Není rozhodně žádné překvapení ani nadnesené tvrzení, že Jiří George Kozel, rodák z pražské Bubenče, vyrůstal už od nejútlejšího dětství doslova obklopen swingovou muzikou. Na dvě stě padesát hitů od českých meziválečných swingovek po písničky dávno zlidovělé u táborových ohňů je podepsáno jménem jeho otce. Rozhodně to nebyla ale pouze a jen tahle muzika, kterou doma z otcova gramofonu slýchal, s níž ho otec seznamoval a která posléze ovlivnila jeho muzikantské cítění.
"Táta byl sice swingař, ale zajímal se o muziku všeobecně. Už v padesátých letech jsme měli doma Billa Haleyho, Elvise, Little Richarda. Já všechny tyhle věci poslouchal už jako úplně malý kluk. A pak přišli Shadows, Beatles a hlavně Rolling Stones. V té chvíli byl rokenrol zapomenutý, protože najednou tu byl doopravdy bigboš."
Z hlediska takříkajíc prakticky muzikantského byl prvním nástrojem Jiřího Kozla klavír, o němž ovšem říká: "Byl jsem klavírista z donucení a děsně mě to nebavilo." Následovaly i hodiny koncertní kytary, ale čím dál tím jasnější byla skutečnost, že jeho nástrojem se stane basa.
"Na kytaru nemohli hrát všichni a mě navíc na bluesové a rhytm'n'bluesové muzice vždycky hrozně přitahoval ten spodek, groove. Baskytara se tehdy u nás sehnat nedala, tak jsem míval na elektrické kytaře natažené cellové struny a basoval na ně. Nebo jsem struny podladil, takže to znělo jako čínská muzika, a když konečně přišlo Basso IV, byla to pro mě revoluce. Měl jsem první baskytaru."
Mezitím musela ale zákonitě vzniknout i první kapela, v níž Jiří hrál.
"Tu první jsem měl už ve čtrnácti letech. Hráli jsme na školních ,jolkách', měli jsme i jedno vystoupení v blázinci v Bohnicích, kam nás vezli ,vejtřaskou', takže nám cestou vypadaly reproduktory a vytřásly se lampy z rádií, přes která jsme hráli."
Po skončení devítiletky začal Jiří Kozel docházet na polygrafickou školu, která shodou okolností právě v polovině šedesátých let představovala bohatou líheň českých rockových muzikantů. Prošel tudy Vlado Čech, Ivan Hajnyš a Jiří tu při spojených hodinách tělocviku narazil na bubeníka z vedlejší třídy Kášu Jahna. Džíny a odvážně přerostlé vlasy zavdaly téma k rozhovoru, který vyústil první společnou zkouškou v pražské Malostranské besedě a v roce 1965 v Hajnovce premiérou snad první české rhytm'n'bluesové kapely s původním repertoárem pojmenované Ťops podle kytaristy Petra "Ťopa" Netopila.
"Bylo mi asi tak patnáct, šestnáct, když jsem se rozhodl, že by se přece jenom ze mě měl asi stát muzikant. S další kapelou jsme pak už pravidelně hráli The Who a podobné vlastní věci v Kotvě. Pak přišli P67, kapela, která hrála drsné rhytm'n'bluesové skladby, z níž se na chvilku vyvinuli Colour Images s Pavlem Sedláčkem. Bylo to období, kdy jsme měli představu, že budeme hrát jako Jefferson Airplane, jako Pink Floyd, k tomu promítat obrázky, a proto ten název. Natočili jsme jeden singl, ale do toho přišel rok 1968 a všechno bylo jinak."
Velký třesk a velké přesuny na československé bigbítové scéně té doby spojené s odchody prvních muzikantů do zahraničí způsobily i zrod nových hudebních forma
"Domluvil jsem se s Vláďou Mišíkem, s Ťopem a Vlado Čechem, že uděláme kapelu. Podle modrých knížek, které jsme všichni měli, pro ní Vláďa vymyslel název Blue Effect."
