Musíte mít velké štěstí, abyste se dozvěděli, když se v Praze objeví kanadští NoMeansNo nebo některý z jejich vedlejších projektů. S propagací si totiž velkou hlavu nedělají. Málokdy najdete po městě plakáty (ale přesto si můžete být jistí, že na koncertě bude narváno). Tak se vám může stát, že se o vystoupení dozvíte třeba až v den koncertu. Jako já u vedlejšího projektu puckrockové formace Hanson Brothers. Už dlouho jsem přes producenty a vydavatelství sháněl baskytaristu Roba Wrighta. A tak jsem nemohl zaváhat ani vteřinu. Zrušil jsem všechny plány na večer, vzal foťák a uháněl na místo akce...
V Rock Café jsem byl odpoledne jako jeden z prvních. U vylidněného baru hrála televize, která právě přenášela zápas Slovensko - Rusko. Vzal jsem si pivo a postavil se před obrazovku. Trvalo jen pár minut, než se vedle mě objevila postavička Johna Wrighta, Robova bratra, který v NoMeansNo hraje na bicí a v Hanson Brothers zpívá. "Kdo to hraje a kolik to je?" vyzvídal hned. Během dalších pár okamžiků z něj vypadlo, jak jsou všichni v kapele šťastní, že se konečně přes šňůru po Evropě dostali k nám. "Konečně hokejová země," říkal. "Projížděli jsme Holandskem, Dánskem a Polskem... Už asi týden jsme neviděli jediné utkání. Měli jsme hrozný absťák."
Asi za tři čtvrtě piva a pár vyloučení se z útrob šaten vyloupl i Johnův bratr. O tom, že jsem měl od pořadatelů slíbeno, že si se mnou nějakou chvíli promluví, sice neměl ani potuchy, ale bez okolků s tím souhlasil. Po krátké pauze, ve které jsme si u baru doplnili sklenice, jsme si s usměvavým prošedivělým Kanaďanem sedli ke stolu a dali se do řeči.
NoMeansNo
"Jako spousta basistů jsem vlastně původně hrával na kytaru. Když jsme s bráchou začínali dělat muziku," (tedy před více než dvaadvaceti lety) "koupili jsme jeden z těch obrovských páskových magnetofonů. Brácha nahrával všechny bicí a klávesy. Já zase zpěv a musel jsem dodělat i basovou linku. Pak jsme začli hrát i na živo, a to bez basy nejde. A protože jsme byli jen dva, musel jsem popadnout basu a hrát na ni tak, abych dokázal nahradit i kytaru. Postupem času basa kytaru z mého života vytlačila úplně."
Na koncertě NoMeansNo je to hodně znát. Po začátcích, kdy kapelu tvořila Johnova skvělá rytmika, tvrdá, nekompromisní, ale přesto velice citlivá, melodická basa a Robův silný, zvučný bariton, rozšířila se sestava o kytaristu. Robova basa ale pořád tvoří základ a osmdesát procent podílu na celkovém zvuku NoMeansNo. Na jejich posledním tuzemském koncertě v pražském Lucerna Music Baru přetrhl kytarista Tommy strunu a jal se ji rychle vyměnit. Kapela ale hrát nepřestala. Někteří méně pozorní diváci si dokonce ani této nehody nemuseli všimnout. Rob totiž na čtyři struny vytváří nejen basové podloží, ale supluje také rytmickou kytaru. Tím dává kytaristovi obrovský volný prostor k tomu, aby si skladbou proplouval, jak se mu zlíbí. I když občas jen přizvukuje, není hudba nikdy prázdná.
Když se do hudby NoMeansNo zaposloucháte (pakliže ji po pár taktech nevypnete, zaseknete se na dlouho a nedáte si pokoj, než seženete alespoň polovinu diskografie), uslyšíte v ní rozhodně velice silný vliv punku, který téměř stejnou měrou obohacuje Robův oblíbený jazz. Je velice emotivní. Některé písničky jsou splašené a vzteklé, z jiných srší ironie a posměch. Repertoár často prošpikovávají dlouhé pomalé lyrické songy, hluboké jako moře slz, při nichž se posluchači (mně) dělá husí kůže. To vše ještě podtrhují působivé texty, na které NoMeansNo kladou velký důraz.
Tvrdý a vzteklý je však Rob jen v muzice. Když s ním mluvíte osobně, sálá z něj pohoda jak z horského sluníčka. "Je to tak. Vlastně používám muziku jako ventil, kterým se zbavím všeho, co nechci. A pak jsem dobře naložený. Ale vždycky to tak nebylo..."
Písničky NoMeansNo jsou plné nečekaných zvratů. Kapela si oblíbila používání velice nezvyklých počtů a taktů. Posluchači se nabízí myšlenka, že celá muzika vzniká při nějakých dlouhých jamech. "Popravdě řečeno, já jamuju dost nerad," reaguje na takové tvrzení Rob, "skládání u nás vypadá tak, že někdo přijde s pečlivě připravenou skladbou, kterou mu ostatní na zkoušce rozbijí na kusy."
Hanson Brothers
"To, že jsem uslyšel Ramones, pro mě byla ta první věc v životě, která mě inspirovala, abych začal dělat muziku. Nebýt jich, byl by ze mě teď asi zubař nebo něco takového. Přinutili mě uvědomit si jednu věc. Abys mohl dělat muziku, nemusíš být chytrý, nemusíš nic dokazovat. Všechno, co potřebuješ, je touha, elán a mít co říct. V současnosti už to není vidět, protože spousta věcí se dneska v hudbě zdá být tak samozřejmou, ale oni byli ve své době skutečnými průkopníky."
