Radio Luxembourg - vzdechy po legendě

Podle různých údajů vysílá v České republice sedmdesát až osmdesát pět soukromých rozhlasových stanic, z nichž mnoho vysílá na více kmitočtech. Počítání je o to zamotanější, že některé stanice vysílají pod stejným jménem z různých vysílačů jiný program, zatímco jiné pod jinými názvy stanic zase vysílají v některých časech stejný program.

Asi třetina z licencovaných českých soukromých rádií je účetně ziskových. Zbytek buď loví v šedé ekonomické zóně, je něčí drahou hračkou nebo rovnou pere špinavé peníze. Ať už je stanic víc nebo míň, naši zvolení zákonodárci tak v tichosti, jen za hlučného souhlasu nových žadatelů o vysílací licence, umořili hladem celou jednu rasu hlídacích psů demokracie, když všem těm, kterým vysílací licenci dali, nechali jenom hubenou a jinými médii už hodně ohlodanou kost českého reklamního trhu.

Soukromé rozhlasové zpravodajství tím prakticky neexistuje, neboť zprávy, pokud vůbec jsou, jsou v rádiích většinou přebírané buď od agentur, častěji zadarmo z internetu nebo teletextu. Vlastní rozhlasová žurnalistika se až na málo výjimek v privátu nekoná a na nějakou investigativní novinářskou práci v nich ani nepomyslet. Pro provozovatele je to existenční nutnost, nebo výmluva? „Pouštěčina“ je vždycky levnější a udrží rádio u zpitomělých posluchačů v koláči sledovanosti taky, někdy lépe než vysoká novinařina. Panem et circenses - chléb a hry.

Nejčastěji napodobovaným programovým formátovým mustrem pro soukromá rádia, ať už naprostých „sračkofonů“ nebo i těch poslouchatelnějších, bylo vedle vzdáleného pravzoru v malých amerických stanicích, jež za oceánem nikdy nepoznala vznešenou konkurenci veřejnoprávnosti, v Evropě rozhodně Radio Luxembourg. Svého času největší evropská komerční stanice. Po různých odmlkách byla reinkarnována na internetu. Věnujme jí tedy, děsně dojati vzpomínkami, toto sepisování.

Od praotce Luxembourga

Ačkoli by to bylo svůdné, západní předky Karla IV. pro naprostou nepřípadnost přeskočme. Vznik všech rádií je záležitostí 20. století jednoduše proto, že přenos zvuku prostřednictvím modulovaného elektromagnetického vlnění dřív lidstvo neznalo. Začalo se radiotelegrafií, jejíž vynález si Guglielmo Marchese Marconi nechal patentovat v roce 1897. Radiotelegrafie používala pro modulaci různá jiskřiště a pro příjem magnetický detektor. Obojí zcela nevhodné pro přenos zvuku. Dnes už kdysi běžnou telegrafii včetně té bezdrátové smetl čas - z pošty u nás, ani mnohde jinde, už holt telegram nepošlete.

Vynález telefonu, který poprvé zasnoubil elektřinu se zvukem, je datován rokem 1876 a vedle jiných je spojen hlavně se jménem Grahama Bella. Jenomže pro přenos nosné modulované zvukovým signálem byly nutné nějaké aktivní elektronické prvky - zesilovače. První žárovku patentoval Thomas Alva Edison v roce 1879. Z pozorování vedlejších jevů při jejím zdlouhavém zkoušení a hledání vhodného materiálu pro vlákno si v roce 1904 nechal patentovat John Ambrose Fleming vakuovou diodu. Edison, přestože si jevů ve vyčerpané baňce všiml taky, tehdy ještě nevěděl, k čemu by to mohlo být dobré, i když později začala jedna z jeho firem elektronky vyrábět taky. Dioda ale ještě tím pravým hukotem nebyla, protože usměrňovače se používaly i dřív. Buď elektromechanické nebo krystalové.

V roce 1907 si Robert von Lieben a Lee de Forest nechali patentovat elektronkovou triodu. Třicet let se pak sice soudili, kdo z nich byl první, ale, soudy nesoudy, vznikl tak první aktivní elektronický prvek. Vlastně tím oba položili základy veškeré elektroniky. Jiskrové telegrafní vysílače rychle zanikly.

