Peter Lipa - Když hudba byla ještě vzácná

Představovat jméno Petra Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslaví koncem května 75. narozeniny. Pán v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Moje dětství a dospívání v Prešově bylo spjato s hudbou. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu Džuboks. Jednoduše hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

Prý jste na nějakém rádiu odpověděl na soutěžní otázku a vyhrál jste elpíčko...

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejímž konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland - Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga... Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got a Woman...

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál...

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství?

No na něco bych si určitě upomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák... (se smíchem)

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu po jazz?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal partu polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovali. A vlastně tam jsem zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanáctitaktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch dvanáct taktů s mnohem bohatší harmonií, a taková zjištění byla důležitými milníky v mém dozrávání.

Jinak máte raději pojmenování jazz nebo džez?

Určitě mám raději termín jazz.

Celý život jste se snažili svou hudbou překračovat geografické hranice. Dá se říci, že se vám to docela úspěšně dařilo.

Pokud nad tím uvažuji, tak musím přiznat, že tato možnost byla i jedním z důvodů, proč jsem u hudby setrval. Za našich časů bylo cestování za hranice nemožné, ale hudba takové možnosti poskytovala. V mém případě to bylo i proto, že jsem se vždy snažil svou hudbou oslovit nejen domácí posluchače.

Od roku 1977 jste měl v papírech uvedeno - svobodné povolání. Nebilo to velmi do očí tehdejší funkcionáře? Nebo to bylo u hudebníků běžné?

Ano, pro nás to bylo běžné, ale při kontrole občanského průkazu se mnozí u tohoto textu udiveně pozastavili.

Prošel jste řadou skupin. Na které období vzpomínáte nejraději?

Každé z těchto období má své dobré stránky, na které rád vzpomínám. Žebříček však neexistuje. V jednom okamžiku jsem zjistil, že klavír jako nástroj, a tím pádem i pianisté jsou pro mě velmi důležití. Bylo jich mnoho a od všech jsem se mnohému přiučil. Gabo Jonáš, Laco Gerhard, Peter Breiner, Emil Viklický, Boris Urbánek, Paľo Bodnár, Juraj Tatár a dnes se učím od vlastního syna Petera. Kytaristů je méně. Vlastně jen dva, Luboš Andršt a Andrej Šeban.

Většina těchto spoluprací však netrvala příliš dlouho. Někteří muzikanti hrají například padesát let s jednou skupinou, řekněme Petr Janda. Vás to takto nelákalo?

V této hudbě, kterou dělám já, se možná navenek zdá, že se to často mění. Zejména proto, že ta spolupráce není tak intenzivní. To se s Olympicem nedá srovnat. Ale například s Revivalom a T+R Bandom jsme byli spolu pětadvacet let, s Andrejem Šebanem patnáct, s Lubošem Andrštem šest a s triem Tatár - Buntaj - Gašpar téměř sedmnáct let.

Pozvedl jste úroveň jazzu na Slovensku nevídaným způsobem, dostal ho do médií, a to přesto, že jde vlastně o okrajový žánr. Máte dnes po tom všem pocit zadostiučinění?

Určitě se dalo udělat více. A co se dá, to stále dělám. Spokojenost s postavením jazzu na Slovensku by nebyla na místě, vždyť zde například chybí škola, jedno pořádné centrum, kde by se to vše koncentrovalo, a stále chybí jeden dobrý klub.

Máte vynikající webovou stránku - sladěnou hudebně, vizáží, informacemi, moderními technickými prvky... Kladl jste důraz na to, abyste měl perfektní stránky, nebo jste prostě měl štěstí na webdesignéry?

Ta stránka existuje již možná i deset let a samozřejmě prošla mnoha změnami. Toto je její aktuální podoba a asi jsem měl štěstí na webmastera, když se tak líbí. Chystáme už novou podobu - tak, aby korespondovala s novým CD.

Mnoho hudebníků odešlo z východu Slovenska do Bratislavy. Občas to vyzní, jako by zapomněli na svůj původ a zanevřeli na své rodiště. Jak je to s vámi? Nikdy se nepřichytíte při myšlence: Sakra, nezapomněl jsem v tom návalu chaosu, odkud jsem to vlastně vzešel?

