Prudký déšť, tmavá obloha a mlha nad krajem. Takhle nějak začínalo setkání s Petrem Jandou. Nebylo by na tom asi nic zvláštního, pokud by nebyl prosinec. Letošní zima se skutečně předvádí.
Rozhovor s Petrem proběhl ve studiu Propast, ležícím kousek od hvězdárny Ondřejov. Řeč se točila hlavně kolem kytar a aparátů. Ale dostali jsme se třeba i k pocitům při poslechu nahrávek, kdy za kapelu může odvést většinu černé práce mistr zvuku.
Jak jsi na tom s kytarami?
Základní kytara, kterou na koncertě používám, je červená Ibanez Roadstar. Už je řádně odřená a protřelá životem. Koupil jsem ji v osmdesátých letech, byla moje první s pákou Floyd Rose a zámky. Je to sice levný typ, ale hraje moc pěkně. Měl jsem štěstí na dobrý kus.
Vozím čtyři až pět nástrojů. Na beglajty používám kytary s jedenáctkami, bez páky, bez zámků, co nejjednodušší. Naopak na sóla mám hybridní devítky, plné vybavení, zámky, páka. Na akustický zvuk používám Fender Stratacoustic. Jsem s ní strašně spokojenej a zvukaři taky. Nehouká, má krásný čistý tón, dobře se na ni hraje. Pro nás, hráče na elektrický kytary, kteří jsme zvyklí na pohodlí, je hra na akustiku problém. Když během koncertu dostanu jumbo, tak si s tím nevím rady; mám pocit, že jsem dostal do ruky nějakou neforemnou skříň. Pravou ruku mám daleko od těla, hraje se mi špatně. Ale tahle má krk stejný jako elektrická kytara, je to hubený a hraje to skvostně. Už mám třetí.
Kytara je můj letitej kamarád
Těžko se to vysvětluje, ale už spoustu let jsem ve stavu, že si nedovedu představit, že bych neměl možnost si na ni zahrát. To je prostě vášeň, úplně šílená.
Koukám, že máš docela vysoko dohmat...
No, taky jsem se snažil mít ho nízko, skoro až ty struny mlaskaly o pražce, ale už to nedělám. Ono to totiž blbě hraje. Je to sice namáhavější, ale hraje to líp.
Jak s efekty?
Jsem nepřítel všech krabiček a všech podobných zařízení, kde si nastavím nějaký hotový zvuk. Myslím, že správná cesta je objevovat svůj vlastní zvuk a za tím si stát. To je to, co na kytaristovi hledám. Ne to, že mu to chvilku hraje jako Hendrixovi a za chvilku jako Steveovi Vaiovi. Já chci toho člověka vidět nahýho, jak vypadá jeho zvuk. To je to, co mě baví.
Čili nějaké simulace...
Viděl jsem Radima Hladíka, jak to předvádí... Nic pro mě. Jsem příznivec vlastního zvuku. Mám zesilovače Hughes & Kettner -Switchblade a Tube Meister 36. Můžeš si nastavit spousty různých zvuků. Jenže já jich stejně moc nenastavuju, protože pak si nepamatuju, kde který jsou. (smích) Mám tři základní zvuky: čistý, crunch a lead. K tomu někdy chorus nebo flanger. A hall ani delay nepoužívám vůbec. Vycházím vstříc zvukaři, který nejlépe ví, jestli v tom kterém sále je na písničku dobrý ten či onen hall.
A když natáčíte?
Tak to máme stejný - jak na kytary, tak na klávesy - úplně bez hallu. Což má výhodu, že je to vratná věc. Všechno se pak dodělá při míchání. Když natočím kytaru s hallem, už tam bude, i když zjistíme, že tam nesedí.
Tobě jako kytaristovi to nevadí, že nemáš „kompletní“ zvuk?
Vůbec, já jsem si takhle zvykl. Hodně tím vycházím vstříc zvukařovi. Já dělám zvuk na pódiu, on do sálu. To jsou dvě odlišný věci. Já přeci nemůžu dělat zvuk do sálu, protože ho neslyším.
Když měníš aparát, máš pocit, že ten zvuk si neseš s sebou, že ho máš ve výsledku pořád stejný?
Mám sice ty Kettnery už asi deset let, ale stejně mám pocit, že ať vezmu, co chci, tak to zní pořád jako já. To by si měli kytaristi vyzkoušet, že někdy i blbé aparáty můžou hrát dobře. Věřím, že je to v prstech, v rukách, úderu trsátkem; tam je základ hraní. A taky už někdo ze slavných kytaristů řekl, že mu je jedno, na co hraje, že mu to pořád zní stejně. To je, myslím, to správné.
Vysílačky nebo kabely?
Všechno na vysílačky. Jedinou akustiku mám na kabel, ale s ní jsem stejně uvázanej k mikrofonu, takže mi ten kabel nevadí. Co se týče zvuku, nenašel jsem žádnej zásadní rozdíl. Někdo říká, že to užírá signál. Ale pokud jo, tak se to dá dohonit zase jiným způsobem. Ale že bych měl kratší nebo jiný tón, to necítím.
Odposlechy máte in-ear?
