Povrchové úpravy elektrických kytar

V tomto článku bych rád upozornil nejen na typy povrchových úprav a vlastnosti estetického charakteru, ale také na jejich vliv na zvukový charakter nástroje. Povíme si také něco o oblíbených barvách, vlastním lakování a také o speciálních záležitostech, jako jsou relic kytary.

V šestnácti letech jsem za použití vytrvalého a rafinovaného nátlaku konečně dotlačil rodiče k ušlechtilému kroku financovat mé první elektrické kytary. Nikdy předtím jsem na kytaru nehrál, ale získáním desky ZZ Top The Greatest Hits se otevřela cesta vedoucí až k blues a světu syrových tónů. Tím bylo řečeno vše. Jednoho dne jsem byl tedy postaven před vytouženou otázku - "tak kterou?" Bylo mi jedno, co radili zkušení, měl jsem jasno. "Tu černou!"

Podstatné tedy bylo, aby byla černá a aby to byl Les Paul. Tato kritéria splňoval Apolo LP Special, bylo tedy rozhodnuto (lípa, šroubovaný krk, zkrátka typický Les Paul :-)

Doufám, že barva nehraje při výběru vašeho nástroje tak určující roli jako v mém prvotním rozhodování, je však pro naše sympatie jistě významným faktorem.

Primární fukcí povrchovek je ochrana dřeva před mechanickým poškozením, výkyvy vlhkosti, teploty a před chemickými vlivy. Povrchové úpravy můžeme pro přehlednost rozdělit do dvou kategorií: na povrchy tvrdé (laky) a ostatní (voskové politury, oleje atd.)

Co je to lak?

Barva je složena ze tří základních složek, barviva (pigmentu), média (pryskyřice) a rozpouštědla. Barviva mohou být organického nebo anorganického původu. Organická barviva, ačkoli dražší, nabízejí širší rozsah odstínů. Anorganická barviva mají nejčastěji základ (původ) z kovů a jejich sloučeninách, například černá v uhlíku, žlutá ze zinku, oranžová v molybdenu a červená v oxidů železa. Pigmenty jsou rozptýleny v pryskyřicích, které určují vlastnosti laku.

Rozpouštědlo zabezpečuje vhodnou konzistenci při aplikaci a jsou v něm, jak jistě očekáváte, rozpuštěny ostatní složky. Po aplikaci se rozpouštědlo odpaří a tím lak získává své vlastnosti. Nejrozšířenějším rozpouštědlem je aceton (u NC, akrylátu atd.) pro jeho extrémně rychlé odpařování (silně těkavá látka).

Nitrocelulózové laky

Jsou u elektrických kytar používány již od padesátých let minulého století. Jak praví encyklopedie, jedná se o roztok nitrocelulózy v organických rozpouštědlech obvykle se zvláčňovadly a pryskyřicemi. Nitrocelulóza (NC), přesnějším označením nitrát celulózy, je vysoce hořlavá látka vzniklá nitrací celulózy působením kyseliny dusičné nebo silné nitrační směsi. Najdeme je téměř na všech nástrojích 50. a 60. let. V dnešní době pouze na některých vyšších řadách a v custom shopech. Příčin je několik. Z důvodu ochrany životního prostředí je v USA používání těchto látek zakázáno. Toto omezení se postupně stává součástí legislativy dalších zemí, od roku 2007 platí také v ČR. Údajně má v USA výjimku většího charakteru v používání nitrolaků pouze Gibson. Další příčinou ústupu od těchto technologií je neefektivnost, vysoká náročnost na čas a práci. Ten, kdo někdy finišoval v nitrolaku, jistě tyto velké firmy chápe, čas jsou přece peníze. Při lakování je potřeba několika desítek vrstev nanášených s nutným časovým odstupem. Nitro navíc poměrně dlouhou dobu schne, vyzrává a stále se propadá. Pokud tedy začneme s leštěním brzy, u porézních materiálů, jako je jasan, často po několika dnech začínáme znovu, protože lak stále pracuje a kopíruje póry a léta. Celkový proces je tady záležitostí týdnů. Potřebný čas je možné podstatně zkrátit použitím základního laku s vysokým obsahem plniva. Zde můžeme vypátrat drobný prohřešek některých firem. Například Fender udává na některých modelech (Vintage Series) nitrolak. To jistě potěší každého kytaristu. Výrobce už ovšem neuvádí, že nitro je lakováno na velmi nehezký a "tučný" akrylátový základ. Používání těchto základů je běžné ale konkrétně takto ten technologický údaj není zcela košer. To ale jistě poznal každý, kdo si chtěl takový nástroj "zrelikovat" nebo se mu stala nějaká drobná nehoda. Nitro se stává po určité době velmi tvrdým povrchem, ovšem také dosti křehkým. Pokud necháte nástroj v mrazivé noci v autě, můžete být, ať už příjemně či nikoliv, překvapeni prasklinami.

