Maxi, neřvi! Pes si vždy umí najít tu správnou chvíli, kdy štěkání je tou nejlepší zábavou, kterou si v tu chvílí umí představit. A ani to nejrazantnější přesvědčování nic nesvede. Snad se v něm probudila touha po popularitě a hlasitým ňafáním se snaží přidat svůj díl k našemu povídání
s Petrem Zemanem.
Samozřejmě netuší, co to dělá s automatickým nahráváním diktafonu, a tak je rozhovor volně prokládán vypínáním nahrávadla a přemlouváním Petrova Maxe, aby už dal pokoj. Vzhledem k tomu, že Petr má svoji kuchyni v hlavě, tak jsme se usadili na zahrádce za spolkáčem ve Stodůlkách, což nám milostivě po dlouhé zimě dovolilo probouzející se jaro.
Jak ses dostal k muzice, jak to celé začalo?
Začínal jsem hodně pozdě, protože v mládí jsem aktivně sportoval. Byl jsem hokejista. A tehdy jsem onemocněl takovou dost kuriózní nemocí - alergií na fyzickou námahu. Docela legrace, co? (smích) A musel jsem hokeje nechat. Bylo mi okolo šestnácti a moc jsem nevěděl, co se životem. Dříve jsem byl zvyklý trénovat a mnoho času na jiné věci mi nezbývalo. Přemýšlel jsem, co dál, a už tenkrát jsem věděl, že chci dělat, co mě baví. Myslím, že je to v životě člověka to nejdůležitější. A byla to náhoda. Tehdy se ke mně dostala deska Velcí jazzoví kytaristé a mně se to hudebně líbilo. Na druhou stranu jsem si říkal: "To je tak složitý, že se to za celej život nemůžu naučit."
Nikdy mě nebavily písničky, nikdy mě nebavil pop. Už tehdy jsem opravdu blil z těch popovejch věcí, z těch Vondráčkovejch a Gottů, jako z toho bleju dodneška a nenapadlo mě, že z toho budu blejt i teď, ve svých dvaačtyřiceti letech. Srali mě takový Katapulti a Olympici, nikdy se mi to nelíbilo. Poslouchal jsem tvrdší muziku, ale postupně jsem se přes jazzrock dostával k jazzu. Ještě než jsem začal hrát, líbili se mi například Mahavisnu Orchestra a později jsem chodil na koncerty SBB.
Z našich kapel jsem rád chodil na Impuls nebo JazzQ Martina Kratochvíla. Krásné na tom je, že jsem později s lidmi z těchto kapel začal hrát. Je velké štěstí, když se někomu taková věc splní. Jako malý jsem chodil na Michala Geru a dnes můžu říct, že s ním hraji dvanáct let, což je bezvadné.
Kdy jsi objevil, že chceš nejen hrát, ale i skládat?
Myslím, že v jazzu a jazzrocku se hraní a skládání nedá vůbec oddělit. Podle mě každý jazzový muzikant trochu skládá. Jazz je postavený na improvizaci, což je v podstatě logické vymýšlení, nikoliv vršení not bez ladu a skladu. A to už je v podstatě kompozice. Něco jiného je, když mluvíme o opravdovém hudebním skladateli, za kterého se nepovažuji, který je schopen řemeslně a profesionálně aranžovat.
Když jsem se začal učit, dostal jsem se ke Karlu Velebnému, o kterém si myslím, že byl jedním z největších pedagogů, který tady vůbec kdy byl. Hodně mi to dalo. Byl schopný mě naučit rychle, protože jsem začínal pozdě.
