Je podzimní podvečer, sedíme v baru nad Akropolí a v nohách cítíme rezonance zvukové zkoušky. Nebo je to chvění v kolenou příznakem slastného očekávání příchodu vysněného idolu studentských let? Mluví se tu o comebacku a je fakt, že poslední deska téhle britské neopunkové kapely málokterého rockera nechá chladným. Pojďme vyzpovídat rebela, frontmana Killing Joke, zpěváka, klávesistu a skladatele vážné hudby Jaze Colemana. Nechá nás trochu nahlédnout pod pokličku do vroucího a překypujícího obsahu hrnce ve své kuchyni?
Kdy jsi začal s muzikou?
Nemohl jsem jinak. Začal jsem hrát a zpívat v pěti letech a také rovnou vystupovat. Moje babička mi vyprávěla, jak mě viděla reagovat na hudbu už v kočárku. To ona mi koupila housle a piáno. Začal jsem na ně hrát, také zpívat v místním chrámovém sboru a chodit na spoustu koncertů. Už tehdy všichni předpokládali, že budu dělat muziku. První deska, kterou jsem si koupil v šesti letech, byly ruské orchestrální mistrovské kusy.
Pocházel jsem z disciplinovaného akademického prostředí. Cvičil jsem dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne po škole. To je naprostý základ, aby se člověk v hudbě někam dostal. Cvičení a disciplína.
Dokonce jsi získal nějaké národní ceny?
Obdržel jsem cenu Rexe Watsona, cenu St. Nicholas a zlatou medaili na Bath International Festival. Chtěl jsem jít také do školy Jehudi Menuhina, ale táta mi to nedovolil. Kdybych tam šel, potkal bych už Nigel Kennedyho. Ale poznal jsem ho pak později. Je to zvláštní, jak věci dopadají.
Podporovali tě rodiče v hudbě?
Ano, absolutně. Také jsem měl obrovské štěstí na pedagoga. Od šesti do sedmnácti let jsem měl stále jednoho učitele, který svého času vedl londýnský symfonický orchestr. Pak učil na jedné velké soukromé škole. Bydlel v naší vesnici, a já jsem byl jeho "hudební dítě". Učil mě nejen hře na housle a zpěvu, ale díky němu jsem poznal, co to je vnímat hudbu. Umělecky mě tvaroval v té nejlepší a nejdůležitější části mého života. Doufám, že jsem mu to trochu splatil tím, že jsem pak učil jeho vnuka.
Za války také sloužil jako válečný pilot, což se mi na něm hrozně líbilo. Nebyl rád, že jsem založil Killing Joke. Těsně před tím, než zemřel, řekla mu má matka, že jsem začal skládat první symfonii. Vydal jen ze sebe takové šťastné "ach...", a pak týden na to zemřel. Vždycky na něj myslím, když pracuji.
Jsou nějaké paralely mezi tím, co děláš v Killing Joke, a mezi tvou vážnou hudbou?
Ne, nejsou. Jsou to úplně jiné světy. Jediné, co je spojuje, je disciplína a cvičení.
A jak jsi se dostal k rocku? Co tě ovlivnilo?
První kapela, kterou jsem poslouchal a miloval, byla skupina Can.
Způsobila to krásná noc. Hrál jsem na šňůře na housle v britském mládežnickém symfonickém orchestru a potkal jsem tam nádhernou ženskou, cellistku. Ptala se mě, jestli poslouchám taky nějakou jinou hudbu. Řekl jsem, že nemám rád ten pop, co všude slyším. "Myslím experimentální věci," řekla a pustila mi Can. Kouřil jsem trávu a přespal jsem u ní.
Další den jsem se cítil úplně jinak. Prodal jsem housle v Sotheby's, což je v Anglii vyhlášený obchod, kde se draží nejrůznější zboží včetně hudebních nástrojů, a za ty prachy koupil klávesy. Rodiče se vrátili z dovolené a byli úplně zdrcení.
Používáš nějakou techniku zpěvu?
V ten okamžik, kdy jsem založil Killing Joke, musel jsem zahodit všechno to, co jsem se naučil před tím. Nechtěl jsem zpívat, ale spoluhráči mě nutili. Říkali, že když vezmeme zpěváka, budeme muset dělit prachy na pět dílů a ne na čtyři. Tak jsem to vzal.
Jak se rozezpíváváš?
Hodně mluvím (smích). Používám brumendo ve falzetu, a pak to postupně zvyšuji na vysoké g a a, což je můj strop. Trvá mi to dost dlouho.
Hodina a půl s Killing Joke je naprosto jiná technika než jakýkoliv jiný zpěv. Hlas je pak vždycky unavený a bolí. Za těch dvacet let se poněkud změnil a řekl bych, že teď jsem schopen dělat věci, které bych dřív nedokázal. Hlas věkem a tréninkem zesílil a dostal se do té správné formy.