Proč je tedy nitro tak vyhledávané, i když se jedná o dávno překonanou látku, jejíž používání je přinejmenším náročné a ne zcela efektivní? Z hlediska zvuku se totiž jedná o nejmenší zlo. Vrstva laku samozřejmě zvuk nástroje ovlivňuje, ale v případě nitra je to směrem blízkým tomu přirozenému. Dřevo není uzavřeno tak striktně jako v případě PU nebo akrylátů a může spolu s lakem vyzrávat. Každý lak nástroj svým způsobem usměrňuje a "obléká" jak vizuálně, tak akusticky. V případě nitra však zůstávají zachovány mnohé naturální prvky, čisté zvonivé výšky a náležitý sustain. Myslím si, že se NC s nástrojem nejsnadněji "sžívá". Možná tkví jeho oblíbenost také v tom, že nástroje vyrobené v 50. a 60. letech, které položily základ rockové hudbě, byly lakovány právě nitrem. Telecaster lakovaný jinou technologií už prostě nebude znít jako telecaster, jak jsme na něj zvyklí.

Polyuretanové, uretanové a polyesterové laky

Jedná se o plasty. Často dvou a vícesložkové laky, používané na elektrických kytarách od 70. let. U fenderů se v letech 1968-80 používají výhradně. Nástup plastů přinesl podstatné zrychlení výroby. S těmito laky se poměrně dobře pracuje, jsou brzy tvrdé a připravené k leštění. Jsou také velmi stabilní, podstatně pružnější než nitro, udržují si lesk a barva se věkem mění mnohem méně. Jedná se o dokonalé povrchy působící jako sklo. Z tohoto plynou samozřejmě i jistá negativa. Dřevo je neprodyšně uzavřeno a izolováno od vnějších vlivů, je tady zastaveno jeho zrání. Vrstvy těchto laků bývají mnohdy vysoké, fendery sedmdesátých let jsou tímto pověstné. Mnozí kytaristé tuto vrstvu alespoň snižují a popisují nezanedbatelné změny. Kytary často působí utopeným, uniformním dojmem. Je vždy podstatné, o jaký nástroj se jedná, u moderních kytar, které se budou potýkat s extrémním zkreslením, působí toto "usměrnění" velmi dobře. Pokud byste přelakovali starý nástroj lakovaný nitrem těmito laky, byl by to pravděpodobně jeho konec.

Akrylátové laky

Akryláty jsou umělé hmoty na bázi esterů akrylové a methakrylové kyseliny vznikající polymerací příslušných monomerů. Mají široké použití, například jako akrylové disperze pro nátěrové hmoty a lepidla, organické sklo. Nalezneme jej například na modelech Fender Highway One (nové modely této řady - údajně nitro). Těmto lakům se většina seriózních výrobců vyhýbá. Velice snadno a rychle se vytvoří poměrně vysoká vrstva. Lak nepůsobí obvykle takovou hloubkou a leskem jako nitro. I po kvalitním vyleštění vypadá povrch jakoby voskově, plastově, a ne tak průzračně. Vrstvy laků bývají často velmi silné a nástroje jsou lakem doslova zalepené. Co se týče akustických vlastností, mají dle mého názoru značně degradační efekt. Ztrácí se čistota ve výškách i v basech, nástroje působí středově (pro stratocastera to není zrovna výhra), přichází o dynamiku i sustain. Jejich používání pokládám za velký ústupek a na nástrojích středních a vyšších tříd nemají co pohledávat.

Současným trendem jsou především, laky tvrzené UV zářením, o jejichž vlastnostech však nemám žádné informace, čas ukáže. Menší prostor použití mohou zaujímat také epoxidové laky, vodou ředitelné a další.