Tehdy mi řekli lidé, se kterými jsem se stýkal a kteří mě učili, že se jazz musím naučit na standardech, kde je daná harmonická progrese i melodická linka. A máš dvě možnosti. Můžeš s těmi standardy pracovat, učit se je i s nimi koncertovat, dokonce si tím i slušně celý život vydělávat. Je to hodně prestižní záležitost, zvládnout solidně a originálně jazzové standardy. Ale v případě, že chceš něco jiného, zjistíš po poslechu moderních jazzových kapel, že to ti muzikanti vymýšlejí sami a v žádných notách se to najít nedá. A tehdy, když jsem si tohle uvědomil, začal jsem hledat svou vlastní cestu, což souvisí i s hledáním vlastního výrazu na nástroj.
Vzpomeneš si na svojí první skladbu, kdy to bylo?
Docela to trvalo. Hodně let jsem dával témata do šuplíku a motivy a kratší úseky, které mě doma napadaly, jsem používal při improvizaci. Když jsem začínal s Gera Bandem - kde hráli špičkoví muzikanti Jarda Helešic na buben, Přemysl Faukner nebo Vítek Švec na basu, Václav Bratrych na saxofon a samozřejmě Michal Gera na trubku - získal jsem pocit, že když přinesu motivy nebo naskicované téma, ta kapela bude schopná dát skladbu dohromady, aby to mělo hlavu a patu. První věc se jmenovala Berenica a vznikla asi v roce 1989. Je na desce Gera Bandu, která vyšla ale až pět let poté. Pak vznikaly další věci, ale to už jsem mezitím založil vlastní kapelu, která dnes hraje moje skladby.
Nakolik využíváš vzdělání, talent a pracovitost?
Hrozně podstatná je disciplína a píle. Talent je nezbytný, musíš slyšet, jestli to není falešně, a cítit rytmus. Myslím si, že nejdůležitější a nejzákladnější v hudbě je rytmus. Je to součást toho talentu. Když zahraješ špatnou notu, tak to si ještě nějak zdůvodníš, ale když zahraješ rytmicky špatně, tak to už si nezdůvodníš. To je prostě slyšet. Často, když třeba bubeník začne hrát nějaký hezký rytmus, zapamatuji si jej a pak se jim nechám inspirovat.
Je možné rozvíjet rytmické cítění?
Rozhodně hrát s metronomem. Cvičit akcenty. Tahle muzika se hraje na druhou a čtvrtou, musí to být spontánní, což se dá vycvičit.
Je tu něco, čemu moc nerozumím. Po určité době vývoje hráče se ti dostaví pocit vnímaní rytmu jakoby ve zpomaleném čase. A není to jen můj pocit. I když ta věc je sebezběsilejší, je na všechno zkrátka dost času. Asi to souvisí i s technikou, ale je to taky o vnitřním klidu, což je taky moc důležité. I ten největší neurotik by si před hraním měl uvědomit, že o nic nejde. A platí i pro cvičení.
Hudební hluch a hudební genialita jsou tak nějak v rovnováze a jsou poměrně vzácné. Velké procento lidí je na tom tak nějak normálně a to si myslím i o velkých hvězdách. Geniové jako byl Mozart, Charlie Parker nebo Miles Davis, těch je strašně málo.
Vzdělání není jako vzdělání. Formální učení, kdy ti někdo něco nalejvá do hlavy a ty žiješ s pocitem, aby to do tebe dostal, je naprosto špatně. Důležité je naučit se sám vzdělávat. A o tom je disciplina. Umět si poručit: teď se budu zabývat touhle věcí. Hrozně let jsem ležel v knížkách, které jsem si sháněl už za bolševika, a nejdůležitější je stahování hudby z pásků. Ale nejen ji stáhnout, ale analyzovat ji. Bylo vždy pro mne důležité objevit, proč to ten muzikant takhle zahrál, a nikdy jsem si jednoduše neodpověděl, že ho to jen tak napadlo. Vím i dnes, že ho to napadlo, ale proto, že byl připravený, byl vzdělaný a znal perfektně vztahy a hudební materiál. V rámci těch hudebních vztahů dokázal najít svobodu, což cítím jako velmi zásadní. Důležité při vzdělávání, hlavně pro mladé hráče, je nepředbíhat, nechtít vědět vše najednou. Nemůžeš stavět barák od střechy.
