Post rock - Dotek singularity

Post rock

Kolekce rozhovorů (na přebalu, pokud možno i pod nadpisem)

Dotek singularity (uvnitř)

Inspirativní, gradující, smyslný, meditativní a přitom masivní. To jsou některé z popisů, které bychom mohli aplikovat pro žánr jménem post rock, který sice existuje už nějaký ten pátek, ale málokdy je mu dopřána odpovídající pozornost. Rockový styl, který má kořeny již v šedesátých letech v drone rocku The Velvet Underground nevyznává dodržování tradičních rockových struktur, a díky hlavní koncentraci na zvukovou paletu má proto blízko i k alternativnímu rocku, indie nebo shoegaze.

Má ale také jedny z nejvěrnějších fanoušků a jedny z nejprogresivnějších zástupců z řad kapel. Právě o nich je tento rozsáhlý článek, kde dostalo prostor hned několik prvotřídních zástupců tohoto žánru, ale také fanoušci z různých končin světa. Díky většímu počtu hostů se vám také dostává rozmanitost názorů, životních filozofií, prezentace odlišných autorských přístupů, vybavení, ale také vysvětlení, proč někteří z nich nálepku post rock nemusí.

Hosté: Sleepmakeswaves (SMW), If These Trees Could Talk (ITTCT), Russian Circles (RC), God Is an Astronaut (GIAA), Long Distance Calling (LDC), Mono a domácí formace Flash the Readies

Vždy jsem měl slabost pro postrockové koncerty kvůli jejich zvuku. Když si člověk vezme album Age of the Fifth Sun od God Is an Astronaut nebo mnohé jiné, zní to jako meditační hudba. Pokud to ale vidíte naživo, je muzika překvapivě masivní. Čím si to vysvětlujete?

ITTCT: Já si myslím, že za to hodně může absence vokálů, díky které se tvrdost může uchytit jen na instrumentální složce. Když se totiž objeví vokál, lidská mysl má tendenci zaměřit se na něj, i kdyby byl podklad bůhvíjak heavy. Jakmile jej ale vypustíte, můžete se soustředit na samou podstatu hudby.

LCD: Když se deska nahrává, dochází k úplně jiným emocím než naživo. Myslíš na samotné písně, pak je nahráváš a snažíš se vychytat každičký detail. Naživo se pak kapela cítí jinak a veškerou tu energii může uvolnit. Člověk pak přirozeně hraje mnohem energičtěji než ve studiu, takže mi to přijde dost přirozené.

SMW: Často slýcháváme podobné komentáře, když nás lidi vidí naživo. Je to ten efekt wall-of-sound při živém hraní, který není možné vytvořit ve studiu. S nejnovějším albem Love of Cartography jsme se právě maximálně snažili přiblížit posluchači ten zážitek z živého vystoupení. To byla jedna z priorit a také jedna z hlavních příčin, proč jsme přizvali producenta jménem Nick DiDia. Domnívám se, že značnou zásluhu na masivním zvuku naživo máme my muzikanti a skutečnost, že všichni toužíme posunovat hranice svých nástrojů.

RC: Naše písně jsou předurčeny k tomu, aby je lidé zažili naživo. Publikum nedostane příležitost, aby snížilo hlasitost, protože hudbu musí prožít ve své pravé podstatě.

GIAA: Na tomto albu je citlivá rovnováha mezi ambientní atmosférou a hutnými kytarami. Na desce jsme se snažili vytvořit téměř až meditativní zážitek, zatímco naživo dáváme prostor svojí energii a veškerým schopnostem bicích, kytar a basy. Přirozeně je to i hlasitější zážitek, a proto může být finální dojem skutečně monstrózní.

Když chybí vokál, mysl se plně soustředí na samou podstatu hudby.

Vaše vystoupení bývají zároveň velmi energická. Do jakého modu se přepnete, když jste na pódiu?

ITTCT: Hmmm. To je dobrá otázka. Myslím, že těsně před tím, než vylezeme na pódium, se každý přepneme do své vlastní zóny. Přesně ta zenová filozofie , kdy se naprosto uvolníš a dovolíš hudbě, aby se ti dostala do krevního oběhu. Když už jsme ve správně náladě, tak už jen nasadíme naše tvrďácké výrazy. (smích)

RC: Pouze se pokoušíme dostat do stavu, kdy nepřemýšlíme absolutně nad ničím. Některé večery jsou v tomto ohledu snazší, jiné náročnější. Když se to ale povede, můžeš té náladě absolutně propadnout. Když máme zase horší večer, snažíme se nemyslet na to, co přijde, a pouze si užíváme každou chviličku. Moc uvažování se na pódium nehodí.