Další možné alternativy

Lihové a stejně tak i olejové laky jsou alfou a omegou především mistrů houslařů, stejně tak se používají na mistrovských klasických kytarách. U elektrických kytar je však můžeme použít se stejným úspěchem. Tyto laky starých mistrů se míchaly výhradně z přírodních materiálů, především z pryskyřic a pigmentů rozpuštěných v kvasném lihu či lněném oleji. Pryskyřice mohou být živočišného (šelak, propolis) a rostlinného původu. Staré laky na bázi vysychavého oleje či lihu jsou reverzibilním systémem. Je možné s ním i po dlouhém časovém úseku pracovat, opravovat jej, během let nemění téměř své vlastnosti (dochází jen k přirozenému křehnutí, někdy i praskání). Přesné složení těchto laků bylo výrobním tajemstvím každého houslaře a jejich "receptury" skýtaly často desítky látek (Stradivariho tajemství?). V dnešní době se výrobou těchto laků zabývají specializované firmy a mnoho přírodních komponentů je nahrazeno syntetickými. Laky mají vynikající akustické vlastnosti. Odvrácenou stranou této mince je ovšem zdlouhavá ruční aplikace v mnoha vrstvách, velmi dlouhé vyzrávání, menší tvrdost a lesk. Tam, kde jde o maximální přirozenost tónu, například u jazzových nástrojů, jsou jistě správnou volbou.

Šelak - je přírodní živice, získávaná z výměšků červce lakového Tachardia lacca (můžete se setkat i se starším synonymem, podle kterého je i pojmenována i celá čeleď červců - Kerria lacca; pozn. korektora). Vyskytuje se v Assamských lesích a v Thajsku a saje šťávy na živných rostlinách (Aleurites, pryšec - tungovík, croton). Červec pomocí tohoto sekretu chrání své larvy před nepříznivými vlivy okolí. To se přímo nabízí k využití k povrchovým úpravám, nemyslíte? Živice má podle typu citrónově žlutou až rubínovou barvu. Můžeme jej nalézt na starožitném nábytku, na smyčcových nástrojích atd. Syntetickou náhradou je acetaldehydová živice. Značným úskalím šelakové politury je ruční aplikace polírovacím tampónem v několika desítkách vrstev.

Voskové politury a oleje - jedná se o povrchy, které plní pouze funkci částečné ochrany vůči povětrnostním vlivům, proti mechanickému poškození chrání mnohem méně. Hodí se tedy převážně k ošetření tvrdých dřev. Navíc nepřináší nijak významný estetický vklad, pouze zvýrazní kresbu (vhodné na jasan, jilm atd.), povrchy jsou matné. Výhodou je ovšem velmi snadná aplikace, kterou zvládne každý, a minimální vliv na přirozený tón nástroje. Často se jedná o přípravky na bázi včelího vosku, které se po zahřátí nanášejí štětcem v několika vrstvách. Je možné i přimíchání lihového mořidla nebo jiných pigmentů. Oleje chrání jen proti rozdílům vlhkosti, je vhodné použití přírodních olejů, které jsou i částečně pigmentovány (teakový, citrónový olej - mimochodem vhodný i k ochraně nelakovaných hmatníků).

Barvy

Poněkud nezáživnou a krkolomnou část rozdělení laků máme za sebou. Pojďme se teď věnovat mnohem příjemnějším věcem - oblíbeným barvám - a něco málo nakoukněme také do jejich alchymie. Budeme se pohybovat ve vodách NC laků, protože nevím, jak jste na tom vy, ale já fičím na nitru.

Sunburst

Začneme nejsložitějším, ale zároveň i nejvyhledávanějším. Tím je pravděpodobně sunburst. Popíšeme si jeho jednotlivá provedení v průběhu historie na kytarách Fender. Tradice tohoto provedení sahá do začátku roku 1954. První dva měsíce (březen, duben) výroby stratocastera jsou v tomto ohledu zvláštní, a to absencí žluté barvy. Hnědočerná barva byla nastříkána na okraj nástroje. V silnější vrstvě na okrajích se barva jeví jako téměř černá a jak barvy směrem ke středu ubývá, projevuje se hnědý odstín.