Ty sám, když jsi se učil, dělal jsi tuhle chybu?
Ne, nedělal.
A to jsi věděl, nebo to bylo intuitivní?
Myslím, že mi to dal ten sport. Když se nenaučíš bruslit, nemůžeš hrát hokej... Věděl jsem, že to je tak v každé lidské činnosti.
Kde bereš inspiraci při hledání témat?
Když hraji před lidmi nebo ve studiu, tak hledám svobodu, naprostou svobodu. Nebaví mě mít cokoliv připraveného. I ve vypjaté situaci například při živém vysílání, nikdy nevím, kde začnu na hmatníku. Ale o to více je pregnantnější příprava před tím. Celoživotně vlastně studuji vztahy. Vezmu si nějaký harmonický spoj, standard nebo část harmonie z nového repertoáru a sedím u televize, koukám na něco, co je bez muziky, protože do bílé zdi bych to nevydržel, a volně si tím materiálem bloudím a experimentuji. Snažím se samozřejmě udržet v tom, co zrovna chci. Dělám to většinou tak, že hraji osminové laufy a dlouhé melodické linky, kterými si ten materiál osahám a později si volně improvizuji už s rytmickými frázemi. Na koncertě pak hraji bez přípravy a zcela svobodně a jde to tak nějak samo.
Jakým způsobem se u tebe vyvíjela hudební představivost, abys dokázal zůstat při hře melodických frází v harmonii?
Tahle dovednost se dá získat praktickým hraním. Byly doby, kdy jsem, a to už jsem hrál profesionálně, měl strach hrát bez papíru. Bez něj jsem nedal ani ránu, a to už jsem chodil hrát do jazzových klubů. A dnes to mám naopak. Vztahy se mi vybavují, i když jsem tu skladbu nehrál spousty let. Když dnes hraji někde, kde se harmonie musí pregnantně dodržovat, jako je například muzikál, do not koukám tak dvě kolečka, a pak už jen kvůli formě.
Je taková dovednost podle tebe víc věcí talentu nebo píle?
Když si člověk sedne a bude cvičit rozklady akordů osm hodin denně na jednu písničku, tak si ji zapamatuje, i kdyby nechtěl.
Jakým způsobem pracuješ dál s nápady a tématy, jak si je zaznamenáváš?
Nikdy nepíšu. Když mám vše v hlavě, i ostatní nástroje, tak teprve před nahráváním ve studiu nebo před realizací to rozepíšu, ale jen tak do šmíráku. Je nejlepší muzikanty nechat hrát. Špičkový basista nejlépe ví, jak se má basa hrát. A ví to daleko lépe než já.
Důležité pro mne vždy bylo, že jsem měl možnost hrát se špičkovými muzikanty - vždycky. Když mi někdo dává kšeft, ptám se nejprve, kdo tam hraje, pak kde to je, potom jestli se tam spí, protože strašně nerad cestuji a někde bydlím, a teprve na čtvrtém místě se ptám na prachy.
Aranžování je taky tvůrčí proces na úrovni skládání?
Je to specifické a hrozně hezké řemeslo, které hrozně obdivuji a neumím ho a nikdy umět nebudu. Je to i tím, že jsem začal hrozně pozdě, a i tím, jaký jsem si vybral nástroj. Protože kytara je hrozná mrcha, hrozně těžký nástroj. Myslím, že jeden z nejtěžších. Proto mě zajímá a neustále sleduji trendy a stahuji si nové věci. A ani to nemusí být kytara, rád poslouchám saxofonisty nebo trumpetisty. Žiji vymýšlením muziky na místě. A to mě na tom baví. A aranžování je svébytné řemeslo, které vyžaduje celého člověka. Špatně se to kombinuje. Rád bych to uměl, ale myslím, že nemá cenu, abych se o to pokoušel. Kdybych natáčel desku s bigbandem, což bych hrozně rád, tak bych to svěřil někomu jinému, protože bych si to "nelajs".