Byly tak položeny základy jedné z klasických formací české rockové muziky. Věci se ovšem daly patřičně do pohybu v okamžiku, kdy Jiří zvedl telefon, zavolal Radimu Hladíkovi a ten nabídku vstoupit do nové kapely přijal.
"Bylo mi tehdy devatenáct a hrát s Hladíkem tenkrát znamenalo něco jako hrát s Jimi Hendrixem nebo Ericem Claptonem. Krom toho se dělaly vlastní věci a to mi vždycky vyhovovalo."
Čas k odchodu
Psal se rok 1973 a nic už nebylo tak jako předtím. Tahle neblahá situace plnou měrou dopadla na českou, respektive československou rockovou muziku. Tuzemská scéna, která se mohla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bez uzardění srovnávat s vyspělou scénou britskou a západoevropskou, byla cílevědomě tlačena do kouta a likvidována. Geometrickou řadou přibývalo těch, kdo chtě nechtě sklapli kufry svých hudebních nástrojů a vydali se hledat své štěstí na druhou stranu Krušných hor. A mělo to hodně málo společného se zidealizovanou poezií českých muzikantů putujících světem v minulých staletích. Nastal čas k odchodu.
"Začaly totiž politické prověrky muzikantů a to by jaksi nedopadlo. Odešlo nás opravdu hodně. Až postupem času člověku došlo, jak to vlastně bylo. Oni nás tu vlastně nechtěli a potřebovali se nás zbavit. Normální člověk v podstatě neměl šanci získat devizový příslib a dostat se ven. Já byl tak naivní, že když jsem ho dostal, nesl jsem za to té paní bonboniéru. Ale bylo to jinak, byl to záměr. Pokračovalo to potom řadu dalších let. Vzpomínám si, že když jsme v lednu 1979 natáčeli v Londýně desku se skupinou Crown, zašli jsme si s Kášou a naším zpěvákem, Američanem, který hrozně miloval svíčkovou, na oběd do české hospody. Vešli jsme dovnitř a najednou koukáme, v koutě sedí čerstvě vyhoštěný Jarda Hutka."
Nastalá politická a kulturní situace v Československu rozptýlila v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let bezpočet tuzemských muzikantů do nejrůznějších koutů světa od západní Evropy po Austrálii, od Londýna po San Francisco. Jiří George Kozel zakotvil v zemi hor jezer a sýrů - ve Švýcarsku.
"Původně jsem měl zaplacenou letenku až do Londýna, ale Káša už se před tím usadil v Curychu a tak sem tam zůstal také. Švýcarsko nebyla nikdy moc bigbítová země, a tak jsme si řekli, že tam ten bigbít rozjedeme. Krom toho je ze Švýcarska kousek do Německa, Itálie i Francie, kam jsme postupně začali pravidelně jezdit hrát. Úplně zpočátku jsem žil z peněz, které jsem si přivezl. Všechno jsem tady prodal a na cestu je zakytoval do kytary. Začal jsem se hned poohlížet po nějakém hraní a dostal angažmá v jedné barové kapele. Byla to pro mě ovšem příšerná věc. Hrála se hitparáda, dostal jsem uniformu, a i když to byla kapela hodně prominentní a hrála na dobrých místech, děsivě mě to nebavilo. Všichni se tam bavili o autech, o oblečení a já bych si radši popovídal o muzice. Když jsem sbalil kufry, nikdo z nich nemohl pochopit, jak je možné takovouhle kapelu opustit. Byla to takzvaná gala kapela, vydělávaly se v ní dobré peníze, ale já jsem vždycky muziku dělal pro radost a dělám to tak do dneška. A i peníze potom někdy přijdou. Někdy ano a někdy ne. Hrál jsem pak na kontrabas po klubech swing a do tohohle jazzbandu jsem postupně dotáhl Kášu a potom i Ťopa. Když