SMW: Myslím, že se naživo probudí naše jiná stránka. Přesněji ta část, kterou nám naše nejistota nebo nesmělost nedovolí odhalit mimo pódium. Když ale vylezeme před lidi, rázem nás nic nedrží. Během koncertu Sleepmakeswaves tak uvidíte uvolnění zlosti, radosti, smutku a rozkoše bez jakýchkoliv zábran. Když pak ale z pódia sejdeme, jsme totálně psychicky vyčerpaní. Proto když víme, že ten den hrajeme, veškerou energii si schováme pro tu jednu hodinu šílenství na pódiu.

Ve vašem případě mě třeba překvapilo, že hodně často upravuje setlist. Snažíte se tak namíchat na každý večer jinou atmosféru, nebo to děláte spíš jen pro zábavu?

SMW: Každý večer je pro nás unikátní a hodně plánujeme, jak bychom mohli dosáhnout co nejlepšího průběhu od začátku do konce. Opravdu to není tak, že bychom hráli písně v náhodném pořadí. K šílenství člověk musí přistupovat citlivě a budování správné atmosféry je pro nás strašně důležité. Jsou večery, kdy hrajeme s podstatně tvrdšími kapelami, takže se musíme přizpůsobit. Buď vytáhneme podobně laděné písně, nebo kousky, kterými se výrazně odlišíme. Když je ale večer čistě v naší režii, snažíme se diváky vypravit na pouť s námi.

Budování schodů do nebe

Přibližte nám styl, jakým hudbu píšete a vytváříte nálady?

GIAA: Hlavní roli hrají kytary a syntezátory s masivním zapojením reverbu a nejrůznějších filtrů.

SMW: Používáme mnoho vrstev nástrojů, jak tradičních, tak elektrických, abychom vytvářeli atmosféry. Hodně na tom má zásluhu i používání efektů typu reverb a delay, které jsou napojeny v podstatě na všechno, co používáme. Drží to zvuk pěkně pohromadě. Zároveň se domnívám, že používání elektroakustických barytonových kytar u klidnějších pasáží dává naší hudbě téměř klavírní dojem. Vytváření atmosfér je také hodně záležitost kontroly a trpělivosti, aby nedošlo k přeplácání zvuku kapely a emoce tak doputovaly k posluchači srozumitelně.

LDC: Víš, že ani nevím? (smích) Neexistuje návod, a to je podle mě krása hudby.

Mono: Myslím, že hudba je krásný nástroj, který nám byl darován, abychom mohli vyjádřit něco, co nelze sdělit  pomocí slov. Jistě, může to znít namyšleně, ale já píšu hudbu, která mě spasí a zároveň mi dává prostor ke hledání smyslu života. Věřím, že svou tvorbou dávám ostatním lidem sílu jít dál.

RC: K vytvoření atmosféry dojde při vzájemném pochopení. Tempo a stupnice jsou potřebné k rozšíření rozsahu každé písně a zároveň i celého alba. Milujeme nejrůznější odstíny minimalistické hudby a snažíme se ten přístup aplikovat při psaní.

V post rocku člověk může vytvořit obrovské spektrum emocí jen s pomocí několika málo akordů

Stavíte na nápadu jednoho člena, nebo na skupinovém jamování?

SMW: Většinu psaní v poslední době obstarává jediný člen a zbytek kapely poté jednotlivé nápady rozvíjí. Moc nám to totiž nejde při společných schůzkách. Radši skládáme každý sám a pak si po e-mailech posíláme své nápady, než se všichni sejdeme ve zkušebně. Navíc stále něco upravujeme, měníme a doděláváme. Úplně v pohodě se může stát, že úvodní část skladby, kterou napíšeme, skončí někde uprostřed, nebo dokonce na konci písně. Každý jsme zarytým perfekcionistou, a proto není divu, že jak psaní, tak finalizace písní, dlouho trvá. Všechny naše písně se v průběhu let mění a vyvíjejí. Když hrajeme něco ze starších desek naživo, hodně často improvizujeme a pokaždé to zahrajeme trochu jinak.

