Leader melodických deathmetalových Hypocrisy a indtustriálních elektrometalových Pain a respektovaný švédský producent Peter Tägtgren má za sebou (na své poměry) více odpočinkový rok. Vyloženě nečinný však nebyl. Vyprodukoval aktuální desku Children of Bodom I Worship Chaos, ale především natočil provokativní album s frontmanem Rammstein, Tillem Lindemannem.
Projekt nemohl zůstat stranou našeho zájmu. Rozhovor, který se konal mezi svátky na konci loňského roku, si nicméně kladl za cíl vykreslit celistvěji osobnost hudebníka.
Potřebný čas
Opravdu tě baví práce producenta, nebo ji vnímáš jen jako živobytí, které ti umožňuje nebýt pod tlakem a nemuset každý druhý rok vydávat novou desku s Hypocrisy, s Pain či s jiným projektem, hned na to jet turné a pořád dokola?
Posledních pět deset let jsem dost vybíravý. Ročně obvykle produkuji dvě tři desky. Střežím si svůj čas, abych se mohl věnovat vlastní hudbě. Turné jezdím tak jako tak ke každému albu. V devadesátých letech jsme s Hypocrisy většinou vyjeli na dva týdny a hráli jsme převážně ve střední Evropě, což není dostačující. V dnešní době musí kapela odehrát průměrně sto padesát koncertů k desce. A já nechci být ve stresu. Chci všemu věnovat potřebný čas a užívat si. Turné jedu v rámci roku a půl až dvou let. V mezičase si vyberu, čí desku vyprodukuji.
Jako producent jsi spolupracoval s mnohými rozmanitými kapelami. Mezi nimi vždy převládaly metalové formace tvé generace, jako Immortal, Enslaved, Children of Bodom, Septicflesh, Marduk, Dimmu Borgir, Amon Amarth. Na druhé straně ale v předlouhém seznamu objevíme i thrashové klasiky jako Overkill nebo Distraction i průkopníky extrémního metalu Celtic Frost. Je zkušenost v případě práce s hudebně odlišnými kapelami pokaždé jiná?
Je to jiné, ale já nemám problém dělat s odlišnými kapelami. Mně se líbí všechny hudební styly - je podstatné, aby hudba byla dobrá. Pro mě je důležité zachovat specifikum skupiny. Chodím se dívat na koncerty kapel, se kterými spolupracuji, abych pochytil atmosféru, která z pódia sálá. Snažím se ji pak přetvořit. Hledám ostřejší zvuk, než je ten, kterým jsou studiové nahrávky většinou opatřeny.
Já nechci, aby nahrávky, na kterých dělám, měly unifikovaný sound. Chci, aby vynikl specifický zvuk skupiny. Snažím se přitom každé z nich pomáhat se rozvíjet. Ovšem, jsou i kapely, které se vyvíjet nechtějí. Chtějí znít pořád stejně - a to také musím respektovat.
Před lety mě překvapilo tvé rozhodnutí spolupracovat s Tarjou. Bývalá zpěvačka Nigthwish je známa svým operním zpěvem. I když tvrdíš, že posloucháš veškeré možné žánry, přece jen mi přišlo, že je to mimo tvůj záběr.
Pro Tarju Turunen jsem dělal pouze remix skladby Lost Northern Star pro její EP Seer a šel jsem do toho, protože ta píseň je pojatá trochu ve stylu The Queen. V tom byla pro mě zajímavá.
Chtěl sis tím také trochu pročistit hlavu od extrémního metalu? Prý v posledních letech v soukromí začínáš vyhledávat melodičtější hudbu a jsi velkým fanouškem Davida Bowieho.
Bowieho jsem poslouchal vždycky. Přece jen jsem vyrůstal v sedmdesátých letech, ale nikdy jsem do jeho hudby nepronikl tak jako v posledních letech. Pořád hledám novou inspiraci a nyní jsem ji tam začal nacházet. Metal znám velice dobře zevnitř a přijde mi, že již mě nikam neposouvá. Zato Bowieho tvorba mě nesmírně přitahuje svou nepředvídatelností. U něho posluchač neví, co se bude dít dál v písni.
Osobně mám rád převážně Bowieho desky ze sedmdesátých let. Pak je dlouhé období, kdy mě jeho tvorba až tak moc nebere. Nyní mě ale zaujal singl z jeho nové desky Blackstar, takže se na album moc těším (vyšlo 8. ledna, asi deset dní po rozhovoru - pozn.red). Stále mě udivuje, jak dokáže být pořád o krok napřed před všemi ostatními - a už vůbec nechápu, jak se mu toto daří dělat již čtyřicet pět let. Je svým způsobem mým ideálem v tom, že pokaždé, když vydá nahrávku, je to něco, co nikdo nikdy předtím neslyšel. A tak je tomu dosud.