už jsme tam byli všichni tři, udělali jsme si paralelně trio a v dírách mezi turné jsme v Holandsku, Německu a ve Švýcarsku hráli po klubech instrumentální jazzrock. Jednou při vystoupení v Basileji jsme narazili na amerického zpěváka Patricka Masona, který říkal, že zrovna nemá co dělat, a tak jsme mu nabídli, aby šel zpívat s námi. Nejdřív se všelijak ošíval, tak jsem mu přinesl biografii, a když jsme skončili, už na nás čekal a ptal se, kdy a kam má přijet. To bylo v roce 1977 a o rok později jsme dali dohromady hardrockovou kapelu Crown. Problém byl v tom, že jsme neměli managament, a když jsme oslovili managament, byl zase problém v tom, že jsme neměli desku. Tak jsme se sebrali, odjeli na dva měsíce na turné do Irska, Anglie a Bretaně a já ze všech míst, kde jsme hráli, posílal výstřižky a recenze koncertů, a když jsme dorazili do Bretaně, měli jsme už nabídku na desku a smlouvu od Polydoru. Byli to zase kamarádi emigranti, kteří nám vždycky dopomohli k nějakému klubovému hraní a pak už to muselo být tak dobré, aby si nás zvali dál. Každopádně to vyšlo a v lednu 1979 jsme v Londýně začali natáčet. Já navíc každý den volal z Londýna domů do Curychu, kde se mi právě narodil první syn."
Albový debut i koncertní renomé precizní melodické hardrockové formace Crown získaly velmi dobrou odezvu jak u odborné kritiky, tak u publika. V období dočasného odchodu zpěváka Patrika Masona spolupracovali Crown v roce 1980 krátce i s někdejším legendárním vokalistou Uriah Heep Davidem Byronem. Byla to však těžká Byroneova závislost na alkoholu, která další spolupráci nadobro znemožnila, stejně jako čtyři roky před tím v řadách Uriah Heep.
"Byla to moc smutná věc, o které se mi vůbec nechce mluvit. Už asi tři měsíce mě uhání nějaký člověk, který píše knihu o Uriah Heep, a já se mu neozývám. Bylo to opravdu moc smutné."
V témže období proběhly i námluvy mezi kapelou Crown a dalším bývalým frontmanem Uriah Heep Johnem Lawtonem. Do sestavy se ovšem vrátil Patric Mason a vydržel až do chvíle, kdy neodolal dlouhodobému lanu skupiny Krocus. Mezitím stačili Crown najezdit statisíce kilometrů na evropských turné a jejich stopa se vytratila v polovině osmdesátých let, aby se na přelomu osmé a deváté dekády v omlazené sestavě, v níž ovšem nechyběli George Kozel a Káša, ještě krátce vrátila na scénu. Druhá polovina osmdesátých let byla pro George Kozla hodně ve znamení blues a transoceánských letů. Zatímco v Evropě se vrátil ke kontrabasu, swingu a svým americkým spoluhráčům, v newyorských bluesových klubech se setkával se svým starým kamarádem a rovněž podstatnou osobností české rockové muziky - bubeníkem Erno Šedivým. Jamoval a koncertoval s celou řadou bluesmanů a jazzmanů.
"Nebylo to jednoduché. Doma v Curychu jsem měl rodinu, dvě malé děti, do New Yorku je to osm hodin letu, člověk tam také musí někde bydlet, ale zároveň se pořád vracet, protože práci má i v Evropě. S Ernoušem jsme se domlouvali, že bych šel hrát do jeho kapely, ale to by znamenalo v Americe zůstat, takže jsem pořád pendloval letadlem sem a tam. Teď už je to všechno daleko jednodušší. S GK Brothers zkoušíme u mě na chalupě kousek za Prahou. To znamená, že v Curychu sednu do auta, kdy potřebuji, a za nějakých sedm hodin jsem tady."