První zvukové vysílání uskutečnil Quirino Majorana v roce 1907. V roce 1910 vynálezce Lee de Forest sejmul a odvysílal zvuk opery Carmen z budovy Metropolitní opery v New Yorku. Hlavní role tehdy měli Ema Destinnová a Enrico Caruso. Pravidelné rozhlasové vysílání začala v Británii BBC roku 1920 a v roce 1923 začal vysílat rozhlas z legendárního kbelského stanu taky v Československu.

Jak to začalo tam

V Lucembursku začal v roce 1924 legálně vysílat jeden radioamatér vojenské pochody z vysílače o výkonu nějakých sto wattů. Nevím, kolik takto zaměřených posluchačů měly rozlehlé kraje Lucemburského velkovévodství, ale už v roce 1929 odkoupil jeho licenci jeden francouzský obchodník. Získal tak monopol na vysílání pro Lucembursko, což si troufám při pohledu na mapu odhadnout, že to ještě velké terno nebylo. Nicméně v roce 1931 pro tento záměr vznikla společnost Compagnie Luxemburgeoise de Radiodiffusion a asi už tehdy věděli, co chtějí.

Od roku 1933 začali vysílat střídavě v angličtině i francouzštině na dlouhé vlně 230 kHz s výkonem 200 kW a začali se tak orientovat i na anglicky mluvící publikum. Ale na britské ostrovy s vysílačem nemohli, protože tam měla vysílací monopol BBC a komerční stanice tamní zákony nedovolovaly. Ale Radio Luxembourg tam slyšet bylo pěkně, přestože se vysílalo z Lucemburska. Při mezinárodní standardizaci frekvencí dostalo Lucembursko středovlnnou frekvenci s nízkým povoleným výkonem určenou pro lokální potřeby vykrytí svých 2 586 km2. Mimochodem, je to zhruba pětinásobek rozlohy dnešní Prahy nebo osmina Moravy. Bojovní Lucemburčané, představovaní v této branži francouzsko-anglickou obchodní společností, se však s takovým údělem nesmířili a vydupali si frekvenci s vysokým výkonem a dosahem vysílající na dlouhých vlnách. Kvůli tomu taky v těch dobách vysílací frekvenci třikrát měnili.

Britská vláda ale označovala v té době jejich vysílání za „problematické“ a přes své ministerstvo zahraničních věcí se bránila narušení tehdejších mezinárodních rozhlasových dohod. BBC se pustila do dlouhé propagační války, kde Radio Luxembourg označovala jako nestoudné a skandální pirátské vysílání. Jak by ne, když bylo dobře slyšet po celé Británii a lezlo tak milé BBC pěkně do zelí. K BBC se přidala i asociace britských novinářů, ne však reklamní inzerenti. Díky nim stanice přežila. Anglické vysílání Radia Luxembourg se tak stalo průkopníkem pirátského vysílání, pokud tímto pojmem myslíme vykrývat rozhlasovým signálem nějaké svrchované území odjinud, aniž by s tím vláda onoho území byla srozuměna.

Naopak francouzská vláda měla s Radiem Luxembourg dobré vztahy. Stanice RTL, jak je ve Francii nazývána, se etablovala jako jedno z velkých francouzských rádií a vysílá tam dodneška. V bouřných dnech v květnu 1968, kdy zaměstnanci francouzského státního rádia stávkovali, byly Radio RTL a Europe 1 jediné rozhlasové stanice, jež dokázaly obyvatele o něčem informovat. Vysloužily si tehdy přídomek „barikádní rádia“. Francouzské Radio RTL je v současnosti jedním z nějakých třiceti dvou rádií a čtyřiceti pěti televizních kanálů, které RTL Group, jejíž zakladatelskou součástí dnes původní společnost Compagnie Luxemburgeoise de Radiodiffusion je, vlastní v jedenácti zemích tohoto světa.

Ale zpět do třicátých let. Výkonný dlouhovlnný vysílač o výkonu dvě stě kilowattů slušně pokrýval signálem nejen Britské ostrovy a Francii, ale taky Belgii, Holandsko, Německo a severní Itálii. Díky své orientaci jak na francouzsky, tak na anglicky mluvící trh a samozřejmě i díky přitažlivému programu se stalo Radio Luxembourg nejposlouchanější a taky první nadnárodní komerční stanicí v Evropě.