Jsou věci, které jsi dokázal vyzpívat kdysi a nejsi schopen teď? Mám na mysli třeba úplně čistý tenor na desce Brighter than a Thousand Suns...?
Dnes si myslím, že jsem měl začít s vážnou hudbou daleko dřív a úplně to oddělit od Killing Joke. Problém byl v tom, že jsem dovolil kapele skládat věci mimo můj rozsah. Je to stejné, jako když nutíš mezzosopranistku zpívat vysoké "c" víc než jednou během koncertu. Ve studiu je to v pořádku, ale když to děláš příliš často živě, ničí to hlas.
Platí to i o nové desce?
Uvidíme dneska (smích). Na rozdíl od dřívějších dob si teď už dokáži uvědomovat mezery, které mám, a snad se z nich i poučit. To je ta krása přibývajících let a zkušeností.
Používáš nějaké efekty na svém hlase?
Když jsme začínali, používal jsem fuzz box (klasické zkreslení pro elektrickou kytaru), protože tenkrát bych nedokázal pořádně zazpívat, i kdyby mi šlo o život, a chtěl jsem se svým hlasem něco udělat. Byla z toho bomba a další kapely to začaly používat o pět, deset let později. A dělám to pořád, i když teď už to umím.
Jinak se dnes nestarám o to, jaké efekty mám na hlase, od toho jsou zvukaři. Myslím si totiž, že by se hudebník neměl spoléhat jenom na techniku a technologii. Vždycky říkám, že teprve když všechno to vybavení odpojíme, poznáme, kdo je kdo.
Na nové desce používáš takové výrazové prostředky jako chrapot, sípot...
Za to může Zelenka. Tak experimentuje s mým hlasem ve svých filmech. Myslím, že s věkem se hlas vyvíjí. Měl jsem vždy svůj osobitý projev a zpíval jsem i jemně a potichu. A jindy je to prostě hrozné, řev!
Cvičíš hodně zpěv?
Ano, to je předmět velkého sporu. Abych měl dobrou kondici, abych každý večer zpíval naplno hodinu a tři čtvrtě, potřebuji intenzivně a hlasitě cvičit alespoň dvanáct dní. Mám jich třeba nanejvýš osm. Na druhé straně - jiný problém je v tom, že když na koncertě nezpívám naplno, kapela hraje málo expresivně, a já si pak raději ničím hlas, abych to z nich dostal.
Ztratil jsi někdy při koncertě hlas a co jsi dělal?
Jednou za těch 25 let. Dozpíval jsem to jako unavený tučňák.
Jak se udržuješ v kondici během koncertů?
Koncert Killing Joke je sám dost dobrý k udržení kondice. Jinak, když se vrátím domů, hodně plavu. Ale tady v Čechách to nedělám, to bych možná něco chytil...
Jaký je tvůj vztah k technice?
Nemám k ní žádný vztah. Jsem technofób. Nepoužívám telefony ani internet, na mé farmě jsou zakázána auta. Zvuky kláves používám neustále stejné. Můj názor je, že každý dům by měl mít šest solárních panelů a větrnou elektrárnu.
Jak tvoje životní filozofie ovlivňuje to, co a jak zpíváš?
Člověk je to, co zpívá. Řeknu vám tajemství. Nejlepší způsob, jak něco vytvořit, je úplně zapomenout na hudbu a naplno prožít své fantazie. Každý má něco, po čem touží, chce poznat někoho nebo nějakou zemi. Ten silný prožitek tvoří sám a ty jsi pouhý zprostředkovatel. Potom tě do tvůrčí nálady dostanou třeba dvě sklenice vína. Tak to funguje.
Chci založit v Praze tříměsíční letní školu, a pak další kolem vánoc na Novém Zélandě. Spočívá to v tom, že každý z žáků se podívá na mapu světa, kterou zemi by rád navštívil. Uskuteční tu cestu, a po návratu o ní složí skladbu a veřejně jí předvede. Chci mít také v Praze tři přednášky o tom, jak využít fondů Evropské unie pro hudebníky. Také chci mluvit o vysílacích a autorských právech, o tom jak se může hudebník chránit.
Co tě zaujalo na Češích a České republice?
Za prvé magika, alchymie, mysticismus, za druhé zvuk českých smyčců. Je úplně jiný než londýnských. Za třetí ženy. Byla jsi někdy na Novém Zélandě? I francouzský velvyslanec řekl, že jsou tam nejošklivější ženy na světě. Krátké vlasy, martensky, kouří balené cigarety... Asi jsem tradicionalista. Měli byste je tam dovážet. Zkrátka miluji ženy tady. Mám ale jenom jednu, opravdu.