Ano, to je dokonalý řešení. Člověk si může nastavit poměry, jaké chce, aniž by někoho obtěžoval. Máme je v kapele všichni. Používám je do obou uší, jen občas si jedno sluchátko vyndám. Nechal jsem si udělat odlitky uší a vyrobit jsem si to nechal v Americe. Někdy je to hloupé, když lidi tleskají, tak je skoro neslyším a připadá mi, že netleskají. (smích)
Kapela je ve formě
řekl bych olympijské. Jsme skvěle sehraný, ve výborný formě. Program jsme poskládali jednak z hitů - které hrát musíme -, jednak jsme vybrali další zajímavé písničky a ještě hrajeme písně z posledních dvou alb. Jsme rádi, že to lidi kvitují, že je to pestrý.
Trsátka?
Dlouho jsem hrával s nula osmdesát osmičkou, a čím jsem starší, tím mám tlustší. Teď už jsem na jedna celá nula čtyři. Na sóla i na beglajty.
Pojďme ke studiu. Ty jsi tím prošel od začátku, kdy se nahrávalo do dvou stop...
No a taky do jedný! V šedesátých letech se ještě točilo mono do jedné stopy. A samozřejmě všechno naživo, bez opravy. Když se to dvakrát nepovedlo, tak už všichni koukali divně, do třetice už to muselo vyjít. Taky je sem tam slyšet nějaký „kiksíček“. Ale vůbec to nevadí! Naopak, je v tom život. Mnohem lepší než na těch vyprecizovaných nahrávkách, který nemají žádnou duši.
Jsem kytarista
co k smrti nesnáší nastavování zvuků a hraní si s krabičkama. Mám sice různý efekty s různejma funkcema, ale já je nepoužívám. Mě baví hraní! To ostatní mě strašně obtěžuje. Nikdy nebudu mít pedalboard plný krabiček; asi bych si s tím ani nevěděl rady. Na jednu stranu obdivuji hráče, co mají třeba deset krabiček a vědí, co zmáčknout. Na druhou stranu jim z toho často ani nic moc neleze.
Jak vnímáš současné nahrávky?
Dneska, když mi dá někdo cédéčko, tak jsem v soudech velmi opatrný. Umějí to takhle zahrát, nebo to za ně udělal zvukař? Jsou to opravdu oni, nebo nějaký trik mistra zvuku? K nám chodí spousty kapel různé úrovně. Ale když se do toho náš zvukař pustí, opraví kiksy, narovná bicí, naladí zpěváka, tak ani nepoznám, jestli kapela hraje dobře, nebo špatně. Rozdíly se ztrácejí. Všechno zní tak přesně... Pravda je potom na koncertě. Ale i tam mám někdy pocit, že tam funguje playback.
Samozřejmě velkou roli hraje invence, tu nenahradíš. Ale i kdyby bubeník pajdal na všechny čtyři, tak z něj náš zvukař udělá docela slušnýho hráče. To už není obraz kapely. Budiž, je to trend, dělá se to v celým světě. Ale všechny ty hezký tónečky, pazvuky, vrznutí strun, nepřesnosti, všechno se to srovná do takové podoby, že je mi to až odporný. Mě se to nechce ani poslouchat. Protože vím, že na tom zvukař strávil víc času než celá kapela.
Na závěr pojďme - z pohledu kytaristy - k důležitému aspektu hry: Co ty a kytarová sóla?
Snažím se je naučit a zahrát na jeden zátah. Sólo by hlavně mělo mít hlavu a patu. Tvrdím, že je to zlatý hřeb písničky, že by ji mělo povýšit. Mělo by být tím bodem, na který se posluchač těší. Nikoliv, že se těší, až skončí. Protože někdy jsou to jen shluky tónů, bez hlavy, bez paty, bez rytmu. A pak je to naopak trapná část písně.
V devadesátých letech
jsem byl na Watersovi. Kytarista měl kombo natočené do lidí. Sice bylo malé, ale vždycky, když začal sólo, tak jsem myslel, že ohluchnu. Seděl jsem někde ve čtvrté řadě, dal jsem balík za lístek, ale nakonec jsem si šel stoupnout dozadu. To se nedalo vydržet. Léta už mám aparát natočený bokem a nikdy nehraju do lidí, ale do kapely. Tyhle věci je prostě třeba vychytat.
Jak jsi došel k tomu, že zahraješ jen pár tónů, že nemáš potřebu se ukazovat?
No tak každý člověk je trošku exhibicionista. A vždy alespoň na závěr zahraje něco, aby lidi viděli. Ale myslím, že je to otázka zpětného poslechu. Asi je to moje přirozenost, snažit se, aby byla sóla hezká.
Hrál jsem devět let na housle. Tam se objevuje výraz kadence, což je sólo na dané téma. Bývá v první větě. Je to blok, kde orchestr přestane hrát a sólista ukáže, co umí. Trošku se tam vytahuje, předvede publiku, jakej je fešák. Někteří světový houslisti nejsou až tak dobří autoři, tak hrají kadenci podle někoho. Mají nějakou ověřenou, najdou ji v notách, naučí se ji. To se dá vzít. Jiní mají svoje vlastní kadence. A za dob Paganiniho se v tom místě improvizovalo (alespoň já si to tak myslím). Což už bohužel dnešní doba smazala.
A s kytarovým sólem je to podobný. Je to část, kdy se kytarista má předvést. Má ukázat techniku nebo krásný tón nebo vklad do písničky. Není náhoda, že po zpěvákovi je kytarista hned druhý v kapele, pokud nejsou oba přímo na stejné úrovni.
Když hraješ sólo, přemýšlíš nad hudební teorií?
Muzika je spontánní věc. Do ní se nemá věda ani teorie zatahovat. Vůbec nad tím nepřemýšlím. Zavřít oči a hrát.
Díky za rozhovor a ať se ti daří!
www:
