NEJEN VÝBORNÝ BUBENÍK, ALE I SKVĚLÝ HUDEBNÍK (TYTO DVA TERMÍNY SE NE VŽDY KRYJÍ). K TOMU PRIMA ČLOVĚK A NOVĚ I FIREMNÍ HRÁČ "BUBNOVÉ" FIRMY DW. Z TÉTO CHARAKTERISTIKY MI JASNĚ VYPLYNULO, ŽE BYCH S NÍM MĚL UDĚLAT ROZHOVOR. DOTYČNÝM JE PETR KUDIBAL.
Jaké byly začátky?
Mým prvním učitelem byl Jaroslav Křížek z Kostelce nad Orlicí, odkud pocházím. Potom jsem se dostal na brněnskou konzervatoř do třídy pana Karla Dvorského. Následovala studia na JAMU u Františka Vlka a Pavla Šumpíka, oba jsou členové Státní filharmonie Brno. Tehdy jsem se neučil jenom bubnovat, tito dva lidé byli takovými našeptávači, kteří dokázali ze všeho udělat muziku, což je myslím podstatou.
Jakými kapelami jste prošel?
Nevyhýbal jsem se ničemu, hrál jsem se spoustou kapel včetně symfonického orchestru. Hrál jsem se Zdeňkem Klukou (vynikající bubeník a kapelník skupiny Progres 2), s basistou Zdeňkem Blažkem, s nímž hraji od jeho návratu z Kanady dodnes. Amatérský big band Jazz archiv, Big band rádia Brno pod taktovkou výborného přítele Igora Vavrdy, jehož si nesmírně vážím jako aranžéra... Těch kapel je spousta. Teď mám vlastní kapelu Petr Kudibal Band a spolupracuji výbornými muzikanty Brass 6, což jsou sólisté různých filharmonií a kromě vážné hudby dokáží zahrát i tu rockovou.
S kým byste si chtěl zahrát, jaký styl je vašemu srdci nejbližší?
Zahrát bych si chtěl se spoustou kapel. Dost s tím souvisejí i hudební vzory, kterým se člověk snaží přibližovat. U mě jsou to samozřejmě Buddy Rich, Charlie Antolini, Jeff Porcaro, pak bubeník, jehož bohužel málokdo zná, Jack Bruno; hraje s Tinou Turner a Joe Cockerem, bubeníci jako Peter Erskine, Dennis Chambers... Pro mě je podstatný groove. Když bubeník hraje dobře groove, umí i sóla. Spousta mladých hráčů to bere opačně.
Jste licenčním hráčem firem Drum Workshop a Zildjian. Jak došlo ke spolupráci?
Se Zildjianem nastala v momentě, kdy mě slyšel hrát můj přítel Radim Klimek, manažer firmy Lídl Music, která Zildjiany dováží. Doporučil mě jako firemního hráče. Jako jeden z prvních tady jsem v roce1994 v Holandsku na turné s Moravankou uviděl u obchodníka Jaca Bogerse bicí DW a strašně jsem si je přál. Potom jsme kupovali dům, ale po čase už mě nemohlo nic zastavit a já si ty bicí koupil. A protože mi některé bubny chyběly a já jsem si chtěl set rozšířit, napsal jsem do Ameriky, jestli by mi ten buben nevyrobili. Domluvili jsme se a na frankfurtském veletrhu jsme se seznámili. Po několika letech po mně chtěli všechny nahrávky a loni na podzim mi volal náš bubenický tajemník Petr Vitík a oznámil mi, že se mám podívat na internet, že jsem mezi firemními hráči. To byl hodně silný okamžik.
Hrál jste v Moravance...