Poté co byl stvořen zvukový záznam, předtáčeli dokonce některé svoje pořady na gramodesky nebo na filmový pás přímo v Londýně. Dělala to pro ně agentura Radio Publicity of London. Na postu reportéra a později šéfa anglického vysílání se tehdy etabloval dvacetitříletý Stephen Williams. Ale s vysílačem do Spojeného království pořád nemohli, zákon je zákon.

Inter arma silent musae

Druhá světová válka zamotala v Evropě naprosto vším, takže se pochopitelně nevyhnula ani Radiu Luxembourg. Komerční rozhlasové stanice v Evropě zanikly. Radio Luxembourg bylo vypnuto 21. září 1939 z příkazu vlády Lucemburského velkovévodství kvůli ochraně neutrality Lucemburska během války. Jenže 10. května 1940 bylo Lucembursko stejně Německem obsazeno a zařízení Radia Luxembourg začal využívat Großdeutscher Rundfunk (Velkoněmecký rozhlas) pro šíření nacistické propagandy. Šéf anglického vysílání Stephen Williams zůstal v Londýně a přešel do BBC, jež se v letech válečných otevřela i mnoha jiným osobnostem z dříve svobodného rozhlasového světa. Vysílat tehdy mimochodem začala BBC i ve vzdálené češtině.

Válečné plány britské vlády na poválečný osud Radia Luxembourg, jejich největšího rivala před válkou za kanálem, se shodovaly v tom, že po válce už do Británie takhle neřízenou komerční stanici nepustí. Jinou alternativou poválečných plánů bylo převzít celou stanici a používat ji pro vysílání BBC do východní Evropy. Všecky tyhle záměry byly samo sebou tajné. Úplně padly na ústa až po britských volbách 5. července 1945, kdy tamní Konzervativní strana ztratila v parlamentu většinu a Winston Churchil židli premiéra.

Ale ještě předtím, v roce 1944, vzaly věci jiný obrat. 10. května 1944 lucemburská vláda v exilu ve Washingtonu D. C. potvrdila, že po osvobození bude rádio svěřeno americké armádě. 10. září 1944 osvobodila 12. americká armáda Lucembursko. Při útěku Němců měl být vysílač vyhozen do povětří, ale technici tehdy ukecali narychlo prchající německé vojáky, aby „jenom“ rozstříleli vysílací elektronky. Po příchodu Američanů tak stačilo pouze nasadit záložní sadu čtyři roky schovávanou ve sklepech a vysílalo se dál.

Po osvobození Lucemburska Spojenci převzalo stanici s podporou Britů Oddělení pro vedení psychologické války Agentury pro válečné zpravodajství armády USA. Stanice dostala název Radio 1212 nebo taky Nachtsender 1212 (Noční vysílač). V rámci psychologické války posluchačům předstírali, že vysílají přímo z Německa. Napřed získávali důvěru pravověrných Němců proněmecky orientovaným pohledem na válku, ale po překročení německých hranic Spojenci mlžili zprávami o vzpourách v německých městech volajících o pomoc a jinými zavádějícími informacemi. Podobně třeba jako Soldatensender Calais nebo jiné tehdejší vysílačky. Druhá světová válka byla válkou opravdu totální.

Po válce zůstala stanice v amerických rukou a vysílali program Voice of America nebo United Nations Station, což bylo vysílání Organizace spojených národů. Do správy původním majitelům se rádio vrátilo v listopadu 1945. Jedním z vojáků aliančních vojsk byl i Geoffrey Everitt, jehož si navrátivší se Stephen Williams vybral pro obnovení anglického vysílání. Začínal kdysi kdesi jako amatérský sportovní komentátor, nakonec byl generálním manažerem této stanice.

Hvězdná léta

Krátce po válce Radio Luxembourg vysílalo dál v angličtině a francouzštině na dlouhé vlně. Vysílalo plnoformátově, tedy zpravodajství, rozhlasové hry, různé komedie a posluchačské kvizy, prostě vedle informací i zábavu. Populární hudba nechyběla, třeba úspěšný výběrový pořad posluchačů Take your pick uváděný Michaelem Milesem, ale nebyla ve vysílání dominantní záležitostí. Program pravidelně střídal angličtinu a franštinu.