LDC: Nejradši jamujeme společně. Jistě, může se stát, že někdo z kapely přijde s úžasným riffem nebo základní melodií, ale nejlépe to ze sebe vymáčkneme při společné dřině. (smích)

Mono: Všechny písně píšu sám a nahraná dema následně sdílím s kapelou ve studiu.

RC: Většinou začneme jednoduchým riffem, který všechny zaujme, a poté experimentujeme a nabalujeme na to nápady, které se nám zdají nejvhodnější. Všechny naše zkoušky si nahráváme, abychom se potom mohli vracet k různým verzím, zaměřit se pouze na to nejzajímavější a zbytek změnit nebo úplně vypustit. Proto než se vůbec pustíme do aranžování nových písní, musíme s Brianem naskládat dostatek riffů a nápadů, abychom mohli vůbec něco vytvořit. Pochopitelně vždycky bodne mít pár dobrých riffů v šuplíku.

ITTCT: V kapele máme hned tři kytaristy, takže nám to dává hodně možností. Proces většinou začne tím, že Zack nebo Cody vytvoří kostru, kterou potom rozvíjíme. Ti dva jsou naši hlavní skladatelé, a jakmile máme základ, může to každý okořenit po svém. Má to především kouzlo v tom, že čím osobitější je hra jednotlivého kytaristy, tím masivnější je zvuk.

Nedáme dopustit na efekty typu reverb a delay, které jsou napojeny v podstatě na všechno, co používáme.

Mohli byste nám to představit třeba na příkladu písně Barren Lands of the Modern Dinosaur?

ITTCT: S názvem přišel náš kytarista Jeff. Většinou je to on, kdo má cit a nápady pro názvy, které vystihují specifické hudební aranže. Díky němu máme i pár úžasných názvů do rezervy. Tenhle kousek napsal především během společného jamování. Vymyslel hlavní riff a ten už jsme jen rozvíjeli dál. Na druhou stranu je to v trochu odlišné tónině, než jsme normálně zvyklí, takže to bylo příjemné osvěžení. Navíc, co si pamatuju, měli jsme celou skladbu hotovou nezvykle rychle. Patří k mým nejoblíbenějším, což se projeví hlavně naživo, protože úžasným způsobem postupně graduje.

Jak vůbec přistupujete k odvěkému problému - pojmenování instrumentálních písní?LDC: Pokaždé je tomu jinak. Většinou máme naprosto stupidní pracovní názvy skladeb, které pak změníme na poslední chvíli. Na druhou stranu někdy se zase stane, že máme jako první zajímavý název a pak se pro něj snažíme napsat odpovídající hudbu.

RC: (smích) Většina názvů jsou zašifrované odkazy k lidem, zvířatům nebo místům, ke kterým máme citový vztah. Jindy je to třeba vzpomínka na vtipnou situaci, kterou jsme spolu zažili.

Co pro vás jako kapelu znamená post rock?

Post rocku jsme se lehce dotýkali už na předchozích nahrávkách a nakonec jsme do toho spadli po hlavě. V tomto žánru jsme objevili svobodu v pestré paletě nálad a také nesvázanost. Neřešíme, jestli je skladba moc dlouhá, divná nebo depresivní. Na koncertech naše věci hrajeme pokaždé jinak, a to nás baví. Na posledních koncertech jsme vyřadili zpěv, který v podstatě už ani do nových skladeb nepasuje a uvidíme, jestli se na nové desce vůbec objeví.

Přibližte nám, co vás fascinuje na spojení vaší hudby a filmu, případně videa?

Řekl bych, že spojení tohoto žánru s filmovou projekcí je tak trochu klišé, ale je to zábavné jak pro nás, tak, věřím, že i pro posluchače. Doprovázeli jsme němé filmy, které při troše představivosti ve spojení s naší hudbou dostávaly další rozměr. Záleželo jen na divácích-posluchačích a jejich vnímavosti. V poslední době jsme hráli s živou projekcí - vj-ingem, což je také příjemné.

Jak hodnotíte domácí scénu a uplatnění postrockových kapel? Máte v poslední době atraktivní akce - Dying Passion, Heiden -, ale nepochybně musíte dělat kompromisy a místo čistě postrockových večerů spolupracujete s kapelami, se kterými se potkáváte v širším hudebním okruhu - atmosférické, ambient, crossover, indie, lehčí doom atd. Jak se vám daří předskakovat třeba zahraničním posrockovým kapelám?