Vlastní pečeť
Pracuješ ve vlastním studu The Abyss. Mohl bys představit, jak je tvé studio vybaveno? Změnila se během let výrazně technika, s kterou pracuješ?
Zrovna v uplynulém roce jsem celé studio předělal. Mám téměř vše nové. Předělával jsem studio tak, aby odpovídalo všem bezpečnostním normám. Mám spoustu „chytrého“ zařízení. A zatím se v tom všem vůbec nevyznám. Zabere mi asi další rok, než se se vším naučím pracovat a pochopím, co se mi líbí a co jsem raději neměl kupovat. (smích) Ale už to bylo nutné. Naposledy jsem studio předělával v roce 1997. Samozřejmě, v mezičase jsem něco vyměnil, ale tentokrát to byla velká proměna. Mám zcela nový mixážní pult. Mám mnohem více různých kanálů, což mi umožňuje větší flexibilitu.
Používáš při nahrávání desek svých kapel Hypocrisy, Pain nebo dříve taky Abyss a War pokaždé odlišné mikrofony, zesilovače a nástroje? Nebo máš své oblíbené?
Když nahrávám své desky, rád experimentuji se zvukem kytar a zkouším různé zesilovače - v podstatě pokaždé pracuji s jiným zařízením. Určitě příště opět vyzkouším něco nového. Experimentuji i u jednotlivých skladeb, a když se mi zdá, že určitý nástroj či zesilovač má ten správný zvuk, tak jednoduše skladbu s ním nahraji. Je to otázka momentálního pocitu.
Přistupuješ odlišně k produkci vlastních a cizích desek?
Samozřejmě, nechci naštvat někoho jiného. Přece jen je to velká investice. Když jde o nahrávku mé skupiny, mohu riskovat. Maximálně budu naštvaný sám na sebe. U cizích nahrávek se držím při zdi. Víš, když máš kapelu, obvykle na nahrávání máš jen určitý čas. Dodržuješ termíny. Máš určitý rozpočet na nahrávání. Takže všechno musí jit snadno a hladce. Jde o to, co chce kapela, ne o to, co chci já.
Jaké používají kapely zařízení? Vlastní či tvoje?
Samozřejmě jsem schopen jim vše poskytnout, ale upřednostňuji, když si přivezou vlastní bicí, zesilovače atd., i když mám třeba stejnou značku a model. Jde o to, že každý zesilovač zní jinak. Kdyby všechny kapely používaly moje nástroje, mikrofony a zesilovače, budou všechny nést moji pečeť, nikoliv svoji vlastní, a to nechci.
Studio uprostřed ničeho
Tvé studio The Abyss se nachází ve tvé vlastní vesnici Parlby, poblíž obce Ludvika. Je ve Švédsku možné vlastnit obec?
Vlastním pozemky a domky, které pronajímám. Některé jsem už zboural, některé prodal... Nepředstavuj si nic velkého. Je to pár domečků uprostřed ničeho. Je tu klid a krásná příroda. Úžasné místo! Většinu svých alb jsem napsal tady.
Jsou muzikanti, kteří zvláště v posledních letech dost jamují, skládají, a dokonce i nahrávají během turné. Ty to tak zřejmě nemáš?
Když jsem na turné, zásadně neskládám a nenahrávám. Vnímám to jako svéráznou dovolenou. Užívám si času s kolegy. Po nocích spolu pijeme. Opravdu se mi nechce se zatěžovat tím, že bych přemýšlel nad novým materiálem.
Vrátila bych se k tvé vesničce. Nese tvá pozice i určité povinnosti a odpovědnosti?
Teď již nejsem majitelem všech domků. Starám se jen o to, co mi patří, domlouvám se s dalšími majiteli. Záleží mi na tom, aby tu vše fungovalo, aby byly zaplaceny všechny účty za elektřinu a také, aby byl pořádek a klid. Myslím, že všichni spolu dobře vycházíme a staráme se jeden o druhého. V létě dokonce pořádáme posezení u grilování.
Tvoří výnosy z pronajímání významnou část tvých příjmů? Jsi na nich závislý?
Uživím se i bez nich. Ale nemysli si, ty příjmy nejsou tak horentní! Občas, když neodhadnu lidi, mám nakonec větší výdaje. I proto jsem už něco raději prodal.
Jak ses k tomu vůbec dostal? Pocházíš odsud?