Až v roce 1951 došlo k zásadnímu rozhodnutí - dlouhá vlna 230 kHz byla přiřazena pouze francouzskému vysílání, které mělo ve Francii podporu i z vládních míst. Anglické vysílání Radia Luxembourg se přesunulo na střední vlny 1 440 kHz (tj.208 m), vysílalo jen večer a hlavně hudbu. Použitá frekvence měla poměrně málo úniků a v dobách největší slávy vysílala výkonem až 1,3 MW. Rádio samozřejmě opět muselo ustát handrkovačky o vyzářený výkon, podobně jako předválečné tahanice s britskou vládou o samotné komerční vysílání, britskými zákony přiřčené pouze pro státní BBC.

15. července 1957 začal na téže středovlnné frekvenci 1 440 kHz přes den vysílat německý servis Radio Luxemburg, později nazývaný taky RTL 208 s programem podobným tomu anglickému.

Poměrně úzká specializace vysílání na hudbu, obvyklá do té doby jenom u malých amerických rádií, specializovala i hlasatele rádia. Ti měli od té doby za úkol jenom komentovat vysílanou hudbu, občas rozhovor s hudebníky, vysílat dobrou náladu a generační spřízněnost. Lid se chtěl po válce hlavně bavit. U některých jmen, jako jsou třeba Alan Freeman, Barry Alldis, Bob Stewart, David Jacobs, Dick Offringa, Chris Denning, Jimmy Young, Stuart Henry, Tony Hall, Tony Prince - jsou tu podle abecedy a zdaleka ne všichni -, vlhnou víka některým pamětníkům a znalcům dodnes.

Nástup vinylových desek v 50. letech a hvězdná popularita moderátorů hudebních rádií, jimž se počalo říkat disc jockeyové, zkráceně deejays, časem nutně vedly k nápadu je prezentovat i mimo rozhlasové vlny. Do té doby nikomu nepřišlo na mysl, ukazovat na pódiu, že někdo umí zapnout gramofon. A samozřejmě to taky jímavě okecat. Tak nějak vznikly diskotéky, milé děti.

Vysílač v lucemburském Marnachu, ztělesněný dvěma stožáry šedesát a šedesát pět metrů, z nichž jeden byl izolovaný od země a napájený vlastním vysílačem a druhý uzemněný fungoval jako pasivní zářič, vysílal samozřejmě nejen na jihozápad do Británie, ale taky na východ, mimo jiné i k nám. Jeho vliv na hudební cítění československé mládeže, krmené v tuzemsku jen častuškami a sborovým zpěvem dělných mas, byl obrovský. Možná větší než v té Británii, protože tam těch zdrojů měli víc a mohli si tam kupovat i desky. Porozhlédněte se po papíře, vzpomínky českých pamětníků tu někde budou.

Odchod z trhu

Na konci 80. let už nebylo, jak bejvalo dřív. Populární hudba už nebyla nevyhnutelnou zkázou pro mravy mládeže, ale součástí života a hlavně zábavního obchodu. Nezávislých odvázaných hudebních rádií bylo k zachycení všude dost a vysílaly většinou na VKV, později i z družic. Vysílače je modulovaly frekvenčně, což znamenalo jednak podstatně slušnější, méně zašuměný příjem bez úniků, jednak taky možnost stereofonního poslechu, kterýžto amplitudová modulace (AM) neumí.

Na britských ostrovech spustila 30. září 1967 BBC svoje Radio 1, které po lapáliích s jiným pirátským vysíláním Radia Caroline z lodí v mezinárodních vodách a jinými problémy se zákonně monopolizovaným vysíláním ve Spojeném království nakonec celkem úspěšně cílilo na neobrvené posluchače. Poslech monofonního praskajícího AM se stává rituálem pro dědečky.

Přesto ještě v roce 1989 začalo na dlouhé vlně 252 kHz s výkonem 600 kW vysílat z Irska rádio Atlantic 252 ve společném vlastnictví RTL Group a irské společnosti Raidió Teilifís Éireann. Bylo podobně jako Luxembourg určené pro irský a britský trh. Francouzské vysílání RTL už dřív dlouhou vlnu 252 kHz opustilo a přesunulo se na síť VKV. Dva pro vysílání nákladné dlouhovlnné a středovlnné vysílače na AM, Radio Luxembourg a Atlantic 252, si tak kradly posluchače.

