Pořádně super supi - superskupina Them Crooked Vultures

Hudební publicisté mívají sklony přehánět, ovšem když se koncem šedesátých let začalo o některých kapelách psát jako o superskupinách, bylo to na místě - zatím poslední v řadě těch slavných jmen jsou Them Crooked Vultures.

Než se podíváme na tuhle výtečnou kapelu, bylo by možná na místě zamyšlení nad samotným pojmem superskupina, jistě i proto, že bývá někdy používáno bez vědomí hlubších souvislostí, prostě jen tak...

Jak již bylo naznačeno, termín superskupina (anebo, pokud si libujete v cizokrajných termínech, supergroup) je vlastně relativně docela nový, jistě i proto, že do druhé poloviny šedesátých let ho vlastně nebylo zapotřebí. Mělo to několik důvodů, tím zřejmě nejdůležitějším je skutečnost, že do té doby nebyly rockové kapely brány jako party vynikajících muzikantů, vždy tam byl někdo, koho by bylo možné spíše označit za člena doprovodné kapely - což však automaticky neznamená nic hanlivého. Taková byla tehdy zkrátka praxe a nic na tom nemění existence kapel, jako byli třeba The Beatles nebo The Rolling Stones. Dalo by se totiž namítnout, že právě tyhle skupiny soustředily prvotřídní muzikanty a osobnosti, proč by tedy nemohly být i ony označeny onou krásnou nálepkou superskupina? Proč? Inu protože další kritérium pro udělení tohoto titulu mluvilo jasnou řečí: superskupina musí být nejenom tvořena vynikajícími muzikanty, tvůrčími osobnostmi, ale zároveň si její členové museli své ostruhy vysloužit ještě před tímto angažmá. Zkrátka v době vzniku superskupiny již museli být dostatečně slavní - natolik, aby jejich jména měla patřičnou váhu a aby (jak se také často stávalo) obstála v názvu kapely, aby byla dostatečnou garancí kvality. Proto tedy nemohli být mezi superskupiny zařazeni The Beatles ani The Rolling Stones, stejně jako tam nemohli patřit třeba The Doors nebo The Who, stejně jako třeba Pink Floyd nebo Genesis, Kiss, Judas Priest nebo Metallica, to abychom zcela namátkou a bez nějakého žánrového vyhranění uvedli nějaké, pouze ovšem zdánlivé, adepty.

Což je dalším nepominutelným znakem odlišujícím superskupiny od jiných, možná i vynášených kapel. Kvalita je zde totiž na prvním místě, tyhle elitní jednotky totiž vznikají především kvůli muzice a až poté kvůli tučným honorářům. Samozřejmě, ne že by nebyly příjemné... nejsou však rozhodující. Anebo neměly by být.

Miles & Company

Možná bychom si ovšem měli udělat menší odbočku, v čase i prostoru. Doposud byla řeč pouze o rocku, ovšem v takovém jazzu byl koncept superskupin něčím dávno zavedeným a fungujícím, a vlastně to ani nemohlo být jinak, protože jazz, zvláště pak ten poválečný, byl natolik spojen s jednotlivými osobnostmi, že v podstatě v každé jazzové kapele byli všichni natolik osobnostmi, že by svou hudbu „prodali“ i pod svými občanskými jmény. Což byla ostatně i pravda, pouze s tím rozdílem, že v názvu jazzových skupin bylo v naprosté většině uvedeno pouze jméno kapelníka - tedy muzikanta, který byl v té době nejznámější a měl největší kredit. Anebo měl smlouvu právě s tou firmou, pro kterou hoši právě nahrávali. Najdeme tak desky, které jsou uváděny pod jménem Johna Coltranea, dalšímy členy ovšem byli třeba Thelonious Monk nebo Cannonball Adderley, tedy muzikanti, kteří klidně mohli být na etiketě uvedeni místo Coltranea. A když hrával Miles Davis s Charlie Parkerem, bylo to někdy psané na Davise, jindy na Parkera.

A když už mluvíme o Milesi Davisovi, tak v podstatě všechny jeho kapely a projekty byly superskupiny jako vyšité - s jediným rozdílem, že nebyly řazeny do rockové škatulky (ne že by tam někdy vlastně nespadaly), i když, v případě Davise je jakékoli škatulkování zbytečné a směšné.

Kdo byl první?

Vraťme se ale zpátky do rockové historie, do oněch krásných let šedesátých, do doby, kdy šlo především o muziku a kdy firmy ochotně vydávaly alba, která by později pro svou uměleckou náročnost neprošla ani prvním sítem.

Zřejmě první kapelou, která byla označena za supergroup, byli britští The Cream - dokonale splňovali všechna kritéria, stejně jako později američtí Crosby, Stills, Nash & Young nebo třeba Beck, Boggert, Apppice, spojující rytmiku Vanilla Fudge s kytarovými ohňostroji Jeffa Becka. Za superskupinu můžeme s klidem označit novější mutace King Crimson, hlavně pak Frippovy různé projekty, stejně jako třeba maďarské Locomotiv GT nebo skupinu Emerson, Lake and Palmer, v pozdější době například Audioslave. A nemsíme zapomenout na superprojekt Traveling Wilburys, spojující (pod legračními pseudonymy) Boba Dylana, George Harrisona, Toma Pettyho, Roye Orbisona a Jeffa Lynneho.

Naskytá se samozřejmě otázka: A co u nás? Nenašla by se tu nějaká superskupina? Odpověď je prostá: Nenašla.