Tento žánr mi přijde takový osamocený, ale poslouchat dvacetiminutové skladby není úplně lehké a ne každý to stráví. Ten, kdo nás delší dobu neslyšel, je většinou překvapen, že už nehrajeme indie popík. Naše nezávislá scéna je tak malá, že se stejně většina kapel osobně zná a pořádá spolu koncerty - na stejný žánr nehledě. Pár koncertů jsme se zahraničními kapelami odehráli a určitě něco do budoucna plánujeme. Je to přeci jen příležitost, jak se ukázat fanouškům tohoto žánru, kteří o nás nemají tušení.

Následovat či nenásledovat?

Kytara vždy hrála v rockové hudbě zásadní roli, ale zdá se mi, že v post rocku je ještě významnější, protože plní téměř roli vypravěče.

RC: Při absenci zpěvu je nutné, aby něco zaplnilo mezeru a nabídlo melodii, která by fungovala jako průvodce v rámci písně. Na druhou stranu, stejně jako zpěvák nemůže zpívat celou dobu, tak i kytarista musí vědět, kdy se stáhnout a dát dalším elementům prostor vyniknout. Navíc v našem případě se hodně zajímáme i o groove každého kousku a ten jde primárně od basy a bicích. Vždy jsem nakloněn variantě věci měnit a zaměřit se hlavně na rytmus.

Mono: Myslím, že My Bloody Valentine byli v tomto ohledu inovátoři. Jsou neskutečně originální a unikátní. Byli pro mě první kapelou, u které jsem měl dojem, že kytarový zvuk/hluk byl nádherný. To samé bych mohl říct o osobnostech typu Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Beethoven a dalších. Myslím, že to jsou úžasní umělci, kteří našli a vytvořili něco, co nikdo před nimi. Chceme dosáhnout stejné úrovně, a proto se stále snažíme najít něco nového a unikátního.

GIAA: Nejsem si jist, zdali můžu plně souhlasit. Máme písně, kde klavír hraje mnohem důležitější roli, zatímco v heavy metalu stojí všechno na kytarách. Nicméně, kytara má ohromnou roli, kdy na ní stojí hlavní melodie.

Když si však vezmeme strukturu písní, bylo by mnohdy příliš snadné říct, že hrajete post rock. Vždy je přítomna určitá snaha se odlišit a mnohdy nechybí jak elektronika, tak elementy progresivního rocku.

LDC: Přesně tak, já osobně nejsem moc fandou termínu post rock. Nutí nás to začlenit se do žánru, jehož součástí jsme se nikdy necítili. Jistě, hodně pracujeme s atmosférou, ale Long Distance Calling jsou mnohem víc než postrocková kapela. Kytary jsou extrémně důležité a je tam přítomen ten typický post rockový zvuk, což je hrozně cool, ale až příliš kapel z tohoto žánru zní úplně stejně, a to je strašně nudné. Chceme se odlišit a přidávat elektroniku nebo další věci do našeho zvuku, ať je to zajímavé. To je i důvod, proč zníme tak, jak zníme. Pracujeme s množstvím vlivů od žánrů typu blues, funk, prog, metal, rock, trip hop a mnoha dalších. Chceme být otevřeni čemukoliv a ničím se nelimitovat.

RC: Nesnažíme se zapadnout do nějakého žánru, ani se něčemu vyhýbat. Jsme si plně vědomi naší zvukové identity, ale málokdy se umíme přesně začlenit k nějakému žánru nebo vydavatelství. Posloucháme nejrůznější žánry a kreativně se zaměřujeme na elementy, které nás zajímají.

GIAA: Elektronice jsme se plně věnovali v našich začátcích a od té doby má v naší hudbě klíčovou roli. Naší prioritou je psát co možná nejsilnější a nejdojemnější melodie ve všech ohledech. Stylově tyto ambice rozvíjíme do hutnějších a temnějších směrů, s poctivým zapojením ambientní atmosféry a elektroniky.