Určitě ne. Ty vzpomínky jsou silné a nedají se odstranit. Jezdím tam, většinou pracovně. Rodinu tam nemám, ale každá procházka po Hlavní nebo Slovenské ulici je pro mě vzrušující. Můj domov je však Bratislava.

Každého otce polechtá u srdíčka, když vidí, že jeho potomek jde v jeho šlépějích. Jste hrdý na svého syna, že se také dal na muzicírování? Jaký je po muzikantské stránce?

Samozřejmě že mám radost, když můžu stát na jednom pódiu se svým synem. Spolupracujeme velmi intenzivně. Peter je spoluautorem většiny písniček na mém posledním albu a pracoval na něm spolu s Luborem „Umělcem“ Priehradníkom od první do poslední noty. Zda je dobrý, to musí posoudit posluchači. Myslím, že je pro něj důležité, aby nebyl jen součástí mé kariéry, ale aby si budoval pozici v hudebním byznysu i sám.

Vaše poslední studiové album s názvem 68 vyšlo už téměř před šesti lety. Souvisel název 68 s vaším tehdejším věkem?

Ten název souvisel nejen s mým věkem, ale také s jednou písničkou, která připomíná srpen 1968. Tvorba nových písniček, zejména jejich aranžmá a interpretace, se v mém případě dostává na takovou volnou plochu. Jaksi jsem přestal hledět na to, v jakém stylu jsou nové písničky. Jednoduše tvořím hudbu jako nadžánrovou kategorii a na zmiňovaném albu se objevilo dokonce i hodně elektroniky.

Říkáte, že jste jaksi přestal hledět na to, v jakém stylu jsou nové písničky. Právě jeden z vašich posledních singlů, není-li náhodou zatím úplně poslední, Kde bolo, tam bolo, ukázkově naplňuje vaše konstatování, protože se stylově výrazně vymyká věcem, na které jsme byli u vás zvyklí. Znamená to, že ani další vaše písničky se již nebudou držet vašich běžných standardů?

Stále si myslím, že pokud se tvůrci podaří dělat hudbu tak, aby splňovala jen jeho představy a nesnažila se hned v prvním plánu podlézat vkusu publika, kritiky nebo rozhlasových dramaturgů, tak potom je pocit z tvorby příjemný. Stále je tu šance, že se to bude někomu líbit. Ale pokud s hudbou někam přímo míříte a minete cíl, tak je po všem... I já chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, zda splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria. Přesvědčivost je mnohem důležitější.

Na podzim, během posledního ročníku Bratislavských jazzových dní, jste představili kolekci nahrávek písní s texty Milana Lasici s názvem Podobnosť čisto náhodná, která je vlastně doplněnou reedici starších společných projektů Lipa spieva Lasicu a Návštěva po rokoch. Čím bylo podmíněno nutkání znovu vydat tyto dva projekty v novém oděvu? Bylo to na podnět fanoušků?

Naše spolupráce s Milanem Lasicou trvá již více než pětatřicet let. Po dvou výlučně „lasicovských“ albech jsem dostal chuť nahlédnout na tuto spolupráci z trochu většího odstupu a sestavit kompilaci, která toto období mapuje mou optikou. To je ta umělecká stránka projektu, a ještě tu je i praktická. Celý projekt spatřil světlo světa jako vinylové dvojLP - pro ty, kteří to chtějí mít doma na černém kotouči. No a o rok na to jsem se rozhodl vydat to i na CD.

Podobnosť čisto náhodná, podobně jako i album 68, vyšla také ve vinylovém formátu. Skutečně žijeme v období velkého vinylového comebacku? Jak to vnímáte vy?

LP je formát, na který naše generace nikdy nezapomene, a já jsem rád, že vinylový comeback oživil i zájem mladší generace. To je to nejpodstatnější. A pak už jde jen o to, jestli takový sběratel, když ho otočíme zády k reproduktoru, zjistí, zda poslouchá CD nebo LP. (se smíchem)

Mnoho zvučných hudebníků se na stará kolena utíká k různým formám relaxování, ke kterým se během kariéry nedostali. Někdo píše prózu, jiný se věnuje fotografiím, Pavol Hammel například maluje. Jaké jsou tedy vaše mimohudební koníčky?