To je deset let života s Janem Slabákem, kdy jsem vedle něj seděl v autobuse a leccos pochytil. Skvěle jsem si zahrál, je výborný, takřka nadoblačný muzikant, skvělý kapelník. A přitom bezvadný člověk. Byla tam legrace a spousta kamarádů. Jezdili jsme vystoupení, která jsem tady v Čechách nezažil. Tady se hrály polky, valčíky, občas jsme sice zabrousili do jazzu, ale to už tetičky a strejčkové neradi slyšeli. Když nebylo Nedaleko od Trenčína, nastal problém. Ale Moravanka venku hrála i dost jazzu (CD Classic & Swing) a bylo neuvěřitelné, když za námi někteří posluchači jeli třeba čtyři sta kilometrů. To se musí zažít.
Zaujalo vás v poslední době něco ve světě bicích?
Už se tím zabývám dlouho, domů mi chodí snad všechny důležité dostupné odborné časopisy, sleduji novinky, jezdím předvádět nástroje. Když jsem pořád obklopen bicími, jsem stále překvapen, vše je zajímavé, převratné.
Myslíte, že se český bubeník může prosadit v zahraničí?
Určitě. Když bude hrát dobrý groove, bude poslouchat ušima a nebude se snažit hrát nejrychleji a za každou cenu předvádět v každé písničce nadrcené brejky z různých škol bez ohledu na to, jestli se tam hodí nebo ne, určitě má šanci. Známe náš komplex malého státu, ten ale není na místě, jsou tady hráči srovnatelní například s německými špičkami. Když už se zmiňuji o hudebních materiálech, velice mě mrzí, že se často u hráčů setkávám s různými kopiemi videokazet, CD a not s výmluvou, že originál je moc drahý, a přitom mu z kapsy vyčuhuje mobil za dvacet tisíc.
Jak cvičíte?
Necvičím. Díky tomu, že učím v Brně na jedné základní umělecké škole, kde mám takovou jazzovou třídu, musím denně něco předvádět a kolem bicích se pohybovat. Na udržení kondice to stačí.
Co byste poradil?
Ať si každý vybere, co je podstatné. Každá skladba má jiný styl, v každé skladbě je třeba zahrát druhou a čtvrtou na jiném místě, to je potřeba dodržovat. Poslouchejte ušima a rychlost není všechno.
Jste znám tím, že pořádáte nejrůznější semináře pro (nejen) brněnskou bubenickou scénu...
Když jsem studoval, zjistil jsem, že ne všichni kantoři všechno vědí. Zastávám názor, že dobrý kantor je ten, který pošle žáka i jinam, aby přišel na něco nového a ověřil si, co se naučil. Ten žák se mu zpátky vždycky vrátí. Pořádám tyto semináře, aby měli chlapci možnost seznámit se i s ostatními a poznat, že ten, kdo něco umí, bývá většinou normální. Největší zadostiučinění bylo, když u nás byl Andrea Valentini a ten řekl: "Co vám k tomu mám říkat, vždyť to už víte od Petra..." Byl u nás třeba Will Calhoun, z českých hráčů Franta Hönig, Bady Zbořil, chystám se ještě pozvat pár lidí včetně Honzy Žižky.
Setkal jsem se s názorem, že se dá cvičit na špatný nástroj a produkovat na dobrý. Podle mě je to nesmysl. Co o tom soudíte vy?
Je to naprostá blbost. Když potom sedneš za dobré bubny, budeš vyděšen. Jednomu kolegovi jsem zprostředkoval DWčka a říkám: "Zdeňku, teď na to musíš hrát jen obyčejné brejky, než se na to naučíš, využívej zvuku..." U nás mají kluci Tambura, Premiery, PDP... a to vše od čtyřiceti tisíc a výš (bez činelů). Trochu problém bývá ve školách, kde jsou většinou Amátky. Soupravu Premier máme ve škole díky tomu, že nám ji zapůjčil z MusicData kamarád Jakub Petr. Já jsem tam dal své činely. S nástroji je problém, vždyť na kulturu a školství dnes nejsou peníze, protože se prodrbou jinde a úředníci musí také z něčeho žít. Bohužel doba, kdy v umění rozhodovala kvalita, je nenávratně pryč. S ředitelem naší ZUŠ Petrem Karasem doufáme, že se situace změní k lepšímu... Chceme udělat školu špičkovou.