Ale trochu jsi mi neopověděl. Je aranžér na úrovni hudebního skladatele?
Určitě ano. I když někdy se to uměle odděluje. Ale zase například u populární hudby je aranžér skoro důležitější než skladatel. Když si odmyslíš od písničky aranžmá, a zbudou ti jen melodie a akordy. To není třeba ani komentovat. Když to ale zpracuje špičkový aranžér, tak se to dá zkousnout, že to rádio rovnou nerozbiješ.
Působí na tebe okolí a tvoje nálada při improvizaci?
Hodně na mně působí publikum a taky nálada ostatních spoluhráčů. Ale hrozně důležité je být na takové profesionální úrovni, aby tohle posluchači nepoznali. A pokud možno ani kolegové z kapely, i když ti to asi vždy trochu vycítí. Dá se na to dívat ještě jinak. Když jsi unavený a nervózní, tak hraješ jinak, než když máš třeba takovou dojemnou depresi nebo jsi naopak v euforické náladě. A nedá se říct, co je dobře a co špatně. Tvojí povinností je na hudbu se soustředit tak, aby to bylo dobře vždycky.
Radši pracuješ a skládáš pod tlakem nebo jiným způsobem?
Vzhledem k mému způsobu práce, kdy se probírám hudebními vztahy a denně si na kytaru improvizuji, tak se mi nápady ukládají za pochodu v hlavě. A potom potřebuji ten impuls, ten tlak. Teď se bude točit deska nebo je potřeba udělat nový repertoár.
Povedlo se ti odhadnout dopředu úspěch skladby?
Skoro vždy. Pak se třeba stane, že někdo přijde v klubu mi říct, že si kupuje naší desku právě kvůli téhle skladbě. Většinou jsou to skladby, které vznikly na emotivním základě a vznikly dohromady. Běžné je, že mě napadne melodie a tu pak harmonizuji. Jde to i naopak se zajímavou harmonií, která se vymýšlí neskonale hůř, protože už jsou dost ohraný. Ale nejlepší je, když vznikne harmonie i melodie dohromady.
Zároveň nepoužívám nástroj tak, že teď si ho vezmu a něco si od srdce zahraji. Když je mi blbě, to se jdu radši ožrat nebo se někam vybrečet. Emoce si nechávám na koncert. Ale stane se mi, že si vezmu kytaru a jen tak si hraji. Nepřemýšlím... A tehdy vznikají ty opravdu dobré věci.
Z našeho povídání vyplynulo, že si svoji uměleckou kuchyni nosíš v hlavě. Co tedy normální kuchyně?
Strašně rád vařím. Je to i na mně vidět. Miluji pivo a miluji jídlo. Baví mě vařit z běžných a obyčejných věcí. Indické nebo mořské ingredience umí v supermarketu nakoupit každý... Můj základní recept je slepice a la bažant. Tvrdím, že ji umím udělat tak, že ani myslivec nepozná, že to bažant není. Slepice se nejdříve musí naložit. Dám tam trošku koriandru, malinko citrónu, olivový olej a samozřejmě vodu a dám jí do ledničky tak na dvacet čtyři hodin. Potom udělám slaninový základ, na to dám celer, petržel..., zkrátka kořenovou zeleninu a nahrubo nakrájenou cibulku. Slepici prošpikuji slaninou. Potom ji dusím, a pozor, před závěrem slepici vyndám a dám ji na gril a upeču ji, aby byla celá do zlatova. Potom dodělám omáčku, propasíruji a zahustím jíškou nebo moukou. Pak do ní slepici vrátím a nikdo nepozná, že to není bažant.
A příloha?
Brambory. Nemám moc rád knedlíky
Mňam, moc díky za rozhovor i za recept.