Uprostřed byla místo žluté barvy přirozená kresba a zbarvení jasanu. Jednalo se vlastně o jednotónový sunburst. V květnu téhož roku se přistoupilo k aplikaci žluté barvy a vznikl dvoutónový sunburst. Specifická je také aplikace žluté vrstvy. Od roku 1954 do poloviny roku 1956 se aplikovala stříkáním, později namáčením v kádi, což se také projevilo na vizuální stránce. V roce 1956 se začala jako hlavní dřevo používat místo jasanu olše. Tato dřeva jsou značně rozdílná v otevřenosti pórů. Byly používány různé látky - základy s plnicími schopnostmi (fullerplast atd.), zabraňující vsakování barvy do dřeva a tedy vedoucí k úspoře barvy), krvácení barev a propadání laků. V roce 1958 přibyla do sunburstu červená barva a vznikl třítónový sunburst. Roku 1964 Fender zaměnil transparentní žlutou barvu za bělavější a neprůhlednější. Tento krok dovolil používání levnější méně kvalitní olše s více kosmetickými vadami. Nová bělavá barva byla aplikována až na fullerplast (žlutá dříve pod), což způsobilo krvácení bělavé přes transparentní červenou. To je také důvodem, proč sunbursty vypadají od roku 1964 značně odlišně od těch starších. Zajímavé je také to, že se pod některými barvami nachází žlutá barva nebo sunburst, ačkoli se jedná o původní laky. Důvod je prostý: převážnou část poptávky tvořil sunburst, proto byla k němu připravována všechna těla (žlutá barva) nebo byl celý sunburst přímo aplikován. Při zvýšení poptávky po zakázkových barvách se jednoduše nastříkaly na tato těla. Výjimkou tedy nejsou ani kusy obsahující mnoho vrstev (žlutá lazura, fullerplast, červená - transparent, hnědá, bílý základ a například dakota red).

Blond

Další specialitkou neodmyslitelně spjatou s `50 Fendery je transparentní blond provedení. Tato varianta je možná pouze s jasanovými (ash) korpusy. Jasan má výraznou kresbu, která přes blond vrstvu krásně prosvítá. U olše by se tento efekt nedostavil. Je typická pro telecastery do roku 1959. V té době byly všechy telecastery jasanové. U strata do roku 1956 není problém, byly rovněž jasanové, poté však najdeme jasanová těla pouze v kombinaci s blond úpravou a jsou spíše výjimkou. Blond se vytváří tím způsobem, že se bílá neprůhledná barva namíchá s bezbarvým lakem asi v poměru 1:10. Vznikne tedy bílý, avšak transparentní lak. Nesmíme však vytvořit přiliš vysokou vrstvu, potom by se lak stal neprůhledným. Je vhodné raději nanést další vrstvy již bezbarvého laku. Telecastery v letech 1955-59 mají přední a zadní stranu více transparentní než boky. Blond získává stárnutím smetanovou až žlutohnědou barvu.

Fender custom colors

Původ zakázkových barev Fenderu v 50. a 60. letech je nutno hledat v automobilovém průmyslu. Auta měla v USA tohoto období mnohem větší vliv na společnost než kdekoli jinde. Jedinými původními fender barvami byl sunburst a blond, všechy ostatní barvy jsou přebírány od automobilů. Kytary tedy kopírovaly trendy automobilového průmyslu obvykle s určitým zpožděním, například: Daphne Blue - Cadillac `58 (Fender `60-`65), Surf Green - Chevy `57 (Fender `60-`65), Shell Pink - Desoto `56 (Fender `60-`63), Sonic Blue - Cadillac `56 (Fender `60-`72), Fiesta Red - Ford Tbird `56 (Fender `60-`69), Olympic White - Cadillac `58-`62 (Fender `60-`80)...

Jediným dodavatelem barev byla firma Dupont. Barvy byly dodávány v nitro (označeny - Duco) nebo akrylátovém (Lucite) provedení. Fender používal oba typy, tak jak byly nabízeny, ale i když použil akrylátovou barvu, byla přestříkána bezbarvým nitrolakem. Proto je uváděno vždy nitro. Lakování u Fenderu se v roce 1968 odvrátilo od NC laků směrem k uretanu. K tomuto kroku přistoupila CBS z důvodů zlevnění výroby. Uretan byl aplikován v podobě transparentního základu a vrchního laku, vrstvy laku jsou opravdu velmi silné.

