Pojďte dál, pane Divoký - Zakk Wylde tak, jak ho ještě neznáte

Takhle nějak vyúsťuje slovy Jiřiny Jiráskové dramatický příběh jednoho tuzemského filmu, a docela dobře může posloužit k bližšímu představení jednoho z posledních "opravdových" kytaristů, výrazného spolutvůrce bůhvíkolikátého dechu Ozzy Osbournea, svébytného, náladami široce rozkročeného autora, mimořádného zpěváka, dnes legendární kytarové ikony.

Narodil se 14. ledna roku 1967 v Bayonne, ve státě New Jersey, jako Jeffrey Phillip Wiedlandt a do svých patnácti víc vzhlížel k fotbalovým než hudebním vzorům. Kytaru měl sice v ruce poprvé už v osmi letech, ale brzy o ni ztratil zájem a snil o kariéře fotbalového hráče. V době, kdy Jeff navštěvoval Jackson Memorial High School, se mu kytara dostala do rukou podruhé, to když se seznámil se synem fotbalového trenéra školního mančaftu.

"Od prvního okamžiku mi Leroy Wright imponoval, měl dlouhý vlasy a Harleye Davidsona, byl o deset let starší, zkrátka cool. Jak mě seznámil s elektrickou kytarou a muzikou Franka Marina, Hendrixe, Trowera, najednou jsem dočista zapomněl na svou fotbalovou kariéru. Leroy se na dva roky stal mým prvním kytarovým učitelem (mimochodem dodnes učí - pozn. autora) a já hltal všechny ty diatonické a pentatonické stupnice i s teorií jako o život."

Uhranutý Jeff hladově vstřebával všechny dostupné nahrávky a doslova mu učarovala videokazeta s vystoupením Alberta Leea.

"Jeho technika ,chicken pickin0˜, mě ohromila a já se naučil z té pásky každej fígl. Chtěl jsem se rychle učit čím dál těžší věci, navíc už jsem byl chycenej klasickou technikou Randy Rhoadse, a tak jsem na Leryovo doporučení začal navštěvovat hodiny klasický kytary ve Freeholdu (New Jersey), pozdějš u chlapíka na Manhattanu, kterej studoval s Christopherem Parkeningem. Bral jsem ty hodiny, protože v našem místním krámě s hudebníma nástrojema seděli za kasou takový nafoukaný jazzmani, kterejm se moc nelíbily moje rockový licky a já si říkal - počkejte, já se naučím něco, co vy nezvládnete."

V životě budoucího Zakka sehráli důležitou roli i dva hráči z regionálních kapel v New Jersey. Byli to Dave DiPietro z TT Quick, a Ken Dubman z Prophet.

"Sice jsem válel všechny ty stupnice nahoru a dolů , ale neměl jsem ponětí o frázování, a oni hráli bluesový licky s vytahovanejma tónama, přeskakovanejma strunama a tak, a vůbec celý to jejich hraní bylo spíš podobný zpěvu, než nějakejm etudám na procvičování stupnic. A tak jsem se obrátil tím směrem a jeden z prvních bluesovejch licků, co jsem se naučil, byl ten z Heartbreaker od Jimmiho Page. První dva roky mýho hraní jsem intenzivně cvičil něco mezi osmi až dvanácti hodinama denně. Jakmile jsem kolem druhý přilít` ze školy, utíkal jsem nahoru do pokoje ke kytaře, a když mě naši kolem sedmý volali na večeři, honem jsem něco do sebe naházel a hned zas rychle nahoru, a tam jsem pokračoval tak do jedenácti nebo do půlnoci. No a přes víkend furt. I teď se snažím hrát denně několik hodin, ale občas mám honičku kolem věcí ohledně kapely, dětí, manželky nebo mejch rottweilerů."

První kapela, kterou sestavil Jeff-Zakk byla Stone Henge a v repertoáru byly skladby Black Sabbath, Rush, nebo Ozzyho, například Bark at the Moon. V osmnácti letech, po absolvování školy, začal pracovat jako pokrývač v místním supermarketu a ve volném čase hrál v několika místních kapelách. V době, kdy začal skládat svoje vlastní skladby se přidal ke kapele Zyris, kde vystřídal Dave Linska, který nastoupil do Overkill. Od jeho nástupu k Zyris se datuje první změna jeho jména - začíná si říkat Zakari Wyland, podle postavy Dr. Zachary Smithe v TV seriálu Ztraceni ve vesmíru. Zyris na nemnoha vystoupeních v jižní části New Jersey hraje původní materiál, hojně doplněný cover verzemi Black Sabbath a Led Zeppelin. Zakk sám začíná dávat hodny kytary v Jacksonu a v jednu chvíli má až čtyřicet studentů.