Pro svou společnou lásku k Ramones založili NoMeansNo druhou kapelu nazvanou Hanson Brothers. I když slovo založili není asi úplně to pravé. V podstatě přijali jenom bubeníka, aby si John mohl čas od času vyzkoušet, jaké to je odehrát koncert v kožené bundě s nohou na odposlechu. Hokejové dresy a brankářská maska, která z Roba Wrighta dělá Robieho Hansona, nejsou žádnou záhadou. Ramonovité krátké puckrockové skladby jsou prakticky do jedné věnovány hokeji a důležitým věcem kolem něj (pivo). Všechno je hráno s takovým zápalem a tahem na branku, že i nejrychlejší bruslaři by za kapelou udýchaní pokulhávali.
"Zní to možná divně, ale přijde mi mnohem těžší složit dobrou punkovou písničku, než nějaký úlet. Svým způsobem totiž musí být stejná jako jakákoliv jiná - držet se stylu a ničím nevybočovat, ale zároveň něčím zvláštní být musí." Co se týče Hanson Brothers, tohle všechno se jim daří. Všechny písničky se drží v jednoduchém punkovém duchu, stejné jsou i zvukem, ale zachovávají si neobyčejnou melodickou pestrost. Krom toho, nepřál bych vám vidět Robovy ruce při těch "jednoduchých" punkových figurách.
Hanson Brothers ale nejsou jediným Robovým odpočinkem od NoMeansNo, kteří koncertují už přes dvacet let. Kromě toho, že je zalezlý doma, hraje golf a poslouchá jazz, ulétne si občas k nějakému vedlejšímu projetku. Jedním z nich bylo například sólové album Mr. Wrong.
Technika a nástroje
"Ironií je, že když jsem začínal hrát, měl jsem k base stejný přístup jako ke kytaře. Stejným způsobem jsem na ni i hrál, a to mi vlastně zůstalo," popisuje Rob Wright svůj velice neobyčejný styl. "Zvuk mé basy vlastně také není příliš basový. Spíš se blíží klasickému kytarovému zvuku. Často hraji akordy (přes tři i čtyři struny!) a kytarové riffy. Podobně jako Lemmy z Motorhead. Snažím se znít jako kytara a basa zároveň. Vždycky jsem hrál před kapelou, nikdy jsem nebyl ten vzadu, kdo drží rytmus. Když jsme hráli s bráchou sami, vlastně to ani jinak nešlo. A NoMeansNo je vlastně kapela tří sólových nástrojů."
Rob hraje kompletně všechno trsátkem. Využívá toho, že se s ním dají dosáhnout maximální rychlosti, ale této možnosti využívá velice citlivě. Nesnaží se, aby basa projela celou písničkou jako elektrická vrtačka. Naprosto neomylně střídá rychlé figury s dlouhými procítěnými tóny. Ve všem se v muzice řídí podle svého ucha a pocitu. Nikdy žádnou školu nenavštěvoval. "Pakliže nemáte muziku v srdci, jsou všechny školy na nic. Přístup a cit je daleko daleko víc než technika. Můžete zahrát tisíc not za sekundu, ale to z vás ještě nedělá muzikanta."
Na Robově výrazu se samozřejmě velice podílí zvuk. "Všechno je to v zesílení. Když nahráváme, vždycky točíme na živo a nahlas. Jedině tak se z aparátu dostane ten správný živý zvuk." Když jsem se ptal, jestli nahrávají na analog nebo na digitál, odpověděl Rob, že na analog, ale že jemu je to jedno, protože osobně nahrávky nemíchá a ve zvuku žádný rozdíl neslyší. "Používám basový zesilovač Marshall 300. Má skvělý crunch a výkon. Spousta lidí marshally jako basové aparáty ignoruje. Já bych zase nemohl hrát na takové ty klasické basové značky jako Gallien-Krueger, přestože se mi jejich zvuk líbí. Ale není to můj zvuk, leda bych někdy chtěl hrát reggae. Zesilovač zapojuji do kytarové bedny Marshall 4x 12''. Divil by ses, jak je to dobrý aparát pro kytaru," dodává Rob s úsměvem.
Co se týče výběru nástrojů, ani v této oblasti není Rob žádná primadona. "Mám dva Fendery Precision. Jeden je z roku 1972, druhý 64. Ale v současné době používám velice levný Precision, který jsem koupil, když jsme byli na šňůře v Mexiku. Je mexické výroby s mexickými snímači. Ty mají zvuk, jako by to byly mikrofony. Úplně jsem se do toho zvuku zamiloval. Teď fakt nehraji na nic jiného. A opakuji, to byla ta basa fakt levná..."
Přál bych vám vidět živé vystoupení NoMeansNo nebo Hanson Brothers. Jedná se o ztělesněnou energii. A Rob Wright je chodícím důkazem toho, že umění není v nástrojích, ale v člověku.
P.S.
"Jednu otázku ale vynechat nemůžu," řekl jsem Robovi, ve chvíli, kdy jsem z něj dostal, co jsem potřeboval. "Když jseš z tý Kanady, hraješ hokej?" Rob roztáhl ústa k širokému úsměvu a další půl hodinku jsme strávili rozebíráním situace v NHL a pátráním po důvodech, proč z tak maličké země pocházejí ti nejlepší hokejisté...