SMW: Neustále se snažíme rozvíjet svůj zvuk nejrůznějšími směry. Myslím si, že ten zvukový skok mezi naším debutem a posledními alby spočívá v obrovské touze vytvořit něco mnohem živějšího, pozitivnějšího a svěžejšího. Máme totiž dojem, že Love of Cartography je mnohem rytmičtější a techničtější album. Hodně na to měl vliv i příchod nového bubeníka Tima Adderleyho, v době, kdy jsme začali psát nový materiál. Tim má vedle techniky i úžasný cit a jeho styl ovlivnil způsob, jakým ho doplní kytary, basa a elektronika. Osobně jsem toho názoru, že se snažíme post rock posunout do fáze, kde už ani nebude možné jej definovat jako post rock. Toto označení je už stejně velmi obsáhlé a věřím, že bude i dále expandovat.

Vidím zde podobnost s mnoha dalšími kapelami, včetně Maybeshewill, kteří se rovněž začali více věnovat elektronice a pečlivější produkci. Můžeme tedy říct, že možnosti dnešních technologií jsou tak atraktivní, že jim ani post rockeři nedokážou odolat?

SMW: Sleepmakeswaves a Maybeshewill jsou kapely, které byly umístěny do postrockové kategorie, ale myslím, že obě kapely se snaží vytvářet jedinečné věci uvnitř žánru, který kolem nich byl vystavěn. Elektronika vždy patřila k Sleepmakeswaves. Už od našich začátků je laptop dalším členem naší kapely. Jsme všichni posedlí moderními technologiemi, a proto, pokud je možné zapojit moderní hudební technologii do naší hudby, budeme objevovat další a další možnosti, jak toho využít. Žijeme v úžasné době, kdy je možné pracovat s elektronickou hudbou a kus práce si ulehčit, ale zároveň využít ten čas k objevování dalších možností. Takže ano, nemůžeme odolat. (smích)

Jako v oblacích

Další věc, která mě vždy fascinovala na post rocku, je jeho schopnost vyslat posluchače do nebes. Hudba má léčebné vlastnosti a je v podstatě jedno, jestli je pozitivní, nebo chladnější.

LDC: S tím souhlasím, ale myslím, že by to mělo platit pro jakýkoliv druh hudby. Přirozeně, atmosférický rock má pro to nejlepší předpoklady, ale věřím, že i další žánry mají stejné schopnosti. Útěk z reality, to je hlavní účel hudby.

RC: To přirovnání se mi líbí, ale nemusí se nutně jednat o post rock. V případě rockové hudby se domnívám, že progresivní či psychedelický rock nebo i třeba krautrock tuto schopnost zdokonalil v sedmdesátých letech. One of These Days od Pink Floyd je výborný příklad. Tato píseň je tvrdší než jakýkoliv jiný kousek té doby, a přitom neobsahuje vokály.

Mono: To je přesně ono: Naděje uvnitř temnoty! Pokud bych si mohl vypůjčit Beethovenova slova, tak: „Myslím, že hudba je něco, co vzbuzuje oheň v srdci muže a vhání slzy v očích ženy.“ (Funguje to samozřejmě i obráceně). Každý člověk promítá svůj život do hudby, ve formě náboženské pouti, kdy každá buňka v těle se rázem nevědomě ožije. Po zážitku s úžasným filmem, knihou nebo jiným druhem umění máme možnost si uvědomit nové hodnoty svého života, kterých jsme si předtím nevšimli. Opravdu se snažíme, aby i naše hudba měla podobný efekt.

Když už se bavíme o těch letech do nebe, jaký je váš názor na lehké drogy během koncertu? Kromě alkoholu jsou postrockové koncerty i oblíbené u vyznavačů THC. Hudební zážitek je, včetně notné dávky kreativity, mnohem intenzivnější a mnozí postrockové koncerty přirovnávají k náboženskému zážitku.

LDC: Ano, hudební pouť je tak mnohem rozmanitější. Ale víc k tomu neřeknu. Je to naše tajemství. (smích)

RC: Miluju trávu a psychedelické drogy, které mohou obohatit zážitek, ale nikdy nehrajeme pod vlivem. Jedině snad trochu popijeme a miluju si dát jednoho pořádného páva během setu. Pokud jde o psaní, jsem toho názoru, že je prospěšné psát v nejrůznějších stavech mysli. Určité drogy ti mohou dát touženou změnu perspektivy. Věřím, že to má hodně blízko k filozofii mnoha spisovatelů, což hezky řekl Ernest Hemingway: „Piš opilý, edituj střízlivý.“ Je v tom kus pravdy, ale zároveň psát naprosto střízlivý je mnohem upřímnější a hodnotnější.