"Z některejch z nich se stali vopravdu dobrý kytaristi, některý během krátký doby hráli zrovna tak dobře jako John McLauglin, fakt. Většina jich dneska hraje pro radost, ale když jsem jim říkal, že dělám konkurs k Ozzymu, všichni mi drželi palce, protože věděli, že umím zahrát všechny sabbatovský a Ozzyho riffy i pozpátku."

Zakk od svojí přítelkyně a pozdější manželky Barbaranne sice zaslechl cosi o chystaném konkursu na místo Ozzyho kytaristy v rozhlasové show Howarda Sterna, ale nevěnoval tomu zprvu pozornost. Při příštím vystoupení Zyris však byl Zakk kontaktován dvěma rockovými fotografy, Markem Weissem a Davem Feldem, a právě ten ho znovu upozornil na chystaný konkurs a přemluvil k nafocení a vytištění promo materiálů. Zakk, který v té době zrovna pracoval na obsluze benzinové pumpy, usoudil, že nemá co ztratit. Materiály byly, spolu se zvukovým demem natočeným s pomocí přítele Jimiho Matlosze na čtyřstopý kazeťák, zaslány managementu. Ozzy při třídění nabídek Zakkovu pásku nejprve odložil jako "další z mnoha klonů Randyho Rhoadse", a až Randy Castillo ho přesvědčil k pozvání Zakka na konkurs. Když Zakk uslyšel v telefonu hlas Sharon Osbourneové, myslel si, že jde o "joke" v podání maminky jednoho kamaráda.

O samotném konkurzu Zakk dnes mluví v několika verzích, podle jedné z nich byl přijat už během ladění svého gibsona, aniž by odehrál jedinou skladbu! Dál už je historie poměrně známá, první koncert s novým kytaristou, Ozzym definitivně přejmenovaným na Zakk Wylde, proběhl ve věznici a první album s ním bylo No Rest for the Wicked z roku 1988. Během nahrávání se Zakk snažil uplatnit některé svoje zbraně, ale kromě superrychlých běhů Ozzy odmítal i techniku Alberta Leea ,chicken pickin0˜ jako příliš countryovou.

"Při nahrávání jsem musel používat jen kobylkovej snímač, jak jsem použil ten u krku, Ozzy už křičel, že nesnáší tenhleten kovbojskej tón, s kvákadlem to bylo podobný, jen jsem se ho dotknul, Ozzy cedil mezi zuby Hendrix, Hendrix..." směje dnes Zakk.

Následovalo mnoho koncertů, k těm zásadním patřilo vystoupení na moskevském Peace Festivalu v roce 1989, kde vystupovali i Skid Row, Cindarella, Bon Jovi, Motley Crue, Scoprpions a další. A zatímco zkoprnělí vojáci na stadionu poprvé v životě zírali na natupírované americké stars, Zakk si užíval na podiu každou notu.

"Bylo to pro mě úžasný, všechny ty Ozzyho věci jsem doma léta dřel u kazeťáku, a teď jsem je hrál živě, navíc s Geezerem, vlastně už s půlkou Black Sabbath, před tolika lidma. Neuvěřitelný."

Živé minialbum Just Say Ozzy potvrdilo vynikající Ozzyho čich na kytaristy a No More Tears z roku 1990 znamenalo obrovský celosvětový komerční úspěch. Tady už se Ozzy nechal Zakkem přesvědčit o účelnosti různých country vyhrávek, které se, například v Mamma I`m Comin Home, staly jedním z mnoha typických znaků velmi nápadité hry mladého kytaristy. Následná šňůra No More Tours, a živé 2CD a DVD z něj, měly znamenat závěr Ozzyho kariéry.

A tak v roce 1992 mladý Zakk zakládá svůj první sólový projekt, power trio Lynyrd Skynhead, kde naplno tryská unikátní mix heavy metalu s country-bluesovými jižanskými licky ve stylu Allman Brothers, ZZ Top, či Lynyrd Skynyrd se zřetelnou inspirací samotným názvem kapely. Jeho spoluhráče tvořila rytmika z White Lion, basista James Lomenzo a bubeník Greg DeAngelo.