A co bylo pro vlastnící společnost RTL Group nejdůležitější, komerčnímu Radiu Luxembourg takhle ubývali inzerenti. Proto byl 30. prosince 1991 středovlnný vysílač na frekvenci 1440 MHz vypnut. Německá mutace vysílaná na téže frekvenci skončila taky. Vysílání ještě nějaký čas pokračovalo ze satelitu Astra na radiokanálu televize Sky TV.

Ale ani satelitních posluchačů nebylo dost, navíc takhle už nešlo rádio poslouchat večer v postýlce pod polštářem, protože pro satelitní přijímání musíte mít „lavór“ za oknem nebo na střeše. A tak posluchačů ubylo ještě víc. Proto v roce 1992 anglické vysílání Radia Luxembourg umlklo.

Z obchodů nejen u nás postupně skoro zmizely dlouhovlnné a krátkovlnné přijímače. V rozsazích zůstaly jen VKV a někdy ještě střední vlny. Posluchačů ubývalo tedy i rádiu Atlantic 252. Rádio Atlantic 252 skončilo v roce 2002 a v roce 2005 padlo v RTL Group rozhodnutí, že se na amplitudově modulované (AM) vysílání vykašlou úplně i u ostatních stanic.

Reinkarnace či rozsev?

Nevím jestli víc pláč pamětníků, nebo obchodní duch společnosti odstartoval několik pokusů o obnovení legendární stanice. Prvním z nich bylo Radio Luxembourg na digitální síti DRM (Digital Radio Mondiale), což jest digitální formát „celosvětového“ rádia vysílaného na krátkých vlnách. „Laxík“ tehdy vysílal na frekvenci 7145 kHz v pásmu 49 metrů s výkonem 50 kW z lucemburského Junglinsteru. Vlivem technických problémů a nevelkém úspěchu formátu DRM ve světě, u nás o něm nevíme vlastně nic, se nakonec přihodilo, že rádio takhle bylo slyšet sotva na území Lucemburska. A poté, co se naskytla možnost vysílat od roku 2008 pro Velkou Británii v obecně rozšířenějším digitálním formátu DAB, v roce 2007 jejich vysílání ve formátu DRM skončilo.

K vysílání v DAB ale nedošlo. V současnosti vysílá Radio Luxembourg po internetu na adresách (zvukový stream) nebo www.radioluxembourg.co.uk (pro všechno ostatní). Program rádia se od zlatých časů o kousek překulil. Od formátu rozhlasovými teoretiky nazývaného „contemporary hit radio“, jenž starý Luxembourg mohutně pomáhal vytvářet, přešli na formát nazývaný „adult oriented rock“ na vlnách obvykle ohlašovaný jako „classic rock“. V běžné řeči lidské to znamená, že tam z muziky nic nového neuslyšíte. Hitparády se tam nevysílají. Výběr hudby je orientován pro uši těch, co možná ještě pamatují jejich lepší časy, ale zatím nejsou příliš postiženi duševní inkontinencí. Nejstarší vysílané kousky, co jsem nesoustředěným poslechem odlapil, byly někdy z půlky 60. let (Spencer David Group, Animals, Simon & Garfunkel, Jimi Hendrix, Manfred Mann, Moody Blues, Byrds, Jefferson Airplane, samozřejmě Beatles a Dylan), ty nejnovější vznikly někdy na přelomu tisíciletí (Red Hot Chilli Peppers, R.E.M. nebo U2 z novějších alb). Fungl nového nic.

Dobu do opakování toho, co asi považují za největší pecky, jsem při náhodném poslechu odhadl na dva dny. Takže ve výběrovém programu jim zřejmě rotuje nějakých sedm set až dvanáct set skladeb, což uvedenému formátu celkem odpovídá. Jestli a jak často skladby určené ku svému výběru obměňují, by se muselo „špiónit“ mnohem déle.