Vyrůstal jsem nedaleko odsud. Znal jsem toto místo. Byla to obec kolem velké budovy, v níž po první světové válce vznikl domov pro mentálně retardované starší lidi. V domečkách kolem žili jen zaměstnanci této v podstatě nemocnice. Na konci osmdesátých let domov byl uzavřen a vláda budovu předělala a udělala tu byty pro uprchlíky. Toto ale nemělo dlouhého trvání. V roce 1994 se začaly prodávat a pronajímat domečky. Mé studio Abyss bylo založeno v bývalé truhlářské dílně, kde pracovali pacienti. Hned jsem si také pronajal bydlení se svojí tehdejší manželkou. Brzy jsem si spočítal, že mi vyjde levněji si bydlení koupit.
Pak již zbylo přikoupit pár nemovitostí, kterých se jejich majitel, jedna stockholmská společnost, docela ráda zbavila.
Jak mi to popisuješ, správné metalové místo.
Lidé dlouho věřili, že to místo je prokleté. Mohla by ses o něm dočíst v některých knížkách. Lidé, kteří tu pracovali v meziválečném období, vyprávěli, že tu vidí duchy. To mi ostatně tvrdili i někteří muzikanti, kteří u mne nahrávali.
Tipují, že takoví ti blackmetaloví maníci, kteří se zajímají o okultismus.
(smích) Přesně tak, Dark Funeral, Marduk, Dimmu Borgir... Nemohli tu spát a vyprávěli mi divoké historky.
Steroidní odvaz
Za svoji kariéru jsi založil již pár skupin. Jaké to ale je hrát v cizích projektech. Jak ses třeba cítil, když jsi na pár let nahradil Mikaela Akefeldta (Opeth) v Bloodbath?
Pravda je, že Bloodbath unikali mé pozornosti až do doby, kdy mi zavolal Dan Swanö a zeptal se mě, jestli bych nechtěl zpívat na další desce. Říkal, že to dělají jen pro radost, z fanouškovství. Měli již napsaný nějaký materiál. Dan mi poslal k poslechu předchozí desku. Tak jsem mu odpověděl, že to zkusím. Tak vznikla deska Nightmares Made Flesh. Byla to legrace.
Projekt, který mi přijde, že opravdu vznikal pro radost a že jste si užili obrovskou spoustu legrace, je album Skills in Pills, které jsi natočil s Tillem Lindemannem (Rammstein). Je to znát z textů, z videí...
Tohle jsme chtěli uskutečnit již před deseti, možná i patnácti, lety - tedy od doby, když jsem se snažil uklidňovat situaci v motorkářském baru ve Švédsku, kde si Rammstein stačili rychle nadělat nepřátele. Nikdy jsme si na to ale s Tillem nenašli čas. Tak jsem si konečně řekl, že si dám pauzu od všeho a že se do toho pustíme. Začali jsme psát hudbu. Zkoušeli jsme různé postupy. Experimentovali jsme se soundem. Hodně jsme si užili, když Till vymýšlel texty - já jsem mu jen občas radil s angličtinou. Strašně jsme se nasmáli. Pro mě to byla taková dovolená. Bylo to, jako když máš možnost strávit dny tím, že se věnuješ pouze svému hobby. Nepřemýšleli jsme o tom, jak s albem uspějeme, zda si jej lidé budou kupovat, zda získáme smlouvu.
Když se dívám na fotky a videa, přijde mi, že od začátku se hudba a texty prolínaly s představami o vizuální stránce celého projektu.
Ze začátku to bylo jen o hudbě a o textech, ale čím více jsme na nich pracovali, tím více před námi vyvstávaly obrazy. Tehdy jsme si řekli: „Pojďme udělat fotku ke každé písni! Uděláme něco praštěného.“ Všechno vznikalo přirozeně, jedna věc byla spouštěčem té druhé. A tak se nápady pořád nabalovaly na sebe.
Některé vize jsou dost odvážné. Radili jste se s právníky, co vám ještě projde, a co již ne?
Věděli jsme, co všechno prošlo Rammstein. Myslím, že je dost velký odvaz dělat videa v jejich duchu. Osobně jsem si tedy připadal jako ničím neomezovaný. Hodně jsem se bavil a věděl jsem, že jediné, do čeho bych nešel, jsou věci, za které bych se sám styděl.
Deska zní víc jako Rammstein nežli třeba tvorba Emigrate kytaristy Richarda Z. Kruspeho.
To nevím, neposlouchal jsem jeho sólové počínání. Ale naše deska zní také jako Pain.
To nepochybně. Je znát atmosféričnost Pain. Klávesy přidávají jistou epičnost, která třeba Rammstein chybí.
Mně osobně Skills in Pills zní jako Pain na steroidech. (smích) Tillův zpěv a texty přidávají specifickou náladu, která odkazuje k Rammstein, ale zbytek tak rammsteinovský není.
Pokud vím, řešili jste všechno spolu až po aranžmá. Jak to pak bylo s mixem a produkcí? Měl jsi volnou ruku, nebo Till přišel s konkrétní představou? Mně osobně produkce přijde jemnější a více vystínovaná ve srovnání s deskami Rammstein.