Tato sestava nahrála skladbu Farm Fiddlin, která se objevila na kompilačním albu Guitars that Rule the World Vol.1. Napětí vyvolané roztržkou ohledně autorství skladeb vyústilo v roce 1994 v odchod Grega DeAngela a Zakka bezprostředně inspirovalo k napsání skladby Hate Your Guts.

Novým bubeníkem se stal Brian Tichy, se jménem prozrazujícím český původ. V té době se kapela přejmenovala na Pride & Glory a natočila pro firmu Geffen svoje první stejnojmenné album. Přes dohled vyhlášeného producenta Johna Kalondera mělo CD jen lokální úspěch, ač je jeho materiál považován za nadčasový a mnoho fanoušků ho dodnes označuje za to nejlepší, co Zakk kdy natočil.

Z nevyjasněných příčin James Lomenzo kapelu v listopadu 1994 po japonském turné opustil a nahradil ho dlouholetý Zakkův přítel James J. D. DeServio. Přesto byl rok 1994 v historii Pride & Glory prvním a zároveň posledním. Poslední vystoupení odehráli 10. prosince v Los Angeles, na pódiu se s nimi objevil Slash (G`N`R), bylo plánované živé album, ale nikdy nespatřilo světlo světa.

Už koncem roku 1994 se Ozzy rozhodl odložit odchod do důchodu a povolal Mika Ineze, Randy Castilla a právě Zakka k práci na dalším CD. Po několika verzích a zmatečných požadavcích firmy Epic, kdy jednou album mělo znít jako No More Tears, podruhé jako Soundgarden, jednou nahrál basu Mike Inez, pak James Lomenzo a pak zase Mike Inez, na některých skladbách spolupracoval například Steve Vai, byli producent Michael Wagener i samotný Ozzy tak otrávení, že chtěli definitivně opustit show business. Nakonec Epic povolali producenta Soundgarden Michaela Beinhorna, který nechal rytmiku nahrát bubeníkem Deanem Castronovem a basistou Geezerem Butlerem.

Samotný Ozzy vzpomíná na Ozzmosis, jako na zlou noční můru, a přestože přineslo skvělé hity Perry Mason, nebo Just want You, a na konec i komerční úspěch, není z něj na dnešním Ozzyho playlistu ani nota. Zakk věčné studiové dohady léčil v blízkém nočním baru s akustickou kytarou přehráváním svých nápadů, jež na Ozzmosis nenašly uplatnění a později se staly základem alba Book of Shadows. "Bylo to jako chodit do fabriky, s Ozzym jsem se potkal akorát tak ve dveřích studia, moc jsme spolu nekomunikovali," vzpomíná Zakk.

Tou dobou začala Zakkova koketerie s Guns N` Roses v podobě jamů v domě basisty Duffa McKagana se spoustou nahraného materiálu, jež byl páteří pozdějšího prvního alba Black Label Society Sonic Brew.

Po vydání Ozzmosis v říjnu 1995, Zakk váhal mezi nabídkou na tour jak od G`N`R, tak od Ozzyho tak dlouho, až netrpělivý Ozzy přijal žáka Randyho Rhoadse, Joe Holmese, se kterým absolvoval i své první vystoupení v Čechách, v pražské Sportovní hale. Mezitím Zakk dostal zprávu z tábora G`N`R, že jeho služeb nebude třeba. Naštěstí pro Zakka přišla od Geffen nabídka na další album a za pomoci Lomenza a bubenického veterána z Grosby, Stils & Nash, Joea Vitalea, v roce 1996 vyšlo komorní Books of Shadows.

Následující události měly už trvalejší charakter, šlo především o emailovou nabídku Nicka Cateneseho z Pittsburgu hrát Zakkovi na tour druhou kytaru. Přestože si Nick nic moc od své nabídky nesliboval, přišlo pozvání a během jamování se zrodila spolupráce, která trvá dodnes. Společně odehráli mnoho akustických koncertů, například pro různá rocková radia, a menší či větší zahraniční turné, jako třeba v roce 1997 v Japonsku s rytmikou Ian Mayo (bg) a Brock Avery (dr).

