V poslední lekci naší miniaturní flamenco školičky se podíváme ještě na několik technických prvků. Flamencu se často říká, že je to improvizace, protože kytarista není tolik svazován notovým zápisem. Neznamená to však, že by hrál, co ho napadne. Jako v jiné lidové hudbě nebo i v jazzu jsou daná témata, rytmická a harmonická struktura a umělec dotváří hru svojí invencí. Velký prostor pro fantazii dávají falsetas, ve kterých se může kytarista projevit. Také zde přistupuje zkušenost a souhra a cítění se zpěvákem nebo tanečníkem.
Akordické sekvence
Ve flamencu se obvykle užívá frygická modální škála (stupnice, modus) a na konci melodické linky se pokládá základní akord, který startuje sekvenci (postup akordů). Např. na akord E-dur je položena sekvence akordů Ami, G dur, F dur a E dur. Druhá verze je substituce (náhrada) tonálního akordu za jeho paralelní akord durový a také můžeme přidat malou septimu - C (nebo Cmi), G7, F7, E7. Třetí verze (tónina por medio) užívá Dmi (nebo F), C (nebo C7), B (někdy B7), A (A7-často v bulerías).
V současné době, kdy je flamenco více a více ovlivněno jazzovou hudbou, kytaristé používají v akordech velkou septimu (maj), přidanou sextu (6) nebo nónu (9). Do jaké míry tato lidová hudba ještě zůstává flamencem, je diskutabilní.
Technické prvky flamenca
Alzapúa ( Př. 17) - palcová, dosti těžká technika, pro flamenco typická. V překladu asi jako "kmitající břitva".
Je to rychlý pohyb nehtem palce, rozložený do tří fází, v podstatě jako hra trsátkem.
1. fáze - palec uhodí přes struny směrem dolů od základního (basového) tónu akordu, kterým začíná hrát melodickou pasáž. Často je to spojeno s příklepem prsteníku na desku (golpe).
2. fáze - palec se vrací směrem nahoru a vytváří charakteristickou rytmickou synkopu.
3. fáze - palec hraje další melodický tón v pokračující pasáži, obvykle na stejné struně, na které melodii začal, nebo o strunu níže.
Vše se děje velmi rychle a alzapúa patří k brilantní a virtuózní technice flamenco kytaristy. Jeho použití je nejčastější v toque Bulerías. ( Př. 18 - Alzapúa)
Bulerías
Tento togue jsem nechal na konec, protože je nejtěžší, ale také nejrychlejší, nejohnivější a nejefektnější ze všech flamenco tanců. Původ slova je nejčastěji odvozován cikánským zkomolením burlería, což znamená tajtrlík. Compás je velmi blízký soleáres. Jeho aire je lehkovážné, přecházející až do extáze. Užívá kontratempo, rychlých synkop a dnes také jazzem ovlivněné harmonie. Akcenty jsou na 3., 6., 8., 10., 12. době ve dvanáctidobé struktuře compásu. Doprovod téměř vždy tvoří dvojice tleskajících. První tleská na 1., 2., 4., 5., 7., 8., 10., 11. dobu nebo na 3., 6., 8., 10., 12. dobu a druhý (obvykle tanečník) vytváří kontratempo tleskáním na lehké doby. Notace je převážně ve 3/4 taktu, méně ve 3/8 taktu (př. 19 - Bulerías).
Přátelé a budoucí nadšenci této krásné muziky, běžte do toho! Je to nezanedbatelné dědictví kytary a opravdu stojí za to alespoň trochu do něj nahlédnout.
Od příštího čísla půjdeme také ke kořenům a těšte se - je to blues, základní výbava každého rockera i jazzmana. Amen.