Vidíš nějaké hudební paralely mezi českou kulturou a jinými národy, třeba Brity?
Nemůžete konkurovat národům, které mají angličtinu jako svůj národní jazyk, ty dominují světu. Co můžete dělat, je udržovat národní tradici, lidovou hudbu. Tady je lidová hudba opravdový underground. To v Anglii vůbec nemáme. Budeš-li chtít po stovce Angličanů, aby vyjmenovali pět písní jejich předků, nebudou znát ani jednu. Maximálně by zazpívali fotbalovou hymnu Manchester United. Natolik jsme ve srabu.
Tebe inspiruje česká hudba?
Ano, když jsem začínal, hrál jsem na housle Dvořáka, Janáčka... Praha mě lákala svou magií a mysticismem. V roce 1991 nás kontaktovala jedna česká punková kapela, jejíž zpěvák strávil pět dní ve věznici proto, že hráli jednu z našich prvních skladeb War Dance. Pak následovalo vystoupení Killing Joke v 91. roce v Praze, začal jsem spolupracovat s českými orchestry, a zbytek je známá historie. Mám už tuhle zemi zapsanou ve své duši. Je to tu jako na horské dráze - nahoru a dolů...
Jakým způsobem dáváte dohromady desku?
Začneme hodně pít (smích). Jsme spolu už hodně dlouho a za tu dobu se známe tak dobře, že na sobě poznáme každé hnutí mysli. Máme bohatého kamaráda, který má velké studio a ve sklepě znamenitou kolekci vín. Tam jsme si zarezervovali nějaký čas.
Teď jsem byl na křtu nové desky Nigela Kennedyho, na které jsem spolupracoval. Náklady na tuhle jednu akci byly mnohem větší než náklady na natáčení celé desky Killing Joke včetně "honoráře" bubeníka Nirvany Davea Grohla, který nám natočil bicí. Vlastně je nahrál zadarmo.
Kvůli tomu, jak jste Nirvanu žalovali asi před deseti lety za kopírování jedné písně Killing Joke? Po té nešťastné události jste žalobu stáhli...
Nemůžu to komentovat, ale jeden novinář řekl, že to je něco jako veřejně prospěšná práce (smích)...
Jaký je rozdíl mezi studiovou prací a živým vystupováním?
Naživo s Killing Joke se proměním v "psychotika". Vůbec nic si z koncertu nepamatuji, je to jako olejomalba temnosvitem. Naopak minuta a víc s taktovkou před orchestrem mě zcela probudí. Tam musím být úplně při smyslech, jsem jako naprosto čisté divoké zvíře.
Nikdy jsme s Killing Joke nedělali ani jednu milostnou píseň. Moje vážná hudba je romantická, týká se ale spíše vztahu člověka k zemi než vztahu milostného. Řekové měli několik různých slovních výrazů pro lásku, rozlišují erotickou lásku, lásku sourozeneckou, klidnou duchovní lásku... To jim pomáhalo orientovat se ve svém srdci. Dnes to všechno splývá do jednoho slova "láska", a tak jsme pořádně zmatení.
Jaký význam má pro tebe vážná hudba?
Prachy. Měl jsem dvě skladby na prvním místě v americkém žebříčku, i když za jednu jsem ještě nedostal zaplaceno. To je jeden z problémů, o kterých chci mluvit ve své škole, aby se muzikanti učili z mých chyb.
Vyrostl jsem v malém městě, znal jsem Briana Jonese od pěti let. Nahrával jsem s Mickem Jaggerem, měl jsem přístup do knihovny Jimmyho Page, viděl jsem a zažil neuvěřitelné věci v jeho životě. Každý člověk si musí uvědomit, že nemůže být šťastný pořád. Důležité je mít konkrétní cíl. Ne každý se také narodí s talentem. Dostane-li člověk od Boha ten dar, je nutné jej využít. Život je místo pro realizaci talentu a člověk je prostředek jeho manifestace. Problém je, když něco příliš chci (například umístění v hitparádě) a podřizuji tomu svůj dar. Čím víc po tom toužím, tím dále ode mne to je. Musíme pracovat a milovat svou práci každý den. To ostatní, jako je třeba úspěch, nám dává Bůh.
Tohle je muzikantská kuchařka. Máš rád jídlo a prozradíš nám nějaký svůj recept?
Ty vole, ano. Je to jediný čas, kdy poslouchám jazz. Když připravuji ingredience, vypínám telefony, vytáhnu bílé víno a pouštím třeba Milese Davise. Mám rád a vařím rád všechno, v zimě třeba guláš s knedlíkem. Nejdůležitější je ale pustit jazz.