Oblíbené barvy - Gibson

Gibson se nikdy tolik neváže na klasické netransparentní barvy a dává více vyniknout krásnému dřevu. Přece jen však kromě sunburstů a transparentních laků nalezneme i některé barvy pro firmu typické. Pro padesátá léta (1952-58) jsou typické Les Pauly v provedení goldtop. Zlatá byla obvykle pouze horní deska, na horní desku tedy postačil levnější plain maple bez výrazné kresby. V té době byly solid body nástroje stále okrajovou záležitostí a nejkvalitnější materiály putovaly na výrobu lubovek. Vyskytují se však i celé zlaté Les Pauly (asi 5 % goldtopů - "all gold"). Zlatou barvu tvoří vlastně jemný bronzový prach s prachem slídy. Má mírně nazelenalý odstín. Obvyklou barvou hlavně pro Les Paul Junior padesátých let, je TV Yellow, mohli bychom ji označit jako analogii fenderovské "blond". Jedná se o žlutou, která není úplně neprůhledná a částečně prosvítá struktura mahagonového dřeva. Pro SG je zase typická transparentní Cherry Red. Custom colors se u Gibsonu objevují hlavně zavedením modelu Firebird, kterým chtěl Gibson kompenzovat nižší zisky spojené s tím, že zákazníci stále více kupovali Fendery. V konstrukci tohoto modelu také jasně vidíme prvky Fender Jazzmaster. Barvy jsou například: Ember Red, Polaris White, Frost Blue, Kerry Green. Pro model Les Paul Custom byla od počátku typická černá barva, proto taky Black Beauty. Pro Les Paul standard je na konci 50 let (`58, `59 - jedná se o nejcennější nástroje), typický Cherry Sunburst, který ovšem dnes vypadá v důsledku stárnutí často zcela jinak. Zavedení sunburstu mělo velmi pozitivní vliv, protože bylo nutné důsledněji vybírat materiál horní desky. V této době najdeme opravdu nádherně vlnkované "topy".

Stárnutí barev

NC laky časem podléhají v důsledku vnějších vlivů změnám, které se často projeví i výraznou změnou odstínu. Jestliže byl použit akrylový lak a překryt bezbarvým NC, dochází ke změnám horní vrstvy a odstín se rovněž mění. Nitro žloutne vlivem UV záření, přispět může například také zakouřené prostředí, chemikálie... Proto se z modré barvy může časem stát zelená (modrá + žlutá), časem tedy může Sonic Blue vypadat spíše jako Surf Green. Olympic White získává až karamelovou barvu, zatímco pod piguardem je stále bílá. Naopak nástroje, které již nebyly ošetřeny bezbarvým nitrem, si drží bílou barvu. Žloutnutí nejméně ovlivňuje červené odstíny. Zde se však vyskytl větší problém ve značné nestálosti a reaktivnosti barvy. Dlouhou dobu mátly hlavu odstíny Coral Pink nebo Salmon Pink, o kterých nejsou záznamy, přesto se na některých nástrojích vyskytují. Jedná se pravděpodobně o velmi vybledlou Fiesta Red. Tyto procesy nám podstatně komplikují identifikaci a vnášejí do této problematiky mlhu. Komplikují také práci při opravách laků (otázkou je, jestli je to vůbec smysluplné), nebo naopak těm, kteří chtějí docílit efektu stáří u nového nástroje. Zmínili jsme již také Cherry Sunburst Les Paulů konce padesátých let. Působením výše zmíněných vlivů dnes vypadají spíše jako Tea Burst, Honey Burst atd.

Povrchové úpravy krku

Pokud se jedná o lepené či průchozí krky (Gibson), krky jsou lakovány s tělem najednou, a proto logicky i stejným lakem. U šroubovaných krků máme možností více, u Fenderu bývá zvykem, že jsou krky lakovány bezbarvým lakem. Někdy je horní strana hlavice ve stejné barvě jako tělo (tzv. matching headstock). Pro dobrý pocit ze hry je taky důležité, jaký má lak povrch; jiný pocit budete mít z leštěného laku, jiný ze saténového matného povrchu a jiný z krku, který lakovaný nebyl nebo lak s věkem ustoupil. Rosewood a ebenové hmatníky (všechna další tmavá dřeva - pau fero atd.) se nelakují. Maple neck jsou lakovány vždy, světlý javor by se brzy zašpinil.

Výška vrstvy laku

Pro zvuk nástroje není určující pouze typ použitého laku, ale stejnou měrou také to, jak je ve finále jeho vrstva silná. Řídíme se pravidlem "méně je často více". Pokud však chceme docílit dokonalého lesklého povrchu, bez určité minimální výšky se neobejdeme. Jestliže lakujeme nitrocelulózou, aplikujeme několik desítek vrstev. NC nám ani silnou vrstvu nedovolí, protože ihned skapává, stéká, vytváří v laku bublinky atd. Když tedy aplikujeme mnoho, vrstev je mnohem snadnější si celkovou sílu laku ohlídat. U laků na bázi plastů je to mnohdy ošidnější, protože nám umožňují lakovat najednou silnější vrstvy. V případě lihových a olejových laků je vzhledem k jejich složité aplikaci pravděpodobnost, že byste vytvořili příliš silnou vrstvu, velice nízká. Celková vrstva laku se obvykle pohybuje od několika desetin milimetru až do dvou milimetrů (optimum je určitě pod 1 mm). Tato vrstva se na různých místech nástroje liší podle toho, kde se více lakovalo, nebo naopak, kde se více brousilo a leštilo. Výšku můžeme u transparentních laků odhadnout nebo lze použít destruktivní metodu na místě, kde to nebude vidět. V dnešní době již existují profi měřiče vrstvy laku, které pracují na ultrazvukovém principu. Výhodu je to, že můžeme změřit výšku laku na různých místech nástroje, a jsou schopny rozeznat sílu jednotlivých vrstev (základ, vrchní lak). Čím vyšší vrstva (větší množství laku), tím víc se lak podílí na celkovém zvuku nástroje, ovlivňuje rezonanci a zpomaluje zrání (izoluje jej).