GIAA: Ať se chlapci baví. To není nic pro mě.

Jak se vám líbil snímek Interstellar? Především jedna z finálních scén při složitém přistání v ohromné rychlosti musela být i pro vás, včetně soundtracku Hanse Zimmera, úžasným zážitkem.

ITTCT: Miluju ten film. Soundtrack navíc splnil svou hlavní úlohu a držel diváka na hraně židle. To je přesně to, co miluju na post rocku. Je to pocit, kdy sedíš na hraně a neustále cítíš, že to s tebou vzlétne. Těmito pocity mě ten film úplně obklopil. To je i důvod, proč narůstá počet režisérů, kteří využívají vlastnosti post rocku ve svých filmech. Prospěje to totiž oběma stranám, jak tvůrcům, tak divákům.

SMW: Viděl jsem to nedávno v kině s přítelkyní. Alex, náš basák, stejně jako já velký fanda sci-fi, to taky nedávno viděl a hodně si to prý užil. Soundtrack Hanse Zimmera byl naprosto úžasný a donutilo mě to si hned druhý den pustit snímek 2001: Vesmírná odysea. Vždy jsme si přáli napsat hudbu pro film nebo hru. Pokud by se jednalo o film odehrávající se ve vesmíru, byla by to obrovská pocta. Jednoho dne...

LDC: Ano, viděl jsem to a moc jsem si to užil, i přes pochopitelné logické chyby a relativně kýčovitý konec, ale byl to výborný film s úžasnými záběry. Samozřejmě jsem byl i hrozně unešený ze soundtracku. Jsem vesmírný nadšenec a zároveň sběratel postaviček Lego Star Wars, kterých mám už tak pět set, heč! (smích)

RC: Ano, úžasná záležitost. Hned jsem si vzpomněl na Johna Murphyho a jeho Adagio in D Minor. Ta skladba je vždy majestátní.

Co je podle vás podstatou post rocku?

Mono: Vůbec se nezajímáme o to, do jakého žánru spadáme, ale protože existuje obrovská post rocková scéna, jsme dostali příležitost uspokojit svoji vizi a sdílet svoji hudbu s celým světem, za což jsme rádi. Chci pokračovat v tom, co dělám, se ctí a jsem vděčný za to, že žijeme v době, kde může sdílet a vyjadřovat schopnosti, představy, duchovno, lásku, lhostejnost a jednoznačnost, kterou instrumentální hudba nabízí.

LDC: Podstata post rocku je v možnosti vytvořit obrovské spektrum emocí za pomocí několika málo akordů, aniž by člověk byl nějaký velký instrumentalista. To je ale taky problém tohoto žánru. Až příliš kapel, které znějí stejně, jej ubíjejí, a proto potřebují nás, abychom situaci změnili.

GIAA: Post rock je kolekce hudby, kterou post muži a post ženy poslouchají, zatímco pobíhají sem a tam. (smích) Jak to víme? Občas se totiž stane, že se k nim naše hudba vůbec nedostane. Tohle je jen má vlastní vtipná úvaha, protože je to hloupé označení, které může zastínit kvalitní hudbu. Styl se řeší mnohem víc než hudba samotná. Ve skutečnosti je hudba všechno!

Dojmy fanoušků

Co pro vás znamená post rock?

Ramona Daniela Ciumau: Je to zvuk, který mě vyšle na cestu dovnitř mé hlavy. Je to určitá forma meditace, protože to uvolní mé myšlenky, ale zároveň je to výraz svobody, kde instrumentální zavytí dá průchod emocím, které nelze vyjádřit zpěvem. Ten je přítomen jen zřídka v rámci celého žánru, díky kterému skutečně cítím hudbu, když poslouchám post rock.

Clarence Dudley: Znamená pro mě expanzi, růst a posun mimo nalinkované hranice rocku a metalu. Písně tak mohou obsahovat témata, jako je spiritualita a nedůvěra v sebe, což jsou věci, kterých by se metalové kapely nedotkly.

Aaron W. Jaco: Post rock patří mezi to nejmelodičtější a nejexpresivnější, co dnešní hudební svět nabízí. Není vytvářena tradičními absolventy hudebních konzervatoří, ale geniálními samouky s běžnými rock‘n’rollovými nástroji. Je to další úroveň „krásného umění“, které se stěhuje od kulturních elit k rukám a myslím nižší a střední třídy.