Každá z etap vzniku desky Skills in Pills byla spoluprací nás dvou. Přijde mi důležité, že jsme oba měli zhruba stejný podíl.
Vynuceno okolnostmi
Tvůj bratr Tommy je také zvukařem a producentem.
Býval. Už není.
Dělali jste, nepletu-li se, spolu na některých deskách. Spolupracovali jste se stejnými kapelami.
Ano, ale už jsme se dlouho neslyšeli, takže ani nevím, co teď přesně dělá. Ale dříve dělal v mém studiu - většinou, když jsem tam nebyl. Moc často jsme se nepodíleli na stejných produkcích, ale konzultovali jsme spolu, co si ten druhý myslí o mixu a produkci daného materiálu.
A byl to ten klasický model, že starší brácha vtáhne mladšího do hudby a vede ho k tomu, aby začal hrát na nějaký nástroj?
Myslím, že já jsem začal hrát dřív. On hraje na kytaru a na bicí, ale pro něho to vždy bylo o tom, zahrát si na nějakém večírku, aby tam mohl balit holky. Já jsem je také chtěl balit, ale vždy mě zajímala i samotná hudba a poctivě jsem ji studoval a cvičil jsem, i když ne tak jako Yngwie Malmsteen.
Pokud vím, začal jsi v devíti letech hrát na bicí. Pak ses pustil do kytary, do basové kytary a nakonec ses naučil hrát i na klavír. Jsou to odlišné typy nástrojů, s odlišnou logikou. Měl jsi přesto pocit, že hra na jednom nástroji ti pomáhá pochopit ten další a naučit se na něj hrát?
Na bicí jsem začal hrát, protože jsem chtěl být součástí školní kapely. Jenže brzy mi začal vadit kytarista. Byl opravdu špatný. Nebyl schopný nahrát věci, které jsme složili. Až mě to nakonec přestalo bavit a přešel jsem k hraní na kytaru. Vždycky jsem byl donucen okolnostmi. S klávesami to bylo stejné - nebyl nikdo, kdo by na ně hrál.
Poté, co se tvá první opravdová kapela Conquest rozpadla, jsi odjel na tři roky (v letech 1988-1991) do Spojených států. Zajímala tě místní thrashová scéna? Zachytil jsi rodící se death metal?
V té době death metalu opravdu moc nebylo, ale thrash mě zajímal. Každopádně nejel jsem tam kvůli sobě. Má tehdejší přítelkyně tam odjela jako au-pair. Nakonec ona tam zůstala jeden a já tam strávil tři roky. (smích)
Prý jsi hrál s kytaristou Malevolent Creation Philem Fascianou.
To je nadnesené. Jen jsme spolu jammovali. Hráli jsme spolu jen pro potěšení.
Hrál jsem tam s různými kapelami, ale v té době nic z toho nebylo mým šálkem čaje. Bylo to jemnější než thrash metal a já jsem chtěl hrát death metal. Necítil jsem se spokojený. Skládal jsem hovadiny. Nemohl jsem využít své nápady. Když jsem se pak vrátil do Švédska, měl jsem hned napsaných prvních pět skladeb pro Hypocrisy. Za několik měsíců jsem měl hotovou celou první desku. Už se mi kouřilo z hlavy. (smích) Jeden můj kamarád měl studio. Nejdříve jsem si u něho nahrál sám bicí, pak kytary a klávesy v některých skladbách. Znělo to hrozně, ale byly to mé nápady. Byl jsem rád za příležitost dělat na svých věcech.
Rok předtím, než jsi natočil desku Pain, Dancing with the Dead, jsi zkolaboval a tvé srdce přestalo bít na dvě minuty. Měl jsi transcendentní zážitek, který tě inspiroval k napsání alba?
O zážitku bych nemluvil, ale napsal jsem tehdy pár písni o tom, co se mi stalo. Takže událost mě inspirovala, nic víc.
Předpokládám, že máš stále velké sny, spojené s Hypocrisy a Pain. Máš i v souvislosti s kariérou producenta takové?
Je to vždycky stejné. Když jde o kapelu, tak chceš hrát koncerty pro víc a víc lidí. Jako producent zas chceš produkovat větší kapely. Chceš nahrát nejlépe znějící album. Nepřestávám pracovat asi právě proto, že se stále necítím skutečně spokojený se svojí prací. Vždycky vím, že jsem danou věc mohl udělat ještě líp. Zatím jsem neudělal své nejlepší album, ani svůj nejlepší song. Stále hledám, stále se učím a skládám.
Plány na rok 2016?
Na říjen, až budeme mít hotové nové album Pain, plánujeme turné ve střední Evropě.
web