Relic

Pro někoho lákavá a krásná filozofie, pro jiné nepochopitelná a trestuhodná úchylka. Cílem těchto přístupů je, aby nový nástroj vypadal jako starý, nikterak šetřený originál se známkami opotřebení a aby to vše vypadalo co nejpřirozeněji. Takže nástroj lakujete, brousíte, leštíte k dokonalosti, a pak ten měsíc práce hodíte za hlavu, lak na některých místech omlátíte, někde až na dřevo, necháte jej popraskat, poškrábáte, zašpiníte, sundáte lesk... Svatokrádež? Ti, kteří si myslí, že je to jednoduchá záležitost, vezmou pilník nebo nůž a jdou na věc, rychle poznají, že není snadné docílit toho, aby díra vypadala přirozeně. Přirovnal bych to k japonskému umění pěstování bonsají, kdy se snažíme imitovat přírodu a čas, vytváříme odumřelé dřevo a suché větve, napodobujeme tvar rostliny ošlehávané silným větrem. Relic nástroje jsou obvykle ve vyšší cenové kategorii z custom shopů nebo od specializovaných kytarářů. Jedná se o časově náročné postupy, proto jej v běžné sériové produkci firem obvykle nenalezneme. Omšelý vzhled se samozřejmě netýká pouze laku, ale také hardwaru, například rezavé nebo pouze zašlé kovové části, zažloutlé popraskané plasty... Když se podíváme na nástroje některých specializovaných kytarářů, musíme žasnout nad dokonalostí, autenticitou a jistě nemalou pracností. Musíte mít obrovský smysl pro detail k vytvoření takového "uměleckého díla". Názor na etickou podstatu věci, na její smysl či na ne zcela konvenční estetiku si udělejte sami, rád bych však poukázal na několik zcela racionálních důvodů, proč relic ano.

Pokud chcete provádět relic úpravu laku, musíte si hlídat několik faktorů již při lakování. Když chci lak ve výsledku omlátit nebo se probrousit až na dřevo, nesmím nalakovat silnou vrstvu. Jestliže kytara nemusí mít ve výsledku dokonalý lesk, můžeme si dovolit velice tenkou vrstvu nitrolaku. Rovněž nemůžeme použít silnou vrstvu základu. Bill Nash v jednom rozhovoru uvádí, že jednou dostal zakázku na telecaster, na kterém ve finále zůstane jen asi 10 % laku. Nejprve mu to přišlo jako strašně nelogické, přivést nitrolak k dokonalosti a pak jej omlátit na 90 % povrchu kytary. Nakonec však s dílny vyšla nejlépe znějící kytara, co kdy postavil. Oblíbené Straty SRV nebo Roryho Gallaghera byly téměř bez laku, možná že to není pouze důsledek velmi živelného a ne zrovna ohleduplného zacházení. Je tedy nutné poznamenat, že relic provedení nemá pouze estetický charakter. Pakliže poškozením laku zasáhneme alespoň 10 % povrchu, jistě to na zvuku poznáme, a pokud ne, alespoň umožníme kontakt dřeva s vnějším prostředím a podpoříme proces vyzrávání.