Hudba sama mě výběrem rozhodně neruší, příjemně plyne, hladí a neuráží. Písničky prokládají burácivé jingly plné ozvěn, výbuchů, chrochtaných hlášek a nástřihů známých úryvků. Kdybych si k tomu přimyslel češtinu a telefonáty, kde všude se to po Praze „štosuje“, přijde mi to nějak známé. Souvislejší lidské slovo uslyšíte tak jednou dvakrát do hodiny, obvykle na téma, jaké že je to rádio skvělá stanice. Co to kdysi povídala babička o samochvále? A pokud se zrovna nevytahují, hlásí, co kdy hráli, hrají nebo budou hrát. Zkrátka kromě příjemné plynoucí muziky a výkřiků „... legend is back...“ se tam jinak celkem nic nedozvíte. Ani vysílání reklamy jsem tam neslyšel, takže teď vůbec nevím, co si kde mám koupit.

A vůbec - jak se vlastně pozná hudební hit v době, kdy se kdysi zlatem slynoucí hudební průmysl stal takřka podpůrným spolkem přátel a příznivců? Přepalovačky disků, formát mp3 a internet způsobily, že penzum prodaných nosičů pro udělení zlatých desek vydavatelství rok od roku snižují a ani tak už moc zlata nerozdají. Koho posluchači milují, toho taky nejvíc okrádají. Možná bychom se divili, co všechno se nachází z pamětech „empétrojkových“ hrkáčků a hravých mobilů. Nebo nedivili? Do hlav a přehrávačů se nevidí.

Nepsaná smlouva mezi komerčním hudebním rádiem a jeho posluchačem je: My pro Tebe, posluchači, vyberem’ příjemně oblbující muziku i zábavu vůbec, nemusíš přemýšlet o tom, co chceš slyšet, ani to pak někde shánět. A ty za to k sobě pustíš ty našeptávače, kteří nás živí. Formát rádia, pokud je obchodně racionální, má jednotlivým stanicím podle posluchačského vkusu rozdělit příjemce reklamních sdělení podle vkusu spotřebitelského a tloušťky jejich šrajtoflí. Přestože hudební preference posluchačů nemusí s tím ostatním vůbec souviset, manažerský termín „ušatá peněženka“ je v soukromých rádiích zažitý a mnohokrát jsem ho v příslušných kruzích slyšel. Jiným vyjádřením téhož je, že vysílání je jen obalem pro reklamu.

Každá doba řeší svoje rozpory - jestli Perun nebo Kristus - jestli katolíci nebo protestanti - král nebo konvent - jestli střídavý nebo stejnosměrný elektrický rozvod - pára nebo benzín - benzín, vodík nebo elektřina - jestli váleček fonografu nebo břidlicová gramodeska -AM nebo FM - magnetofonový pásek na cívce nebo v kazetě - Video 2000, Beta nebo VHS... Všechno si lidi časem vyřešili buď volbou něčeho z toho, častěji pozdější volbou něčeho úplně jiného. U všeho zásadnějšího šlo navíc, a pokud jen v pozadí, tak o to více, o moc, o prachy nebo obojí. Tak jako nám dnes přijdou ku srandě někdejší technické spory, tak se budem’ za pár let dívat na šrumec okolo vysílacích licencí a poslechovosti dnešních rozhlasových a televizních stanic počítaných třeba co hlas to tisíc hlav?

Tak jako tenhle článek nepíše počítač, ale já na počítači, tak i konkrétní výběr hudby v rádiích vybírá hudební redaktor a obvykle si pomáhá počítačem nebo jinou vhodnou pomůckou. V dobách dřevních nedigitálních to bývalo několik krabic od bot s kartičkami nadepsanými jmény skladeb a jejich vlastnostmi. Třeba tempo, nálada, téma textu, kolikrát už byla a podobně. Podle programového schématu se pak sáhlo do správné krabice a vytáhla se první kartička. Pokud skladba vyhovovala i jinak, odehrála se, kartička se pak strčila do téže krabice na konec řady. A tak pořád dokola. Čas od času se kartičkami zamíchalo jak kartami v mariáši. Selector nebo Music Master dělají zhruba to samé, jenomže ve virtuální realitě. Způsob má výhodu v tom, že z hlavy je redaktor schopen si rychle vybavit asi tak padesát skladeb, takže bez pomůcek by hrálo fádně.