Čas návratů
Pád železné opony a možnost zase se svobodně navracet do své staré vlasti přinesla pro George Kozla nejen příležitost představit českému publiku znovu obnovenou formaci Crown, ale i možnost na tuzemské scéně připravovat a rozvíjet další plány. Jedním z prvních bylo znovuobnovení Blue Effectu s Radimem Hladíkem a Leškem Semelkou, ke kterému pak nakonec přece jenom nedošlo. Naproti tomu v létě roku 1991 přišla na svět opět mezinárodní kapela R & B trio Blue Hi-way, v němž se George Kozel spojil s Jerrym Campbellem a starým parťákem Kášou Jahnem. Společně procestovali celou Evropu, koncertovali ve Spojených státech a v roli předkapely zahostovali třeba na koncertech Erica Burdona, Alvina Leea, Louisiana Reda a řady dalších. Ke konci devadesátých let pak kapela změnila jméno na George Kay's Blues Band, na klávesy v ní hrál Martin Gunthardt a jako speciální host zpívala Vera Love. K poslední definitivní změně názvu došlo na podzim roku 2000, kdy pod vlajkou GK Brothers za bicí usedl John Otis, připojili se Ron Mortland, George Ricci a Michael Vračko a kapela se rozjela na koncerty, jejichž atmosféru v roce 2001 zaznamenalo album GK Brothers Live. Změnám v Georgeově bluesové kapele ovšem ani tak neměl být konec. V polovině roku 2002 dostává konkrétní podobu dávný plán. Ze San Franciska přilétá Erno Šedivý, kytary se ujímá Luboš Andršt, sólového mikrofonu Ron Mortland a je na světě aktuální podoba GK Brothers.
"V polovině června jsme začali zkoušet u mě na chalupě a prvního července už jsme vyjížděli na švýcarské turné. Další turné jsme pak jeli na podzim po Čechách a Moravě. V pauzách mezi koncerty jsme natáčeli na Propasti u Petra Jandy. Na jaře jsme si museli dát chvilku pauzu, protože Ron Mortland má barák v Indii a potřeboval tam na pár týdnů odjet. My jsme ale desku mezitím domíchali a 27. dubna bude mít křest v Malostranské besedě v Praze."
Nové album GK Brothers All Stars Blues Band nazvané Let's Work Together obsahuje jak původní, tak tradiční bluesový, lépe řečeno bluesrockový repertoár. Ten je páteří koncertního programu, který v příštích týdnech a měsících uslyší nejen tuzemští posluchači na jarním turné kapely, ale i fanoušci bluesové a bluesrockové muziky v řadě dalších evropských zemí. Současně se ale George Kozel objevuje na tuzemských pódiích i s dalším hudebním projektem, rovněž mezinárodního charakteru, který si také zaslouží nálepku "allstars band". Slovo dalo slovo a v jedné příležitostní, vesměs improvizující, rockové kapele se před časem spojili George Kozel a Erno Šedivý s Petrem Jandou a legendárním polským muzikantem, zpěvákem, klávesistou a frontmanem SBB Józefem Skrzekem. Kapela se jmenuje Tarantula a jak čas dovolí, rodí se ve studiu Propast i její první nahrávky. A tak se putování českého muzikanta Jiřího George Kozla ubírá nejen ve smyslu zeměpisném, stále novými a novými směry.
Nástroje
5strunná basová kytara Fodera, zesilovač David Eden WT 400 (800), bedny Bag End 2 x 10", 2 x 12", 1 x 15"
Bio
Basista Jiří George Kozel se narodil 3. 3. 1949 v Praze. Na sklonku šedesátých let prošel skupinami P 67 a Colour Images a byl zakládající člen skupiny Blue Effect. Po svém odchodu do exilu byl členem hardrockové formace Crown, v New Yorku hrál s řadou renomovaných bluesmanů, působil ve skupině Blue Hi-way a v současnosti hraje především v allstars bandu GK Brothers.