Lakujeme nástroj v amatérských podmínkách

Abychom se dostali z ryze odborné a specializované sféry k praktičtějším věcem, pojďme si popsat proces lakování v domácích podmínkách. Jsem přesvědčen, že mnoho kytaristů se někdy pokusilo a výrobu vlastního nástroje nebo opravu nějakého starého "vraku". Jsou k dostání také různé polotovary k výrobě, těla i krky (často však žalostné kvality). Po vyřešení obrovského množství dílčích problémů se dostanete až k bodu, kdy budete řešit povrchovou úpravu. Mnoho z vás si řekne, že by se kvalitní povrch v domácích podmínkách stejně nepodařil, a problém řeší voskovou politurou nebo olejem. Pokusím se tedy popsat postup, jak docílit relativně kvalitního povrchu i v domácích podmínkách. A začneme rovnou od těch složitějších cest, a to lakování nitrem. V prvé řadě bych rád varoval před používáním laků ve sprejích. Obsahují velmi málo sušiny a nevykazují přiliž dobré mechanické vlastnosti. Pokud však nemáme jinou možnost a nemáme přístup ke kompresoru a stříkací pistoli, lze celkem úspěšně tyto laky použít na lakování krků z málo porézních materiálů, jako je javor. U těla by byla spotřeba těchto laků vysoká a nikdy byste nevytvořili dostatečně silnou a přitom stabilní vrstvu. Použijeme tedy například bezbarvý lesklý nitrolak, nejlevnější produkty, přitom zcela použitelné, nás vyjdou něco málo přes sto korun za kg laku. Nejprve se ale musíme vrátit od laku o několik kroků zpět.

Příprava dřeva je prvním, avšak velice důležitým krokem, kterým si můžeme lakování ulehčit, ale stejně tak výsledek shodit. Spočívá v hodinách strávených se smirkovým papírem. Je možné použít vibrační nebo jinou brusku, která nám ušetří čas i bolesti rukou. Já však dávám přednost ryze ručnímu broušení, kde máte mnohem větší kontrolu a cit. Pokud je dřevo hlouběji oťukané nebo poškubané od frézky a broušením bychom museli odstranit třeba milimetr dřeva, díry zatmelíme. K dostání jsou tmely v barvách různých dřev. Je důležité zvolit správnou zrnitost smirkového papíru, abychom dřevo zbytečně neproškrábali a na druhou stranu odstraňováním drobných nerovností nestrávili věčnost. Takže záleží na stávající úrovní zpracování dřeva a také na druhu dřeva. Obvykle začnu brousit smirkem zrnitosti 220 a po zhodnocení můžu použít hrubší nebo pokračovat dál. Brousíme zásadně přes rovný předmět (dokonale rovný kousek dřeva či kovu, tabulku skla atd.), to je důležité hlavně u tvrdých porézních dřev s velkými rozdíly fyzikálních vlastností letního a zimního přírůstku, typickým příkladem je jasan, částečně také jilm. Pokud brousíme tato dřeva pod přizpůsobivým předmětem nebo přímo rukou, nebrousíme rovinu, ale stále se prohlubují místa s nižší hustotou a tvrdostí, zatímco tvrdá místa neustupují. U měkkých (olše, lípa, topol) a tropických dřev (mahagon), kde není takový rozdíl v přírůstcích během roku, se takovéto problémy projevují vzácněji.

Postupně zmenšujeme zrnitost smirkového papíru, nejlépe opravdu kontinuálně až po hodnotu 1500. Nejlépe se mi osvědčily brusné papíry švýcarské výroby, jsou světle modré barvy a menšího formátu, ale s několikanásobně větší životností. Když se dostaneme k hodnotě 1500, je dobré nástroj vyčistit od prachu suchým hadrem, aby prach vypadl ze všech pórů, nebo vyfoukat vzduchem. Poté dřevo přejet vlhkým hadrem a nechat uschnout nebo očistit hadrem namočeným v tekutině, která se rychle odpaří (líh, aceton). Tekutina způsobí, že se na dřevu všude postaví "chlupy", které poté musíme zbrousit, tento postup zopakujeme několikrát, až dřevo přestane "chlupatět". Brousíme dále dle potřeby ještě jemnějšími smirky, aby byl povrch co nejdokonalejší. Ve finále nesmíme vidět žádné vrypy nebo nerovnosti, které by pod transparentním lakem nehezky vykoukly.

Vlastní lakování již bude náročnější na technické vybavení i vhodný prostor. Budeme potřebovat nutně kompresor s regulátorem tlaku, stříkací pistoli, nejlépe s výměnnými tryskami, a teplý neprašný prostor, pokud nás tedy nikdo nepustí do stříkacího boxu. Jsou k sehnání také základové nitrolaky, které mají vyšší plnící schopnost a ulehčí práci s porézními materiály a omezí propadání laku. U jasanu bych je doporučil, několikrát jsem je aplikoval dokonce štětcem, jen je třeba pohlídat nečistoty. Vhodné je oblepit papírovou páskou všechna místa, kde lak nemusí nutně být, hlavně v místě usazení krku, kde nemá lak co dělat. Když si pohrajeme s oblepením všech dutin, nástroji jen prospějeme. V běžné produkci firem na toto není čas, my však limitováni nejsme.