Co se týče koníčků, tak nejraději bych byl, kdybych mohl dál zpívat a nahrávat nové písničky.

Stále jste velmi činorodý, zdá se, že máte nevysýchající studnici energie - ve vašem koncertním itineráři lze velmi těžko najít volný termín. Kdy tedy vlastně odpočíváte?

Občas si na to najdu čas, ale podstatné je to, že, jak jsem už řekl, jsem stále spjat s hudbou a mohu dělat vždy něco nového. To je pro mě nejdůležitější a největší odpočinek.

V poslední době často vystupujete s formací AMC Trio. Jak jste se k nim dostal?

AMC Trio jsou Prešované, to je velmi důležité. Před pětadvaceti lety, když začínali, byl jsem u zrodu tamního festivalu a střídavě jsem se setkával s každým samostatně. Před několika lety jsme začali pravidelně koncertovat v předvánočním období. Sestavili jsme program z vánočních písniček. Pomalu se to začalo měnit. Nejprve jsme přibrali standardy, pak některé mé písně a nyní už máme i šarišskou lidovou a nahráli jsme první společnou vlastní píseň.

Tou písní je úžasná silná a dojemně krásná skladba Because of Your Sad Eyes, ve které jste podle některých lidí podal vůbec svou nejlepší interpretaci v životě. Jaký je váš vztah k této písničce?

Tuto píseň znám už velmi dávno, asi sedm let. Původně šlo o její instrumentální podobu, kterou s AMC Triem nahrál švédský kytarista Ulf Vakenius. Mně se líbila od první chvíle. Přesvědčil jsem chlapce, aby našli textaře, že to chci zpívat, no a to ostatní už najdete na YouTube. Je to krásná píseň, mám ji velmi rád a AMC mají takových ještě mnohem více.

Vedle všech muzikantských povinností a organizace BJD jste mimořádně aktivní i v Slovenské jazzové společnosti. Vytvořil jste projekt Letní jazzová dílna, která se již po několikáté těší mimořádné oblibě nejen ze strany fanoušků, ale hlavně mladých jazzových nadšenců. Bude LJD pokračovat i letos?

Letní jazzová dílna je vlastně jeden ze tří stěžejních projektů SJS. Tuto aktivitu jsme vymysleli hned po založení SJS v roce 1990. Ta plejáda mladých kvalitních hudebníků, která jejími lavicemi prošla, je při zpětném pohledu úžasná. Pokračovat v ní musíme minimálně do té chvíle, dokud se neotevře oficiálně studium jazzové hudby na konzervatořích a na vysokých školách.

Další vaší novou aktivitou je spolupráce s projektem Story, jejímž výsledkem je písnička Bojím sa nočných zvonení s pozoruhodným, černobílým videoklipem režiséra Nikity Slováka. Jak došlo k této fúzi? A jak se vám pracovalo s tímto režisérem na klipu?

Já jsem velmi poslušný účinkující. (smích) Důvěřuji režisérovi a snažím se naplnit všechny jeho představy. Doufám, že Nikita byl spokojen. Za celým projektem je Marián Zima, který mě jednou oslovil, jestli bych nenazpíval jednu písničku. A pak dál, jestli bych nenatočil videoklip. Písnička je taková, jakou kdysi zpíval Muddy Waters. Když jsem si poprvé vyslechl demo, vše bylo jasné.

V květnu oslavíte sedmdesáté páté narozeniny. Vím, že nejste velkým příznivcem narozeninových oslav. Chystáte se tentokrát na něco většího?

Já sám budu rád, pokud se mi podaří setkat se svými kamarády a hudebníky, ale Janka Vachová (Peterova kamarádka a producentka, pozn. autora) a Agnes (přezdívka bývalého ministra kultury Ladislava Snopka, pozn. autora) chystají něco větší. I na BJD si asi zazpívám.