Them Crooked Vultures

Když začaly někdy v roce 2009 prosakovat první, velice neurčité zprávy o další superskupině, již by měli tvořit veterán John Paul Jones, dříve Led Zeppelin, Dave Grohl (Nirvana, Foo Fighters) a Josh Homme (Queens of the Stone Age, Eagles of Death Metal), pozorné fanoušky to nezaskočilo, již v roce 2005 totiž Dave Grohl v jednom rozhovoru zmínil, že by něco takového mohlo vzniknout. Mluvil o „příštím projektu, který bych rád spustil“ a zároveň si byl, s pořádným předstihem, jistý, že album, které spolu natočí, „nebude žádný průšvih“.

Pak bylo ticho po pěšině, muzikanti ovšem nezaháleli. Když ho totiž Grohl, který si s Jonesem již zahrál, seznámil s Hommem (ten měl prý značnou trému), okamžitě si padli do noty a rozhodli, že si spolu zahrají. Šli tedy do do Hommeova studia, a jak vzpomíná Grohl, okamžitě to fungovalo. Tedy, Grohl použil přesně tato slova: „Okamžitě jsem věděl, že tohle je ta nejlepší kapela, ve který jsem kdy hrál.“ Podobně si oťukávací jamování chválil i Jones, který přiznal, že „měl ten samý pocit“, a dodal: „Napadlo mě, že by z toho mohla být skutečně dobrá a zajímavá rocková kapela. Dave do těch svých bicích opravdu řeže a bylo v tom všechno, co se mi na takovýhle kapele líbí. Přesně jako u Led Zeppelin - je to sice rock‘n’roll, ale v pohodě. A současně je to sexy. A pokud jde o Joshe, tak to je zjevení. Jeho kapelu Queens of the Stone Age už jsem znal dřív, stejně jako věci, co skládal, neuvědomil jsem si ale, jak dobrý je kytarista. Takže mi bylo jasné, že by z toho všeho mohlo vyjít něco zajímavého.“

Když si tak všichni notovali, nebyl problém pustit se do práce. Muzikanti se zavřeli ve zkušebně a začali skládat. Bylo to ovšem v něčem jiné. John Paul Jones vzpomíná: „Přijde mi docela zvláštní, že naše album bylo vlastně složené a natočené současně. Když jsme byli ve studiu, pořád jsme natáčeli. Jednotlivé části jsme pak skládali dohromady, dotáčeli k nim další pasáže, přitáčeli jsme playbacky, dolaďovali to. Takže to byl vlastně velice organický proces.“ Když si pak pustili, co měli nahrané, nechali se inspirovat k dalším krokům. Jak přiznává Jones: „... bylo to něco nového. Vždycky jsem to totiž dělal tak, že jsme si písničky ozkoušeli na koncertech a pak jsme je ve studiu nahráli. Tady to bylo přesně naopak.“

Inspirativní způsob, jakým album vznikalo svým způsobem zároveň stíral hranice mezi individuálním autorským vkladem, i proto se kapela rozhodla, že se o autorství podělí, a v kreditech stojí pouze Them Crooked Vultures. Přestože se samozřejmě v jednotlivých písních může lišit. Jones ale přidává další zdůvodnění tohoto kroku: „Není to pouze o tom, kdo co složil, ale také o tom, jak se to pak vše skládalo a jak jsme na jednotlivých nahrávkách spolupracovali.“

Jistě to nebylo snadné, například Josh Homme vzpomíná, jak se natrápil se skladbou Reptiles. „Naučit se některé písničky nebyla sranda, a třeba Reptiles, to bylo přímo frustrující. A není to jenom tím, že jsou tam složité party, ale ke všemu jdou proti sobě. A všechno to muselo sedět,“ stěžuje si. Nahrávání přitom neprobíhalo zcela hladce, jednou se například Homme nalil a skončil ve vězení.

Již jsme zmínili utajení, ve kterém celý projekt vznikal. Pro každého umělce věc jistě k nezaplacení, odpadají totiž nepříjemné tlaky, které se po zveřejnění okamžitě objeví. Začnou se ozývat zaměstnanci nahrávací společnosti, kdy už to bude a jaké že to bude, a bude-li to komerčně úspěšné. Začnou se ozývat i dychtiví novináři, lační každého slova a tónu z „neznámého“ projektu. „Nebyli jsme tak pod tlakem všemožných spekulací,“ vysvětluje Dave Grohl a John Paul Jones dodává: „Jasně, že něco prosáklo ven, útržky informací, a my si uvědomili, že se nemůžeme nikde objevit na pódiu všichni tři, protože lidi by si okamžitě říkali, aha, tak tohle je to, co si tam doma kuchtí. Bylo to hodně těžké udržet vše v tajnosti, bylo to ale fajn a nejspíš nás to vůbec nepoškodilo, spíš naopak.“

V návaznosti na utajení přichází Jones se zajímavým srovnáním - také Led Zeppelin byli v samých počátcích kapelou, o níž se vědělo, psalo, na kterou se čekalo, aniž by ovšem kdokoliv něco slyšel.

Budeme-li chtít být jízliví, můžeme samozřejmě muzikanty podezírat ze šikovného marketingového trku - napínat pozornost a zvědavost již tak natěšeného publika samozřejmě musí zabrat. Ovšem: mají to muzikanti typu John Paul Jones zapotřebí? Poté, co se navěky zapsal do dějin rocku jako basista Led Zeppelin?

První koncert nové kapely se konal 9. srpna 2009 v Chicagu a při osmdesátiminutovém vystoupení došlo samozřejmě na dosud utajované kousky, stejně jako na další skladby. Sympatické ale prý bylo, že „nikdo na nás neřval, abychom zahráli něco od Led Zeppelin, Foo Fighters nebo Queens,“ pochvaloval si John Paul Jones. Debutové album pak vyšlo 16. listopadu téhož roku. V žebříčcích si vedlo skvěle, recenze také nešetřily chválou. A kapela prý pilně pracuje na druhé desce. Máme se tedy nač těšit!