V průběhu května a června1998 vzniklo v Miami na Floridě album Sonic Brew, k jehož realizaci byl přizván bubeník Phil Ondich. Sonic Brew nemělo být dalším sólovým albem Zakka, nýbrž prvním albem nového projektu s názvem Hell`s Kitchen, avšak toto jméno bylo již chráněno patentem, a tak když bezradným hudebníkům padla do oka přítomná lahev Black Label Whisky, vznikli dnes stále slavnější Black Label Society.

K určitému zklidnění a ustálení vztahů došlo i mezi Zakkem a Ozzym. I když pro Ozzyho album Down to Earth z roku 2001 nenapsal Zakk jedinou skladbu, přeci jen se madman bez něj při studiové práci, a třeba i na živém záznamu z Buddokanu, neobešel a spolupracují spolu, s výjimkou Ozzyho cover verzí Under Cover z roku 2005, kde kytary nahrál Jerry Cantrell (Alice in Chains), už bezmála posledních dvacet let!

Velký návrat představovaly společné koncerty BLS a Ozzyho v rámci Ozzfestů, a především společně vymyšlené a nahrané aktuální album Black Rain.

"Ozzymu a Sharon vděčím za všechno a kdykoli Ozzy zavolá, jsem vždycky připravenej mu pomoct. Ozzy je kmotrem mých dětí, je jako můj starší brácha s tátou dohromady," říká dnes Zakk a Ozzy se směrem k Zakkovi vyjadřuje podobně: "Zakk je pro mě nepostradatelný nejen jako kytarista a spoluautor, ale i jako můj syn, a zůstane navždycky částí mojí rodiny."

Zakk Wylde je občas trochu výbušný, veřejně pranýřuje neumětelství a mediální prohnanost některých svých kolegů, takový Fred Durst z Limp Bizkit by mohl vyprávět. Když se dozvěděl, že se Ozzymu přes vydávající label vnucují autoři z okolí Offspring nebo Foo Fighters, nebral si servítky: "Ať jdou do hajzlu, když byl Ozzy na dně, všichni se o něj otírali, a teď se k němu jako k inspiraci hlásí kdejakej trouba ze Shitvany. Nic o Ozzym nevědí, neví z čeho vzešel, neumí od něj ani notu a zajímá je jen jeho sláva a prachy. Jen Ozzyho zdvořilá zdrženlivost mu brání, aby je všechny neposlal rovnou do prdele!" Pikantní je taky historka o nejmenovaném producentovi, jež Zakkovi v průběhu nahrávání nejmenovaného CD vzal z rukou kytaru, ukazoval mu, jak má co hrát, a stačil ještě podotknout: "Víš, dneska frčej jiný zvuky, měl bys dát stranou gibsona a hrát na telecastera..." a dál už následovalo Zakkovo brunátné: "Kruci, nevím, kdo seš, a nevim, co chceš, já jsem fucking Zakk, sem fucking Gibson a fucking Marshall Man, a jestli se ti to nelíbí, nemusim tu bejt, nemám zapotřebí poslouchat tyhle fucking kecy!"

Přestože je Zakk spojován především s gibsony, má ve sbírce kytary Dean nebo produkty GMW, J. Nunis, Zematis. Z akustik používá Taylor, Alvarez nebo Gibson Dove. Jeho aparatura prodělala vývoj od pre-ampů Perfect Connection, hlav Metaltronix či Ampeg Lee Jacksona až ke klasice Marshall 2203 s lampami 6550. Reproduktory v Marshall boxech byly zprvu Celestion 75 W, ale po jejich zničení během evropského turné byly nouzově a nastálo nahrazeny 200 W Electrovoice EVM 12L.

Efektový pedal board má poměrně strohý - wah (dříve Morley Dunlop Hendrix, nyní Dunlop ZW-45 signature), rotovibe Dunlop, EVH phase MXR, overdrive (dříve Boss SD-1, nyní MXR ZW-44 signature) a chorus (dříve Boss CH-1, Boss CE-5, nyní MXR 143).

Jeho signature série nemá ve světě obdoby - wah Dunlop, overdive MXR, Gibson/Epiphone - Bullseye, Camo a Buzzsaw, Dunlop strings, EVM Black Label 12L Speaker, Marshall 2203ZW, Marshall Speaker Cabinet ZW. Je toho hodně, co by se ještě dalo napsat o panu Divokém - o Grálu, filmu Rocker, dlouhých křestních jménech jeho potomků, averzi Sharon vůči Zakkovým vousům, posilování, pivu Sierra Nevada či přátelství s Dimbagem. Tak snad příště... a zase někdy pojďte dál, pane Divoký, máte u nás spoustu fanoušků, fuckt!