Tělo je nutné upevnit na nějakou manipulační tyč (například v místě usazení šroubovaného krku), uchycení na hák není z hlediska manipulace zrovna nejšťastnější. Problém bude, kde lakovat. Pokud nemáme přístup do stříkacího boxu, kde máme ideální podmínky, budeme se muset potýkat s komplikacemi. Teplota je limitujícím faktorem, pod 20° C se nemá smysl do lakování vůbec pouštět, ideální je alespoň 30° C. Za teplého letního dne a bezvětří můžeme lakovat i venku, problémem vždy bývá, jak se zbavit drobných návštěvníků, kteří neodolají tomu smočit svých šest nožek do právě usychajícího laku a prachu. Pokud lakujeme v uzavřeném prostoru, je nezbytné odsávání, aceton by našim neuronům a zdravému úsudku zrovna neprospěl. Někteří by to odnesli zdravotní újmou ihned, jiným by se mohlo lakování až příliš zalíbit a vyžadovali by pravidelnost této činnosti :-) Lakujeme raději mnoho menších vrstev než méně silnějších. Důležité je, aby vrstva před dalším lakováním byla dostatečně suchá a tvrdá, jinak dochází k naleptávání spodních vrstev, pomalému schnutí, vzniku pomerančovité struktury a bublinek v laku. Nečistoty a povrchové anomálie odstraňujeme po každé vrstvě, pokud nám lak náhodou steče a vytvoří kapku, přebrousíme také. Musíme však brousit dobře vytvrdlý lak, jinak bychom nadělali víc škody než užitku. Aplikujeme několik desítek tenkých vrstev podle potřeby, za jeden den to nejspíš nestihneme.

K broušení a leštění laku přistoupíme, až bude lak dobře vytvrdlý a vyzrálý. Nitro musíme nechat zrát minimálně tři až čtyři týdny, jinak bude další práce k ničemu. Podle kvality povrchu se snažíme, abychom do laku zasahovali co nejjemnějším smirkem, který nám situace dovolí. Jestliže je lak bez kapek, pomerančové struktury atd., určitě nebrousíme smirkem hrubším než je 1200. Takto jemné smirkové papíry jsou určeny k broušení pod vodou. Nasucho se ihned zanášejí, udržujeme tedy broušenou plochu mokrou. Hlídáme aby se voda nedostala nikde pod lak, na dřevo. Když se tak stane, v těchto místech dřevo bobtná a lak praská, v žádném případě tedy nesundáváme papírovou pásku s lakem před finále. Brousíme stejnoměrně všechny části, aby vrstva ubývala stejnoměrně. Přecházíme na jemnější smirky, až k hodnotám 2500, takové jemné rýhy se již dají poměrně snadno rozleštit. K leštění používáme lešticí pasty různých zrnitostí. Jako nejhrubší lešticí pasta se také dají použít některé lešticí pasty na kov. Pasty jsou dnes už celkem dostupné i v poloprofi provedení. Leštění v ruce je časově náročné a výrobci se bez leštiček neobejdou. Po vyleštění je lak ještě velmi náchylný k poškrábání a tvrdost získává až v průběhu dalšího období, musíme s vyleštěným tělem nakládat velmi opatrně. Pokud jsme nevydrželi čekat dost dlouho, může se stát, že se nám lak začne propadat, a můžeme zašít brousit znovu. Od začátku lakování do ukončení leštění uplyne tedy asi šest týdnů.

Teď je vám jistě jasné, proč se dnes nitrem lakuje tak málo. Popsal jsem jen jeden, nikoli však jediný, postup, určitě přijdete na vlastní postupy a zlepšení. Je to spousta práce, ale výsledek stojí za to.

Na závěr

Na tomhle místě mám ve zvyku kapku znegovat a shodit všechno to, co jsem napsal. Dělám to vždy z toho důvodu, abych předešel příliš ultimátnímu pochopení . Nerad bych, aby mě nějaký horlivec za čas oslovil s problémem, že si omlátil svého nového fendera, že se mu to nelíbí, lépe to nehraje, a navíc už to nikdy neprodá. Nebo aby někdo posuzoval kvalitu nástroje hlavně na základě jeho laku. Mluvíme o dosti individuálních a těžce zobecnitelných záležitostech, navíc zde prezentuji i své názory, které jsou samozřejmě velmi subjektivní.

Pokud trávíme čas leštěním dokonale lesklého laku nebo obdivujeme pravdivost a duši kytar, na jejichž vzhledu se podepsalo ostří času či nějakého předmětu, připomeňme si, že lépe bychom čas využili, kdybychom na kytaru hráli.