu pomáhá fakt, že různě prohazuju ruce. Přesněji - hraju věci tak, že by si na to mnozí netroufli. Na albu KXM je velké množství rozmanitých postupů, které by se vysloveně hodily pro praváka, včetně rozmístění bicích. Přesto mám pár bubnů a činelů rozmístěných tak divně, že by to zase ocenil levák, ale mě to tak prostě vyhovuje. Tyhle věci z tebe dělají originálního hráče. Jsem toho názoru, že největší kompliment, jaký může hudebník dostat, je ten, že jej posluchač identifikoval. Zpěváci to mají snadné, kytaristé trochu horší, ale basáci a bubeníci vysloveně nejhorší. Proto si tak vážím toho, když někdo řekne: „Tohle může být jedině Ray.“ Jinak ale nevím, jak bych popsal svou hru. Na téhle desce jsem neměl producenta, který by mě korigoval, a proto můžu říct, že jsem to stoprocentně já. Na poslední desce Korn The Paradigm Shift to bylo sice podobně, ale pod dohledem Dona Gilmorea, který občas navrhoval změny. Určitě bych se nenazval metalovým bubeníkem, protože ti mají své vlastní postupy v kapelách jako Lamb of God, Shadows Fall nebo Gojira. Jejich práce je výborná, ale odlišná od té mé, a proto bych se nazval heavy funk rockovým bubeníkem.

Já jsem pouze tvrdě pracující profi muzikant, hrající v jedné z největších kapel na světě.

Jsem rád, že se na to díváš podobně jako George, ale David Silveria, tvůj předchůdce, si v poslední době rýpnul, že v Korn postrádá právě funk a groove, který kapela vždy měla.

Jsem tak vytížený, že mě podobné komentáře netrápí. Ale když si to vezmu z druhé strany a kdyby on by nahrazoval mě, asi bych si taky rýpnul. (smích) Je to pochopitelné, ale já jsem si nikdy nedovolil někoho pomlouvat. Mám osobitý vkus a skutečně nemusím každou kapelu, ale své názory nezveřejňuju. Už takový David Lee Roth mi jednou řekl, že v mém rockovém bubnování je i kus funku. Když si ty pásky přehrávám zpětně, měl asi pravdu. Hodně rockerů a metalistů totiž vynechává ty jemnější a procítěnější údery na šroťák, které dotváří atmosféru. The Paradigm Shift je podle mě plná těchto elementů. Groove se na druhé straně definuje hůř. Mnoho bubeníků investuje celé roky, aby okopírovali své vzory, a nemám jim to za zlé. Já jsem kopíroval všechno od Neila Pearta, přes Buddyho Riche až po Petera Crisse. Takhle si totiž definuješ vlastní styl...

V jednom ze starších rozhovorů jsi zmínil, že pro tebe bylo snazší se jako kluk naučit Back in Black než Toma Sawyera? Tak co, už jsi pokořil Neila Pearta?

(smích) Nakonec jo! Když jsem byl kluk, pamatuju si, že jsem hrál do zblbnutí Physical Graffiti od Led Zeppelin. Bylo mi asi devět a k Johnu Bonhamovi to mělo hodně daleko, ale šlo poznat, že tady je mé srdce a totální zapálení. V tak raném věku nevíš, jestli je těžší Highway to Hell nebo Limelight. Prostě jenom hraješ a učíš se cokoliv, co se ti líbí. To je podle mě nejlepší trénink. Dave Grohl takhle jednou prohlásil, že bychom se měli vysrat na talentové soutěže a raději si koupit mizerné vybavení a zavřít se ve zkušebně s kamarády. Jednoduše hrát, dokud z tebe něco nevypadne. V dnešní době si lidi hodně divně představují cestu k profesionální kariéře hudebníka. Vedle toho taky musíš poslouchat, co se dá. Hlavně se nebát klasiky. Beethoven nebo Bach tě dokážou hodně obohatit. Když už ničím, tak aspoň v rámci hudebních aranží.

Jednou jsi také prohlásil, že Korn mají svoje kalicí léta za sebou. Máš pocit, že kdyby tě potkal velký úspěch již na začátku kariéry, neměl bys po celou tu dobu tak velkou potřebu na sobě pracovat?

Abych byl upřímný, opravdu nevím. Nikdy jsem neměl potřebu někomu tvrdit, že drogy a chlast jsou zlo, protože já si vypiju jen to svoje vínko. Dělám to pro potěšení, ne abych se ožral. První pivo jsem si dal dokonce v sedmadvaceti. Jsem opravdu divný, já vím! (smích) Ostatní děcka trávila většinu puberty tím, že se snažila dostat chlast od starších sourozenců nebo přátel. Dokonce jsem kvůli svému životnímu stylu přišel i o pár kšeftů. Dostal jsem se do nějaké kapely, a když se po busu začala posílat tráva nebo koks, já na to řekl: „Hoši, bavte se, ale mě tohle nebere.“ Následoval znuděný pohled ostatních a druhý den telefon s tím, že se poohlídnou po někom jiném. (smích) Tohle se stalo dokonce třikrát v době, kdy mi bylo kolem pětadvaceti! Když jsem nastoupil k Davidu Leeovi Rothovi, který s sebou věčně vláčel flašku Jacka Danielse, byl jsem posraný až za ušima z toho, co přijde, až zjistí, že nechlastám. (smích) Když flaška kolovala, já se jí pouze dotkl rty, se zavřenou pusou a pouze poslal dál. Naštěstí to vypadalo, jako kdybych si dal pořádného loka, a David byl spokojený. Další, u koho jsem hrál, byl C.C. DeVille, kytarista Poison. Trvalo to asi čtyři měsíce a tihle týpci kalili první ligu v jeho sídle za pět mega. Já jsem tam pouze seděl a popíjel kolu, abych s nima vydržel vzhůru až do rána. Tyhle věci nejsou pro mě a hodně projektů jsem odřekl, protože jsem viděl, co tyhle sračky s lidma dělají. Přicházejí o rodiny, domovy, kariéry a já se zařekl, že takhle nedopadnu!