LP Rebel Důvodem pro drastickou úpravu kytary Rebel, jinak Gibson Les Paul Custom, u Zakka výjimečně s mahagonovým krkem, byl její totožný design s kytarou Bretta Michaelse z Poison. Zakk si totiž povrchovou úpravu v podobě jižanské vlajky Konfederace nechal udělat z respektu ke Greggovi Allmanovi z milovaných Lynyrd Skynyrd. Bohužel Brett měl hodně podobný nápad, což rozdurděného Zakka vedlo k razantní alternativní verzi. Nejprve ohněm opálením části laku a později přitloukáním (žádné lepení) pivních zátek, většinou svého oblíbeného Sierra Nevada Pale Ale. Kytara, kterou Zakk získal v roce 1989, kupodivu ani pak neztratila nic na své kvalitě a během let se stala jedním z jeho hlavních nástrojů ve studiu i na pódiu. Zajímavostí je použití dvou snímačů EMG 81, když jeho technik Fred Kovallo kdysi po nehodě krkového snímače žádnou osmdesát pětku do foroty neměl, a tak už takové osazení zůstalo dodnes. Asi největší újmy se kytaře Rebel dostalo v roce 2003, kdy pravděpodobně dcera Zakka způsobila pád nástroje a poškození krku v takové míře, že nástroj musel být odborně opraven přímo v továrně Gibson... a pořád hraje dál a skvěle!

Plechovka od piva První, a zároveň poslední, CD Pride and Glory vyšlo ve dvou graficky odlišných verzích. První a dnes velmi raritní má na disku zlatou barvu plechovky od piva, zatímco později lisované mají tuto barvu šedobílou. Kdo sehnal originál firmy Geffen může netušeně vlastnit sběratelský šlágr.

JAKOU NEJBLÁZNIVĚJŠÍ VĚC JSI VIDĚL OZZYHO UDĚLAT?

Není to tak dlouho, co jsme hráli v Praze. Po vystoupení před asi šedesátitisícovým davem jsme v hotelu probírali s Ozzym všechno možné a řeč se stočila k Johnu Bonhamovi a jeho zážitkům; byli s Ozzym kámoši. Fakt jsme se docela bavili vzpomínkami na vyhozené televize z oken Riot House, ježdění na motorkách hotelovými halami a podobnými věcmi, co se děly během turné Led Zeppelin. A Ozzy povídá: "Koukni se na to takhle, jedinej, kdo to vodnese, bude tvoje peněženka. Já už udělal v životě plno bláznivejch věcí, ale představ si, že žádnou zasranou televizi jsem z žádnýho zasranýho okna ještě nikdy neházel." A já na to: "Hele, jsme tady v tý Praze, Sharon i Barbaranne by nám zejtra pěkně nakopali prdele, kdybysme se o něco takovýho pokoušeli ." Ale Ozzy už byl rozjetej: "Seru na to, zaplatím všechno, pojď popadnem tady tu zasranou televizi a mrskneme ji tady skrz to zasraný vokno." A já mu povídám: "No tak jo, ale jsme tady v šestým patře, tak se nejdřív prokristapána podívej z okna, poslední, co bysme potřebovali, by bylo tady někoho přizabít." A pak jsme tu televizi skrz to okno v půl čtvrtý ráno fakt vyhodili, a když tam dole explodovala, leželi jsme s Ozzym na podlaze a jediný co si pamatuju, že jsme se chechati jako blázni. Ozzy řval: "Už jsem slyšel plno věcí, ale na tenhle zvuk nikdy nezapomenu!"

Nezapomenu, jak druhý den Ozzy vysázel 34 000 dolarů za údajně třicet čtyři dnů z provozu vyřazeného pokoje kvůli tomu "zasranýmu" oknu. Přitom to mohlo bejt za hodinu spravený, no nic, mě to stálo 10 000 dolarů za tu posranou televizi, která mohla stát tak maximálně pět set babek. Jo, a ještě mi naúčtovali tisícovku za pivo, no nevím, kolik bych toho musel vypít. Pěkně nás v tý Praze natáhli, ale pohled na Ozzyho šťastný ksicht za ty prachy opravdu stál. (z rozhovoru pro časopis Modern Guitars Magazíne)